11. kapitola

Napsal Jinny (») 16. 8. 2011 v kategorii Pravá krev - Bezpochyby mrtví, přečteno: 1164×

Nazítří ráno se před mými dveřmi objevila Tanya. Byla neděle, já měla volno a cítila se fajn. Crystal už bylo lépe, Quinn o mě pořád jevil zájem a Eric se mi už znovu neozval, takže mě možná nechá na pokoji. Snažím se na život pohlížet optimisticky. Moje babička měla jeden oblíbený citát z bible: „Každý den má dost vlastního trápení.“ Vysvětlila mi, že o zítřek nebo o věci, které nemůžeme změnit, bychom se neměli příliš starat. Snažila jsem se touhle radou řídit, přestože mi to občas dělalo potíže. Dnes to ale šlo snadno.

Ptáci zpívali a štěbetali, brouci bzučeli a pylem prosycený vzduch byl klidný, jako by se k ničemu neschylovalo. Seděla jsem v růžovém županu na verandě, upíjela kávu, na rozhlasové stanici Red River Radio jsem poslouchala pořad o automobilech a užívala si krásného dne. Potom se na mou příjezdovou cestu s bafáním došoural nízký vůz Dodge Dart. Auto jsem v první chvíli nepoznala, zato řidičku ano. Moje klidná nálada vzala za své a její místo zaujalo podezření. Od té doby, co jsem se dozvěděla, že se nedaleko scházejí členové Společenstva slunce, mi Tanyina zvídavost připadala ještě podezřelejší. Zkušenosti mi ale velely, abych se ji nesnažila odehnat, protože už tak jsem ji dost provokovala. Když jsem však položila nohy na podlahu verandy a vstala, vůbec jsem se neusmívala.

„Dobré ráno, Sookie!“ zavolala na mě, jakmile vystoupila z auta.

„Tanyo,“ odpověděla jsem, jen abych dala najevo, že jsem její pozdrav slyšela.

V půli cesty ke schodům se zarazila. „Ehm, je všechno v pohodě?“

Zůstala jsem zticha.

„Měla jsem nejdřív zavolat, že?“ pokračovala s okouzlujícím provinilým výrazem.

„Bylo by to lepší. Nemám ráda neohlášené návštěvy.“

„Promiň! Slibuju, že příště už zavolám.“ Potom se znovu vydala vpřed. „Neměla bys jedno kafe navíc?“

Tehdy jsem porušila jedno z hlavních pravidel pohostinnosti. „Ne, dneska ráno ne,“ řekla jsem a stoupla si doprostřed schodů, abych jí zahradila cestu.

„Teda… Sookie,“ prohodila nervózně Tanya. „Ty máš po ránu náladu!“

Sklopila jsem k ní oči.

„Už se nedivím, že si Bill Compton našel jinou,“ uchechtla se Tanya, ale okamžitě jí došlo, že to byla chyba. „Promiň,“ dodala rychle, „možná jsem si měla dát to kafe, než jsem vyjela. Tohle jsem říkat neměla. Ta Selah Pumphreyová je ale kráva, co?“

Pozdě, Tanyo. „Hlavně že víš, co si o ní máš myslet,“ utrousila jsem. Tohle jí muselo být jasné, ne? „Uvidíme se v práci.“

„Fajn. Příště ti předem zavolám, jo?“ řekla a věnovala mi zářivý, ale úplně prázdný úsměv.

„Jo.“ Pak už jsem jen sledovala, jak se vrací ke svému vozítku. Vesele mi zamávala, neobratně otočila auto o sto osmdesát stupňů a vydala se zpátky na hlavní silnici.

Dívala jsem se za ní a posadila se, až když rachot motoru utichl v dálce. Položila jsem knížku na plastový stolek vedle lehátka a dopila zbytek kávy. Už mi ale zdaleka nepřinesla takové potěšení jako několik prvních doušků.

Tanya měla něco za lubem.

Skoro jako by jí nad hlavou zářil neonový nápis, který to hlásal do celého světa. Kéž by byl tak hodný a sdělil mi, kdo ta ženská vlastně je, pro koho pracuje a o co jí jde. Na to jsem ale musela přijít sama. Umínila jsem si, že jí nakouknu do hlavy, kdykoliv se mi k tomu naskytne příležitost, a pokud to nepůjde − což se občas stávalo, protože Tanya byla měňavec a já ji nemohla přinutit, aby myslela, na co chci − budu muset sáhnout k drastičtějším metodám.

Neměla jsem ale tušení, jaké metody to budou.

