Během jízdy na mě několikrát přišla touha podělit se o myšlenky, které se mi honily hlavou, se svými spolujezdci. Několik hodin řídil pan Cataliades a potom ho za volantem vystřídala Diantha. Bill a právník se spolu téměř nebavili a mě v duchu zaměstnávalo tolik věcí, že bych při společenském hovoru nedokázala udržet pozornost. Zůstali jsme proto všichni zticha.
Ještě nikdy jsem si v autě nepřipadala tak pohodlně. Měla jsem sama pro sebe celé sedadlo, které bylo otočené proti směru jízdy. Bill a pan Cataliades seděli naproti mně. Limuzína byla aspoň v mých očích posledním výkřikem automobilového průmyslu. Sedačky byly potažené kůží a příjemně měkké a před sebou jsem měla dostatek místa pro nohy. K občerstvení tu byly připravené láhve s vodou, syntetickou krví a košík s různými dobrotami. Pan Cataliades zjevně zbožňoval sýrové křupky.
Zavřela jsem oči a na chvíli se zamyslela. Billův mozek jako obvykle mlčel a Cataliadův jen nezřetelně cosi šeptal. Vycházelo z něj tiché bzučení, jehož zvuk mě uklidňoval. Dianthina mysl vysílala do světa stejný, jen o trochu vyšší tón. Při rozhovoru se Samem mě napadla jedna věc a já ji teď popadla za pačesy, aby mi neutekla. Když jsem si ji důkladně promyslela, rozhodla jsem se o ni podělit s ostatními.
„Pane Cataliade,“ řekla jsem a podsaditý právník otevřel oči. Billovi mezitím cosi vrtalo v hlavě. Cosi zvláštního. „Už jsem vám říkala, že ve středu, kdy měla vaše neteř dorazit, jsem zaslechla něco v lese.“
Právník přikývl. Bill také.
„Takže budeme předpokládat, že zemřela právě ten večer.“
Znovu dvojité přikývnutí.
„Ale proč? Ten, kdo ji zabil, určitě věděl, že mě stejně brzy kontaktujete nebo rovnou přijedete, abyste zjistili, co se stalo. I kdyby vrah netušil, co mi měla Gladiola vyřídit, muselo mu být jasné, že ji dřív nebo později bude někdo postrádat.“
„To dává smysl,“ odpověděl pan Cataliades.
„V pátek večer mě ale kdosi napadl na parkovišti ve Shreveportu.“
Můžu vám říct, že nic lepšího jsem prohlásit nemohla. Z Billa a pana Cataliada bych tak živou reakci nedostala ani tehdy, kdybych je připojila k elektrické síti a dala jim pořádnou ránu.
„Proč jsi mi to neřekla?“ uhodil na mě Bill. Oči mu zaplály vztekem a špičáky se vysunuly.
„Proč bych měla? Už spolu nechodíme a ani se pravidelně nevídáme.“
„Takže jsi mě chtěla potrestat za to, že jsem si našel jinou, a zatajila mi tak důležitou věc?“
Takovou odpověď jsem si nedokázala představit ani v těch nejdivočejších snech (které zahrnovaly i to, jak se Bill v baru rozejde se Selah a veřejně se přizná, že nikdy nedosahovala mých kvalit). Ačkoliv v autě panovalo přítmí, připadalo mi, jako by pan Cataliades protočil panenky. Možná si myslel, že jsme se oba zbláznili.
„Bille, nikdy jsem tě nechtěla trestat,“ namítla jsem. Aspoň jsem neměla pocit, že bych to dělala. „Jen už o sobě nevíme tolik věcí jako dřív. Když mě napadli, měla jsem schůzku. Pochop, že jsem našemu cukrování už dala sbohem.“
„S kým jsi tam byla?“
„Sice ti po tom nic není, ale pro zbytek vyprávění je to důležité. Chodím s Quinnem.“ Měli jsme jednu schůzku a naplánovali si druhou. To už se dá počítat jako „chození“, ne?
„S tím tygrem?“ řekl Bill s kamenným výrazem v obličeji.
