Kdosi mě štípal do prstu na noze a halasil: „Vzbuďte se! Vzbuďte se!“ Rázem jsem byla při plném vědomí a zděšeně otevřela oči. Viděla jsem cizí pokoj plný slunečního světla. V nohou postele stála nějaká žena,
„Kdo k čertu jste?“ Byla jsem rozčilená, ale nebála jsem se jí. Vůbec nepůsobila nebezpečně. Mohla být stejně stará jako já a její pleť nachytala spoustu bronzu. Měla krátké hnědé vlasy, jasně modré oči a na sobě khaki šortky s korálově oranžovým topem, přes nějž měla přehozenou bílou košili. Trochu uspěchala léto.
„Amelia Broadwayová. Tenhle dům mi patří.“
„Proč jste mě vzbudila?“
„Včera večer jsem na dvoře slyšela Cataliada a došlo mi, že vás přivezl, abyste vyklidila Hadleyin byt. Chtěla jsem si s vámi promluvit.“
„A to jste nemohla počkat, až se vzbudím? Navíc jste si odemkla a ani nezazvonila. Nepřeskočilo vám?“
Tím jsem ji zaskočila. Amelia Broadwayová tehdy zřejmě poprvé zapřemýšlela, jestli se to nedalo vyřešit lépe. „No, víte, měla jsem strach,“ řekla krotce.
„Jo? To já taky,“ odsekla jsem. „Vítejte v klubu! Taky mám pěkně nahnáno. Teď zmizte a počkejte na mě v pokoji, fajn?“
„Jistě,“ odpověděla. „Už jdu.“
Počkala jsem, dokud mi srdce nezačalo tlouct obvyklým tempem, a teprve pak jsem vylezla z postele. Rychle jsem ustlala a vytáhla si z tašky oblečení. Odšourala jsem se do koupelny a cestou jsem v obývacím pokoji koutkem oka zahlédla svého nevítaného hosta, jak z nábytku otírá prach kusem látky, který podezřele připomínal pánskou flanelovou košili. Zajímavé!
Co nejrychleji jsem se osprchovala, nahodila si na tvář trochu líčidel, navlékla na sebe džíny a bílé tričko a naboso vyšla z koupelny.
Amelia přestala šmejdit s hadrem a upřeně se na mě zadívala. „Vůbec nevypadáte jako Hadley,“ prohlásila. Nebylo mi z jejího tónu jasné, jestli to myslí jako kompliment, nebo urážku.
„Nejsem jako ona, zvenčí ani zevnitř,“ odpověděla jsem rozhodně.
„To je dobře. Hadley byla hrozně nepříjemná,“ opáčila Amelia zhurta. „Jejda, promiňte, to jsem neměla říkat!“
„Vážně?“ Snažila jsem se mluvit klidným tónem, ale do hlasu se mi přesto vkradl závan ironie. „Ukážete mi, kde je tu kafe, jestli to víte?“ Tehdy jsem poprvé spatřila kuchyň za denního světla. Cihlové stěny, měděné doplňky, kuchyňská deska z nerezové oceli, lednička ze stejného materiálu a dřez s kohoutkem, který musel stát víc než všechno moje oblečení. Byl malý ale hezký, stejně jako celá kuchyň.
Taková nádhera kvůli upírce, která vlastně kuchyň nepotřebovala!
„Hadleyina konvice na kávu je támhle,“ poznamenala Amelia a já ji konečně spatřila. Byla černá, takže se v kuchyni trochu ztrácela. Hadley se bez kávy nedokázala obejít, takže jsem předpokládala, že tu svůj oblíbený nápoj měla někde uložený. Otevřela jsem skříňku nad konvicí a ejhle − byly tu dvě sklenice s kávou Community Coffee a několik filtrů. Stříbrná fólie na první sklenici byla netknutá, ale druhou už Hadley načala. Káva sahala do poloviny sklenice. Beze slova jsem labužnicky nasála příjemnou vůni, která mi připadala neobyčejně čerstvá.
Nalila jsem do konvice vodu a stiskla tlačítko, vytáhla dva hrnky ze skříňky a postavila je vedle ní. Cukřenku jsem objevila hned u konvice, ale uvnitř na mě čekal jen ztvrdlý cukrový kámen. Hodila jsem ho do koše vyloženého čistým pytlem na odpadky. Někdo ho po Hadleyině smrti vyhodil. Jestlipak měla Hadley v ledničce šlehačku ve spreji? Na jihu se ukládala do chladu, pokud jste ji nepoužívali příliš často.
