Problém s létáním na pegasovi za dne je ten, že pokud si nedáš
pozor, můžeš na longislandské expresní dálnici způsobit vážnou
dopravní nehodu. Musel jsem držet Blackjacka nahoře v mracích,
což bylo naštěstí teď v zimě dost nízko. Hnali jsme se a pokoušeli
se udržet bílou dodávku Tábora polokrevných v dohledu. A pokud
byla na zemi zima, ve vzduchu už vládl pořádný mráz a do kůže mě
štípal ledový déšť.
Litoval jsem, že jsem si nevzal oranžové spodní termoprádlo
Tábora polokrevných, jaké prodávají v táborovém obchodě, ale po
té záležitosti s Phoebe a tričkem s kentauří krví jsem si nebyl jistý,
jestli jejich zboží ještě vůbec můžu věřit.
Dvakrát jsme dodávku ztratili, ale tušil jsem, že nejdřív pojedou
na Manhattan, takže nebylo těžké znovu zachytit stopu.
Vzhledem k prázdninám byl všude dost příšerný provoz. Bylo
už skoro poledne, když se dostali do města. Přistál jsem s
Blackjackem skoro na vršku mrakodrapu Chrysler a sledoval bílou
táborovou dodávku.
Myslel jsem, že zamíří na autobusové nádraží, ale ona jela
pořád dál.
"Kam je to Argus veze?" zamumlal jsem.
Ale ne, šéfe, Argus neřídí, prozradil mi Blackjack. To ta dívka.
"Která dívka?"
Ta Lovkyně. S tím stříbrným nesmyslem ve vlasech.
"Zoe?"
To je ona. Hej, koukejte! Tady je obchod s koblihami. Co takhle
koupit si něco na cestu?
Pokoušel jsem se Blackjackovi vysvětlit, že kdybych vzal
létajícího koně do koblihárny, všichni policisté kolem by dostali
98
infarkt, ale připadalo mi, že to nechápe. Mezitím se dodávka dál
sunula k Lincolnově tunelu. Nikdy by mě nenapadlo, že Zoe umí
řídit. Na šestnáct teda nevypadala. Na druhé straně, je přece
nesmrtelná. Uvažoval jsem, jestli má newyorský řidičák, a pokud
ano, jaké v něm stojí datum narození.
"No nic," řekl jsem. "Tak poleťme za nimi."
Už jsme se chystali odstartovat z mrakodrapu, když Blackjack
najednou poplašeně zařehtal a málem mě shodil. Něco se mi jako
had ovíjelo kolem nohy. Natáhl jsem se pro meč, ale podíval jsem
se dolů a had to nebyl. Ze spár mezi kameny budovy vyrážela
rostlina - vinná réva. Ovíjela se kolem nohou i Blackjackovi a
svazovala mi kotníky tak, že jsme se nemohli pohnout.
"Někam se chystáš?" zeptal se pan D.
Opíral se o budovu a nohy se mu vznášely ve vzduchu, leopardí
zateplená souprava a černé vlasy mu povlávaly ve větru.
Pozor, bůh! křikl Blackjack. Je to ten chlápek s vínem!
Pan D. si podrážděně vzdychl. "Příští člověk, nebo kůň, který
mi řekne chlápek s vínem, skončí v lahvi merlotu!"
"Pane D." Pokoušel jsem se mluvit klidně, zatímco se mi vinná
réva dál ovíjela kolem nohou. "Co chcete?"
"Ale, ale, co chci já? Myslel sis snad, že si nesmrtelný,
všemocný ředitel tábora nevšimne, že jsi zmizel bez povolení?"
"No... možná."
"Měl bych tě z téhle budovy shodit bez toho létajícího koně a
koukat se, jak hrdinsky se budeš tvářit po cestě dolů."
Zatnul jsem pěsti. Věděl jsem, že bych měl držet pusu, ale pan
D. se mě chystal buď zabít, nebo s ostudou odvléct zpátky do
tábora, a ani jedno z toho se mi nezamlouvalo. "Proč mě tolik
nenávidíte? Co jsem vám kdy udělal?"
V očích se mu zableskly purpurové plameny. "Jsi hrdina,
chlapče. Žádný jiný důvod nepotřebuju."
