Rozhodně jsem musela sehnat krabice. Potřebovala jsem i spoustu izolepy, fixy a možná také nůžky. A pak jsem si musela obstarat auto, které by všechno odvezlo do Bon Temps. Mohla jsem zavolat Jasonovi, aby sem přijel se svou dodávkou, nebo si nějaký vůz pronajmout. Také jsem se mohla zeptat pana Cataliada, jestli neví o někom, kdo by mi ho mohl půjčit. Pokud by mi zůstalo hodně věcí, mohla bych si v půjčovně sehnat auto s přívěsem. Ještě nikdy jsem to neudělala, ale na tom přece nemůže být nic těžkého, ne? Nepřijela jsem do New Orleansu vlastním autem, takže jsem si sama nemohla nic odvézt. Ale mohla bych zatím začít s tříděním všech věcí, protože čím dřív tady budu hotová, tím rychleji se vrátím do práce a zbavím se místních upírů. V koutku duše jsem byla Billovi vděčná, že jel se mnou. Ať už jsem se na něj zlobila sebevíc, alespoň jsem ho znala. Byl to přece jen první upír, kterého jsem potkala, a doteď mi to připadalo jako zázrak.
Když poprvé vešel do baru, příjemně mě překvapilo, že neslyším jeho myšlenky. Ještě ten večer jsem ho zachránila před dvěma mizery, kteří mu chtěli vysát krev. Povzdechla jsem si a napadlo mě, jak to všechno bylo krásné, dokud ho k sobě nepovolala jeho stvořitelka Lorena, která teď už také byla nadobro mrtvá.
Zavrtěla jsem hlavou. Právě nyní nebyla ta pravá chvíle na okružní jízdu po vzpomínkách. Musela jsem jednat a rozhodnout se. Rozhodla jsem se pro probírku oblečení.
Po čtvrt hodině mi bylo jasné, že s ním udělám krátký proces. Většinu si nenechám. Nejenže jsem měla diametrálně odlišný vkus, ale také úplně jinou postavu. Moje sestřenice měla užší boky, menší prsa a světlejší pokožku. Hadley se vyžívala v tmavých dramatických barvách, kdežto já jsem se spíš snažila nevyčnívat. Několik lehkých černých halenek a sukní mě sice upoutalo, ale vypadala jsem v nich jako nějaká patolízalka z Ericova baru, která toužila skočit do postele s upírem. Takový signál jsem do světa vysílat nechtěla. Nakonec jsem na hromádku „k zachování“ položila jen pár ramínkových topů, několik šortek a kalhoty od pyžama.
V bytě jsem našla velkou krabici plnou plastových pytlů na odpadky, do nichž jsem oblečení uložila. Jakmile jsem některý z nich naplnila, odnesla jsem ho na terasu, aby v pokoji zůstal pořádek.
Do práce jsem se pustila v poledne, ale když jsem zjistila, jak funguje Hadleyin CD přehrávač, čas mi rychle utíkal. Spousta její oblíbené hudby mě nikdy nezajímala, což nebylo nijak divné, ale teď jsem si ji se zájmem přesto poslechla. Hadley měla hromadu cédéček: No Doubt, Nine Inch Nails, Eminem, Usher.
Už jsem se pouštěla do vyklízení šuplíků v ložnici, ale zastavil mě blížící se soumrak. Chvíli jsem si na terase vychutnávala příjemný večer a pohled na město, které se probouzelo do temné noci. V New Orleansu se všechno důležité odehrávalo v nočních hodinách. Vždycky tu panoval rušný a divoký noční život, ale poté, co se sem začala sjíždět spousta nemrtvých, tvář města se značně změnila. V Bourbon Street vystupuje spousta jazzových skupin, které naposledy zažily sluneční světlo před několika desítkami let. Až ke mně doléhala tichá hudba, která v dálce doprovázela nezřízené veselí. Posadila jsem se na židli na terase, zaposlouchala se do vzdálených tónů a doufala, že když už tady jsem, alespoň si trochu prohlédnu město. New Orleansu se nepodobá žádné jiné místo v Americe, ať už mluvím o době před příchodem upírů, nebo po něm.
Povzdechla jsem si a uvědomila si, že mám hlad. Hadley tu samozřejmě neměla nic k jídlu a s pitím krve jsem začít nemínila. Ameliu jsem už obtěžovat nechtěla. Jestliže pro mě dnes večer přijede někdo od královny, mohl by mě nejdříve zavézt do obchodu. Neměla bych se osprchovat a převléct?
Když jsem se otočila a chystala se vrátit do bytu, všimla jsem si plesnivějících ručníků, které jsem vynesla včera večer na terasu. Překvapilo mě, že páchnou mnohem silněji než předtím. Čekala bych, že pach z nich vyvane, ale místo toho jsem se zakuckala. Vzala jsem koš a odnesla ho dovnitř. Chtěla jsem je vyprat. V kuchyni se jako neposkvrněná věž tyčila pračka spojená se sušičkou nad ní.
Vzala jsem ručníky do ruky, abych je nejdřív vyklepala, jenže byly celé zmuchlané a zaschlé. Rozčileně jsem zatahala za jeden roh ručníku. Sražená látka po chvilce chabého odporu povolila, takže se přede mnou rozvinula modrá barva.
„Och, krucifix!“ vyhrkla jsem na celý ztichlý byt. „Och, ne!“
Zmuchlaný ručník byl samá zaschlá krev.
„Och, Hadley,“ vydechla jsem. „Cos to provedla?“
Zápach, který se přitom z ručníku uvolnil, mě šokoval úplně stejně jako krvavé skvrny. Ohromeně jsem dosedla na židli u kuchyňského stolu a uvolněné šupinky zaschlé krve mi dopadly na ruce a na podlahu. Z toho kusu látky jsem nedokázala vyčíst vůbec nic a moje telepatické schopnosti mi nebyly k ničemu. Proboha! Potřebovala jsem… čarodějnici. Tu, kterou jsem tak ponížila a vyhnala pryč. Přesně tuhle.