„Klobouk dolů, mladá dámo!“ prohlásil pan Cataliades. „Máte odvahu a umíte si vybrat.“
„Nechci, abyste mi ho schválili,“ řekla jsem co nejklidněji. „Nebo zamítli,“ dodala jsem a mávla rukou, čímž jsem jim dala najevo, že toto téma je pro mě passé. „Chtěla jsem vám říct, že ti útočníci byli dva mladí vlkodlaci.“
„Vlkodlaci,“ poznamenal pan Cataliades. Tma ubíhající za okny mi znemožnila rozluštit jeho výraz. „A jací?“
Dobrá otázka. Právník věděl svoje. „Přeměňují se, protože je někdo pokousal,“ odpověděla jsem. „Podle mě byli i zdrogovaní.“ Tím jsem oběma vyrazila dech.
„Co se stalo během toho útoku a po něm?“ zeptal se Bill a prolomil tak dlouhé mlčení.
Popsala jsem mu útok i všechno ostatní, co se odehrálo po něm.
„Takže Quinn tě odvezl do Psího chlupu,“ poznamenal Bill. „A to měla být podle něj adekvátní reakce?“
Bylo mi jasné, že Bill zuří, ale jako obvykle jsem netušila proč.
„Možná udělal správně,“ namítl Cataliades. „Uvažujte! Od té doby se jí nic nestalo, takže Quinnova pohrůžka zřejmě neprošla bez povšimnutí.“
Odolala jsem pokušení vyhrknout: „Cože?“ ale Billovu upířímu zraku stejně neušel můj zmatený výraz.
„Vyzval je,“ prohlásil Bill ještě chladněji než obvykle. „Dal jim najevo, že tě chrání a že tě ti vlkodlaci napadli na vlastní riziko. Obvinil je z toho útoku a zároveň jim dal najevo, že i když o něm možná nevěděli, jejich povinností je teď pohnat jeho původce ke spravedlnosti.“
„To mi bylo jasné už tehdy,“ namítla jsem rozvážně. „Quinn je podle mě jenom varoval, na žádné výzvy nedošlo. V tom je rozdíl. Jen jedno mi není jasné… O všem, co se ve smečce stane, by měl vědět Patrick Furnan, ne? Je teď přece jejich kápo. Tak proč jsme nejeli rovnou za ním, ale do nějaké zapadlé nálevny?“
„To je zajímavá otázka,“ poznamenal Cataliades. „Co byste na ni odpověděl, Comptone?“
„Kdybych měl říct to první, co mě napadne… Quinn možná ví, že proti Patricku Furnanovi už doutná vzpoura. Rozhodl se přiložit pod kotel a oznámit nespokojencům, že Furnan chce zabít přítelkyni jeho smečky.“
Neměl na mysli žádné tisícové armády. Celou smečku mohlo tvořit kolem pětatřiceti lidí nebo možná víc, pokud připočteme i ty, kteří sloužili na letecké základně v Bakersdale. K povstání by tak stačilo třeba jen pět lidí.
„Proč ho jednoduše nesvrhnout?“ zeptala jsem se. Jak jste určitě poznali, politika nepatřila mezi moje silné stránky.
Pan Cataliades se na mě usmál. Poznala jsem to, přestože v limuzíně panovala tma. „Jak přímé a starosvětské,“ řekl. „Jak americké! Víte, slečno, Stackhouseová, funguje to jinak. Vlkodlaci jsou divocí, o tom není pochyb. Ale mají svoje pravidla. Trestem za vraždu vůdce smečky jinak než v přímém souboji je smrt.“
„Ale kdo by, ehm, ten trest vykonal, kdyby ho nikdo ze smečky nepožadoval?“
„Pokud by smečka nehodlala vyvraždit celou Furnanovu rodinu, jeho příbuzní by neváhali ohlásit veškeré násilí vyšším místům. Ze všech nejlíp zřejmě znáte vlkodlaky ve Shreveportu. Jsou mezi nimi nějací nelítostní zabijáci, kteří by neváhali připravit Furnanovu ženu a děti o život?“
Vybavili se mi Amanda, Alcide a Maria-Star. „Ti by na to neměli žaludek. Je mi jasné, co tím myslíte.“
„Na druhou stranu, mezi upíry byste našla mnohem víc potenciálních zrádců,“ pokračoval právník. „Nemám pravdu, pane Comptone?“
Ovzduší v autě na okamžik zmrtvělo. „Pokud některý z nich zabije jiného upíra, musí za to zaplatit,“ odpověděl Bill prkenně.