"Já na tuhle výpravu musím! Musím pomoct kamarádům. Tohle
byste vy nepochopil!"
Ehm, šéfe, ozval se Blackjack nervózně. Když už jste tak
omotaný vínem tři sta metrů ve vzduchu, možná byste mohl mluvit
zdvořileji.
99
Výhonky se kolem mě stáhly pevněji. Bílá dodávka pod námi se
vzdalovala víc a víc. Brzo se ztratí z dohledu.
"Nevyprávěl jsem ti nikdy o Ariadně?" zeptal se pan D. "O té
krásné princezně z Kréty? Ta taky ráda pomáhala kamarádům.
Konkrétně jednomu mladému hrdinovi jménem Théseus, i to byl
syn Poseidóna. Dala mu klubko kouzelné niti a ta ho vyvedla ven z
labyrintu. A víš, jak se jí za to Théseus odměnil?"
Chtělo se mi odpovědět Je mi to fuk! Ale usoudil jsem, že to by
tu historku pana D. nijak neurychlilo.
"Vzali se," plácl jsem. "A žili šťastně až do smrti. Zazvonil
zvonec a pohádky je konec."
Pan D. se ušklíbl. "Ne tak docela. Théseus slíbil, že si ji vezme.
Vzal ji na palubu své lodi a vyplul do Athén. A na půli cesty, na
malém ostrově zvaném Naxos... jak to vy smrtelníci dneska
říkáte... jí dal kopačky. Abys věděl, já ji tam našel. Samotnou.
Zničenou. Mohla si vyplakat oči. Zřekla se všeho, opustila
všechno, co měla ráda, aby pomohla hezkému mladému hrdinovi.
A ten ji zahodil jako sešmajdaný sandál."
"To je hrůza," uznal jsem. "Ale stalo se to před tisíci lety. Co to
má společného se mnou?"
Pan D. si mě chladně měřil. "Zamiloval jsem se do Ariadny,
chlapče. Uzdravil jsem její zlomené srdce. A když zemřela, udělal
jsem z ní svou nesmrtelnou manželku na Olympu. I teď tam na mě
čeká. Až skončím s tím příšerným stoletým trestem v tom vašem
směšném táboře, vrátím se k ní."
Zíral jsem na něj. "Vy jste... vy jste ženatý? Ale já myslel, že
jste měl malér, protože jste pronásledoval nějakou lesní vílu -"
"Chci ti říct to, že hrdinové se nikdy nezmění. Viníte nás bohy,
že jsme namyšlení. Měli byste se podívat sami na sebe. Berete si,
co chcete, využijete, koho potřebujete, a pak zradíte všechny
kolem. Takže mi laskavě odpusť, že nemám hrdiny v lásce. Je to
sobecká, nevděčná cháska. Zeptej se Ariadny. Nebo Médey.
Ostatně, zeptej se Zoe Večernice."
"Jak to myslíte, že se mám zeptat Zoe?"
Přezíravě máchl rukou. "Běž. Běž za svými bláznivými
kamarády."
100
Réva se mi odmotala z nohou.
Nevěřícně jsem zamrkal. "Vy... vy mě necháte jít? Jenom tak?"
"Proroctví tvrdí, že nejmíň dva z vás zemřou. Snad budu mít
štěstí a ty budeš jedním z nich. Ale pamatuj na moje slova, synu
Poseidóna, živý nebo mrtvý, neosvědčíš se o nic líp než ostatní
hrdinové."
S tím Dionýsos luskl prsty. Jeho obraz se složil jako leporelo.
Následovalo třesknutí a byl pryč, zbyla po něm jenom lehká vůně
hroznů, kterou rychle odvál vítr.
To bylo o fous, poznamenal Blackjack.
Přikývl jsem, i když by mě možná míň děsilo, kdyby mě pan D.
odvlekl zpátky do tábora. Nechal mě ale jít a to znamenalo, že
doopravdy věří, že máme slušnou šanci na totální neúspěch
výpravy.
"Pojď, Blackjacku," pobídl jsem ho a snažil se, aby to znělo
optimisticky. "V New Jersey ti koupím koblihy."
