„Same,“ pošeptala jsem. „Potřebovala bych na pár dní volno.“ Když jsem zaklepala na dveře jeho mobilního domku, překvapilo mě, že má hosty. Venku jsem vedle jeho pikapu viděla další dvě zaparkovaná auta. Na pohovce seděli J. B. du Rone a Andy Bellefleur a na stolku před nimi stálo pivo a brambůrky. Sam si užíval mužské společnosti. „Sport?“ dodala jsem a snažila se potlačit údiv. Zamávala jsem oběma hostům přes Samovo rameno a oba mi moje gesto oplatili, J. B. nadšeně a Andy poněkud chladněji. Jestli se vůbec dá zamávat rozpačitě, pak udělal přesně tohle.
„Ehm, jo, basketbal. Louisianská státní univerzita… ale to nic. Potřebuješ to volno hned?“
„Ano,“ odpověděla jsem. „Je to naléhavé.“
„Povíš mi, o co jde?“
„Musím jet do New Orleansu, abych dohlídla na vyklizení Hadleyina bytu,“ odpověděla jsem.
„Musíš tam jet hned teď? Víš přece, že se Tanya ještě zapracovává a Charlsie mi řekla, že definitivně odchází. Arlene už není tak spolehlivá jako dřív a Holly s Danielle jsou ještě celé nervózní z té příhody ve škole.“
„Promiň,“ řekla jsem. „Jestli mě budeš chtít propustit a najít si místo mě někoho jiného, pochopím to.“ Trhalo mi to srdce, ale musela jsem to Samovi upřímně říct.
Sam za sebou zabouchl dveře domku a vyšel na verandu. V obličeji měl zničený výraz. „Sookie,“ ozval se po chvíli, „celých pět let na tebe bylo spolehnutí. O volno jsi za mě za tu dobu poprosila nanejvýš dvakrát nebo třikrát. Nebudu tě vyhazovat jenom proto, že potřebuješ několik dní…“
„Och, to je dobře!“ Cítila jsem, jak mi rudne obličej. Na takovou chválu jsem nebyla zvyklá. „Liz by mohla poprosit o pomoc dceru.“
„Obvolám je,“ řekl Sam vlídně. „Jak tam pojedeš?“
„Už mám zařízený odvoz autem.“
„A s kým?“ zeptal se klidně Sam. Nechtěl mě svými otázkami mířenými na moje soukromí rozčílit. (To jsem hned poznala.)
„S královniným právníkem,“ odpověděla jsem ještě tenčím hláskem než předtím. Ačkoliv obyvatelé Bon Temps upíry většinou tolerovali, mohlo by je popudit, kdyby se dozvěděli, že v jejich státě sídlí královna upírů, jejíž dvůr ovlivňuje řadu stránek jejich života. Bylo ale docela dobře možné, že by jim to ani nepřišlo zvláštní, protože louisianská politika se nepyšnila zářnou pověstí.
„Takže pojedeš vyklidit Hadleyin byt?“
Už předtím jsem Samovi řekla o druhé a definitivní smrti, která potkala moji sestřenici.
„Přesně tak. Chci zjistit, co mi vlastně zanechala.“
„Připadá mi, že to přišlo hodně nečekaně,“ řekl Sam ustaraně a prohrábl si rukou svoje zlaté vlasy s rudým nádechem. Už potřeboval ostříhat.
„Mně taky. Pan Cataliades mi to chtěl říct už dřív a poslal za mnou kurýra, ale toho někdo zabil.“
Vtom jsem zaslechla Andyho, jak nadšeně pokřikuje na jakéhosi sportovce na obrazovce. Zvláštní! Andy a vlastně ani J. B. du Rone mi nepřipadali jako nadšení sportovní fanoušci. Nikdy jsem nepřemýšlela, proč muži myslí na přihrávky a hody na koš za tři body, zatímco jejich manželky klábosí o tom, že potřebují do kuchyně nové závěsy nebo že Rudy nosí špatné známky z matematiky. A jak jsem tak nad tím uvažovala, napadlo mě, jestli náhodou muži neutíkají ke sportu, aby se vyhnuli palčivým tématům.
