Nedostali se ani na hlavní stránku. Ve shreveportských novinách skončili v rubrice místních zpráv mezi podružnými informacemi. Titulek zněl: VRAŽDY VE VĚZNICI. Povzdechla jsem si.
Krátce po včerejší půlnoci byli zavražděni dva mladíci, kteří ve vazební věznici čekali na převoz do nápravného zařízení pro mladistvé.
Noviny jsem každé ráno dostávala do zvláštní přihrádky vedle poštovní schránky na konci příjezdové cesty. Ale když jsem si je vyzvedla a zahlédla ten článek, už se smrákalo a já se právě chystala vjet na hlavní silnici Hummingbird Road a pokračovat po ní do práce. Předtím jsem celý den nevytáhla paty z domova. Většinu času mi zabral spánek, praní prádla a trocha práce na zahradě. Nikdo mi nezavolal, ani nepřišel na návštěvu. Čekala jsem, že se mi ozve alespoň Quinn, aby zjistil, co dělají moje bebíčka… ale nestalo se.
Oba mladiství, které policie obvinila z přepadení a ublížení na zdraví, čekali v cele na autobus, který je měl převézt do nápravného zařízení. Cela pro mladistvé se nachází mimo dohled cel pro dospělé a kromě dvou mladíků policie ten večer žádné další nezletilé nezatkla. V noci oba mladíky uškrtil neznámý pachatel nebo pachatelé. Žádní další vězni nebyli zraněni a nikdo z nich nezaznamenal nic podezřelého. Mladíci měli již množství záznamů v trestním rejstříku. „S policií se střetli už několikrát,“ potvrdil zdroj blízký vyšetřování.
„Případ podrobně prošetříme,“ oznámil nám detektiv Coughlin, který se zabývá případem mladíků a vede vyšetřování trestného činu, z něhož byli obviněni. „Zatkli jsme je poté, co na ulici napadli jeden pár, což nám připadalo prapodivné, stejně jako jejich následná smrt.“ Detektivův kolega Cal Myers dodal: „Spravedlnosti učiníme zadost.“
To mě vyděsilo ze všeho nejvíc.
Hodila jsem noviny na sedadlo pro spolujezdce, vytáhla ze schránky svazek pošty a přidala ji na hromádku. Proberu ji, až se vrátím ze služby v baru.
Když jsem přijela do práce, přepadla mě hloubavá nálada. Osud obou útočníků mě úplně pohltil, takže jsem ani nemukla, když jsem se dozvěděla, že celý večer budu sloužit se Samovou novou servírkou. Tanya byla stejně zapálená a schopná jako posledně a Sam z ní byl úplně u vytržení. Dokonce se přede mnou už podruhé zmínil o tom, jak je rád, že ji přijal. Odpověděla jsem mu, že mi to už řekl.
Potěšilo mě, že v té chvíli vešel do baru Bill a posadil se k jednomu z mých stolů. Toužila jsem po nějakém rozptýlení, které by mi dovolilo vymanit se ze Samovy přítomnosti. Jinak bych musela Samovi odpovědět na otázku, která mu pomalu uzrávala v hlavě: Proč Tanyu nemáš ráda?
Nečekám, že vzplanu láskou ke každému, koho potkám, a totéž platí i naopak. Pokud mi ale někdo leze krkem, mám k tomu obvykle pádný důvod. Za ten se ovšem rozhodně nedaly považovat pochyby o důvěryhodnosti mé nové kolegyně a neopodstatněný odpor vůči ní. Ačkoliv Tanya patřila mezi měňavce, měla bych být schopná přečíst si její myšlenky natolik jasně, abych své podezření potvrdila, nebo vyvrátila. Jenže Tanyina mysl pro mě zůstávala uzavřená. Sem tam jsem zachytila slovo nebo dvě, jako když vypínáte rádio. Určitě by vás napadlo, že budu ráda, když narazím na nějakou svou vrstevnici, s níž se můžu spřátelit. Když jsem si ale uvědomila, že se jí nemůžu dostat do hlavy, vyděsilo mě to. Sam se navíc o jejích schopnostech ani slovem nezmínil. Neřekl „jo, proměňuje se v krtka“, nebo „je to čistokrevný měňavec, stejně jako já“. Ne, nic podobného neprohlásil.
Cestou k Billovi, který na mě už čekal se svou objednávkou, mi nálada klesla k bodu mrazu. Ještě hlouběji se dostala ve chvíli, kdy jsem ve dveřích zahlédla Selah Pumphreyovou. Rozhlížela se po místnosti a pravděpodobně se snažila najít Billa. Zabručela jsem několik nadávek, otočila se a odešla pryč. Což ode mě bylo dost neprofesionální.