*

V posledním roce jsem se stala ochránkyní roztodivných věcí, které se vyskytly v našem malém kousku Louisiany. Byla jsem hotová reklama na toleranci mezi různými druhy. Dozvěděla jsem se spoustu informací o světě, který obklopoval (z velké části nevědomé) lidstvo. Docela se mi líbilo, že vím mnohem víc věcí než ostatní obyčejní smrtelníci, jenže moje znalosti mi jenom ztěžovaly už tak komplikovaný život. Musela jsem kličkovat mezi bytostmi, které chtěly za každou cenu udržet svoji existenci v utajení.

V domě se rozdrnčel telefon, který mě vytrhl z chmurných myšlenek. Zvedla jsem se a šla ho vzít.

„Ahoj, kotě!“ ozval se ve sluchátku příjemný hlas.

„Quinne,“ řekla jsem a snažila se držet své potěšení na uzdě. Nejde o to, že bych byla na Quinna citově vázaná, ale právě teď jsem potřebovala pozitivní rozptýlení, jaké mi mohl nabídnout tak přitažlivý a působivý člověk jako Quinn.

„Co děláš?“

„Sedím na verandě v županu a piju kafe.“

„Kéž bych si ho tam teď mohl dát s tebou!“

Hmmm. Bylo to jen takové plácání, nebo vážně chtěl, abych ho pozvala?

„Mám ho tu ještě dost,“ odpověděla jsem váhavě.

„Já jsem teď v Dallasu. Vlastě tam spíš za chvíli přijedu.“

Bublina praskla. „Kdy jsi odjel?“ pokračovala jsem v otázkách. Tahle mi připadala nejbezpečnější a nejméně vlezlá.

„Včera. Zavolala mi matka jednoho známého, se kterým jsem občas pracoval. Ale před několika týdny vzal uprostřed jedné zakázky v New Orleansu roha. Docela mě to naštvalo, ale nemůžu říct, že bych se o něj bál. Byl taková poletucha a musel cestovat po celé zemi, protože všude měl nějaké svoje želízko v ohni. Jeho matka ale tvrdí, že se nikde neobjevil, a bojí se, že se mu něco stalo. Prohledal jsem jeho dům a papíry, abych jí ho pomohl najít, ale dostal jsem se do slepé uličky. Naposledy ho viděli v New Orleansu. Zítra se vracím do Shreveportu. Budeš v práci?“

„Ano, mám ranní. Končím kolem páté.“

„Takže k tobě můžu přijít na večeři? Přinesu steaky. Máš gril?“

„Vlastně ano, mám. Je už starý, ale pořád funguje.“

„A dřevěné uhlí?“

„Budu se muset podívat.“ Nevařila jsem venku od babiččiny smrti.

„Nemusíš. Přivezu ho.“

„Dobře,“ odpověděla jsem. „Všechno ostatní už zařídím.“

„Takže jsme domluvení.“

„Můžeš přijet třeba v šest?“

„V šest tam budu.“

„Dobře, měj se!“

Ve skutečnosti bych si s Quinnem ráda povídala o trochu déle, ale nebyla jsem si jistá o čem, protože klábosení s muži nebyla moje silná stránka. Moje milostná kariéra začala teprve minulý rok s Billem Comptonem, takže jsem musela spoustu věcí dohánět. Vůbec jsem se nepodobala třeba takové Lindsay Popkenové, která získala titul Miss Bon Temps ve stejném roce, kdy jsem odmaturovala na střední škole. Lindsay dokázala proměnit muže ve slintající blbečky a přimět je, aby kolem ní kroužili jako hyeny. Často jsem byla svědkem, jak dokonale ovládá všechny muže, kteří jí vstoupili do cesty, ale nikdy jsem nezjistila, jak to dělá. Připadalo mi, že nikdy nemluví o něčem konkrétním. Dokonce jsem se zaposlouchala do jejím myšlenek, ale ty byly plné šumu. Dovtípila jsem se, že Lindsay na to jde instinktivně a muže okouzluje tím, že neustále plácá.

Dost bylo vzpomínek! Rozhodla jsem se vrátit domů, podívat se, co je potřeba připravit na Quinnovu zítřejší návštěvu a sepsat si seznam na nákup. Takové nedělní odpoledne se mi líbilo. Půjdu nakupovat. Vlezla jsem si do sprchy a uvažovala, co příjemného mě ten den čeká.

Asi o půl hodiny později, když jsem si nanášela rtěnku, mě vyrušilo zaklepání na dveře. Tentokrát jsem využila špehýrku. Moje nálada se rychle propadla o několik pater pod zem, ale otevřít jsem musela.