Dopadlo to tak, že jsem v New Jersey Blackjackovi koblihy
nekoupil. Zoe si to hnala na jih jako šílená, a než konečně zastavila
u jedné benzínky, byli jsme už v Marylandu. Blackjack se málem
zřítil z oblohy, jak byl unavený.
To se spraví, šéfe, funěl. Jenom... jenom chytím dech.
"Zůstaň tady," nařídil jsem mu. "Já jdu na výzvědy."
Zůstat tu zvládnu. To ještě dokážu.
Nasadil jsem si čepici neviditelnosti a blížil se k obchodu.
Musel jsem si dávat pozor, abych se neplížil. Pořád jsem si
připomínal, že mě nikdo nevidí. I to bylo těžké, protože jsem se
musel vyhýbat lidem, aby do mě nevrazili.
Myslel jsem, že zajdu dovnitř a ohřeju se, možná si dám hrnek
horké čokolády nebo něco. V kapse jsem měl pár drobných. Mohl
bych je nechat ležet na pultu. Přemýšlel jsem, jestli se kelímek taky
stane neviditelným, když ho vezmu do ruky, nebo jestli budu muset
vyřešit problém se vznášející se horkou čokoládou. Ale pak se můj
plán sesypal, protože Zoe, Thalia, Bianca a Grover vyšli z obchodu.
"Grovere, víš to jistě?" říkala zrovna Thalia.
101
"No... dost jistě. Na devětadevadesát procent. No dobře, tak na
pětaosmdesát."
"A tos udělal se žaludy?" zeptala se Bianca, jako by tomu
nechtěla věřit.
Grover se zatvářil uraženě. "Je to starobylé stopovací kouzlo.
Teda, jsem přesvědčený, že jsem to udělal dobře."
"Washington je odsud asi šedesát mil," dumala Bianca. "Nico a
já..." zamračila se. "Dřív jsme tam žili. To je... to je divné.
Zapomněla jsem na to."
"Mně se to nelíbí," zavrtěla hlavou Zoe. "Měli bychom jet
přímo na západ. Věštba říkala na západ."
"Chceš říct, že máš lepší stopařské schopnosti?" zavrčela
Thalia.
Zoe k ní popošla. "Zpochybňuješ moje schopnosti, ty poskoku?
Ty nevíš nic o tom, jaké to jest být Lovkyně!"
"Cože, poskoku? Ty říkáš mně poskoku? Co je to sakra
poskok?"
"No tak pr, vy dvě," zasáhl do jejich hádky nervózně Grover.
"Nechte toho už zase!"
"Grover má pravdu," podpořila ho Bianca. "Washington je naše
nejlepší volba."
Zoe se netvářila přesvědčeně, ale neochotně přikývla. "Dobře.
Tak jedeme dál."
"S tebou za volantem se dostaneme leda tak do vězení,"
zavrčela Thalia. "Vypadám víc na šestnáct než ty."
"Možná," vyštěkla Zoe. "Ale řídím už od té doby, kdy vynalezli
auta. Jedeme."
Jak jsme tak s Blackjackem pokračovali na jih a sledovali dodávku,
uvažoval jsem, jestli si Zoe nedělala legraci. Nevěděl jsem přesně,
kdy vymysleli auta, ale počítal jsem, že to bylo někdy v pravěku -
když ještě lidé koukali na černobílou televizi a lovili dinosaury.
Jak stará je vlastně Zoe? A o čem to mluvil pan D.? Jakou
špatnou zkušenost měla s hrdiny?
Když jsme se přiblížili k Washingtonu, začal Blackjack
zpomalovat a klesat. Těžce oddechoval.
102
"Je ti dobře?" zeptal jsem se ho.
Jasně, šéfe. Klidně... klidně bych odnesl celou armádu.
"Nevypadáš moc dobře." A najednou jsem se zastyděl. Hnal
jsem pegase půl dne bez přestávky, snažil se držet krok s provozem
na dálnici. To muselo být moc i na létajícího koně.
O mě si nedělejte starosti, šéfe! Já mám tuhý kořínek.
Soudil jsem, že má pravdu, ale taky jsem tušil, že by Blackjack
dřív padl, než by si na něco postěžoval, a to jsem nechtěl.