Otevřela jsem lesknoucí se nerezové dveře, ale za nimi na mě vykouklo pouze pět lahví Pravé krve.
Nic mě nevrátilo do reality tak rychle jako fakt, že moje sestřenice zemřela jako upírka. Neznala jsem nikoho jiného, kdo by za mého života prošel podobnou proměnou. Byla jsem v šoku. Uchovala jsem si na Hadley spoustu vzpomínek, některé šťastné, jiné nepříjemné, ale ve všech dýchala a srdce jí tlouklo. Zůstala jsem stát na místě se stisknutými rty a s pohledem upřeným na červené láhve, dokud jsem se nevzpamatovala a opatrně nezavřela lednici.
Ještě chvíli jsem ve skříňkách marně pátrala po šlehačce, ale marně. Nakonec jsem se Amelie zeptala, jestli jí nebude vadit černá káva.
„Ne, nevadí,“ odpověděla rezervovaně. Zjevně se snažila chovat příjemněji než předtím. Byla jsem jí za to vděčná. Hadleyina domácí se posadila na jedno z křesel s vřetenovitými nožkami. Bylo čalouněné nádherným žlutým hedvábím s červenými a černými květy. Celkově se mi ale její vyumělkované zařízení nelíbilo. Měla jsem ráda křesla, která už od pohledu dokázala bez jediného skřípnutí nebo zaúpění udržet i těžké hosty. Líbil se mi nábytek, z něhož poznáte, že ho nezničíte, když na něj vylijete kolu nebo si na něm váš pes zdřímne. Zkusila jsem se posadit na pohovku. Pěkná, to ano. Ale pohodlná nebyla. Moje podezření se potvrdilo.
„Tak co jste zač, Amelio?“
„Promiňte?“
„Co jste zač?“
„Och, takhle! Čarodějnice.“
„To jsem si domyslela.“ Necítila jsem z ní nadpřirozeno, které u ostatních podobných bytostí proměnilo samu podstatu jejich buněk. Amelia svou „odlišnost“ získala. „To vy jste začarovala tenhle byt?“
„Ano,“ odpověděla Amelia hrdě a bez ostychu si mě přeměřila pohledem. Věděla jsem, že byt chrání magie a že Amelia patří do jiného, skrytého světa. Byla jsem sice obyčejný smrtelník, ale měla jsem pod čepicí. Všechny tyhle informace jsem vyčetla z její hlavy stejně zřetelně, jako kdyby je vyslovila nahlas. Její mysl byla pozoruhodně otevřená a její myšlenky jasné jako její pleť. „Ten večer, kdy Hadley zemřela, mi zavolal královnin právník. Samozřejmě jsem spala. Řekl mi, abych to tu zamkla, že se Hadley už nevrátí a že královna chce, aby její byt zůstal nedotčený, dokud sem nepřijede Hadleyina dědička. Hned nazítří jsem sem přišla a pustila se do úklidu.“ Vzala si na to gumové rukavice, jak jsem poznala ze vzpomínky, která v té chvíli vytanula Amelii na mysli.
„Vysypala jste koš a ustlala postel?“
Čarodějnice se zatvářila provinile. „Ano, udělala jsem to. Netušila jsem, že slovem ‚nedotčený‘ královna myslela ‚úplně netknutý‘. Cataliades sem přišel a pěkně mi to vytmavil. Jsem ale ráda, že jsem ho vynesla. Je to zvláštní, protože než jsem vynesla pytel ven, někdo se jím probral.“
„Asi nevíte, jestli odtamtud něco vzal?“
Čarodějnice mě probodla nechápavým pohledem. „Odpadky neprohledávám,“ odpověděla. Potom váhavě dodala: „Ten pytel byl začarovaný, ale nevím, k čemu kouzlo sloužilo.“
Fajn, tohle rozhodně nebyla dobrá zpráva. Amelia si to odmítala přiznat. Nechtěla si připustit, že do domu pronikla nějaká nadpřirozená bytost. Byla hrdá, že její kouzla fungovala, ale zaklít odpadkový koš ji nenapadlo.