„Ale jen pokud patří k některému klanu,“ doplnil ho pan Cataliades shovívavě.
„Netušila jsem, že upíři mají svoje klany,“ ozvala jsem se. Neuplynula chvíle, abych neobjevila něco nového.
„Je to docela nový nápad, který má roztřídit svět upírů tak, aby ho lidé snadněji chápali. Pokud se americký model uchytí, bude upíří svět brzy připomínat spíš velký nadnárodní koncern než volný svazek násilnických krvežíznivých nestvůr.“
„Takže se zbaví tradic a koloritu a vymění ho za zisk,“ zamumlala jsem. „Jako když si porovnáte rodinné železářství s Wal-Martem.“ Tím jsem pana Cataliada rozesmála.
„Máte pravdu, slečno Stackhouseová. Přesně tak. Upíři se kvůli tomu rozdělili na dva tábory a na setkání a jednání, kterého se za několik týdnů zúčastníme, se tím budou určitě důkladně zabývat.“
„Co kdybychom se vrátili z období před pár týdny zpátky do přítomnosti a k tomu, co jsme řešili předtím? Proč by mě chtěl Patrick Furnan zabít? Nemá mě rád a ví, že kdybych si měla vybrat mezi ním a Alcidem, postavila bych se za Alcida. No a co? Nejsem přece nijak důležitá. Proč by tohle všechno naplánoval − našel dva kluky, kteří to byli ochotní udělat, pokousal je a oba pak poštval proti mně a Quinnovi −, kdyby tím nesledoval něco velkého?“
„Umíte pokládat trefné otázky, slečno Stackhouseová. Kéž by stejně dobré byly i moje odpovědi.“
No, jestli ze svých společníků už víc nedostanu, mohla jsem klidně držet jazyk za zuby.
Za jediný smysluplný důvod, proč by někdo chtěl zabít Gladiolu, jsem považovala snahu zabránit mi v přípravě na cestu do New Orleansu. Gladiola by mě navíc byla schopná bránit před tím, kdo se mě chystal napadnout, nebo by si ho aspoň všimla.
Zdá se, že Gladiola ležela v křoví už tehdy, když jsem si vyrazila ven s Quinnem. Počkat! Jak ti vlkodlaci vůbec věděli, kde mě najdou? Shreveport sice není nijak velký, ale nemohli přece hlídat každou cestu do města a doufat, že tudy pojedeme. Pokud mě ale s Quinnem spatřili, když jsme vcházeli do divadla, muselo jim být jasné, že tam několik hodin zůstaneme. To jim poskytlo dost času na přípravu přepadové akce.
Pokud to hlavní mozek útoku věděl předem, ulehčilo by mu to práci ještě víc… Myslím tím, jestliže někdo předem zjistil, že mě Quinn pozval do divadla. Kdo o mé schůzce věděl? Určitě Tara, které jsem se svěřila, když jsem si u ní kupovala šaty. Možná jsem se o ní zmínila i Jasonovi, když jsem mu volala kvůli Crystal. Pam jsem oznámila, že jdu na rande, ale nepamatuju si, že bych jí řekla kam.
Zbýval jedině Quinn.
Tahle myšlenka mě zarmoutila natolik, že jsem musela potlačit slzy. Ve skutečnosti jsem Quinna moc dobře neznala a podle těch několika chvil, jež jsme spolu strávili, jsem dost dobře nedokázala posoudit jeho charakter. Během posledních měsíců jsem se poučila, že povahu okamžitě neodhadnete. Občas to může trvat i několik let. Tím se změnil celý můj náhled na život, protože do té doby jsem byla zvyklá, že každého prokouknu na první pohled. V lidech se mnohdy vyznám lépe než oni sami v sobě. U několika nadpřirozených bytostí jsem se ale spletla a způsobila si tím nemalé problémy. Byla jsem zvyklá, že mi mé telepatické schopnosti umožňují dostat se každému na kobylku, a počínala jsem si naivně a neopatrně.