Dodávka začala naštěstí zpomalovat. Přejela řeku Potomac do
středu Washingtonu. Začal jsem uvažovat o leteckých patrolách a
řízených střelách a takových věcech. Nevěděl jsem přesně, jak
funguje taková protivzdušná obrana, a netušil jsem, jestli se pegas
vůbec objeví na vojenském radaru, ale nechtěl jsem na to přijít tak,
že by nás sestřelili z oblohy.
"Vysaď mě tamhle," ukázal jsem Blackjackovi. "To je dost
blízko."
Blackjack byl tak unavený, že proti tomu nic nenamítal. Snesl
se k Washingtonovu památníku a posadil mě do trávy.
Dodávka stála jen o pár bloků dál. Zoe zaparkovala u
obrubníku.
Podíval jsem se na Blackjacka. "Chci, aby ses vrátil zpátky do
tábora. Odpočiň si. Napas se. Já budu v pohodě."
Blackjack pochybovačně natáhl krk. Myslíte to vážně, šéfe?
"Už jsi toho dokázal dost," pochválil jsem ho. "Já budu vážně v
pohodě. A skládám ti hromadu díků."
Možná hromadu sena, zadumal se Blackjack. To zní dobře. Tak
jo, ale dejte pozor, šéfe. Mám pocit, že sem nejeli za nikým tak
milým a pěkným, jako jsem já.
Slíbil jsem mu, že budu opatrný. Pak Blackjack vzlétl, dvakrát
zakroužil kolem památníku a ztratil se v mracích.
Podíval jsem se na bílou dodávku. Všichni z ní zrovna
vystupovali. Grover ukázal na jednu velkou budovu, lemující park
National Mall. Thalia přikývla a všichni čtyři se vydali do
chladného větru.
Chtěl jsem se pustit za nimi. Ale v tu chvíli jsem ztuhl.
103
O blok dál se otevřely dveře černého sedanu. Vystoupil z něj
muž se šedými vlasy a kraťoučkým vojenským sestřihem. Měl
tmavé sluneční brýle a černý svrchník. Já vím, že ve Washingtonu
potkáš takové chlapíky na každém rohu. Ale mně došlo, že právě
tohle auto jsem už párkrát předtím zahlédl na dálnici. Jelo na jih a
sledovalo dodávku.
Ten chlap vytáhl mobilní telefon a něco do něj řekl.
Pak se rozhlédl, jako by se přesvědčoval, že je vzduch čistý, a
vydal se parkem za mými kamarády.
A nejhorší věc ze všeho byla: když se otočil směrem ke mně,
poznal jsem jeho tvář. Byl to doktor Thorn, ta mantichora z
akademie Westover.
S čepicí neviditelnosti na hlavě jsem zdálky Thorna sledoval. Srdce
mi bušilo. Pokud ten pád z útesu přežil on, pak ho musela přežít i
Annabeth. Mé sny se nemýlily. Je živá a drží ji v zajetí.
Thorn se držel o pěkný kus zpátky za mými kamarády, dával si
pozor, aby ho neviděli.
Nakonec se Grover zastavil před velkou budovou s nápisem
NÁRODNÍ MUZEUM LETECTVÍ A KOSMONAUTIKY.
Smithsonian! Byl jsem tu asi před milionem let s mámou, ale tehdy
mi všechno připadalo mnohem větší.
Thalia zkontrolovala dveře. Měli otevřeno, ale moc lidí dovnitř
nechodilo. Bylo chladno a školy měly prázdniny. Vklouzli dovnitř.
Doktor Thorn zaváhal. Nevěděl jsem proč, ale do muzea nešel.
Obrátil se a zamířil přes park. Bleskurychle jsem se rozhodl a vydal
se za ním.
Thorn přešel ulici a vyšel po schodech Národního
přírodovědeckého muzea. Na dveřích byl velký nápis. Nejdřív jsem
si myslel, že tam stojí ZAVŘENO Z DŮVODU PIRÁTNÍ AKCE.
Pak mi došlo, že to PIRÁTNÍ musí být PRIVÁTNÍ.
Vešel jsem za doktorem Thornem dovnitř, přes velký sál plný
mastodontů a dinosauřích koster. Před námi bylo slyšet hlasy, které
vycházely zpoza několika zavřených dveří. Před nimi stáli dva
hlídači. Otevřeli Thornovi a já sebou musel mrsknout, abych se
dostal dovnitř, než je zase zavřeli.