Nejdříve jsem ale musela projít celý byt a podívat se, jestli tu na mě nečekají ještě nějaká další překvapení.
Čekala.
V komoře plné polic, do níž se vcházelo z chodby, jsem objevila tělo.
Vůbec nepáchlo, ačkoliv tu určitě leželo od Hadleyiny smrti. Možná to byl démon, ale nebyl podobný ani panu Cataliadovi, ani jeho neteřím. Jestliže ty ručníky začaly tak najednou zapáchat, možná… Ale co, třeba se to stalo kvůli mně. Byla jsem odhodlaná zjistit, jak se věci mají, a napadlo mě, že odpověď bych třeba mohla najít v přízemí.
Zaklepala jsem na Ameliiny dveře. Okamžitě je otevřela a já jsem přes její rameno zahlédla, že ačkoliv měl její byt stejný půdorys jako Hadleyin, byl plný světlých barev a energie. Amelia měla ráda žlutou, krémovou, korálově oranžovou a zelenou barvu. Uvnitř stál moderní čalouněný nábytek a dřevěné kousky se leskly jako křišťál. Správně jsem předpokládala, že tu nebyla jediná skvrnka.
„Ano?“ řekla téměř zaraženě.
„Podívejte,“ začala jsem, jako kdybych se chystala zakopat válečnou sekeru. „Mám problém a vy zřejmě taky.“
„Proč myslíte?“ zeptala se. V obličeji měla kamenný výraz. Zjevně si myslela, že mi tím zabrání nahlédnout jí do hlavy.
„Začarovala jste byt stázovým kouzlem, že? Abyste všechno zachovala přesně tak, jak to zůstalo. A teprve potom jste ho uzamkla proti vetřelcům, je to tak?“
„Ano,“ odpověděla Amelia ostražitě. „Takhle jsem vám to řekla.“
„Od Hadleyiny smrti v bytě nikdo nebyl?“
„Nemůžu vám to svatosvatě potvrdit, protože skutečně dobrá čarodějnice nebo kouzelník by ochranu dokázali překonat,“ připustila. „Ale co já vím, nikdo se tam nedostal.“
„Takže jste netušila, že jste v bytě zamkla mrtvolu?“
Nevím, jakou reakci jsem od čarodějnice očekávala, ale Amelia rozhodně zachovala chladnou hlavu. „Aha,“ řekla klidně. Možná i polkla. „Dobře. Kdo je to?“ zeptala se a několikrát zamrkala.
Třeba to s její chladnou hlavou nebylo tak žhavé.
„To nevím,“ řekla jsem váhavě. „Budete se muset přijít podívat.“ Cestou do schodů jsem dodala: „Někdo ho tam zabil a pak utřel zakrvácenou podlahu ručníky. Našla jsem je v koši.“ Vylíčila jsem jí, jak vypadaly.
„Holly Clearyová mi řekla, že jste jejímu synovi zachránila život,“ poznamenala Amelia.
Překvapila mě a zahnala do úzkých. „Policie by ho stejně našla,“ namítla jsem. „Jen jsem všechno urychlila.“
„Doktor jí potvrdil, že kdyby se její syn nedostal do nemocnice včas, nestihli by mu zastavit krvácení do mozku,“ pokračovala Amelia.
„To je dobře,“ řekla jsem a zrudla jako pivoňka. „Jak se Codymu daří?“
„Výborně,“ odpověděla čarodějnice. „Brzy bude v pořádku.“
„Teď musíme řešit to, co se stalo tady,“ připomněla jsem jí.
„Fajn, tak se na tu mrtvolu podíváme.“ Amelia se ze všech sil snažila nedat najevo zděšení.
Docela se mi líbila.
Zavedla jsem ji ke dveřím, které jsem nechala otevřené. Amelia vešla dovnitř. Celou dobu ani nedutala. Když se po chvíli vrátila a opřela se o zeď, její opálená tvář měla lehce nazelenalý odstín.
„Je to vlkodlak,“ prohlásila. Kouzlo, kterým byt zaklela, zachovalo všechno v nedotčeném stavu. Než je použila, krev už začala zapáchat, a sotva jsem vešla dovnitř, kouzlo definitivně pominulo. Z ručníků se už táhl puch rozkládající se krve. Mrtvolu zatím rozkladný proces nepostihl, ale bylo mi jasné, že je to jen otázka času. Ameliino kouzlo pominulo a tělo určitě začne brzy hnít. Čarodějnice, která stála přede mnou, teď rozhodně nebyla ochotná se mnou probírat, jak důkladně její čáry zabraly.
„Znala jste ho?“
„Ano, znala,“ odpověděla. „Dokonce ani v New Orleansu nežije trvale moc nadpřirozených bytostí. Byl to Jake Purifoy. Staral se o bezpečnost během královniny svatby.“
Na to jsem se musela posadit. Vyšla jsem z komory, svezla se po zdi na podlahu a zůstala sedět naproti Amelii. Čarodějnice se opřela o protější stěnu. Netušila jsem, na co se jí zeptat nejdřív.
„Myslíte tehdy, když si brala krále Arkansasu?“ Vzpomněla jsem si, co mi o ní řekla Felicia, a vybavila jsem si fotku, kterou jsem zahlédla v albu patřícím Alu Cumberlandovi. Skrývala se pod tím spletitým závojem královna? Když se Quinn zmínil o přípravách svatby v New Orleansu, měl na mysli tuhle svatbu?
„Hadley mi říkala, že královna spí s každým,“ vysvětlila mi Amelia. „Ano, vzala si ho. Teď jsou z nich spojenci.“
„Ale nemůžou mít děti,“ namítla jsem. Jistě, tohle bylo jasné, ale stejně mi celá tahle aliance vůbec nedávala smysl.
