Opírala jsem se o jednoho z nejkrásnějších mužů, které jsem kdy viděla, a cítila na sobě jeho upřený pohled. „Představte si… Brada Pitta,“ pošeptala jsem mu, ale v jeho hnědých očích se neobjevil ani náznak zájmu.
Dobrá, zkusíme to jinak.
Vybavila jsem si jeho posledního přítele, který pracoval jako vyhazovač v jednom nočním klubu.
„Tak si představte Charlese Bronsona,“ zkoušela jsem to dál. „Ne, ehm, Edwarda Jamese Olmose.“ Má snaha byla odměněna zajiskřením Claudových očích lemovaných dlouhými řasami.
Určitě byste čekali, že teď mi náruživě vyhrne dlouhou nařasenou sukni, strhne ze mě těsný korzet a svou vášní mě přivede na pokraj mdlob. Naneštěstí pro mě − i pro všechny ostatní ženy v Louisianě − Claude kopal za jiný tým. Blonďaté prsatky ho nezajímaly. Daleko víc ho vzrušovali chlápci s jednodenním strništěm.
„Mario-Star, odhrň jí prosím tě ty vlasy,“ ozval se zpoza fotoaparátu Alfred Cumberland, vysoký černoch se šedivějící kšticí a knírkem. Maria-Star Cooperová na okamžik popošla před stojan, aby mi upravila neposedný pramen dlouhých blond vlasů. Opírala jsem se o Claudeovu pravou paži, neviditelnou (alespoň pro fotoaparát) levou rukou jsem se ze všech sil držela látky na zádech jeho dlouhého kabátu a pravou jsem měla položenou na jeho levém rameni. Claudeova levá ruka byla ovinutá kolem mého pasu. Zřejmě jsme tím měli naznačovat, že se mě chystá položit na zem a užívat si se mnou.
Claude měl na sobě černý kabátec, černé kalhoty po kolena, bílé punčochy a nabíranou košili. Mě oblékli do dlouhých modrých šatů s nařasenou sukní a několika spodničkami. Jak už jsem řekla, nahoře mi byly dost těsné. Krátké rukávy jsem měla stažené z ramen. Byla jsem docela ráda, že ve studiu není horko. Ani z velkého světla (které mi tvarem připomínalo satelitní anténu) nesálalo příliš velké teplo.
Al Cumberland se pustil do fotografování a Claude mě mezitím spaloval roztouženým pohledem. Já se snažila o totéž. Můj osobní život v posledních týdnech zacházel na úbytě, takže spalující pohledy mi docela vyhovovaly. Klidně bych se jimi nechala rozpálit.
Kousek opodál stála s velkou krabicí líčidel, hřebenů a sponek, kterými na poslední chvíli opravovala různé nedodělky, Maria-Star. Příroda ji obdařila čistou světlou pletí a tmavými vlnitými vlasy. Když jsme s Claudem dorazili na místo, překvapilo mě, že je tu také a pracuje jako fotografova asistentka. Od volby vůdce smečky ve Shreveportu, od které uplynulo několik týdnů, jsem ji neviděla. Tehdy jsem si ji kvůli děsivému krvavému utkání mezi vlkodlaky ani pořádně neprohlédla. Dnes jsem na to ale měla dost času. Zjistila jsem, že od ledna, kdy ji srazilo a těžce zranilo auto, se už úplně zotavila. Vlkodlaci se dokázali vzchopit nesmírně rychle.
Maria-Star mě také poznala a k mé úlevě se usmála. Nebyla jsem si zrovna jistá, jak na tom teď v očích shreveportské smečky vlastně jsem. Totiž: neudělala jsem to sice dobrovolně, ale nakonec jsem se postavila za neúspěšného uchazeče o místo vůdce tamních vlkodlaků Jacksona Herveauxe. Jeho syn Alcide, který pro mě možná byl něčím víc než pouhým kamarádem, měl pocit, že jsem ho zklamala. Nový vůdce smečky Patrick Furnan zase věděl, že se stýkám s Herveauxovými. Proto mě překvapilo, že když mě Maria-Star oblékala a upravovala mi vlasy, dala se se mnou nenuceně do řeči. Naplácala mi na obličej mnohem víc líčidel, než jsem kdy použila já, ale když jsem se pak podívala do zrcadla, bylo mi jasné, že odvedla skvělou práci. Vypadala jsem úžasně, ale vůbec ne jako Sookie Stackhouseová.