Na cestě parkovala známá černá limuzína. Už jednou jsem ji viděla, tudíž mi bylo jasné, že můžu očekávat nepříjemné zprávy a také potíže.

Muž, který stál na verandě, pracoval pro královnu Louisiany jako její tajemník a právní zástupce. Jmenoval se Cataliades, s přízvukem na druhé slabice. Poprvé jsem ho potkala, když mi přišel oznámit, že moje sestřenice Hadley zemřela a zanechala mi všechen svůj majetek. Nebyla to ale obyčejná smrt. Hadley byla zavražděná a upír, který ji připravil o život, byl přímo před mýma očima potrestán. Tu noc jsem vůbec zažila spoustu nepříjemných překvapení: Hadley odešla na věčnost jako upírka, a kdybych to měla říct taktně, před smrtí byla královninou oblíbenkyní.

Kromě ní mi už téměř nikdo z rodiny nezůstal, a proto mě její smrt velice mrzela. Na druhou stranu jsem ovšem musela připustit, že Hadley v pubertě způsobila své matce i mé babičce spoustu potíží. Kdyby žila, možná by se to pokusila odčinit − nebo také ne. Nedostala k tomu ale šanci.

Zhluboka jsem se nadechla a otevřela dveře. „Pane Cataliade,“ řekla jsem a ucítila, jak se moje rty opět vlní v nejistém a nepřesvědčivém úsměvu. Královnin právník vypadal jako sněhulák. Na kulatém těle mu seděla kulatá hlava s kulatýma tmavýma očima. Podle mě to ani nebyl člověk − nebo aspoň obyčejný člověk − ale o jeho pravém původu jsem neměla ponětí. Určitě nebyl upír, protože tu stál v plném světle. Nepatřil ani mezi vlkodlaky nebo měňavce obecně; jeho mozek neobklopovala karmínová mlha.

„Slečno Stackhouseová,“ odpověděl se zářivým úsměvem. „Moc rád vás znovu vidím.“

„Já vás také,“ zalhala jsem a na okamžik zaváhala. Začínala mě zmáhat bolest v podbřišku a zaplavoval mě strach. Cataliades stejně jako všechny ostatní nadpřirozené bytosti určitě pozná, že na mě přišly moje dny. Bezva! „Nepůjdete dál?“

„Děkuju, slečno,“ řekl a já jsem ustoupila stranou, aby mohl projít dveřmi. Zároveň jsem však pochybovala, jestli to byl dobrý nápad.

„Posaďte se, prosím,“ pokračovala jsem plná odhodlání chovat se zdvořile. „Dáte si něco k pití?“

„Ne, děkuju. Měla jste někam namířeno?“ řekl se zamračeným pohledem upřeným ke kabelce, kterou jsem cestou ke dveřím hodila na křeslo.

Dobře, něco mi tu zřejmě unikalo. „Ano,“ odpověděla jsem a zvedla tázavě obočí. „Chtěla jsem zajet nakoupit, ale to může třeba hodinku počkat.“

„Vy ještě nemáte sbaleno na cestu do New Orleansu?“

„Cože?“

„Nedostala jste můj vzkaz?“

„Jaký vzkaz?“

Naše tváře současně zbrázdil vyděšený výraz.

„Poslal jsem za vámi ze své kanceláře kurýra se vzkazem,“ řekl pan Cataliades. „Měl sem dorazil asi před čtyřmi dny. Ten dopis chránilo kouzlo a otevřít jste ho mohla jen vy.“

Zavrtěla jsem hlavou. Můj nechápavý výraz mu prozradil všechno, co bylo potřeba.

„Tvrdíte, že za vámi Gladiola nepřišla? Čekal jsem, že tu bude nejpozději ve středu večer. Nechtěla přijet autem, mnohem radši utíká po svých,“ pokračoval a na okamžik se shovívavě usmál. Hned vzápětí mu však úsměv pohasl. Kdybych v té chvíli mrkla, vůbec bych si ho nevšimla. „Ve středu večer,“ zopakoval.

„Tehdy jsem venku někoho slyšela,“ odpověděla jsem a roztřásla se. Vybavila jsem si, jak jsem se ten večer bála. „Nikdo ale nepřišel ke dveřím a nikdo se sem ani nepokusil vloupat. Nikdo na mě nevolal. Měla jsem pocit, že se venku cosi pohybuje, a najednou všechna zvířata v okolí utichla.“

U někoho tak mocného, jako byl právník ze světa nadpřirozených bytostí, nepřipadal ohromený výraz v úvahu. Přesto bylo na panu Cataliadovi vidět, že nad něčím dumá. Nakonec zamyšleně vstal, sklonil ke mně hlavu a ukázal na dveře. Vrátili jsme se ven, pan Cataliades se otočil k autu a mávl na ně.