„Neměla bys tam jezdit,“ prohlásil zničehonic Sam. „Může to být nebezpečné.“
Pokrčila jsem rameny. „Musím,“ namítla jsem. „Hadley odkázala úplně všechno mně, takže se o to musím postarat.“ Nebyla jsem sice ani zdaleka tak klidná, jak jsem předstírala, ale kdybych se strachem rozječela a začala kolem sebe mávat rukama, nijak bych si nepomohla.
Sam už otevíral pusu, ale potom se zarazil. Nakonec se zeptal: „Jde o peníze, Sookie? Potřebuješ peníze, které ti nechala?“
„Nevím, Same. Hadley nějaké peníze měla. Byla to moje sestřenice a musím to pro ni udělat. Kromě toho…“ Málem jsem mu prozradila, že na mé cestě do New Orleans musí být něco důležitého, když se mi v ní kdosi pokusil zabránit.
Sam si ale zbytečně často dělal starosti, zvlášť pokud šlo o mě. Nechtěla jsem, aby se zbytečně užíral, protože ať už by řekl cokoliv, odradit od cesty by mě nedokázal. Nepovažovala jsem se za paličatou, ale bylo mi jasné, že tuhle poslední službu svojí sestřenici musím prokázat.
„Co kdybys s sebou vzala Jasona?“ navrhl Sam a vzal mě za ruku. „Hadley byla i jeho sestřenice.“
„Zřejmě byl s Hadley na kordy až do úplného konce,“ odpověděla jsem. „Proto jsem po ní všechno zdědila já. Jason má teď kromě toho svých starostí dost.“
„Že by dělal taky něco jiného, než že poroučí Hoytovi a užívá si s každou sukní, která před ním neuteče?“
S vytřeštěnýma očima jsem se na Sama podívala. Věděla jsem, že Jasona nemá zrovna v lásce, ale netušila jsem, jak silně mu leze krkem.
„Vlastně dělá,“ odpověděla jsem tónem stejně studeným jako vychlazený půllitr. Nemínila jsem svému šéfovi na verandě jeho domu vyprávět o Crystalině potratu, zvlášť když jsem věděla, jak strašně Jasona nemá rád.
Sam se zadíval do země a zavrtěl hlavou. Byl na sebe dost naštvaný. „Promiň, Sookie, omlouvám se, tohle jsem asi neměl říkat. Jenom si myslím, že by Jason měl věnovat své jediné sestře větší pozornost. Ty bys na něj nikdy nedala dopustit.“
„A on by zase nikdy nedopustil, aby se mi něco stalo,“ namítla jsem rozhořčeně. „Jason by se mě vždycky zastal.“
„Samozřejmě,“ řekl Sam. Těsně předtím jsem ale v jeho myšlenkách zachytila náznak pochyb.
„Musím se jít sbalit,“ zakončila jsem náš rozhovor. Nechtělo se mi ale jen tak odejít. Přestože Sam Jasona neměl rád, byl pro mě opravdu důležitý, proto jsem nechtěla odcházet se zlou krví. Z domku jsem ale zaslechla další pokřik a došlo mi, že bych ho měla nechat, aby se vrátil ke svým hostům a užil si nedělní odpoledne. Při odchodu mě Sam políbil na tvář.
„Zavolej mi, kdybys cokoliv potřebovala,“ řekl s výrazem, který mi napovídal, že by toho nejradši řekl mnohem víc. Přikývla jsem, otočila se a vydala se po schodech k autu.