„Odnesla jsem odsud všechny květináče a dala je k sobě, abych se o ty kytky mohla starat. Takže si je klidně můžete odvézt do toho svého Zapadákova.“
„Do Bon Temps,“ opravila jsem ji a Amelia si odfrkla. Jako obyvatelka velkého města venkovem pohrdala. „Takže tenhle dům je váš. Kdy jste Hadley pronajala horní patro?“
„Asi před rokem. Už tehdy byla upírka,“ odpověděla Amelia. „A dost dlouho chodila s královnou. Říkala jsem si, že je to dobrá pojistka, víte? Královnina miláčka přece nikdo nepřepadne, že? A nikdo se sem ani nevloupe.“
Měla jsem sto chutí zeptat se jí, jak vůbec přišla k tak hezkému domu, ale nechtěla jsem být vlezlá. „A čarodějnictví vás uživí?“ zeptala jsem se místo toho nenuceně s předstíraným zájmem.
Amelia pokrčila rameny, ale zdálo se, že ji moje otázka potěšila. Ačkoliv jí matka zanechala spoustu peněz, byla ráda, že si na sebe dokáže vydělat sama. Jako kdyby mi to v té chvíli řekla. „Jo, jde to.“ Snažila se, aby to vyznělo skromně, ale bylo to zbytečné. Chtěla se stát co nejlepší čarodějnicí a byla na svoje schopnosti patřičně pyšná.
Četla jsem v ní jako v knize.
„Když nemám do čeho píchnout, pomáhám kamarádce, která má obchod s různými kuriozitami hned vedle Jacksonova náměstí. Věštím budoucnost,“ přiznala se. „A občas provádím turisty po kouzelných místech v New Orleansu. Když je hodně vystraším, dostanu štědré spropitné. Takže se mi celkem vzato daří dobře.“
„Děláte i skutečná kouzla?“ pokračovala jsem a Amelia spokojeně přikývla. „Pro koho?“ zeptala jsem se. „Okolní svět si nechce přiznat, že existují.“
„Nadpřirozené bytosti mi za ně dobře platí,“ řekla. Překvapilo ji, že jsem se vůbec zeptala. Nemusela jsem to dělat, ale když jsem se jí přímo ptala, bylo snazší nasměrovat její myšlenky k tomu, co mě zajímalo. „Hlavně vlkodlaci a upíři. Nemají sice čarodějnice moc rádi, ale zvlášť upíři vezmou zavděk jakoukoli výhodou, kterou jim můžeme poskytnout. Zbytek není tak organizovaný jako oni.“ Nad zbytkem nadpřirozeného světa mávla rukou, hlavně nad slabšími stvořeními jako jsou měňavci a jim podobní. Mylně brala jejich schopnosti na lehkou váhu.
„Co víly?“ pokračovala jsem v otázkách.
„Ty mají dost svých vlastních kouzel,“ odpověděla a pokrčila rameny. „Nepotřebují mě. Vím, že někdo jako vy si nechce připustit, že někteří lidé mají od přírody netušené schopnosti, které odporují všemu, co vám doma říkali.“
Nevěřícně jsem si odfrkla. Amelia neměla tušení, co jsem zač. Nevím, o čem si tak s Hadley mohly povídat, ale o rodině mé sestřenice rozhodně ne. Sotva mě to napadlo, v hlavě se mi rozezněl bzučák, který mi napovídal, že bych se měla vydat právě tímhle směrem. Utišila jsem ho s tím, že se k tomu vrátím později. Teď jsem řešila Amelii Broadwayovou.
„Takže říkáte, že máte nadání od přírody?“ zeptala jsem se.
Vycítila jsem, že v sobě musí potlačovat pýchu. „Něco by se našlo,“ odpověděla skromně. „Třeba tenhle byt jsem začarovala stázovým kouzlem, protože jsem ho nemohla uklidit. Byl zavřený celé měsíce, ale stejně tu není nic cítit, nebo ano?“
Tím se vysvětlovalo, proč zašpiněné utěrky nepáchly. „Takže posluhujete upírům a vlkodlakům, čtete budoucnost v krámku u Jacksonova náměstí a občas provádíte turisty. To nejsou zrovna běžná sedavá zaměstnání,“ řekla jsem.
„Přesně tak,“ přitakala Amelia s hrdým uspokojením.
„To znamená, že si vytváříte svůj vlastní rozvrh,“ pokračovala jsem. Z Ameliiny mysli ke mně doléhala úleva, že už nemusí sedět za stolem. Než se totiž začala naplno věnovat čarodějnictví, pracovala na poště.