„Ne. Jenže pokud je někdo neprobodne kolíkem, budou žít věčně, takže si se zajišťováním potomků nemusí dělat starosti,“ namítla Amelia. „Dojednat pravidla pro takovou svatbu může trvat celé měsíce, dokonce i roky. Totéž se týká předsvatební smlouvy. Její podpis je slavnostní obřad a koná se těsně před svatbou. Víte, oni spolu nemusí doopravdy žít, ale několikrát do roka by se měli navštívit. A splnit svoje manželské povinnosti.“
Ačkoliv mi všechny tyhle informace připadaly zajímavé, nebyly mi k ničemu. „Takže tenhle chlap pracoval u bezpečnosti.“ Nebyl to náhodou Quinnův kolega? Quinn přece říkal, že jeden z nich se v New Orleansu ztratil, ne?
„Přesně tak. Mě na svatbu samozřejmě nepozvali, ale pomáhala jsem Hadley s oblékáním. A ten vlkodlak ji přijel vyzvednout.“
„Jake Purifoy přijel Hadley vyzvednout?“
„Jo. A pěkně se na to vyfiknul.“
„A tohle se stalo ten večer, kdy se královna vdávala.“
„Jo. Noc předtím, než Hadley zemřela.“
„Viděla jste je odcházet?“
„Ne, jenom… Ne, slyšela jsem přijíždět auto, podívala se z okna v obývacím pokoji a zahlédla Jacka. Už jsem ho znala, párkrát jsme se viděli. Jedna moje kamarádka s ním chodila. Věděla jsem, že je to on, a tak jsem se dál dívala na televizi. Po chvíli jsem slyšela, jak odjíždí.“
„Takže možná ani neodjel.“
Amelia na mě upřela vyvalené oči. „Možná ne,“ vysoukala ze sebe, jako by měla sucho v ústech.
„Hadley byla sama, když pro ni přijel, že?“
„Když jsem od ní odcházela, nikdo u ní nebyl.“
„Přijela jsem do New Orleansu kvůli tomu,“ prohlásila jsem, ale spíš směrem ke svým bosým nohám, „abych vyklidila Hadleyin byt. Stejně jsem ji neměla moc ráda. Teď mám na krku mrtvolu. Když jsem se mrtvého těla zbavovala naposledy,“ oznámila jsem čarodějnici, „pomáhal mi silný chlap a ostatky jsme zabalili do závěsu z koupelny.“
„Vážně?“ pípla Amelia. Tahle informace jí moc velkou radost neudělala.
„Ano,“ přikývla jsem. „Nezabili jsme ho, jen jsme se té mrtvoly museli zbavit, protože jsme se báli, že nás obviní z vraždy. Určitě by to udělali.“ Ještě chvíli jsem zírala na své nalakované nehty. Když jsem si dělala manikúru, zářily jasnou růžovou barvou, ale teď už potřebovaly vyčistit a přelakovat. Pak jsem ale vyhnala všechny vedlejší myšlenky z hlavy a dál se soustředila na pochmurné téma mrtvoly. Ležela tam rozplácnutá na podlaze a zastrčená pod spodní polici. Někdo ji zakryl prostěradlem. Pomyslela jsem si, že Jake Purifoy musel být docela hezký. Měl tmavohnědé vlasy a svalnatou postavu porostlou spoustou chlupů. Ačkoliv byl předtím oblečený na svatbu a podle Amelie pořádně vyšňořený, teď ležel na zemi úplně nahý. To byla další otázka: Kde měl šaty?
„Můžeme zavolat královně,“ navrhla Amelia. „To tělo tu leželo celou dobu a Hadley ho buď zabila, nebo jen schovala. Rozhodně nemohl zemřít ten večer, kdy odjela s Waldem na hřbitov.“
„Proč ne?“ Zničehonic mě přepadlo špatné tušení.
„Máte tu mobil?“ zeptala jsem se a postavila se na nohy. Amelia přikývla. „Zavolejte královně. Řekněte, ať sem někoho hned teď pošlou.“
„Cože?“ Přestože bylo z Ameliina hlasu patrné, že je úplně vykolejená, namačkala královnino číslo.
Nahlédla jsem do komory a všimla si, že se mrtvole zaškubaly prsty.
„Probouzí se,“ řekla jsem tiše.
Amandě v mžiku všechno došlo. „Tady je Amelia Broadwayová z Chloe Street. Pošlete sem hned teď nějakého staršího upíra,“ vykřikla do telefonu. „Probouzí sem vám tu nový kolega!“ Mezitím vstala a společně se mnou utíkala ke dveřím.
Nestihly jsme to.
Jake Purifoy se hladově rozběhl za námi.
Amelia běžela za mnou (oproti ní jsem vystartovala dřív), takže Jake skočil po ní a chytil ji za kotník. Amelia vykřikla a upadla na zem. Otočila jsem se k ní, abych jí pomohla. Vůbec jsem nepřemýšlela, protože kdybych měla rozum, musela bych pokračovat ke dveřím. Ale Jake pevně svíral Amelii za kotník a pomalu si ji po hladké plovoucí podlaze přitahoval k sobě. Amelia škrábala zahnutými prsty po podlaze a snažila se najít nějakou oporu, která by ji zachránila před upírovým chřtánem, z něhož čouhaly výrazné špičáky. Proboha! Chytila jsem ji za zápěstí a snažila se ji k sobě přitáhnout. Jakea Purifoye jsem zaživa neznala, takže jsem netušila, jakou měl povahu. V jeho tváři ale nezůstala ani stopa po lidskosti, na kterou bych mohla vsadit. „Jakeu!“ vykřikla jsem. „Jakeu Purifoyi! Vzpamatujte se!“ Tenhle pokřik mi samozřejmě nebyl k ničemu. Jake se neproměnil jen v dočasnou noční můru, ale v cosi jiného, z čeho se nedalo probudit: stala se z něj úplně jiná bytost, které se draly z hrdla zvířecí skřeky. Tak hladový zvuk jsem ještě nikdy neslyšela. Pak se zakousl Amelii do lýtka a čarodějnice vykřikla.