Ze sedadla řidiče se vynořila velice štíhlá žena. Byla mladší než já, určitě jí nebylo víc než dvacet. Stejně jako pan Cataliades nepatřila k normálním smrtelníkům. Nagelované zrzavé vlasy jí trčely do všech stran, takže vypadala jako dikobraz, a s líčidly rozhodně nešetřila. Dokonce i podivné oblečení dívky z Psího chlupu před ní bledlo závistí. Měla na sobě proužkované punčocháče, na nichž se střídala křiklavě růžová a černá barva, a černé kotníkové boty se jí vzadu vzdouvaly vzhůru na nepřirozeně vysokých podpatcích. Její téměř průhledná černá sukně byla jakoby rozčepýřená. Kromě ní a růžového topu s úzkými ramínky na sobě už nic jiného neměla.

Úplně mi vyrazila dech.

„Čau, jak se vede?“ zahlaholila. Pod jejími usmívajícími se rty zářily bílé ostré zuby, do nichž by se zamiloval každý dentista − těsně předtím, než by mu jimi uhryzla prst.

„Dobrý den,“ řekla jsem a napřáhla k ní ruku. „Jsem Sookie Stackhouseová.“

V cuku letu byla u nás, dokonce i v těch botách se šíleně vysokými podpatky. Měla malou a pohublou ruku. „Těší mě,“ řekla. „Diantha.“

„Hezké jméno,“ poznamenala jsem, když mi došlo, že z dívky nic dalšího nevyleze.

„Dík.“

„Diantho,“ řekl pan Cataliades, „potřebuju, aby ses tu po něčem podívala.“

„Podívala?“

„Bojím se, že tu na nás někde vykouknou Gladioliny ostatky.“

Z dívčiny tváře rázem zmizel úsměv.

„Neděláte si prču?“ Ano, slyšela jsem ji správně.

„Ne, Diantho,“ odpověděl právník. „Nedělám si prču.“

Diantha se posadila na schody, sundala boty a stáhla si pruhované punčocháče. Zřejmě jí nevadilo, že bez nich jí zůstala už jen průhledná sukně, přes kterou jí bylo vidět až do Tramtárie. Pan Cataliades se ale tvářil stále stejně, takže jsem se rozhodla, že zůstanu nad věcí a také to přehlédnu.

Jakmile se Diantha svlékla, vydala se pryč. Přikrčila se přitom k zemi a začala větřit, což mi napovědělo, že je člověkem ještě méně, než jsem čekala. Nepohybovala se ale jako vlkodlaci nebo panteři. Její tělo se ohýbalo a otáčelo, jako by ani nebyla savec.

Pan Cataliades ji pozoroval se založenýma rukama. Mlčel a já také. Dívka pobíhala kolem domu jako ztřeštěný kolibřík a téměř se chvěla, jak jí celým tělem proudila nadpřirozená energie.

Celou tu dobu nevydala jediný zvuk.

Po chvíli se zastavila u shluku křoví na okraji lesa. Sklonila se k zemi, přejela ji pohledem a ztuhla. Její ruka vystřelila do vzduchu jako školačce, která zná správnou odpověď na učitelovu otázku. Hlavu však měla stále skloněnou.

„Půjdeme se podívat,“ navrhl pan Cataliades a rázným krokem se vydal na druhou stranu příjezdové cesty a pak po trávníku až k vřesinám na kraji lesa. Diantha se k nám ani neotočila a dál zírala do země za křovím. Po tvářích jí kanuly slzy. Zhluboka jsem se nadechla a podívala se na místo, od nějž nemohla odtrhnout pozornost.

Dívka v křoví byla o něco mladší než Diantha, ale stejně hubená a o trochu menší. Měla zlatavé odbarvené vlasy, které ostře kontrastovaly s její čokoládovou pletí. Zpod ohrnutých, posmrtně ztuhlých rtů jí vyčnívaly zuby stejně bílé a ostré jako ty Dianthiny. Připadalo mi zvláštní, že vypadala celkem zachovale, protože její mrtvola tu musela ležet už několik dní. Vykračovalo si přes ni jen pár mravenců, ale jinak kolem nebyl žádný hmyz… a na člověka, kterého někdo přepůlil v pase, nevypadala špatně.