Kdyby Claude neměl radši muže, určitě bych na něj udělala dojem. Claude je bratr mé přítelkyně Claudine a pracuje jako tanečník ve svém vlastním nočním podniku. Claude je prostě k sežrání. Měří metr osmdesát, má černé vlnité vlasy, velké hnědé oči, dokonale tvarovaný nos a tak akorát plné rty. Vlasy si nechává růst dlouhé, aby mu zakrývaly uši: v nemocnici mu z původního špičatého tvaru chirurgicky zaoblili boltce, aby vypadaly jako uši všech normálních smrtelníků. Pokud se trochu vyznáte v nadpřirozených bytostech, určitě vám podle těch uší dojde, že Claude patří mezi víly. Ne, nevztahuju to k jeho orientaci. Myslím to doslovně − Claude je víla v mužském vydání.
„A teď větrák!“ zavelel Al své asistentce. Maria-Star ho chvíli posouvala z místa na místo a nakonec ho zapnula. Najednou se do nás opřel vítr. Moje světlé vlasy se rozvlnily, ale Claudeův cop zůstal pevně na místě. Po několika snímcích Maria-Star rozpustila Claudeovi vlasy a přehodila mu je přes rameno, aby vlály jen jedním, přesně stanoveným směrem a podtrhly tak jeho úžasnou postavu.
„Skvělé!“ prohlásil Al a udělal další snímky. Maria-Star pak ještě několikrát přesunula větrák jinam a spustila na nás vichr z různých směrů. Nakonec mi Al řekl, že se můžu zase narovnat. Moje záda mu za to byla vděčná.
„Doufám, že to vaše paže vydržela,“ prohodila jsem ke Claudeovi, který se opět tvářil klidně a rozvážně.
„Ne, nic se nestalo,“ odpověděl a otočil se k Marii-Star. „Nemáte tu džus?“ zeptal se. Společenské chování mu očividně nic neříkalo.
Pohledná dívka mávla rukou k malé chladničce v rohu studia. „Nahoře jsou skleničky,“ zavolala za ním. Cestou ho sledovala a potom si povzdechla. Ženy po rozhovoru s Claudem vzdychaly dost často. Říkaly tím: „To je ale škoda!“
Jakmile se Maria-Star ujistila, že její šéf se dosud věnuje svým fotoaparátům, rozzářeně se na mě usmála. I když patřila mezi vlkodlaky a její myšlenky se daly číst jen s obtížemi, poznala jsem, že se mi chystá něco prozradit… a není si jistá, jak to přijmu.
Život telepata není žádná psina. Pokud víte, co si o vás všichni ostatní myslí, dokáže vám to pěkně zahýbat sebevědomím. Vztahy s normálními mužskými nepřipadají vůbec v úvahu. Jen si to představte. (A nezapomeňte, že já to zjistím − jestli jsou normální nebo ne.)
„Od otcovy porážky je na tom Alcide moc bídně,“ řekla tiše Maria-Star. Claude se věnoval svému odrazu v zrcadle a popíjel přitom džus. Al Cumberland měl telefonický hovor a vyřizoval ho ve své pracovně.
„To je mi jasné,“ odpověděla jsem. Jackson Herveaux přišel v souboji o vůdcovství o život, takže se dalo čekat, že se jeho syn nebude cítit nejlépe. „Poslala jsem zprávu o Jacksonově smrti Americké organizaci na ochranu práv zvířat. Určitě se Alcidovi a Janice ozvou,“ dodala jsem. (Janice byla Alcidova mladší sestra a díky tomu nepatřila mezi vlkodlaky. Netušila jsem, jak jí Alcide vysvětlí otcovu smrt.) Přišlo mi od nich předtištěné poděkování, podobné tomu, které dostanete v pohřební síni, a v němž nenajdete jediné skutečně upřímné slovo. „Ale…“ Ať už měla Maria-Star na srdci cokoliv, nedokázala to ze sebe vysoukat. Nejasně jsem si uvědomila, o co jde. Náhle mi tělem projela bolest ostrá jako nůž, ale uzamkla jsem ji v sobě a nasadila sebevědomou masku. To už jsem uměla velice dlouho.