Vypadalo to, jako kdyby se jí zmocnil žralok. Pokud bych ji dál táhla za sebou, mohlo by se stát, že by Jakeovi zůstal v ústech kus její nohy, do níž byl zakousnutý. Upír teď vysával krev z rány po svých špičácích. Nakopla jsem ho do hlavy a v duchu proklela svoje bosé nohy. Vložila jsem do toho kopance veškerou sílu, ale s nově zrozeným upírem to ani nehnulo. Jen zlostně zavrčel a dál vysával krev z Ameliiny rány. Šokovaná čarodějnice nepřestávala křičet bolestí. Na stolku za pohovkou stál vysoký a hlavně těžký skleněný svícen. Vytrhla jsem z něj svíčku, popadla svícen do obou rukou a s vypětím všech sil jím praštila Jakea do hlavy. Z rány na ní mu začala líně vytékat krev; jinak ani upíři nekrváceli. Svícen se při úderu roztříštil a mně zůstaly jen prázdné ruce a rozzuřený upír. Jake zvedl zakrvácenou tvář a probodl mě pohledem. Doufám, že podobný pohled už v životě neuvidím. Jeho navztekaný obličej působil dojmem šíleného psa.
Aspoň však pustil Ameliinu nohu. Čarodějnice se začala plazit pryč. Bylo jasné, že ji noha bolí, takže se pohybovala nesmírně pomalu. Ale snažila se. Po tvářích jí crčely slzy a celou ztichlou místnost vyplňovat její hlasitý dech. Zvenku jsem zaslechla blížící se zvuk sirény a zadoufala, že míří k nám. Stejně už bylo pozdě. Upír vyskočil ze země a srazil mě na podlahu. Ani jsem nestačila vymyslet, jak se mu postavit.
Kousl mě do předloktí tak zprudka, až jsem se lekla, že mi prokousl i kost. Kdybych nezvedla ruku, zahryzl by se mi do krku a byl by se mnou amen. Předloktí tedy představovalo menší zlo, ale pulzovala mi v něm taková bolest, že jsem málem omdlela. Jake Purifoy mě zalehl, dlaněmi mi přirazil volnou paži k zemi a stehny k ní přišpendlil i moje nohy. Zjistila jsem, že nového upíra začíná zachvacovat i jiný druh chtíče, jehož důkaz mě šťouchal do stehna. Uvolnil si ruku a začal mi stahovat kalhoty.
Ale ne… tohle bylo vážně zlé! Za pár minut zemřu v New Orleansu, v bytě své sestřenice, daleko od všech přátel a rodiny.
Upírova tvář a ruce byly pokryté krví.
Amelia se neohrabaně plazila k nám a ochromenou nohu táhla za sebou. Měla by odsud zmizet, zachránit mě už stejně nemohla. Bylo po svícnu. Amelia však měla jinou zbraň. Natáhla k upírovi třesoucí se ruku a dotkla se ho. „Utinam hic sanguis in ignem commutet!“ vykřikla.
Upír zařval, vyskočil ze země a začal se zuřivě škrábat v obličeji, který mu najednou začaly olizovat drobné modré plamínky.
V té chvíli se ve dveřích objevili policisté.
Byli mezi nimi i upíři.
Kupodivu si v prvním okamžiku pomysleli, že jsme Jakea Purifoye napadly my. Přestože jsme krvácely a křičely, přirazili nás ke zdi. Kouzlo, které Amelia na upíra seslala, však brzy ztratilo účinek a Jake skočil po nejbližším tělu v uniformě, které patřilo černošce s hrdě vypjatou hrudí a výrazným nosem. Policistka vytáhla obušek a bezhlavě začala upíra tlouct do zubů. Její kolega, muž menšího vzrůstu s karamelovou pletí, spěšně sáhl pro láhev Pravé krve, kterou měl zavěšenou na opasku jako součást výbavy. Ukousl konec špičatého gumového uzávěru a strčil hrdlo láhve do Jakeových hryzajících úst. Jako mávnutím kouzelného proutku se v místnosti rozhostilo ticho a nový upír začal hltat obsah láhve. My ostatní jsme celí zakrvácení zůstali stát na místě a lapali po dechu.
„Teď už se uklidní,“ prohlásila policistka. Její hlas mi prozradil, že v ní bylo víc africké než americké krve. „Řekla bych, že jsme ho zvládli.“
Policista na nás kývl, aby nám naznačil, že už se nemusíme bát, a já i Amelia jsme se svezly na podlahu. „Promiňte, že jsme se spletli. Neřekli nám, kvůli komu sem jedeme,“ řekl přívětivým hlasem, jako když másla ukrajuje. „Jste v pořádku, dámy?“ Ještě že mluvil tak konejšivě, protože měl vystrčené špičáky. U policisty mě to vyděsilo, i když jsem chápala, že ho ta změť krve a násilí vzrušovala.
„Řekla bych, že ne,“ odpověděla jsem. „Amelia hodně krvácí a já asi taky.“ Jakeovo kousnutí teď ještě zdaleka nebolelo tak palčivě jako později. Upíří sliny totiž obsahují znecitlivující a také hojivé látky. Ty se ale uměly vypořádat s rankami o velikosti špičáků, a ne s velkými kousanci. „Budeme potřebovat doktora.“ V Mississippi jsem narazila na upíra, který si dokázal poradit i s hlubokými zraněními, ale takové nadání se vyskytovalo jen vzácně.
„Jste obě normální smrtelnice?“ zeptal se. Policistka mezitím na Jakea mluvila jakýmsi cizím jazykem. Netušila jsem, jestli mu bývalý vlkodlak rozuměl, ale když ho zaslechl, uvědomil si, že je v bezpečí. Všichni tři jsme seděli na zemi. Popáleniny na Jakeově obličeji se už hojily.
„Ano,“ řekla jsem.