V první chvíli se mi vyrojila v hlavě taková změť myšlenek, až jsem se pod jejich tíhou málem svezla na kolena. Už jsem zažila několik nechutných podívaných, které zahrnovaly i dvě hromadné vraždy, ale ještě nikdy jsem neviděla nikoho rozseknutého vedví jako teď. Viděla jsem i její vnitřnosti. Vůbec nepřipomínaly člověčí. Zdálo se mi, že otevřené konce obou polovin těla někdo sežehl a tím je uzavřel. Země kolem ní byla skoro netknutá.

„Přesekl ji ocelovým mečem,“ prohlásil pan Cataliades. „Dobře ukovaným mečem.“

„Co uděláme s ostatky?“ zeptala jsem se. „Mohla bych přinést nějakou starou deku.“ Nemusela jsem se ani ptát, jestli zavoláme policii, protože mi bylo jasné, že to udělat nemůžeme.

„Musíme ji spálit,“ odpověděl pan Cataliades. „Támhle na štěrku, kde parkujete, slečno Stackhouseová, to asi bude nejbezpečnější. Nečekáte nějakou návštěvu?“

„Ne,“ řekla jsem. Tolik překvapení najednou jsem nemohla strávit. „Promiňte, ale proč ji musíme… spálit?“

„Démona nikdo nepozře, dokonce ani polovičního démona, jako je Glad nebo Diantha,“ odpověděl, jako kdyby mi vysvětloval, proč slunce vychází na východě. „Jak vidíte, nepustí se do něj ani brouci. Země je nepřijme jako třeba lidi.“

„Nechtěl byste ji odvézt domů za jejími blízkými?“

„Diantha a já jsme jediní, koho měla. Nemáme ve zvyku vozit mrtvé na místo, kde dřív žili.“

„Co ji zabilo?“

Pan Cataliades zvedl obočí.

„Samozřejmě vím, že ji něco rozseklo vedví, to je mi jasné! Ale kdo měl v ruce meč?“

„Co bys řekla, Diantho?“ zeptal se pan Cataliades mentorským tónem.

„Nějaká pořádně silná a prohnaná potvora,“ prohlásila Diantha. „Dostala se ke Gladiole hodně blízko. Nebyla ale hloupá. Nás jen tak něco nezabije.“

„Nevidím tu ani stopu po dopisu, který nesla,“ poznamenal pan Cataliades, sklonil se k mrtvole a prošmejdil pohledem zemi. Po chvíli se narovnal. „Máte tu dřevo na oheň, slečno Stackhouseová?“

„Jistě, vedle kůlny je spousta dubových polen.“ Jason je nařezal ze stromů, které spadly při poslední sněžné bouři.

„A potom si půjdete sbalit, ano?“

„Ano,“ vykoktala jsem ohromeně. „Proč vlastně? Kam jedeme?“

„Do New Orleansu. Můžete vyrazit, ne?“

„Já… asi ano. Budu se muset zeptat šéfa.“

„Diantha a já se tady o všechno postaráme a vy se zatím jděte zeptat a sbalit se,“ odpověděl pan Cataliades. Já jen zamrkala.

„Tak dobře,“ řekla jsem a všechny moje myšlenky náhle zastřel mrak.

„Potom pojedeme do New Orleansu,“ pokračoval. „Myslel jsem, že už budete připravená. Napadlo mě, že tu třeba Glad zůstala a pomohla vám.“

Odtrhla jsem pohled od mrtvoly a upřela jej na právníka. „Tohle prostě nechápu,“ vydechla jsem. Vtom jsem si vzpomněla na jednu věc. „Bill mi řekl, že až pojedu vyklidit Hadleyin byt, vypraví se do New Orleansu se mnou,“ řekla jsem. „Jestli si to zařídí, nevadilo by vám, kdyby jel s námi?“

„Jestli ho chcete vzít s sebou,“ odpověděl s nepatrným náznakem překvapení právník. „Královna na něj pohlíží příznivě a mně to vadit nebude.“

„Dobře. Až se setmí, dám mu vědět. Doufám, že nikam nezmizel.“

Klidně jsem mohla Samovi zavolat z domova, ale sledovat bizarní kremaci na příjezdové cestě jsem vážně nechtěla. Když jsem odjížděla do práce, pan Cataliades právě vynášel tělo drobné dívky z lesa. V náručí měl spodní polovinu.

Diantha mezitím mlčky nakládala do kolečka dřevo.

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad
Facebook MySpace Google Twitter Topčlánky.cz Linkuj.cz Jagg.cz Vybrali.sme.sk Del.icio.us

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.

Komentáře tohoto článku jsou moderovány. Váš příspěvek se zobrazí až po schválení autorem článku.

Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
  [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel čtyři a čtyři