Teď jsem kolem sebe měla pouze nadpřirozené bytosti. Schoulila jsem se na sedadle do kouta a zavřela oči. Na okamžik jsem se chtěla přenést pouze do svého vlastního světa, kam by nikdo nesměl. Nakonec jsem v potemnělém autě usnula. Přede mnou seděl jeden upír, a jeden poloviční démon a další poloviční démonka seděla za volantem.
Když jsem se vzbudila, měla jsem hlavu položenou na Billově klíně. Lehce mě hladil rukou po vlasech. Dotek jeho prstů mi přinášel klid a zároveň ve mně podněcoval smyslný pocit, který Bill vždycky uměl vyvolat.
Chvilku mi trvalo, než jsem si uvědomila, kde jsem a co na mě čeká. Posadila jsem se, zamrkala a prohrábla si vlasy. Pan Cataliades stále seděl naproti mně. Zdálo se mi, že spí, ale jistá jsem si tím nebyla. Kdyby byl člověk, určitě bych to poznala.
„Kde jsme?“ zeptala jsem se.
„Už budeme na místě,“ řekl Bill. „Sookie…“
„Hmm?“ zavrněla jsem, zívla a protáhla se. Moje ústa volala po kartáčku na zuby.
„Jestli chceš, pomůžu ti se zařizováním všech věcí v tom Hadleyině bytě.“
Měla jsem dojem, že mi chtěl říct něco úplně jiného, ale na poslední chvíli si to rozmyslel.
„Jestli budu potřebovat pomoc, vím, kde ji hledat,“ odpověděla jsem. Snad to vyznělo dostatečně dvojznačně. Hadleyin byt mi začínal nahánět hrůzu. Možná mi tímhle dědictvím neprokázala laskavost, ale jenom mi přidělala problémy. Přesto z něj záměrně vyloučila Jasona, protože ji zklamal, když potřebovala pomoc. Zřejmě mě tím opravdu chtěla potěšit. Jenomže Hadley už nebyla člověk, stala se z ní upírka, a to ji určitě změnilo. Bezva!
Podívala jsem se z okna a ve tmě spatřila několik světel a pár dalších aut. Venku pršelo. Mohlo být kolem čtyř hodin ráno. Napadlo mě, jestli tu není nějaký obchod, třeba Palačinkový ráj, kde bych se mohla nasnídat. Jednou jsem v něm už byla a moc se mi tam líbilo. Zašla jsem si do něj během svého dosud jediného výletu do New Orleansu, ještě když jsem studovala na střední škole. Navštívili jsme Vodní svět, muzeum otrokářství a katedrálu svatého Ludvíka na Jacksonově náměstí. Moc ráda jsem objevovala nové věci, přemýšlela o lidech, kteří tudy kdysi procházeli, a představovala si, jak to tu asi v jejich dobách vypadalo. Telepatka s mizerným sebeovládáním se ale mezi partou puberťáků nikdy nemohla úplně uvolnit a všechno si jaksepatří vychutnat.
Moji nynější společníci pro mě byli mnohem nečitelnější a také daleko nebezpečnější.
Projížděli jsme tichou ulicí plnou domů, když limuzína zajela k chodníku a zastavila.
„Byt vaší sestřenice,“ řekl pan Cataliades a Diantha otevřela dveře. Jakmile jsem vystoupila, právník se trochu pootočil, aby mohl vylézt na chodník za mnou. Bill přišel na řadu jako poslední.
Stála jsem před zdí s vjezdem pro auta, vysokou asi metr osmdesát. Matné světlo lamp mi neumožnilo rozeznat, co se nachází uvnitř, ale zdálo se, že je to nevelký dvůr s malým kruhovým objezdem. Jeho střed přetékal zelení, ale jednotlivé rostliny jsem rozlišit nedokázala. Po pravé straně přední části pozemku stála kůlna. Jednopatrový dům měl tvar písmene L. Aby se co nejlépe využila hloubka pozemku, byla delší část tohoto L situována dovnitř. Na vedlejší parcele stál stejný dům, nebo mi tak aspoň připadal. Hadleyin domek byl bílý se zelenými okenicemi.
„Kolik bytů tady je a který patřil Hadley?“ zeptala jsem se pana Cataliada, který se supěním kráčel za mnou.