Vzala jsem si album, v němž měl Alfred uložené vzorky své práce, a začala jím listovat. Žádnou fotografii ze svatby, bar micvy, prvního svatého přijímání nebo stříbrného výročí sňatku jsem však pořádně nevnímala. Nakonec jsem album zavřela a odložila stranou. Snažila jsem se tvářit uvolněně, ale zřejmě se mi to nedařilo.
Nasadila jsem stejně rozzářený úsměv jako Maria-Star a řekla: „S Alcidem jsme nikdy doopravdy nechodili.“ Mohla jsem po tom toužit a dělat si naděje, ale nikdy jsem je nepřetavila ve skutečnost. Nikdy se mi nepodařilo vystihnout vhodnou dobu.
Maria-Star udiveně vykulila oči. Byly mnohem světlejší než ty Claudeovy. Nebo je vytřeštila strachy? „Doneslo se mi, že přesně tohle umíte,“ poznamenala. „Ale nechtěla jsem tomu věřit.“
„Ano,“ odpověděla jsem unaveně. „No, jsem ráda, že jste to s Alcidem dali dohromady. A i kdyby mi to vadilo, nemám právo mluvit vám do toho.“ Vyznělo to trochu zmateně (a navíc to nebyla tak úplně pravda), ale myslím, že Maria-Star pochopila, o co mi jde − chtěla jsem si zachovat tvář.
Když se mi Alcide celé týdny po otcově smrti neozval, došlo mi, že ať už ke mně cítil cokoliv, jeho city se vypařily. Mrzelo mě to, ale srdce mi tím nezlomil. Upřímně řečeno nic jsem od Alcida nečekala. Ale k čertu s tím! Prostě se mi líbil. A když vás někdo bez okolků vymění za jinou, raní vás to. Vždyť mi Alcide ještě před Jacksonovou smrtí navrhoval, abych se k němu nastěhovala. A teď se spustil s touhle vlčicí, a možná si s ní chce pořídit i štěňata.
Okamžitě jsem se zarazila. Měla bych se stydět! Nesmím se chovat jako bestie (i když mě vlastně napadá, že se Maria-Star bestií stává nejméně třikrát do měsíce).
Měla bych se stydět ještě víc.
„Doufám, že vám to klape,“ dodala jsem.
Maria-Star mi mlčky podala další album, nadepsané DŮVĚRNÉ. Když jsem je otevřela, uvědomila jsem si, proč je tak Al pojmenoval. Byly v něm založené fotografie z obřadů, které normální smrtelník nikdy nezažije. Upíří pár v ozdobných kostýmech a za ním ohromný koptský kříž; mladík, který se poprvé mění v medvěda; snímek všech členů vlkodlačí smečky v jejich vlčí podobě. Al Cumberland, fotograf podivností. Ani jsem se nedivila, proč si Claude vybral právě jeho. Doufal, že díky jeho snímkům konečně prorazí do světa modelingu.
„Jedeme dál!“ prohlásil Al, když vyběhl z kanceláře a zaklapl mobil. „Mario-Star, právě si nás zamluvili na dvojitou svatbu ve městě, odkud pochází tady slečna Stackhouseová.“ Zajímalo mě, jestli jde o práci pro normální lidi nebo nadpřirozené bytosti, ale vyptávat se mi připadalo nezdvořilé.
S Claudem jsme se k sobě znovu přitulili a Al mě vyzval, abych si vyhrnula sukni a odhalila nohy. V době, ze které pocházely moje šaty, se ženy zřejmě neopalovaly a neholily si nohy. A já jsem měla bronzovou pleť bez jediného chloupku. Ale k čertu s tím! Chlapi si v té době určitě taky nerozepínali košile.
„Zvedněte nohu, jako byste ji chtěla ovinout kolem něj,“ poroučel dál Alfred. „Teď můžeš zazářit, Claude. Tvař se, jako by sis chtěl každým okamžikem strhnout kalhoty. Chceme přece, aby se porotkyním zatajil dech, jakmile se na tebe podívají!“
Claudeovy snímky poputují do soutěže o nejkrásnějšího samce, kterou každoročně organizuje časopis Romantic Times Book Reviews.