104
To, co jsem uviděl uvnitř, bylo tak příšerné, že jsem málem
hlasitě zalapal po dechu, což bych zřejmě zaplatil životem.
Ocitl jsem se ve veliké kulaté místnosti s balkonem, lemujícím
první patro. Na tom balkoně stál nejmíň tucet stráží smrtelníků plus
dvě nestvůry - ženy se dvěma hadími těly místo nohou. Už jsem je
jednou viděl. Annabeth jim říkala skythské drakény.
Ale to ještě nebylo nejhorší. Mezi těmi hadími ženami stál můj
starý nepřítel Luke - a já bych přísahal, že hledí přímo dolů na mě.
Vypadal hrozně. Kůži měl bledou a světlé vlasy vypadaly skoro
šedé, jako by za těch pár měsíců zestárl o deset let. V očích měl
pořád to vzteklé světlo a dole na tváři jizvu, kde ho kdysi škrábl
drak. Ale teď byla nepěkně rudá, jako by se nedávno znovu
otevřela.
Vedle něj byl další muž, seděl, takže se kryl v přítmí. Viděl
jsem z něj jen klouby rukou na pozlacených opěradlech křesla,
podobného trůnu.
"No?" zeptal se ten muž v křesle. Měl přesně takový hlas, jaký
jsem slyšel ve snu - ne tak strašidelný jako Kronův, ale hlubší a
silnější, jako by mluvila sama země. Ten hlas plnil celou místnost, i
když muž nekřičel.
Doktor Thorn si sundal sluneční brýle. Oči dvou barev, hnědé a
modré, se mu leskly vzrušením. Toporně se uklonil a pak promluvil
tím svým divným francouzským přízvukem: "Jsou tady, Ženerále."
"To já vím, ty pitomče," zaduněl muž. "Ale kde?"
"V muzeu raket."
"V muzeu letectví a kosmonautiky," opravil ho Luke
podrážděně.
Doktor Thorn se do Luka zabodl pohledem. "Jak říkáte, pane."
Měl jsem z toho pocit, že by Thorn raději Luka probodl
některým svým trnem, než mu říkal pane.
"Kolik?" zeptal se Luke.
Thorn dělal, že neslyší.
"Kolik?" chtěl vědět Generál.
"Čtyři, Ženerále," odpověděl Thorn. "Ten satyr, Grover
Underwood. A ta holka s rozježenými černými vlasy a těmi - jak to
říkáte - punkovými šaty a tím strašným štítem."
105
"Thalia," přeložil popis Luke.
"A dvě další holky - Lovkyně. Jedna nosí na hlavě stříbrný
kruh."
"Tuhletu znám," zavrčel Generál.
Všichni v místnosti stísněně přešlápli.
"Nechte mi je," žádal Luke Generála. "Máme víc než dost -"
"Trpělivost," přerušil ho Generál. "Už brzo budou mít plné ruce
práce. Poslal jsem jim malého mazlíčka, aby se zabavili."
"Ale -"
"Tvůj život nemůžeme riskovat, chlapče můj."
"Ano, chlapče," opakoval doktor Thorn s krutým úsměvem.
"Jste moc křehký, než abychom mohli riskovat váš život. Nechte
mě, ať to s nimi skoncuju."
"Ne." Generál se zvedl z křesla a já ho poprvé uviděl.
Byl vysoký a svalnatý, se světle hnědou pletí a tmavými vlasy,
uhlazenými dozadu. Měl na sobě drahý hnědý hedvábný oblek,
jaké se nosí na Wall Streetu, ale tohohle chlápka by sis s
burzovním makléřem nespletl. Měl krutou tvář, mohutná ramena a
ruce, které by dokázaly přelomit lodní stožár. Jeho oči připomínaly
kámen. Zdálo se mi, že se dívám na živou sochu. Byl zázrak, že se
vůbec pohyboval.
"Ty už jsi mě jednou zklamal, Thorne," řekl.
"Ale, Ženerále -"
"Žádné výmluvy!"
Thorn sebou cukl. Myslel jsem si o něm, že je hrozivý, když
jsem ho poprvé uviděl v té černé uniformě na vojenské akademii.