Při čekání na záchranku jsme se o sebe s Amelií mlčky opřely. Tohle bylo už podruhé, co jsem za dveřmi našla mrtvolu. Nebo potřetí? Proč jsem ještě vůbec takové dveře otevírala?
„Měly jsme to poznat,“ vydechla Amelia unaveně. „Vůbec nepáchl. Měly jsme to poznat.“
„Vlastně jsem si to uvědomila. Jenomže mi všechno došlo asi půl minuty předtím, než se probudil. Takže mi to nebylo k ničemu,“ odpověděla jsem stejně zmučeně jako Amelia.
Potom se mi všechno zamlžilo. Napadlo mě, že nastal ideální okamžik k tomu, abych omdlela, protože následující chvíle jsem neměla chuť prožívat, ale nepovedlo se mi to. Přijeli sem dva mladí pohlední lékaři, kteří se domnívali, že jsme tu pořádaly večírek s upírem a události se nám vymkly z rukou. Ani jeden z nich zřejmě v dohledné době nepožádá mě ani Amelii o schůzku.
„S upíry si nezahrávejte, cherie,“ řekl lékař, který se věnoval mně. Na jeho jmenovce stálo DELAGARDIE. „Spoustě dam připadají atraktivní, ale nevěřila byste, kolik ubožaček jsme už takhle spravovali. A ty ještě měly štěstí,“ dodal Delagardie zachmuřeně. „Jak se jmenujete, slečno?“
„Sookie,“ odpověděla jsem. „Sookie Stackhouseová.“
„Rád vás poznávám, slečno Sookie. Vy i vaše přítelkyně mi připadáte jako slušné dámy. Měly byste se bavit s normálními lidmi. Živými. Tohle město je plné mrtvol. Popravdě řečeno, žilo se tu mnohem líp, když všichni kolem nás dýchali. Teď vás odvezeme do nemocnice a zašijeme. Kdybyste neměla ruku od krve, potřásl bych si s vámi pravicí,“ řekl a nečekaně mi věnoval okouzlující úsměv zářící bílými zuby. „Dobrá rada zdarma, krásko.“
Usmála jsem se. Na dlouhou dobu to byl můj poslední úsměv. Bolest se začínala hlásit o slovo a během chvilky si nárokovala veškerou mou pozornost.
Amelia byla skutečná bojovnice. Se zaťatými zuby se snažila zachovat klid a vydržela v tom až do příjezdu do nemocnice. Pohotovost byla plná lidí. Kombinace našeho krvácení, policejního doprovodu a přímluvy od Delagardieho i jeho kolegy nás rovnou odvezly do zahalených kójí. Neumístili nás vedle sebe, ale aspoň jsme se dostaly do pořadníku na vyšetření. Byla jsem za to vděčná, protože jsem věděla, že u doktora v takhle velkém městě půjde všechno ráz naráz.
Zaposlouchala jsem se do ruchu, který panoval kolem nás, a zaťala zuby, abych nezačala nadávat na bolest v ruce. Ve chvílích, kdy trochu polevila, jsem přemýšlela o Jakeu Purifoyovi. Odvedli ho policisté do cely pro upíry, nebo jeho chování omluvili, protože jako nový upír ještě neměl správné vedení? Na podobné případy existoval zákon, ale už jsem si nepamatovala, jak přesně zní a co vymezuje. Ani jsem se na Jakea moc nezlobila. Bylo mi jasné, že se stal obětí své odlišnosti; upír, který Jakea stvořil, u něj měl zůstat a pomoct mu přečkat probuzení a první záchvat hladu. Největší podíl viny spadal na mou sestřenici Hadley, jenomže ta určitě nečekala, že ji krátce poté někdo zabije. Jake se měl probudit už před několika měsíci, ale zabránilo mu v tom Ameliino kouzlo. Byla to nesmírně zvláštní situace. Ani jsem nevěděla, jestli se něco takového vůbec někdy stalo. A navíc byl Jake dřív vlkodlak! Neslýchané. Jestlipak se bude ještě schopný proměňovat?
Na přemýšlení o Jakeovi a několika dalších věcech jsem měla dost času, protože Amelia byla daleko. Nemohla jsem si s ní promluvit, ani kdybychom obě chtěly. Asi po dvaceti minutách, během nichž mě vyrušila jen sestra, která si přišla cosi zapsat, nakoukl k mému údivu za plentu Eric.
„Můžu dál?“ zeptal se odměřeně s doširoka otevřenýma očima. Pečlivě zvažoval každé slovo. Uvědomila jsem si, že jako upír cítí na pohotovosti na každém kroku okouzlující vůni krve, a zahlédla jsem i kousek z jeho špičáků.
„Ano,“ odpověděla jsem. Netušila jsem, co dělá v New Orleansu, a ani jsem na něj neměla zrovna náladu, ale kdybych starodávnému Vikingovi řekla, že za plentu nesmí, stejně by mi to nebylo k ničemu. Nacházeli jsme se ve veřejném prostoru, a pokud bych mu zakázala vstup ke mně, nic by to pro něj neznamenalo. Klidně mohl zůstat stát za plentou a mluvit na mě přes ni, dokud by nezjistil, co chce vědět. Kromě všech jiných vlastností byl Eric pořádně neodbytný. „Co tu proboha děláš, Ericu?“
„Přijel jsem královnu poprosit, jestli bych během konference nemohl využít tvých služeb. Její Výsost a já se musíme domluvit, kolik lidí s sebou můžu vzít,“ řekl a usmál se na mě. Spíš mě tím ale vyděsil, protože tím odhalil dlouhé špičáky. „Už jsme se téměř dohodli. Smím si přivést tři lidi, ale ještě bych to rád zvýšil na čtyři.“
„Proboha, Ericu!“ vyštěkla jsem na něj. „Horší výmluvu jsem snad ještě neslyšela. Říká ti něco jeden moderní vynález jménem telefon?“ Neklidně jsem se zavrtěla na úzkém lehátku. Nedokázala jsem se pohodlně uvelebit. Každý můj nerv se svíjel strachem, který ve mně zanechalo setkání s Jakem Purifoyem, který se dnes poprvé probudil jako dítě noci. Doufala jsem, že až se tu objeví nějaký doktor, dostanu od něj silné léky proti bolesti. „Nech mě na pokoji, ano? Nemáš právo po mně něco chtít. Nemáš vůči mně žádnou zodpovědnost.“
„Ale samozřejmě, že ano!“ Dokonce si dovolil tu drzost a zatvářil se překvapeně. „Spojuje nás pouto. Když jsi potřebovala dodat sílu, abys Billovi pomohla z problému v Jacksonu, napila ses mojí krve. A jak jsi mi prozradila, několikrát jsme se pomilovali.“
„Donutil jsi mě, abych ti to prozradila,“ namítla jsem, i když to možná vyznělo trochu ufňukané. Ale k četu s tím, měla jsem přece na hořekování právo! Eric souhlasil, že pomůže mé kamarádce, když mu kápnu božskou a povím mu o všem, co se odehrálo v době, kdy ztratil paměť. Dá se to považovat za vydírání? Podle mě ano.