„Ano.“
„Pomůžete mi uklidit Hadleyin byt? Klidně vám zaplatím.“
„Samozřejmě, že vám pomůžu. Čím dřív se těch věcí zbavím, tím rychleji můžu byt pronajmout. A pokud jde o placení, uvidíme, kolik času si vyšetřím, dobře? Občas mi někdo narychlo zavolá, protože mě potřebuje,“ řekla Amelia a usmála se na mě. S tímhle úsměvem by ji mohli okamžitě angažovat do reklamy na zubní pastu.
„Vždyť za něj od Hadleyiny smrti platí královna, ne?“
„Ano, to je pravda. Ale když si vybavím, že tu má všechny věci, naskočí mi husí kůže. Několik lidí se sem už pokusilo vloupat. Naposledy před pár dny.“ Rázem mě přešel úsměv.
„Zpočátku jsem si myslela,“ brebentila dál Amelia, „že je to podobný případ, jaký se často stává, když někdo umře: V novinách se objeví smuteční oznámení, a někdo se během pohřbu pokusí vykrást nebožtíkův byt. Ale upíři žádná smuteční oznámení nezveřejňují − buď kvůli tomu, že už je dotyčný stejně mrtvý, nebo protože se prostě neobtěžují poslat zprávu do médií… Docela by mě zajímalo, jak by tam s ní naložili. Mimochodem, co kdybyste zkusila napsat o Hadley pár řádek? No, ale víte, že mezi upíry se všechno roznese, takže někdo se bezpochyby dozvěděl, že je mrtvá, tentokrát nadobro. Muselo se to rozkřiknout; zvlášť potom, co ode dvora odešel Waldo, o kterém všichni věděli, že Hadley nesnášel. Ale upíři nepořádají pohřby, takže si myslím, že s nějakým posledním rozloučením to vloupání nesouvisí. V New Orleansu je zkrátka dost vysoká kriminalita.“
„Och, vy jste znala Walda?“ skočila jsem jí do řeči, abych ji zarazila. Waldovi, bývalému královninu oblíbenci − nemyslím v posteli, ale obecně v jejích službách − lezlo krkem, že ho Hadley vystrnadila z výsluní a dokázala zůstat v královnině přízni neobvykle dlouho. Tak ji vylákal na hřbitov svatého Ludvíka pod záminkou, že spolu vyvolají ducha Marie Laveauové, známé neworleanské královny voodoo. Tam ale Waldo moji sestřenici zabil a svůj zločin se pokusil svalit na Společenstvo slunce. Pan Cataliades mě postrčil správným směrem a já nakonec odhalila, že za Hadleyinou smrtí stojí právě Waldo. Královna mi pak dopřála možnost osobně ho zabít − takhle si totiž představovala laskavost. Ale musela jsem ji odmítnout. Teď však byl Waldo bezpochyby mrtvý, stejně jako Hadley. Hrůzou jsem se otřásla.
„Znala jsem ho líp, než mi bylo příjemné,“ odpověděla upřímně. Otevřenost byla Ameliiným hlavním rysem. „Všimněte si, že jsem použila minulý čas. Nepletu se, když předpokládám, že Waldo už není mezi námi?“
„Nepletete,“ řekla jsem. „Doufáte správně.“
„Ó jé!“ zahlaholila Amelia. „Bezva, bezva, bezva!“ Aspoň někomu jsem zlepšila náladu. Její myšlenky mi prozradily, jak strašně postaršího upíra nenáviděla. Nevyčítala jsem jí to. Byl skutečně odporný. Amelia byla velice cílevědomá žena a díky tomu určitě i schopná čarodějnice, měla ale přemýšlet v širších souvislostech a zahrnout do nich i mě, jenže to neudělala. V tom je jednostranné zaměření nevýhodné.
„Takže chcete vyklidit Hadleyin byt, protože podle vás se sem pak už nikdo nepokusí vloupat? Nikdo z těch, kdo se dozvěděli o její smrti?“
„Přesně tak,“ odpověděla a dopila zbytek kávy. „Připadám si jistější, když vím, že je tu se mnou ještě někdo jiný. Prázdný byt mi nahání strach. Ještě že po upírech nezůstávají duchové.“
„To jsem nevěděla,“ poznamenala jsem. Nikdy mě o tom nenapadlo přemýšlet.