„V dolním patře bydlí majitelka a horní poschodí můžete obývat vy tak dlouho, jak budete potřebovat. Královna platí nájem, dokud soudní notář nedokončí pozůstalostní řízení. Připadalo jí nespravedlivé, že k tomu musí dojít.“ Dokonce i na pana Cataliada mi jeho slova připadala šroubovaná.
Vyčerpání mě připravilo o veškerou energii a neměla jsem sílu mu odpovědět. Proto jsem jen utrousila: „Nechápu, proč neodvezla všechny Hadleyiny věci do skladu. Klidně bych je přebrala v hotelu.“
„Na královniny způsoby si zvyknete,“ odpověděl právník.
To se ještě uvidí! „Zatím mi ukažte, jak se dostanu k Hadley do bytu, abych si vybalila věci a trochu se vyspala.“
„Samozřejmě, samozřejmě! Blíží se východ slunce, takže pan Compton bude muset odjet za královnou a přes den u ní zůstat.“ Diantha se už mezitím vydala po schodech, které jsem téměř neviděla. Stoupaly podél zdi kratšího křídla budovy na opačné straně pozemku. „Tady máte klíč, slečno Stackhouseová. Jakmile se Diantha vrátí, necháme vás tady. Zítra můžete navštívit majitelku.“
„Dobře,“ řekla jsem a zmoženě vystoupala po schodech. Celou cestu vzhůru jsem se přidržovala zábradlí z tepaného železa. Takhle jsem si to nepředstavovala. Čekala jsem, že Hadley bude bydlet v podobném domě jako byl Kingfisher Arms, jediný bytový dům v Bon Temps. A místo toho měla sama pro sebe tenhle malý palác.
Diantha už předtím položila moji sportovní tašku a kufr k jedněm ze dvojích dveří v prvním patře. Podél oken a dveří v celém patře se táhla rozlehlá terasa, která poskytovala obyvatelům v přízemí příjemný stín. Kolem všech francouzských oken a dveří se vznášely čáry. Poznala jsem je podle vůně i pocitu, který ve mně vyvolávaly. Byt nechránily pouze zámky.
Držela jsem v ruce klíč, ale stále jsem váhala.
„Pozná vás,“ zavolal na mě ze dvora právník. Roztřeseně jsem odemkla dveře a šťouchla do nich. Z bytu mi přiletěl na pozdrav závan teplého vzduchu. Už celé týdny uvnitř nikdo nebydlel, takže mě napadlo, jestli tady aspoň někdo větral. Nepáchlo to tu, ale vzduch uvnitř byl těžký, z čehož jsem usoudila, že topení zůstalo zapnuté. Nahmatala jsem nejbližší vypínač. Ukázalo se, že se jím rozsvěcovala lampa, která stála na mramorovém podstavci hned vedle dveří. Zlatavé světlo zalilo dřevěnou podlahu a napodobeniny starožitného nábytku (alespoň jsem myslela, že to jsou napodobeniny). Udělala jsem další krok vpřed a snažila se představit si tu sestřenici Hadley, která se při fotografování na maturitní tablo namalovala černou rtěnkou a boty si kupovala zásadně v obchodech Payless.
„Sookie,“ ozval se za mnou Bill a dal mi tak najevo, že stojí hned za prahem dveří. Ještě jsem ho nepozvala dovnitř.
„Musím jít spát, Bille. Zítra se uvidíme. Je tu někde číslo ke královně?“
„Když jsi v autě usnula, Cataliades ti dal do kabelky její navštívenku.“
„Och, výborně! Tak dobrou noc.“
A zavřela jsem mu dveře před nosem. Bylo to ode mě hrubé, ale Bill se tvářil, jako že ještě nechce odejít, a já jsem s ním nechtěla mluvit. Rozrušilo mě, když jsem se ve voze probudila a zjistila, že mám hlavu položenou na jeho klíně. Jako kdybychom snad byli pořád spolu.
Po chvíli se ke mně donesl zvuk jeho kroků na schodech. Ještě nikdy jsem nebyla tak nadšená z toho, že jsem sama. Kvůli tmě venku a krátkému spánku v autě se mi točila hlava. Byla jsem celá rozcuchaná a zoufale si potřebovala vyčistit zuby. Přišel čas prozkoumat byt a zvláštní pozornost věnovat koupelně.