Teď už jsem to ale nemohla vrátit. Zklamaně jsem si povzdechla. „Jak jsi vůbec věděl, kde mě hledat?“
„Královna samozřejmě pozorně sleduje, co podnikají upíři v jejím městě. Napadlo mě, že tě přijdu trochu podpořit. A navíc potřebuješ smýt z ruky tu krev,“ dodal a jiskřícíma očima přejel pohledem moje předloktí. „Milerád ti pomůžu.“
Téměř jsem se usmála, ale velkou radost mi to neudělalo. Eric se nikdy nevzdával.
„Ericu,“ ozval se Billův chladný hlas a vedle mé postele se zčistajasna objevil druhý upír.
„Proč mě nepřekvapuje, že tě tu vidím?“ zeptal se Eric. Z jeho tónu jsem jasně vyrozuměla, že vůbec není nadšený.
Bill nemohl Ericův hněv jen tak přejít. Eric byl jeho nadřízený a díval se na něj dost svrchu. Bill existoval sto pětatřicet pět let, ale Eric už nejméně tisíc. (Jednou jsem se Erica na jeho skutečný věk zeptala, ale on si ho vůbec nepamatoval. Eric byl rozený vůdce a Billovi dělalo radost, když mohl všechno dělat sám. Spojovala je jen jediná věc − že jsem se s oběma vyspala. A právě teď mi oba lezli krkem.)
„Zaslechl jsem u královny policejní hlášení, podle kterého jim někdo volal, aby přijeli zkrotit nového upíra. Poznal jsem adresu,“ vysvětlil mi, „a potom jsem samozřejmě zjistil, kam Sookii odvezli. Přijel jsem tak rychle, jak jen to šlo.“
Zavřela jsem oči.
„Ericu, už ji unavuješ,“ prohlásil Bill a jeho hlas byl v té chvíli ještě chladnější než obvykle. „Měl bys nechat Sookii na pokoji.“
Potom se v kóji rozhostilo dlouhé ticho, prostoupené jiskřícími emocemi. Otevřela jsem oči a přeletěla pohledem mezi Ericovou bílou tváří a Billovým bledým obličejem. Tentokrát jsem výjimečně litovala, že nemůžu číst jejich myšlenky.
Z Billova výrazu jsem poznala jen to, že svých slov rázem zalitoval. Ale proč? V Ericově pohledu se mísil složitý spletenec rozhodnosti a čehosi mnohem zamlženějšího; snad to byla lítost.
„Už chápu, proč chceš Sookii udržet v New Orleansu stranou všech ostatních,“ poznamenal Eric. Každé „r“ vyslovil se silným důrazem jako vždycky, když byl rozčilený.
Bill od něj odvrátil pohled.
Přestože mi v ruce stále pulzovala bolest a oba upíři mi už začínali lézt na nervy, cosi se ve mně pohnulo a zbystřilo mou pozornost. Ericův tón mi prozradil, že má na mysli něco konkrétního. A Billova zamlklost byla zvláštní… a děsivá.
„Co se děje?“ zeptala jsem se a mezitím těkala pohledem z jednoho upíra na druhého. Pokusila jsem se opřít o loket, ale jakmile mi poraněnou paží projela palčivá bolest, rozhodla jsem se pro druhou ruku. Stiskla jsem tlačítko, kterým se dal upravit sklon lehátka. „Co mají všechny tyhle narážky znamenat, Ericu? Bille?“
„Eric by tě neměl rozčilovat, už beztak toho máš za sebou víc než dost,“ prohlásil nakonec Bill. Ačkoliv Bill nikdy nevynikal velkou výřečností, moje babička by prohlásila, že v té chvíli vypadal „jako mramorová socha“.
Eric si založil ruce na hrudi a sklopil k nim oči.
„Bille?“ zeptala jsem se.
„Zeptej se ho, proč se vrátil do Bon Temps, Sookie,“ poznamenal Eric šeptem.
„No, starý pan Compton zemřel a Bill po něm přijel převzít…“ Výraz v Billově tváři se v té chvíli vymykal veškerému popisu. Srdce se mi rozbušilo jako zvon a žaludek se mi sevřel hrůzou. „Bille?“
Eric ode mě odvrátil hlavu, ale těsně předtím jsem v jeho tváři zahlédla náznak lítosti. Nic mě už nemohlo vyděsit víc. Možná jsem nedokázala číst myšlenky upírů, ale v tomto případě mi k porozumění bohatě stačila řeč těla. Eric se otočil, protože nechtěl sledovat, jak mi Bill zasadí ránu.