*
„Bille, neříkal jsi mi, že až pojedu do New Orleansu kvůli Hadleyinu dědictví, chtěl bys tam jet se mnou?“ Konečně se setmělo a já mohla Billovi zavolat. Telefon zvedla Selah Pumphreyová, a když k němu Billa zavolala, z jejího hlasu čišel třeskutý mráz.
„Ano.“
„Přijel pro mě pan Cataliades a chce tam vyrazit co nejdřív.“
„Měla jsi mi říct dřív, že přijede.“ Vůbec to ale nevyznělo rozzlobeně nebo překvapeně.
„Poslal za mnou kurýra, ale toho někdo zabil v lese.“
„Ty jsi našla jeho mrtvolu?“
„Ne, vypátrala ji dívka, která přijela s panem Cataliadem. Jmenuje se Diantha.“
„Takže ten mrtvý kurýr musela být Gladiola.“
„Ano,“ odpověděla jsem udiveně. „Jak to víš?“
„Když přijedeš do některého státu,“ odpověděl Bill, „a plánuješ si, že v něm nějakou dobu zůstaneš, je dobrým zvykem přihlásit se tamnímu králi nebo královně. Občas jsem ty dvě dívky vídal, protože je královna využívala jako posly.“
Odtáhla jsem telefon od ucha a podívala se na něj stejně zkoumavě, jako bych před sebou měla Billův obličej. Hlavou mi prolétlo několik myšlenek, které jsem nedokázala zastavit. Bill se procházel po lese kolem mého domu… a Gladiolu v něm kdosi zabil. Udělal to tiše, efektivně a přesně. Musel toho hodně vědět o nadpřirozenu, uměl používat ocelový meč a měl dostatečnou sílu, aby jím Gladiolu přeťal vedví.
Takový popis přesně seděl na upíra − ale klidně to mohla udělat i nějaká jiná nadpřirozená bytost.
Vrah se musel dostat ke Gladiole dost blízko, takže to byl buď někdo velice rychlý, nebo vypadal neškodně. Někdo, koho Gladiola nepodezírala, že ji chce zavraždit.
Třeba svého vraha znala.
Když si pomyslím, jak nechal její drobné tělo ležet jen tak v křoví… Vrahovi bylo jedno, jestli ji najdu. Jistě v tom hrálo roli i to, že se její tělo jako by zázrakem nerozkládalo. Vrah chtěl dosáhnout hlavně toho, aby mlčela. Proč musela zemřít? Obtloustlý právník mi přes Gladiolu dal pouze vědět, abych se připravila na cestu do New Orleans. Gladiola zprávu nedoručila, ale stejně jsem se tam chystala. Čeho tedy vrah dosáhl, když ji umlčel? Dva nebo tři dny navíc, během nichž jsem nic nevěděla? To mi nepřipadalo jako dobrý motiv.
Bill vyčkával, dokud se nerozhodnu znovu promluvit. To se mi na něm vždycky líbilo. Neměl potřebu vyplňovat dlouhé ticho.
„Spálili ji na příjezdové cestě,“ řekla jsem.
„Samozřejmě. Jinak se lidí s krví démonů zbavit nedá,“ odpověděl Bill. Všimla jsem si, že to řekl trochu roztržitě, jako by jeho myšlenky zaměstnávalo něco jiného.
„Samozřejmě? A jak jsem to asi měla vědět?“
„Aspoň to víš teď. Brouci je nesežerou, jejich těla nepodléhají rozkladu a sex s nimi tě rozleptá.“
„Diantha mi připadala hrozně živá a zároveň poslušná.“
„Samozřejmě. Měla vedle sebe svého strýce.“
„Pan Cataliades je její strýc?“ vydechla jsem. „Gladiolin také?“
„Ano. Cataliades není čistokrevný démon, ale jeho nevlastní bratr Nergal ano. Zplodil několik napůl lidských dětí a každé zjevně s jinou matkou.“
Netušila jsem, jak na to tak snadno přišel, a raději jsem se ani nechtěla ptát.