Když se o tom Claude zmínil před Alem (zjistila jsem, že se potkali na jednom večírku), fotograf mu poradil, aby si nechal udělat snímky s dívkou, která vypadá, jako kdyby vystoupila z obálky románu pro ženy. Dodal, že jeho tmavé rysy by nejlépe podtrhla modrooká blondýnka. A já jsem byla jediná Claudeova známá, která těmto podmínkám vyhovovala, a navíc jsem mu byla ochotná pomoct zadarmo. Claude samozřejmě znal několik striptérek, které by ochotně kývly, kdyby je o to požádal, ale určitě by za to chtěly zaplatit. Tohle všechno mi Claude vysvětlil se svou obvyklou dávkou nonšalance cestou do ateliéru. Klidně o tom mohl pomlčet a nechat mě žít s dobrým pocitem, že jsem mohla pomoct bratrovi své kamarádky − ale to by ani nebyl Claude, kdyby mi to nevyžvanil.
„Dobře, Claude, teď si svlíkni košili,“ zavolal na něj Alfred.
Claude podobné věci slýchal dost často a byl na ně zvyklý. Na jeho širokém hrudníku nebyl jediný chloupek, zato spousta svalů. Bez košile vypadal úchvatně. Ale se mnou to ani nehnulo. Třeba jsem se vůči jeho kouzlu stala imunní.
„Sukně a nohy!“ zopakoval mi Alfred a já jsem si zase v duchu připomněla, že jde jen o práci. Al a Maria-Star se chovali profesionálně a věcně. Na nikoho chladnějšího než Claude jsem už ani narazit nemohla. Přesto jsem nebyla zvyklá vyhrnovat si před lidmi sukni a nepřipadat si při tom trapně. V práci jsem sice nosila šortky, které toho odhalovaly spoustu, a přitom jsem se kvůli nim ani jednou nezačervenala. Jenomže vyhrnovat si dlouhou sukni, to mi až příliš zavánělo sexem. Takže jsem zaťala zuby, zvedla látku a pravidelně ji popotahovala, aby mi neklouzala dolů.
„Slečno Stackhouseová, tvařte se prosím, jako že se vám to líbí,“ poučil mě Al. Díval se na mě zpoza fotoaparátu a na čele se mu rýsovaly rozladěné vrásky.
Snažila jsem se nemračit. Souhlasila jsem, že Claudeovi pomůžu, a něco takového musí člověk dělat dobrovolně. Zvedla jsem stehno do vodorovné polohy, sklonila špičky prstů na noze k zemi a doufala, že vypadám elegantně. Potom jsem objala Claudea kolem obnažených ramen a zvedla k němu oči. Jeho pokožka mi na dotek připadala teplá a hebká − ale rozhodně ne vzrušující nebo přitažlivá.
„Tváříte se znuděně, slečno Stackhouseová,“ prohlásil Alfred. „Máte vypadat, jako byste ho chtěla umilovat k smrti. Mario-Star, ať má… ať má větší šmrnc!“ Fotografova asistentka se ke mně rozběhla a stáhla mi nabírané rukávy ještě hlouběji. Ale trochu to přepískla, takže jsem v duchu děkovala za to, že mám na sobě ještě pevný korzet.
Šlo o to, že Claude se mohl odhalovat a kasat svou krásou celý den, ale mně by se stejně nelíbil. Choval se jako mrzout a měl hrozné způsoby. I kdyby se mu líbily ženy, stejně bych si s ním nic nezačala − desetiminutový rozhovor s ním mi bohatě stačil.
Stejně jako Claude jsem musela povolat na pomoc svou představivost.
Vzpomněla jsi si na upíra Billa, který byl ve všech smyslech toho slova mou první láskou. Místo roztoužení mě ale ovládl hněv. Bill už několik týdnů randil s jinou.
Dobře, a co třeba Eric, Billův nadřízený, který kdysi žil mezi Vikingy? V lednu bydlel několik dní u mě doma a přebýval také v mé posteli. Ne, to bylo příliš riskantní. Ericovi jsem vyzvonila tajemství, které jsem si původně chtěla vzít s sebou do hrobu, jenže v době, kdy se u mě schovával, ho postihla ztráta paměti, a proto netušil, že o něm vůbec ví.
Vybavila jsem si několik dalších tváří − co můj šéf Sam Merlotte, majitel baru, kde jsem pracovala? Ne, to přece nejde; představovat si svého nadřízeného bez šatů je nezdvořilé. Nebo Alcide Herveaux? Ne, tudy vlak nejede. Navíc jsem stála vedle jeho nynější přítelkyně… Dobře, představivost tentokrát zklamala, takže jsem se musela uchýlit k fešákům, které jsem znala ze stříbrného plátna.