Když jsem se k nim po chvíli otočila, Selah na mě upřeně zírala. Mezitím se k jejich stolu vydala Arlene. Bez okolků jsem nakoukla Selah do hlavy, toho dne pro mě bylo slušné chování neznámým pojmem. Uvažovala, proč se s ní Bill vždycky schází právě tady, přestože ji místní hosté neměli zrovna v lásce. Nechápala, jak mohl tak inteligentní a sečtělý muž chodit se servírkou. Slyšela, že nemám ani vysokou školu, a moji babičku dokonce někdo zavraždil.
To mě pěkně dopálilo.
Podobné urážky jsem si zvykla brát s nadhledem. Takové myšlenky si koneckonců docela snadno dokážu nepřipouštět. Lidé, kteří šmírují ostatní, se o sobě jen málokdy dozvídají něco příjemného, nemám pravdu? Tahle stará pravda stále platí. V duchu jsem sama sebe napomenula (nejméně šestkrát za sebou), že mi do jejích myšlenek nic není, a vrazit Selah facku nebo ji vykrákat za pačesy by bylo příliš drastické. Vztek ve mně ale dál kypěl, aniž bych ho dokázala nějak zkrotit. Zprudka jsem před Catfishe, Daga a Hoyta postavila tři sklenice s pivem. Všichni ke mně překvapeně zvedli oči.
„Provedli jsme něco, Sook?“ zeptal se Catfish. „Nebo na tebe přišly tvoje dny?“
„Nic jste neprovedli,“ odpověděla jsem. A moje dny nepřišly − počkat! Vlastně ano. Včera mě na to upozornila bolest v zádech, těžký žaludek a oteklé prsty. Dostala jsem návštěvu. V té chvíli jsem si uvědomila, že i ona přispěla k mé mizerné náladě.
Zaletěla jsem pohledem k Billovi a všimla si, že na mě zírá a nosem nasává vzduch. Cítil krev. V té chvíli bych se před ním nejradši hanbou propadla do země. Celá jsem zrudla. Na okamžik jsem v jeho tváři spatřila neskrývaný hlad, ale hned nato Bill nahradil svůj krvelačný výraz kamenným pohledem.
I když nechodil ronit slzy na můj práh kvůli neopětované lásce, určitě aspoň trochu trpěl. S lehkým úsměvem na rtech jsem zaletěla k zrcadlu za barem a podívala se na sebe.
O hodinu později vešel dovnitř další upír, tentokrát žena. Krátce se podívala na Billa, kývla na něj a posadila se ke stolu, který měla obsluhovat Arlene. Ta k ní přikřepčila, aby se zeptala, co si dá. Chvilku spolu mluvily, ale kvůli práci jsem je nemohla poslouchat. Kromě toho bych upírku slyšela jen přes Arleniny myšlenky, protože mysl upírů pro mě byla tichá jako hrob (ha, ha). Pak už jsem jen viděla, jak si Arlene mezi hosty klestí cestu ke mně.
„Ta mrtvola chce s tebou hodit řeč,“ prohlásila. Ani se nesnažila mluvit tiše, takže se k nám otočilo několik hlav. Arlene nebyla zrovna zběhlá v nenápadném chování − nebo taktu.
Když jsem obešla všechny hosty, vydala jsem se za upírkou. „Co pro vás můžu udělat?“ zeptala jsem se tak tiše, jak to jen moje hlasivky dokázaly. Věděla jsem, že mě slyší, protože upíří uši jsou velice citlivé a sluch ani trochu nezaostává za ostřížím zrakem.
„Vy jste Sookie Stackhouseová?“ zeptala se. Byla dost vysoká, necelých sto osmdesát centimetrů, a v její pleti se dokonale mísila kombinace několika ras. Pokožku měla nazlátlou a na hlavě se jí houpaly husté, pevné tmavé vlasy spletené do copánků. Ruce měla ověšené šperky, s nimiž kontrastovalo její jednoduché oblečení: bílá halenka s dlouhými rukávy šitá na míru, černé přiléhavé kalhoty a černé páskové střevíčky.
„Ano,“ odpověděla jsem. „Co byste ráda?“ Její pohled jsem v té chvíli nemohla popsat jinak než jako nevěřícný.
„Posílá mě Pam,“ řekla. „Jmenuju se Felicia.“ Její zpěvavý hlas působil stejně exoticky jako její vzhled. Při jeho poslechu se vám vybavily rumové koktejly a pláže.
„Ráda vás poznávám,“ odpověděla jsem zdvořile. „Doufám, že se Pam daří dobře.“
Zdraví upírů se příliš neměnilo, takže pro Feliciu byla moje otázka dost záludná. „Docela dobře,“ vysoukala ze sebe váhavě. „Poslala mě, abych se vám představila.“
„Fajn, takže teď už vás znám,“ řekla jsem zmateně.