„Selah nás celou dobu poslouchá?“
„Ne. Je v koupelně a sprchuje se.“
Dobře, stále jsem na ni žárlila. A také jí záviděla: Selah žila ve slastné nevědomosti, zatímco já tohle štěstí neměla. Pokud jste neměli sebemenší tušení o nadpřirozenu, byl váš život daleko příjemnější.
Jistě! V tom případě se na vás zase valily zprávy o hladomorech, válkách, masových vrazích, AIDS, tsunami, stáří a viru Ebola.
„Vykašli se na to, Sookie,“ vyčinila jsem si tiše. Bill se nechápavě zeptal: „Co jsi to říkala?“
Znovu jsem zbystřila pozornost. „Poslouchej, Bille, jestli se mnou a tím právníkem chceš odjet do New Orleansu, do půl hodiny přijď ke mně. Jinak budu předpokládat, že ti zabrala jiná ryba.“ Pak jsem zavěsila. Budu mít příležitost přemýšlet o tom celou cestu do New Orleansu.
„Buď sem přijde do půl hodiny, nebo vůbec,“ zavolala jsem na právníka.
„To je dobře,“ odpověděl pan Cataliades. Stál vedle Dianthy, která hadicí stříkala vodu na štěrk a smývala z mé příjezdové cesty černé skvrny.
Odběhla jsem do ložnice a přibalila si ještě kartáček na zuby. Potom jsem si v duchu znovu prošla seznam všeho, co jsem chtěla udělat. Nechala jsem Jasonovi zprávu na záznamníku, poprosila Taru, aby mi každý den vyzvedávala poštu a noviny a zalila těch pár pokojových květin, které jsem měla v domě. (Babička se řídila zásadou, že květiny patří ven, stejně jako ptáci a psi. Když zemřela, několik pokojových rostlin jsem si koupila a od té doby se je snažila udržovat při životě.)
Quinn!
Buď u sebe neměl telefon, nebo ho jednoduše nezvedal. Nechala jsem mu zprávu v hlasové schránce. Měli jsme před sebou teprve druhou schůzku, a já ji musela zrušit.
Nebyla jsem si jistá, kolik mu toho mám prozradit. „Musím odjet do New Orleansu, abych vyklidila byt po sestřenici,“ vysvětlila jsem nakonec. „Bydlela v Chloeině ulici, ale nevím, jestli tam je telefon. Můžu ti zavolat, až se vrátím? Moc mě mrzí, že jsem nám takhle překazila plány.“ Doufala jsem, že pozná, jak moc mě ta zrušená večeře mrzí.
Bill dorazil ve chvíli, když jsem do kufru auta ukládala sportovní tašku. Na zádech měl batoh, což mi připadalo legrační. Sotva jsem spatřila jeho výraz, úsměv mě přešel. Dokonce i na upíra měl dost pobledlý a protáhlý obličej. Vůbec si mě nevšiml.
„Cataliade,“ řekl a kývl na právníka. „Jestli vám to nevadí, svezu se s vámi. Je mi líto, že Gladiola zemřela,“ řekl a kývl i na Dianthu, která přeskakovala mezi dlouhou a rozzuřenou samomluvou v mně neznámém jazyce a dlouhými pohledy, které s kamennou tváří vysílala kolem sebe. Přičítala jsem to právě požitému šoku.
„Moje neteř opustila svět předčasně,“ odpověděl právník rozhodně jako vždy. „Její vrah neujde pomstě.“
„To určitě ne,“ přisvědčil Bill chladným tónem. Zatímco Diantha otevírala kufr, Bill obešel auto a hodil do zavazadlového prostoru svůj batoh. Já za sebou zamkla hlavní dveře a seběhla po schodech, abych do kufru přidala svoji tašku. Než mě Bill spatřil, zahlédla jsem na krátký okamžik jeho obličej.
Tvářil se jako ztělesněné zoufalství.