Jenže od chvíle, kdy do našeho baru poprvé vstoupil Bill a ukázal mi svět plný nadpřirozena, mi všechny filmové hvězdy připadaly na jedno brdo. Vím, že to může vypadat divně, ale naposledy jsem cítila vzrušení, když jsem krvácela z nohy a Quinn mi ji olizoval. Popravdě řečeno… nejdřív mě to docela vylekalo. Přesto jsem se uvnitř tetelila blahem, i když tomu okolnosti zrovna nenahrávaly. Vybavila jsem si Quinnovu holou hlavu, která se zvedala a zase klesala, zatímco mi velice intimně čistil ránu. Vzpomněla jsem si, jak mou nohu pevně svíraly jeho hřejivé prsty.
„Tak je to dobré,“ řekl Alfred a znovu se pustil do fotografování. Claude vycítil, jak se mi samou snahou udržet požadovanou pozici chvějí svaly, a položil mi dlaň na odhalené stehno. Takže mě už chytil za nohu další muž. Jenomže z Claudeova gesta rozhodně nečišel sexappeal; vlastně mi stehno jen trochu podepřel.
„Teď vás spolu vyfotíme v posteli,“ oznámil nám Alfred ve chvíli, kdy jsem došla k závěru, že v téhle pozici už nevydržím ani chvilku.
„Ne!“ odpověděli jsme s Claudem jednohlasně.
„Ale takovéhle fotky se do podobných alb dávají,“ oponoval Alfred. „Nemusíte se svlékat. Od těchhle věcí tu nejsem. Moje žena by mě uškrtila. Stačí, když si lehnete do postele, jak jste teď oblečení. Claude se jenom opře o loket a sklopí k vám oči, slečno Stackhouseová.“
„Ne!“ trvala jsem na svém. „Vyfoťte ho samotného, jak stojí u jezírka. To bude vypadat líp,“ vyhrkla jsem a hodila hlavou k umělému jezírku v rohu místnosti. Fotografie odhaleného Claudea, jemuž po odhaleném hrudníku stékají čúrky vody, určitě zapůsobí na každou ženu (která neměla to štěstí s ním mluvit).
„Co ty na to, Claude?“ zeptal se Al.
V té chvíli zapracoval Claudeův narcismus. „To by bylo skvělé,“ odpověděl a snažil se přitom potlačit radost.
Já zatím vyrazila do šatny. Už jsem se nemohla dočkat, až se převléknu z kostýmu do svých obyčejných džínsů. Rozhlédla jsem se po místnosti, jestli někde neuvidím hodiny. V práci jsem měla být v půl šesté, ale předtím jsem se musela zastavit v Bon Temps a převléknout se.
„Díky, Sookie!“ zavolal za mnou Claude.
„Není za co, Claude. Přeju hodně štěstí s těmi smlouvami.“ Claude se už ale prohlížel v zrcadle a neposlouchal mě.
Maria-Star mě vyprovodila ze studia. „Na shledanou, Sookie! Ráda jsem vás zase viděla.“
„Já vás taky,“ zalhala jsem. I přes červený opar, který zahaloval její vlkodlačí mysl, jsem poznala, že Marii-Star nejde na rozum, jak jsem mohla poslat Alcida k vodě. Byl přece mužný, hezký, příjemný společník, nedělal s ničím žádné cavyky a nebyl na chlapy. Navíc mu teď patřila zeměměřičská firma, takže neměl nouzi o peníze.
Odpověď mi přišla na mysl dřív, než jsem ji stačila pořádně zpracovat, a tak jsem vyhrkla: „Pátrá ještě někdo po Debbii Peltové?“ Mělo to stejný účinek, jako když si šťouchnete do bolavého zubu. Alcide se s Debbii dlouhou dobu rozcházel a zase se k ní vracel. Nedalo se s ní vyjít.
„Teď to převzal někdo jiný,“ odpověděla Maria-Star a tvář jí zahalil stín. Mluvila o Debbii stejně nerada jako já, i když pro to určitě měla jiný důvod. „Ti detektivové, které si Peltovi najali, nakonec prohlásili, že kdyby měli hledat dál, jen by z nich vysávali peníze. Aspoň takhle jsem to slyšela. Policajti to sice nepřipustili, ale i oni se dostali do slepé uličky. S Peltovými jsem se viděla jen jednou, když přijeli do Shreveportu − hned po tom, co Debbie zmizela. Pěkně divoký páreček.“ Překvapeně jsem zamrkala. Od někoho, kdo sám patří mezi vlkodlaky, to byla odvážná slova.