„Tvrdila, že ráda zabíjíte barmany z Transfusie,“ dodala a vykulila panenky, které připomínaly oči srnky. „Měla jsem jít za vámi a prosit o milost. Ale připadáte mi jako obyčejná smrtelnice.“
Pam už byla taková. „Jen si z vás vystřelila,“ odpověděla jsem co nejvlídněji. Felicia zřejmě moc rozumu nepobrala. Skvělý sluch a zrak ještě neznamená zářnou inteligenci „Pam je moje přítelkyně, aspoň by se to tak dalo říct. Ráda mě občas zesměšní. Zřejmě totéž udělala i vám, Felicio. Nemíním nikoho zabít.“ Felicia se tvářila, že ji to moc nepřesvědčilo. „Ano, s barmany z Transfusie jsem si toho užila víc než dost, ale byla to jenom, ehm, náhoda,“ plácala jsem dál. „A skutečně jsem jen obyčejná smrtelnice.“
Felicia nad tím chvíli přemýšlela. Nakonec se uvolnila, což jí ještě přidalo na kráse. Pam nejednala bezděčně, vždycky měla k tomu či onomu nějaký důvod. Proto mě napadlo, jestli sem Feliciu poslala, abych ocenila její půvaby − které samozřejmě nemohly uniknout Ericově pozornosti. Třeba se Pam pokoušela vyvolat problémy. Nudný život se jí příčil.
„Klidně se vraťte do Shreveportu a užijte si se svým šéfem,“ ujistila jsem ji vřele.
„S Ericem?“ zeptala se pohledná upírka trochu vylekaně. „Pracuje se u něj dobře, ale muži mě nezajímají.“
Zaletěla jsem pohledem ke stolům, abych se ujistila, jestli někdo nechce další pití, ale i proto, abych zjistila, kolik hostů zaslechlo Feliciinu poslední větu. Hoyt téměř vyplazoval jazyk a Catfish se tvářil jako malý kluk přistižený na švestkách. Dago měl ve tváři potěšený výraz. „Tak, Felicio, jak jste se dostala do Shreveportu? Jestli se můžu zeptat,“ pokračovala jsem a obrátila pozornost zpět k upírce.
„Pozvala mě sem moje kamarádka Indíra. Tvrdila, že služba u Erica je pohoda.“ Felicia pokrčila rameny, aby ukázala, co si o „pohodové“ službě u Erica myslí. „Nechce po ženách sex, pokud o to samy nestojí, a vyžaduje jenom jedinou věc − aby se všichni na pár hodin ukázali v baru a sem tam pro něj něco udělali.“
„Takže ho považují za dobrého šéfa?“
„Rozhodně,“ odpověděla Felicia téměř překvapeně. „Není to ale žádný třasořitka.“
Eric a třasořitka v jedné větě, to nešlo dohromady.
„A nesmíte mu odmlouvat. To nikdy neodpouští,“ dodala zamyšleně. „Ale dokud vůči němu plníte svoje povinnosti, oplácí vám stejnou mincí.“
Přikývla jsem. Všechno se víceméně shodovalo s obrázkem, který jsem si o Ericovi vytvořila i já. V některých ohledech jsem ho znala skutečně dobře… v jiných moje znalosti pokulhávaly.
„Je to tu mnohem lepší než v Arkansasu,“ dodala Felicia.
„Proč jste odtamtud odjela?“ zeptala jsem se. Nedokázala jsem se ubránit zvědavosti. Felicia mi připadala jako ta nejhloupější upírka, kterou jsem kdy potkala.
„Peter Threadgill,“ řekla. „Tamní král. Vzal si vaši královnu.“
Sophie-Anne Leclerqová z Louisiany rozhodně nebyla moje královna, ale zvědavost mi nedovolila nic namítnout. Chtěla jsem z ní dostat víc.
„Co je na něm špatného?“
Moje otázka Feliciu zaskočila. Důkladně se nad ní zamyslela. „Nemá nikoho rád,“ odpověděla nakonec se svraštělým čelem. „Nikdy není spokojený s tím, čeho dosáhl. Jako by mu nestačilo, že je nejstarší a nejsilnější upír v celých Spojených státech. Když se stal králem − pracoval na tom celá léta −, stejně nebyl spokojený. Ale mohl za to jeho stát, chápete?“
„Říkal si: ‚Stát, který mě přijme za krále, není dost dobrý, abych mu vládl‘?“
„Přesně tak,“ přitakala Felicia, jako kdyby jí můj nápad připadal oslnivě geniální. „Celé měsíce vyjednával s Louisianou, a dokonce i Jade Flowerová začala mít řečí o královně plné zuby. Nakonec s tím spojenectvím souhlasila. Uběhl týden oslav a král se znovu začal mračit. Najednou mu to nestačilo. Královna ho musela milovat a vzdát se kvůli němu úplně všeho,“ zakončila řeč Felicia a zavrtěla hlavou nad vrtochy svého krále.