Ale teď, jak tak stál před Generálem, vypadal Thorn jako
přihlouplý snaživý vojáček. Opravdu děsivý byl Generál. Ten
uniformu nepotřeboval. Byl to rozený velitel.
"Měl jsem tě za tu tvou nešikovnost svrhnout do jam Tartaru,"
prohlásil Generál. "Pošlu tě pro děcko tří hlavních bohů, a ty mi
přivedeš hubenou Athéninu holku."
"Ale slíbil jste mi pomstu!" protestoval Thorn. "A velení!"
"Já jsem hlavní velitel vládce Krona," zaburácel Generál. "A já
vyberu zástupce, kteří mi přinesou výsledky! Jedině díky Lukovi
106
jsme ten plán vůbec zachránili. A teď se mi ztrať z očí, Thorne,
dokud pro tebe nenajdu nějaký podřadný úkol."
Thornova tvář nabrala vzteklou purpurovou barvu. Myslel jsem,
že se mu objeví pěna u pusy, nebo že začne střílet trny, ale jenom
se nemotorně uklonil a odešel z místnosti.
"A teď, chlapče můj." Generál se obrátil k Lukovi. "První věc,
kterou musíme udělat, je izolovat to polokrevné děvče Thalii. Ta
nestvůra, kterou hledáme, za ní pak přijde."
"Těch Lovkyň bude těžké se zbavit," upozornil Luke. "Zoe
Večernice -"
"Nevyslovuj její jméno!"
Luke polkl. "Par-pardon, Generále. Já jenom -"
Generál ho umlčel mávnutím ruky. "Nech si teď předvést,
chlapče můj, jak ty Lovkyně zničíme."
Ukázal na jednoho hlídače dole. "Máš ty zuby?"
Chlapík přiklopýtal s keramickým květináčem. "Ano,
Generále!"
"Zasaď je," rozkázal mu.
Střed sálu zabíral velký kruh hlíny, kde se podle mě chystala
nějaká dinosauří expozice. Nervózně jsem se díval, jak hlídač
vytáhl z květináče ostré bílé zuby a zarazil je do hlíny. Generál se
chladně usmál.
Hlídač ustoupil od hlíny a otřel si ruce. "Hotovo, Generále!"
"Výborně! Zalij je a necháme je, aby zavětřily svou kořist."
Hlídač sebral malou cínovou konvičku s namalovanými
sedmikráskami. Vypadalo to dost divně, protože to, co se z ní lilo,
nebyla voda. Byla to tmavě červená tekutina a já měl tušení, že
havajský punč to nebude.
Půda začala bublat.
"Už brzy," prohlásil Generál, "ti ukážu vojáky, Luku, vedle
kterých bude tvoje armáda z té kocábky vypadat jako zrnko."
Luke zatnul pěsti. "Celý rok jsem ty síly trénoval! Až
Princezna Andromeda dorazí k hoře, budou ti nejlepší -"
"Haha!" zasmál se Generál. "Neupírám ti, že tvé jednotky
poslouží jako dobrá čestná garda vládce Krona. A ty samozřejmě
dostaneš svou roli -"
107
Připadalo mi, že Luke zbledl ještě víc, když to Generál řekl.
"- ale pod mým vedením síly vládce Krona stonásobně
vzrostou. Budeme nezastavitelní. Hle, mé nejlepší vražedné stroje."
Hlína vybuchla. Nervózně jsem couvl.
Odevšad, kde byl zasazený zub, se z hlíny drala ven zvířata. To
první se ozvalo: "Mňau?"
Bylo to kotě. Malý oranžový mourek s pruhy jako tygr. Pak se
objevila další, až jich byl tucet. Začala se převalovat a hrát si v
hlíně.
Všichni na ně nevěřícně zírali. Generál zahřímal: "Co je to?
Koťata na hraní? Kdes našel ty zuby?"
Hlídač, který zuby přinesl, se schoulil strachem. "Z expozice,
pane! Přesně jak jste řekl. Šavlozubý ty -"
"Ne, ty idiote! Řekl jsem tyrannosaurus! Seber si ty... ty
příšerné chlupatiny a odnes je ven. A ať už tě nikdy nevidím."
Vyděšený hlídač upustil konvičku. Sebral koťata a vyběhl ze
sálu.