„Nejhorší je ale jejich dcera Sandra. Úplně se z toho zbláznila. Peltovi kvůli ní pořád někoho obvolávají. Většinou jsou to nějací pošukové. Podle mě Debbii někdo unesl nebo spáchala sebevraždu, když ji Alcide zapudil. Možná to neunesla.“
„Možná,“ zamumlala jsem, ale příliš přesvědčivě to nevyznělo.
„Je mu bez ní líp. Doufám, že se už nikdy nevrátí,“ dodala Maria-Star.
Myslela jsem si totéž, ale na rozdíl od ní jsem moc dobře věděla, co se s Debbii stalo. A právě to mi Alcida odcizilo.
„Doufám, že ji nikdy nikdo nenajde,“ pokračovala Maria-Star se zachmuřeným výrazem, kterým prosakoval i kousek jejího divokého já.
Alcide s ní možná chodil, ale rozhodně se jí ani zdaleka se vším nesvěřil. Moc dobře věděl, že Debbii už nikdy neuvidí. A mohla jsem za to já, samozřejmě. Zastřelila jsem ji.
Už jsem se s tím vnitřně smířila, ale neustále jsem na ten okamžik musela myslet. Není možné někoho jen tak zabít, aniž by to na vás zanechalo následky. A ty váš život už navždycky změní.
*
Do baru vešli dva kněží.
Určitě si řeknete, že takhle začíná bezpočet vtipů. Ale ani jeden z obou mužů za sebou nevedl klokana a u barového pultu neseděl žádný rabín nebo blondýnka. V životě jsem už viděla spoustu blondýnek, jednou v zoo i klokana, ale zatím žádného rabína. Ty dva kněze jsem ale vídala často. Každý druhý týden se sem chodili navečeřet.
Čistě oholený a růžolící otec Dan Riordan přijížděl jednou týdně do kostela v Bon Temps a sloužil zde katolickou mši. Otec Kempton Littrell, jehož bledou tvář zdobil plnovous, každé dva týdny podával v episkopálním kostelíku v Clarice svaté přijímání.
„Dobrý večer, Sookie,“ zahlaholil otec Riordan. Byl to Ir, myslím tím skutečný Ir, ne že odtamtud jen pocházel. Moc ráda jsem ho poslouchala. Na nose měl nasazené brýle s tlustými černými obroučkami. Bylo mu něco přes čtyřicet let.
„Dobrý večer, otče. A vám také, otče Littrelle. Co vám můžu přinést?“
„Dal bych si skotskou, Sookie. A ty, Kemptone?“
„Já jenom pivo. A misku kuřecích křidýlek, prosím.“ Kněz episkopální církve byl o něco mladší než otec Riordan a měl brýle se zlatými obroučkami a srdce na dlani.
„Jistě,“ odpověděla jsem a usmála se na ně. Viděla jsem do jejich myslí, takže jsem věděla, že oba jsou skutečně hodní lidé, což mi dělalo radost. Když totiž nahlédnete do hlavy knězi a zjistíte, že není o nic lepší než vy, a ani se o to nesnaží, zamrzí vás to.
Venku byla tma jako v pytli, proto mě ani příliš nepřekvapilo, když dovnitř vešel Bill Compton. Totéž se však nedalo říct o obou kněžích. Americké církve se stále ještě nevyrovnaly s faktem, že upíři skutečně existují, a jejich postoj vůči nim byl, mírně řečeno, rozpačitý. Katolická církev právě v této době jednala, jestli je má proklít a označit za omyl, nebo je přijmout a vidět v nich své potenciální členy. Episkopální církev upírům sice zapověděla vstup do řad kněžstva, ale dovolila jim chodit k přijímání − jenže velká část věřících prohlásila, že tak mohou činit jen přes jejich mrtvoly. Bohužel ani v nejmenším netušili, jak rychle se jejich přání může splnit.
Oba kněží rozladěně sledovali, jak mě Bill letmo políbil na tvář a posadil se ke svému oblíbenému stolu. Bill si jich téměř nevšímal a začetl se do novin, které si přinesl s sebou. Vždycky se přitom tvářil vážně, jako by si četl zprávy z finančních trhů nebo z Iráku. Věděla jsem, že si nejdříve pročte sloupek s radami čtenářům a potom se pustí do komiksů. Docela často se mu ale stávalo, že otištěné vtipy vůbec nepochopil.