„Takže se nevzali z lásky?“
„To je ta poslední věc, na kterou upíří královny a králové při svatbě myslí,“ odpověděla Felicia. „Teď je na návštěvě u královny v New Orleansu. Jsem nadšená, že můžu být na opačném konci státu než on.“
Příliš jsem nechápala, jak se mohou manželé jenom navštěvovat, ale brzy na to určitě přijdu.
Docela ráda bych vyzvěděla mnohem víc, ale musela jsem se opět pustit do práce. „Díky za návštěvu, Felicio, a ničeho se nebojte. Jsem ráda, že pracujete u Erica,“ řekla jsem.
Felicia se na mě usmála a její výrazné zuby mě téměř oslepily. „Já jsem zase ráda, že mě nechcete zabít,“ odpověděla.
Trochu váhavě jsem jí úsměv oplatila.
„Můžu vás ujistit, že když teď vím, kdo jste, nedovolím vám, abyste mě nepříjemně překvapila,“ pokračovala Felicia a já jsem v jejích očích najednou spatřila její pravou upíří podstatu. Po zádech mi přeběhl mráz. Kdybych Feliciu podcenila, mohlo by se mi to stát osudným. Chytrá rozhodně nebyla, ale divoká ano.
„Nemíním nikoho překvapovat a upíry už vůbec ne,“ prohlásila jsem.
Felicia rázně přikývla a vyklouzla ze dveří stejně svižně, jako když přišla.
„Co to mělo znamenat?“ zeptala se mě Arlene, když jsme ve stejnou chvíli přišly k baru pro objednávky. Všimla jsem si, že nás poslouchá i Sam.
Jenom jsem pokrčila rameny. „Pracuje v Transfusii ve Shreveportu a chtěla se se mnou seznámit.“
Arlene na mě vytřeštila oči. „Takže teď už se k tobě chodí hlásit? Sookie, měla by ses vykašlat na mrtvoly a začít se stýkat s živými!“
Oplatila jsem Arlene její pohled. „Jak jsi na tohle přišla?“
„Chováš se, jako bych neuměla myslet sama za sebe.“
Arlene by na něco takového nepřišla. Jako přídomek by si klidně mohla zvolit paní Tolerantní, protože na to, aby někomu kázala o morálce, byla až příliš rozevlátá.
„Jenom mě to překvapilo,“ odpověděla jsem. Bylo mi jasné, že jsem svou přítelkyni odsoudila až příliš ostře.
„Víš, chodím teď do kostela s Rafem Prudhommem.“
Rafe Prudhomme se mi líbil. Byl to tichý čtyřicátník a pracoval v Louisianské realitní. Nikdy jsem ale neměla příležitost lépe se s ním poznat nebo mu nahlédnout do hlavy. To byla zřejmě chyba. „Co je to za kostel?“ zeptala jsem se.
„Společenstvo slunce, teprve nedávno se tam zabydleli.“
Srdce se mi doslova sevřelo. Ani jsem se neobtěžovala s vysvětlováním, že Společenstvo slunce je spolek bigotních křesťanů, které spojuje nenávist a strach. „Víš, ona to ani není pravá církev. Sídlí někde poblíž?“
„V Mindenu,“ odpověděla Arlene a stočila pohled stranou. Provinileji se už ani tvářit nemohla. „Já věděla, že ti to bude vadit. Ale viděla jsem tam i otce Riordana, toho katolického kněze. Takže ani posvěcené hlavy si o nich nemyslí nic špatného. Byli jsme tam dvakrát po sobě, vždycky v neděli večer.“
„A ty jim věříš?“
Na Arlene v té chvíli zavolal jeden z hostů. Bylo na ní vidět, že je mu za to vděčná.
Můj pohled se střetl se Samovým. Oba jsme si dělali starosti. Společenstvo slunce byla nesnášenlivá sekta zaměřená proti upírům a její vliv stále narůstal. Některé z jejích buněk nebyly tak nepřátelské, ale řada z nich hlásala nenávist v té nejhorší formě a šířila kolem sebe strach. Pokud mělo Společenstvo slunce nějaký seznam cílů, rozhodně jsem na něm byla i já. Jeho zakladatele, Steva a Sarah Newlinovy, vyhnal z jejich nejimpozantnějšího svatostánku v Dallasu můj zásah do jejich plánů. Od té doby se mě už několik lidí pokusilo zabít. Neustále mi hrozilo nebezpečí, že mě Společenstvo slunce jednou najde a zbaví se mě. Spatřili mě v Dallasu, spatřili mě v Jacksonu a dříve nebo později zjistí, kdo jsem a kde žiju.
Další starosti na mou hlavu.
2024 ©