„Žádné duchy po sobě nenechávají,“ řekla Amelia uvolněně. „Nikdy. Na to musíte být člověk. Hele, nechcete vyložit budoucnost? Já vím, já vím, je to trochu děsivé, ale nebojte se, vážně to umím!“ Napadlo ji, že by se mnou mohla zacházet jako s turistkou, protože v New Orleansu nepobudu dlouho. Byla přesvědčená, že čím líp se ke mně bude chovat, tím rychleji vyklidím Hadleyin byt a ona ho bude moct začít využívat podle libosti.
„Dobře,“ vysoukala jsem se sebe. „Jestli chcete, můžeme to udělat hned.“ Aspoň tak zjistím, jak dobře ovládá svoje umění. Rozhodně nevypadala jako archetyp čarodějnice. Byla umytá, rozzářená, zdravá a připomínala spíš spokojenou paničku z předměstí s irským setrem a autem značky Ford Explorer. Amelia v mžiku vytáhla z kapsy širokých šortek balíček tarotových karet a naklonila se nad stůl, aby je rozdělila. Rychle a profesionálně se pustila do práce, z níž jsem nic nechápala.
Chvíli jen zírala na obrázky, ale pak upřela pohled do stolu a tváře jí zrudly. Pak zavřela oči, jako kdyby se za něco styděla. Samozřejmě to byla pravda.
„Fajn,“ řekla nakonec klidně a vyrovnaně. „Co jste zač?“
„Telepatka.“
„Vždycky každého chybně odhadnu! Proč se jenom nepoučím?“
„Ještě nikdo se mě nikdy nepolekal,“ snažila jsem se ji uchlácholit. Amelia sebou škubla.
„Tenhle omyl už nikdy nezopakuju,“ pokračovala. „Hned se mi zdálo, že toho o nadpřirozených bytostech víte mnohem víc než normální lidé.“
„A každý den se dozvídám nové věci.“ Dokonce i mně samotné připadal můj tón zkroušený.
„Budu muset svojí učitelce říct, že jsem to podělala,“ prohlásila. Takhle nazlobeně se od mého příjezdu netvářila, i když v jejím případě to nebylo nic děsivého.
„Vy máte… učitelku?“
„Jo. Je to starší čarodějnice, která sleduje náš pokrok během tří let, kdy se z nás stanou profesionálky.“
„A jak poznáte, že jste profesionálka?“
„Musíme projít zkouškou,“ vysvětlila mi Amelia, vstala z křesla a došla ke dřezu. Během vteřiny umyla konvici i filtr, postavila je na odkapávač a otřela dřez.
„Takže zítra se do toho pustíme?“ zeptala jsem se.
„Proč to nemůžeme udělat hned?“
„Nejdřív bych si chtěla Hadleyiny věci projít sama,“ odpověděla jsem a snažila se potlačit nevoli.
„Aha, dobře. To dává smysl.“ Pokusila se předstírat, že už ji to také napadlo. „A dnes večer se určitě musíte vypravit ke královně, co?“
„To nevím.“
„Podle mě vás očekávají. Včera tu byl s vámi jeden hezký vysoký upír, ne? Byl mi povědomý.“
„Jmenuje se Bill Compton,“ řekla jsem. „Ano, několik let žil v Louisianě a pracoval pro královnu.“
Amelia na mě upřela svoje překvapené modré oči. „Myslela jsem, že to byl známý vaší sestřenice.“
„Ne. Díky, že jste mě vzbudila. Aspoň se hned pustím do práce. A taky děkuju, že jste mi nabídla pomoc.“
Čarodějnice byla ráda, že může odejít. Nebyla jsem totiž taková, jakou čekala, a proto o mně chtěla ještě chvilku přemýšlet a zavolat několika svým kolegyním poblíž Bon Temps. „Brnkněte Holly Clearyové,“ podotkla jsem. „Tu znám ze všech nejlíp.“
Amelia zalapala po dechu a vyděšeně se rozloučila. Pak zmizela stejně rychle jako přišla.
Zničehonic mě zaplavil nepříjemný pocit. Předváděla jsem se a během jediné hodiny proměnila veselou ženu v nervózní školačku.
Když jsem ale vytáhla papír a tužku − správně jsem odhadla, že budou v šuplíku nedaleko telefonu −, abych si sepsala, co podniknu dál, utěšila mě myšlenka, že čarodějnice tuhle lekci potřebovala. Kdybych ji Amelii neudělila já, mohla přijít od někoho, kdo by jí chtěl ublížit.
2024 ©