Bill seděl u stolu sám. To mě potěšilo. Obvykle s sebou vodil svoji přítelkyni Selah Pumphreyovou. Nenáviděla jsem ji. S Billem jsem zažila první opravdovou lásku, a to po všech stránkách, takže na něj asi nikdy nezapomenu. Třeba mu právě o tohle šlo. Vždy když měl se Selah schůzku, zavedl ji do našeho baru. Uvědomila jsem si, že mi ji nastrkuje před oči jako rudý hadr. To obvykle neděláte, pokud vám na někom nezáleží, ne?
Aniž bych se ho vyptávala, přinesla jsem mu Pravou krev skupiny 0, kterou měl nejradši. Postavila jsem ji před něj na ubrousek a chystala se k odchodu, když jsem na paži ucítila dotek jeho chladné ruky. Billův dotek mě pokaždé vykolejil. Možná to tak zůstane napořád. Neustále mě ujišťoval, že mu připadám přitažlivá. Nikdy předtím jsem s nikým nechodila ani nespala, ale když mě Bill přesvědčil, že se mu moc líbím, začala jsem chodit s hlavou vztyčenou. I z pohledů ostatních mužů jsem vyčetla, že se po mně dívají daleko častěji než dřív. Už jsem chápala, proč lidé tak často myslí na sex, Bill mě v tom důkladně proškolil.
„Zůstaň tu chvíli, Sookie!“ Sklonila jsem hlavu a zadívala se do Billových tmavých očí, které v jeho bledé tváři působily ještě tmavším dojmem. I jeho hebké uhlazené vlasy byly hnědé. Na jeho štíhlém těle vynikal mohutný hrudník a na pažích mohutné svaly, které získal ještě zaživa při práci na farmě. „Jak se máš?“
„Dobře,“ odpověděla jsem a snažila se nedat najevo údiv. Bill pouze málokdy jen tak zabíjel čas; plané tlacháni mu moc nešlo. I když jsem s ním ještě chodila, nikdy nebyl příliš upovídaný. Dokonce i upír se může zažrat do práce − Billa nadchly počítače. „Je u tebe všechno v pořádku?“
„Ano. Kdy pojedeš do New Orleansu kvůli dědictví?“
Tohle mě vážně překvapilo. (Možná proto, že upírům nemůžu číst myšlenky. Proto je mi s nimi tak příjemně. Jsem ráda, když můžu trávit čas s někým, o kom nic nevím.) Moji sestřenici Hadley někdo téměř před půl rokem v New Orleansu zavraždil, a Bill se o tom společně se mnou dozvěděl od posla louisianské královny, který mi to oznámil, a zároveň ke mně přivedl vraha, abych nad ním vynesla rozsudek. „Vypravím se do Hadleyina bytu někdy příští měsíc. Ještě jsem se Sama nezeptala, jestli si můžu vzít volno.“
„Je mi líto, že tvoje sestřenice zemřela. Už jsi ji oplakala?“
Neviděla jsem Hadley celé roky, a kdybych se s ní setkala poté, co se z ní stala upírka, připadala bych si nejspíš opravdu divně. Jenomže jsem měla jen velmi málo příbuzných, proto mě moc mrzelo, když některý z nich zemřel. „Trochu,“ odpověděla jsem Billovi.
„Takže nevíš, kdy pojedeš?“
„Ještě jsem se nerozhodla. Pamatuješ si na jejího právníka, pana Cataliadese? Slíbil, že mi dá vědět, až bude její poslední vůle ověřená, a že nedovolí, aby se u ní na cokoliv sáhlo. Když tě o tom ujistí královnin poradce, musí to už něco znamenat. Po pravdě řečeno, moc jsem se o to teď nezajímala.“
„Jestli by ti nevadilo, že bys měla společnost, rád bych jel do New Orleansu s tebou.“
„Páni!“ vydechla jsem poněkud ironicky. „Selah proti tomu nic nemá? Nebo bys ji chtěl vzít s sebou?“ Užili bychom si pěkně pikantní výlet.
„Ne.“ Tím to pro Billa haslo. Sama jsem poznala, že když takhle zmlkne, nedostanete z něj ani ň. Fajn, byla jsem z toho pěkně zmatená.