„Sookie, stejně bys to při setkání s královnou zjistila… Možná bych ti to dokázal zatajit, protože bys tomu nerozuměla, ale to mi právě teď Eric znemožnil.“ Billův pohled, který směřoval na Ericova záda, by dokázal druhého upíra provrtat skrz naskrz. „Když se tvoje sestřenice Hadley dostala do královniny přízně…“
Náhle mi všechno došlo. Věděla jsem, co se mi chystá říct. Zalapala jsem po dechu, vstala z lehátka a položila si ruku na hrudník. Měla jsem pocit, jako kdyby se mi srdce rozpadlo na tisíc kousků. Billův hlas ke mně ale mluvil dál, přestože jsem rozzuřeně vrtěla hlavou.
„Hadley zřejmě často mluvila o tvých telepatických schopnostech, aby na královnu udělala dojem a udržela si její pozornost. Královna věděla, že pocházím z Bon Temps. Občas jsem si říkal, jestli někoho neposlala, aby Comptona zabil a všechno tak urychlil. Ale stejně tak ho mohla dostihnout smrt stářím.“ Bill měl oči sklopené k zemi, takže si nevšiml, že jsem k němu napřáhla ruku ve snaze zarazit ho.
„Nařídila mi, abych se vrátil domů, setkal se s tebou, a pokud to bude zapotřebí, svedl tě…“
Nedokázala jsem popadnout dech. Ani sebevětší tlak mé dlaně nemohl udržet pohromadě mé srdce, ve kterém zela stále hlubší rána.
„Chtěla využít tvůj dar pro sebe,“ dodal a chystal se pokračovat. Oči jsem měla tak zamlžené, že jsem téměř nic neviděla. Netušila jsem, jak se tváří on, a ani mě to nezajímalo. Nemínila jsem ale propuknout v pláč, dokud stál vedle mě. Rozhodně ne.
„Vypadni!“ řekla jsem s vypětím všech sil. Bez ohledu na všechno, co mě čekalo, jsem nechtěla, aby viděl, jak strašnou bolest mi způsobil.
Bill se mi pokusil podívat zpříma do očí, ale to už jsem je měla plné slz. Ať mi tím mínil dát najevo cokoliv, nechápala jsem, co by ještě mohl mít na srdci. „Prosím tě, nech mě to dokončit!“ řekl.
„Už tě nikdy v životě nechci vidět,“ zašeptala jsem. „Nikdy!“
Bill mlčel. Jeho rty se sice pohnuly, jako kdyby chtěl ještě něco dodat, ale já jsem zavrtěla hlavou. „Zmiz,“ vykoktala jsem tak záštiplně a nenávistně, že jsem měla pocit, jako kdyby hlas, který ze mě vycházel ani nepatřil mně. Eric stál celou dobu díkybohu otočený zády a při odchodu se už ke mně neotočil, jen za sebe natáhl ruku a pohladil mě po noze.
Chtělo se mi křičet. Toužila jsem někoho zabít holýma rukama.
Musela jsem se umravnit. Nemínila jsem připustit, aby mě někdo takhle viděl. Prudkou bolest však hned vzápětí vystřídal zuřivý vztek. Takhle rozčilená jsem snad ještě nikdy v životě nebyla. Ochromovala mě hořká pachuť hněvu spojená s utrpením. Bolest ruky sevřené v zubech Jakea Purifoye se s tím vůbec nedala srovnávat.
Nedokázala jsem zůstat na jednom místě. Neohrabaně jsem se svezla z lehátka. Byla jsem bosá a jakýsi chladně uvažující kousek mé mysli si uvědomil, jak mám špinavé nohy. Odšourala jsem se z kóje a spatřila před sebou dveře do čekárny. Vytkla jsem si je za cíl, ale chůze mi dělala potíže.
V té chvíli ke mně přiběhla sestra s psací deskou. „Slečno Stackhouseová, doktor se vám bude hned věnovat. Vím, že jste musela dlouho čekat, a je mi to líto, ale…“
Když jsem se k ní otočila a podívala se na ni, sestra sebou leknutím trhla a ustoupila o krok vzad. Nejistými kroky, ale s jasným cílem jsem pokračovala k východu z místnosti. Chtěla jsem odsud zmizet. Co podniknu dál, bylo ve hvězdách. Dostala jsem se až ke dveřím, otevřela je a odkulhala do čekárny plné lidí. Mezi shluky pacientů a příbuzných, kteří sem přišli někoho navštívit, jsem dobře zapadla. Někteří byli ještě špinavější a zakrvácenější než já, jiní starší − a řada dalších mnohem mladší. Opřela jsem se rukou o zeď a sunula se dál ke dveřím vedoucím ven.
A povedlo se.
Před nemocnicí panovalo mnohem větší ticho. Teplé počasí podmalovával lehký vánek. Stála jsem pod oslepujícím světlem nade dveřmi, bosá a bez jediného centu v kapse. Netušila jsem, kde leží Hadleyin byt a ani jsem nevěděla, jestli se tam chci vydat. Rozhodně jsem už ale nebyla v nemocnici.
Náhle se přede mnou vynořil bezdomovec. „Nemáte nějaký drobný, sestřičko?“ zeptal se. „Mě taky opustila štěstěna.“
„Vypadá to snad, že něco mám?“ opáčila jsem vyrovnaně.
Muž se lekl, stejně jako předtím sestra. „Pardon!“ vyhrkl a ustoupil vzad. Já ale vykročila za ním.
„NEMÁM VŮBEC NIC!“ vykřikla jsem a neskonale klidně dodala: „A nikdy jsem ani nic jiného neměla.“
Bezdomovec cosi zamumlal a roztřásl se. Nevšímala jsem si ho a vydala se pryč. V té chvíli přijela před nemocnici sanitka a odbočila vpravo. Vykročila jsem vlevo. Nepamatovala jsem si, jak dlouho trvala cesta sem, protože jsem během ní mluvila s Delagardiem. Stal se ze mě úplně jiný člověk. Šla jsem dál a dál. Míjela jsem palmy, poslouchala zvučnou hudbu a otírala se o loupající se okenice otevřené do ulice.