"Ty!" Generál ukázal na jiného hlídače. "Přines mi pravé zuby.
OKAMŽITĚ!"
Nový hlídač odběhl splnit jeho rozkaz.
"Pitomci," zamumlal Generál.
"To proto nevyužívám smrtelníky," poznamenal Luke. "Jsou
nespolehliví."
"Jsou přihlouplí, snadno úplatní a agresivní," souhlasil Generál.
"Miluju je."
Za minutu vrazil hlídač do místnosti s plnýma rukama velikých
špičatých zubů.
"Výborně," pochválil ho Generál. Vylezl na zábradlí balkonu a
seskočil dolů, dobrých šest metrů.
Když dopadl, mramorová podlaha mu pod koženými botami
popraskala. Postavil se, trhl sebou a promnul si ramena. "Ten můj
zatracený ztuhlý krk."
"Nechcete zas nahřátý polštářek, pane?" zeptal se jeden hlídač.
"Nebo tabletku?"
"Ne! To přejde." Generál si oprášil hedvábný oblek a popadl
zuby. "Udělám to sám."
108
Zvedl jeden zub a usmál se. "Dinosauří zub - haha! Ti hloupí
smrtelníci ani nevědí, že mají pod nosem dračí tesáky. A ne
ledajaké dračí tesáky. Tyhle pocházejí od samotné prastaré
Sybaris! Ty to zvládnou."
Zasadil je do hlíny, všech dvanáct. Pak si vzal konvičku. Polil
hlínu rudou tekutinou, odhodil konev a široce rozpřáhl ruce.
"Povstaňte!"
Hlína se zachvěla. Vyrazila z ní jediná kostnatá ruka a zaťala se
ve vzduchu.
Generál vzhlédl na balkon. "Rychle, máte ten pach?"
"Jissstě, pane," zasyčela jedna hadí žena. Vytáhla šerpu ze
stříbrné látky, jakou nosily Lovkyně.
"Výborně," pochvaloval si Generál. "Jakmile mí válečníci
zachytí pach, budou jeho původce neúnavně pronásledovat. Nic je
nezastaví, žádné zbraně známé polokrevným ani Lovkyním.
Roztrhají Lovkyně a jejich spojence na cucky. Hoď to sem!"
Sotva to dořekl, vyrazily ze země kostry. Bylo jich dvanáct,
jedna z každého zubu, který Generál zasadil. Nebyli to žádní
kostlivci jako o Halloweenu, ani to, co se vidí v céčkových filmech.
Na těchto kostrách přímo před mýma očima rostlo maso,
proměňovaly se v lidi, ale v lidi s matnou šedou kůží, se žlutýma
očima a v moderních šatech - šedých upnutých tričkách,
maskáčových kalhotách a vojenských botách. Když ses nedíval
moc zblízka, málem bys uvěřil, že jsou to lidé, ale maso měli
průhledné a pod ním jim probleskovaly kosti jako na rentgenových
snímcích.
Jeden z nich se podíval přímo na mě, chladně si mě měřil a já
věděl, že ho žádná čepice neviditelnosti nesplete.
Ta hadí žena pustila šerpu, snášela se dolů ke Generálově ruce.
Jakmile ji předá válečníkům, budou Zoe a ostatní pronásledovat,
dokud je nezničí.
Neměl jsem čas o tom uvažovat. Rozběhl jsem se a celou vahou
skočil, strčil jsem do válečníků a chňapl šerpu ve vzduchu.
"Co je to?" zařval Generál.
Přistál jsem na noze jednomu kostlivému válečníkovi, až
zasyčel.
109
"Vetřelec," zavrčel Generál. "Neviditelný. Uzavřete to tu!"
"To je Percy Jackson!" volal Luke. "Musí to být on."
Vyrazil jsem k východu, ale uslyšel jsem, jak se něco trhá, a
došlo mi, že mi kostlivý válečník urval kus rukávu. Když jsem se
ohlédl, přidržoval si tu látku u nosu, nasával pach a podával ji
kolem svým kumpánům. Chtělo se mi ječet, ale nemohl jsem.
Protáhl jsem se dveřmi, dřív než je hlídači zabouchli.
A pak jsem se rozběhl.
2025 ©