„Dám ti vědět, až se rozhodnu,“ odpověděla jsem a snažila se vypátrat, na co myslí. I když mi jeho společnost lámala srdce, věřila jsem mu a věděla jsem, že by mi nikdy neublížil. Nedovolil by to ani nikomu jinému. Jenže ublížit člověku se dá různě.
„Sookie!“ zavolal na mě otec Littrell, takže jsem k němu odběhla.
Ohlédla jsem se přes rameno a koutkem oka si všimla, že se Bill usmívá, a to nesmírně spokojeně. Netušila jsem, jak si to mám přebrat, ale líbilo se mi, když se Bill usmíval. Doufal snad, že našemu vztahu vdechne nový život?
„Napadlo nás, jestli se ho třeba nechcete zbavit,“ řekl otec Littrell a já k němu zmateně sklopila oči.
„Trochu jsme se o vás báli. Stála jste u něj moc dlouho a tvářila jste se strašně zadumaně,“ dodal otec Riordan. „Snažil se vás ten zplozenec ďábla očarovat svými kouzly?“
Jeho irský přízvuk mi najednou vůbec nepřipadal příjemný. Zaletěla jsem tázavým pohledem k otci Riordanovi. „To si děláte legraci? Vždyť víte, že jsem s Billem dost dlouho chodila. Jestli si myslíte, že je to zplozenec ďábla, pak o něm vůbec nic nevíte.“ V našem krásném městečku a jeho okolí jsem se setkala s mnohem děsivějšími věcmi, než je Bill. Některé z nich mělo na svědomí lidské pokolení. „Svůj život znám, otče Riordane, a upírům rozumím mnohem lépe než vy, otče Littrelle,“ otočila jsem se ke druhému knězi. „Chcete k těm kuřecím křidýlkům sladkokyselou omáčku, nebo kečup?“
Otec Littrell si poněkud nejistě vybral sladkokyselou omáčku. Odešla jsem od jejich stolu a snažila se na naši rozmíšku zapomenout, ale přesto mi vrtalo hlavou, co by asi oba pánové podnikli, kdyby zjistili, že před několika měsíci se hosté v našem baru semkli a vydali se připravit o život někoho, kdo se totéž chystal provést se mnou.
Protože šlo o upíra, určitě by na to kývli.
Ještě před odchodem se u mě otec Riordan zastavil „na slovíčko“.
„Sookie, vím, že na mě zrovna teď nemáte náladu, ale rád bych vás o něco poprosil. Nejde o mě. Pokud vás moje chování nějak popudilo, prosím vás, abyste na ně zapomněla a jednala s těmi lidmi, jako kdyby se nic nestalo.“
Povzdechla jsem si. Otec Riordan se aspoň snažil chovat slušně. Váhavě jsem přikývla.
„Jste hodná. Spojila se teď se mnou jedna rodina z Jacksonu…“
Rázem jsem uvedla všechny smysly do pohotovosti. Z Jacksonu totiž pocházela Debbie Peltová.
„Peltovi. Určitě jste o nich slyšela. Stále pátrají po své dceři, která se v lednu ztratila. Jmenuje se Debbie. Zavolali mi, protože se znám s jejich knězem, a ten ví, že vedu sbor v Bon Temps. Peltovi by vás rádi viděli, Sookie. Chtějí si promluvit se všemi, kdo mohli jejich dceru vidět, než zmizela. Báli se, že kdyby vyrazili rovnou za vámi, odmítla byste je. Mají strach, že se na ně zlobíte kvůli těm detektivům, které si najali, výslechům na policii a tak. Zkrátka se bojí, že se s nimi kvůli tomu nebudete chtít setkat.“
„Nechci je vidět,“ prohlásila jsem. „Už jsem vypověděla všechno, co vím, otče Riordane.“ V tom jsem nelhala. Jenom se o tom nedozvěděli Peltovi ani policie. „Už o Debbii nechci mluvit.“ Pravda pravdoucí. „Co nejuctivěji jim vyřiďte, že se nemáme o čem bavit.“
„Vyřídím,“ odpověděl otec Riordan. „Ale musím připustit, že jste mě zklamala, Sookie.“
„Zřejmě mám dnes špatný večer,“ poznamenala jsem, „když jste na mě takhle změnil názor.“
Nakonec kněz beze slova odešel. Což jsem uvítala.
2024 ©