Pozorně jsem se rozhlédla. Celou kratší část písmene L zabíral obývací pokoj, kde jsem právě teď stála. Vzdušná místnost zahrnovala i kuchyňskou linku, která stála po mé pravici. Chodbu po levé straně, která vybíhala z obývacího pokoje, lemovala francouzská okna vedoucí na terasu. Protější stěna chodby byla přímo posetá dveřmi.
S taškami v ruce jsem se vydala po chodbě a nakoukla do každých otevřených dveří. Nikde jsem ale nenašla vypínač, přestože u stropu visely v pravidelných vzdálenostech lustry.
Okny do chodby pronikal dostatek měsíčního světla, díky němuž jsem viděla všechno, co jsem potřebovala. Za prvními dveřmi na mě díkybohu čekala koupelna, ale brzy mi došlo, že nepatřila Hadley. Byla malá, uklizená, s úzkým sprchovým koutem, záchodem a umyvadlem, ale bez jakýchkoliv toaletních potřeb nebo osobních věcí. Prošla jsem kolem ní a nahlédla do dalších dveří. Vedly do malého pokoje, kde pravděpodobně přespávali hosté. Hadley sem dala i stůl s počítačem a příslušenstvím, který mě moc nezajímal.
Kromě úzké postele tu stála i knihovna plná krabic a knih. Slíbila jsem si, že ji ráno proberu. Další dveře byly zavřené, a když jsem je pootevřela, spatřila jsem dlouhou úzkou místnost plnou polic s věcmi, které jsem teď neměla čas prohledávat.
S úlevou jsem zjistila, že další dveře vedou do velké koupelny vybavené sprchovým koutem, vanou, umyvadlem, pultíkem plným líčidel a elektrickou kulmou, která zůstala zapojená do zástrčky. Na poličce stálo pět nebo šest lahviček s parfémem a v koši se povalovaly zmuchlané papírové ručníky s černými skvrnami. Sklonila jsem se k nim a zjistila, že zblízka odporně zapáchají. Nechápala jsem, jak je možné, že se puch nerozšířil do celého bytu. Zvedla jsem koš, otevřela francouzské okno na protější straně chodby a postavila ho ven. V koupelně jsem nechala rozsvíceno, protože jsem se mínila brzy vrátit.
Na konci chodby jsem spatřila poslední dveře, umístěné kolmo ke všem ostatním a vedoucí do Hadleyiny ložnice. Byla poměrně prostorná, ale menší než moje ložnice doma. Z té se vcházelo do přilehlé šatny plné oblečení. Postel byla ustlaná, což se Hadley moc nepodobalo. Uvažovala jsem, kdo sem mohl po její smrti zajít. Musel sem přijít ještě předtím, než dveře uzamklo kouzlo. V ložnici přirozeně panovala naprostá tma. Okna zakrývaly překrásně zdobené okenice a do místnosti vedly dvojité dveře. Mezi nimi bylo dost místa pro jednu stojící osobu.
Položila jsem věci na podlahu vedle Hadleyina prádelníku a přehrabovala se v nich tak dlouho, dokud jsem nenašla tašku s hygienickými potřebami a tampony. Odplahočila jsem se zpátky do koupelny, vytáhla z taštičky kartáček na zuby a pastu a s úlevou si konečně vyčistila zuby a opláchla obličej. Cítila jsem se opět jako člověk, ale moc slavné to nebylo. Zhasla jsem světlo v koupelně a stáhla přehoz z nízké široké postele. Povlečení mi úplně vyrazilo dech a já zůstala stát na místě se sevřenými rty. Bylo odporné, z černého saténu. Proboha! Navíc nebyl pravý, ale umělý. Já jsem si potrpěla na bavlněný perkál nebo damašek. Ale v tuhle hodinu jsem nemínila hledat žádné náhradní povlečení. Kromě toho, co když ani jiné neměla?
Vlezla jsem si do široké postele − vlastně jsem se do ní spíš doplazila − a po chvíli převalování si na ni dokonce zvykla, takže jsem nakonec i v saténovém povlečení zakrátko usnula.
2024 ©