V ulici lemované bary jsem narazila na několik mladíků, kteří právě vycházeli z nějakého podniku. Když jsem kolem nich prošla, jeden z nich mě chytil za paži. Vykřikla jsem, otočila se k němu a s nečekanou silou jsem jím mrštila o zeď. Mladík tam zůstal otupěle stát. Chvíli se škrábal na bolavé hlavě, ale po chvíli ho přátelé odtáhli pryč.
„Je to blázen,“ prohlásil jeden z nich tiše. „Nech ji na pokoji.“ Pak odešli opačným směrem.
Chvíli mi trvalo, než jsem se vzpamatovala a zeptala se sama sebe, co to provádím. Odpovědí jsem si nebyla jistá. Když jsem potom zakopla o rozbitý chodník, upadla a odřela si koleno do krve, fyzická bolest mě vrátila do reality.
„Děláš to, aby litovali, že ti ublížili?“ zeptala jsem se sama sebe nahlas. „Och, proboha, chudák Sookie! Smutkem zešílela, utekla z nemocnice a potulovala se po nebezpečných ulicích New Orleansu, protože ji k tomu dohnal Bill!“
Už nikdy v životě jsem nechtěla vyslovit jeho jméno. Jakmile jsem přišla k sobě − aspoň trochu − s překvapením jsem si uvědomila, co jsem provedla. Kdybychom spolu ještě chodili a já se tohle všechno dozvěděla, okamžitě bych ho zabila, to mi bylo nad slunce jasnější. Stejně jasný pro mě byl i důvod, proč jsem odešla z nemocnice; v té chvíli jsem se nedokázala na nikoho podívat. Dostalo se mi té nejhorší rány pod pás − první muž, který mi kdy řekl, že mne miluje, mě ve skutečnosti nemiloval.
Jeho vášeň byla předstíraná.
Jeho vztah se mnou dirigoval někdo jiný.
Musela jsem mu připadat jako jednoduchý a důvěřivý cíl, dokonale připravený zamilovat se do prvního muže, který vynaloží trochu času, aby mě získal. Získal! Už jen z toho slova se mi dělalo špatně. Nikdy jsem sama sebe nepovažovala za trofej.
Až do téhle jediné rány, která všechno smetla, jsem si nedokázala představit, co všechno jsem za poslední rok vybudovala na falešných základech Billovy lásky.
„Zachránila jsem mu život,“ vydechla jsem udiveně. „Odjela jsem do Jacksonu a riskovala kvůli němu život, protože mě miloval.“ Jedna část mého mozku věděla, že to není tak úplně pravda. Hlavní důvod byl trochu jiný − že jsem ho milovala já. Hned nato mě ale udivilo, že Billova stvořitelka Lorena nad ním měla takovou moc, že ho dokázala přimět, aby královniny rozkazy ignoroval. Ale takovými malichernostmi jsem se nemínila obtěžovat. Když jsem si vybavila Lorenu, znovu se mi sevřel žaludek. „Zabíjela jsem kvůli němu,“ řekla jsem do teplého večera. „Proboha, já kvůli němu zabíjela.“
Když jsem konečně uviděla tabulku s nápisem CHLOE STREET, byla jsem celá pokrytá škrábanci, modřinami, krví a špínou. Matně jsem si uvědomila, že se blížím k Hadleyinu bytu. Zatočila jsem doprava a pokračovala kupředu.
Celý dům byl potemnělý. Ameliu si zřejmě ještě nechali v nemocnici. Nevěděla jsem kolik je hodin, ani jak dlouho jsem vlastně šla.
Hadleyin byt byl zamčený. Vydala jsem se dolů, vzala jeden květník, který měla Amelia přede dveřmi, odnesla ho nahoru a rozbila jím skleněnou výplň dveří. Strčila jsem ruku do otvoru, odemkla dveře a vešla dovnitř. Žádný poplach se nerozezněl. Byla jsem si jistá, že když tu policie skončila se svými tanečky, určitě ani nevěděla, jak ho zase zapnout.
Prošla jsem byt, který byl po souboji s Jakem Purifoyem stále vzhůru nohama. Ráno nebo… někdy jindy, až dám do pořádku svůj život, mě čekalo uklízení. Zalezla jsem do koupelny a svlékla si šaty, které jsem měla až doteď na sobě. Zvedla jsem je a chvilku pozorovala, jak vypadám. Potom jsem vyšla na chodbu, otevřela nejbližší francouzské okno a vyhodila oblečení přes zábradlí terasy ven. Kéž by se takhle jednoduše daly hodit za hlavu všechny problémy! Zároveň se ve mně ale probudila část mého pravého já a začaly mě hryzat výčitky svědomí. Stejně je po mně bude muset někdo uklidit. Takhle se Stackhouseové nikdy nechovali. Přesto tyto výčitky svědomí nebyly natolik důrazné, aby mě donutily sejít po schodech a odnést špinavé oblečení zpátky nahoru. Tehdy rozhodně ne.
Dveře jsem zapřela židlí pod klikou, naťukala do ovládání bezpečnostního systému kód, který mi prozradila Amelia, a nakonec jsem si vlezla do sprchy. Škrábance a zhmožděniny mě pod proudem vody začaly štípat a z hluboké rány na předloktí mi znovu vytryskla krev. Sakra! Moje sestřenice zřejmě žádnou lékárničku nepotřebovala. Nakonec se mi podařilo najít vatové kosmetické tampony, kterými si Hadley pravděpodobně smývala líčidla. V jedné z tašek s prádlem jsem po chvíli hledání objevila šátek s leopardím vzorem. Neohrabaně jsem přitiskla vatová kolečka na kousanec a pevně je ovázala šátkem.
Aspoň už mě nezaměstnávalo pomyšlení na to odporné povlečení. Celá rozbolavělá jsem v noční košili vlezla do postele a modlila se, abych na všechno dokázala zapomenout.
2024 ©