Blackjack mě svezl na pláž a já musel uznat, že je to paráda. Sedět
na létajícím koni, klouzat nad vlnami rychlostí sto mil za hodinu s
větrem ve vlasech a vodní tříští ve tváři - proti tomu se můžou jít
vodní lyže někam zahrabat.
Tady. Blackjack zpomalil a obrátil se v kruhu. Přímo dole.
"Díky." Svalil jsem se mu ze zad a ponořil se do ledového
moře.
Za posledních pár roků jsem si na takové kousky zvykl. Mohl
jsem se pod vodou klidně pohybovat, jak se mi zlíbilo, zkrátka
jsem přinutil oceánské proudy, aby se kolem mě ohnuly a nesly mě
s sebou. Dokázal jsem pod vodou bez problému dýchat a šaty mi
nikdy nezvlhly, pokud jsem výslovně nechtěl.
Vyrazil jsem dolů do tmy.
Pět, deset, dvanáct metrů. Tlak vody nebyl nepříjemný. Nikdy
jsem to nezkusil hnát do krajnosti - zjistit, jestli existuje nějaká
hranice, jak hluboko se můžu dostat. Věděl jsem, že se lidé obvykle
nedokážou potopit víc než šedesát metrů, jinak by se pomačkali
jako hliníková plechovka. Takhle hluboko ve vodě a v noci bych
neměl ani nic vidět, ale vnímal jsem teplo, vycházející ze živých
tvorů, a chlad proudů. Těžko se to popisuje. Nebylo to jako
normální vidění, ale věděl jsem, kde co je.
Jak jsem se dostával na dno, uviděl jsem tři hipokampy - koně s
rybími ocasy - jak plavou v kruhu kolem převrácené lodi.
Hipokampové byli krásní. Rybí ocasy se jim třpytily duhovými
barvami, světélkovaly. Hřívy měli bílé a hnali se vodou, jako to
dělají nervózní koně za bouřky. Něco je rozrušilo.
Dostal jsem se blíž a poznal, v čem je problém. Nějaká tmavá
silueta - nějaké zvíře - bylo napůl zaklíněno pod lodí a zapleteno
do sítě, do takové té velké, jaké se používají na rybářských lodích
na chytání všeho možného. Nesnášel jsem tyhle věci. Jako by
90
nestačilo, že topily sviňuchy a delfíny, ale občas chytaly i
mytologická zvířata. Když se sítě zapletly, někteří líní rybáři je
prostě jenom odřízli a nechali chycená zvířata umřít.
Ten chudák tvor se zřejmě bahnil na dně zálivu Long Islandu a
nějak se zapletl do sítě téhle potopené rybářské lodě. Snažil se
osvobodit, ale podařilo se mu uvíznout ještě víc a přitom posunout
celou loď. Vrak trupu, který spočíval u velké skály, se teď kymácel
a hrozil, že spadne na uvězněné zvíře.
Hipokampové divoce plavali kolem a chtěli zvířeti nějak
pomoct, ale nevěděli, jak. Jeden se snažil překousat síť, ale zuby
hipokampů prostě nejsou vhodné na hryzání provazů.
Hipokampové jsou vážně silní, ale nemají ruce a (psst) nejsou
žádní einsteinové.
Vysvoboďte to, pane! zaprosil jeden hipokampus, sotva mě
uviděl. Ostatní se k němu hned přidali.
Připlaval jsem blíž, abych se líp podíval na toho tvora
zapleteného do sítí. Nejdřív jsem si myslel, že je to mladý
hipokampus. Pár už jsem jich zachránil. Ale pak jsem uslyšel divný
zvuk, něco, co pod vodu nepatřilo:
"Búúúúúú!"
Dostal jsem se vedle toho tvora a poznal, že je to kráva. Teda...
už jsem slyšel o mořských kravách, jako o kapustňácích a tak, ale
tohle byla opravdová kráva se zadkem hada. Zepředu to vypadalo
na tele - ještě malé, s černou kůží a velkýma smutnýma hnědýma
očima a bílým čumákem - a zadní půlku těla tvořil černohnědý
hadovitý ocas s ploutvemi, které se táhly nahoře a dole, vypadalo to
jako nějaký obrovský úhoř.
"Klid, maličká," konejšil jsem to zvíře. "Kde ses tu vzala?"
Zvíře se na mě smutně podívalo. "Búúú!"
Jeho myšlenkám jsem nerozuměl. Ovládal jsem jenom
koňštinu.
Nevíme, co to je, pane, řekl jeden hipokampus. Probouzí se
mnoho divných tvorů.
"Jo," zamumlal jsem. "Už jsem slyšel."
Otevřel jsem Anaklusmos a meč mi v rukách vyrostl do plné
délky, bronzová čepel zazářila ve tmě.
91
Ta hadí kráva znervózněla a začala bojovat se sítí, v očích měla
hrůzu. "Prrr!" řekl jsem. "Já ti neublížím! Jenom mě nech
přeseknout tu síť."
Ale kráva sebou mlátila a zapletla se do provazů ještě víc. Loď
se začala naklánět, vířila bahno na dně a hrozila, že se na to zvíře
zřítí. Hipokampové poplašeně řehtali a mleli sebou ve vodě, což
nám nijak nepomohlo.
"Dobře, dobře!" chlácholil jsem je. Odložil jsem meč a
uklidňoval hipokampy a toho kravského hada, jak nejlépe jsem
dokázal, aby přestali jančit. Nevěděl jsem, jestli je možné být pod
vodou ušlapaný, ale nechtělo se mi to zjišťovat. "Je to v klidu.
Žádný meč. Vidíte? Žádný meč. Klidné myšlenky. Mořská tráva.
Máma kráva. Vegetariánství."
Pochyboval jsem, že ta hadí kráva rozumí, co říkám, ale na tón
hlasu reagovala. Hipokampové se pořád plašili, ale aspoň už kolem
mě přestali tak divoce vířit.
Vysvoboďte to, pane! prosili.
"Jasně," přikývl jsem. "Já vím. Přemýšlím, jak."
Ale jak jsem mohl tu krávu osvobodit, když při pohledu na meč
tak panikařila (nějak jsem usoudil, že to asi bude "ona")? Jako by
už nějaký meč dřív viděla a věděla, jak je taková věc nebezpečná.
"Dobře," obrátil jsem se na hipokampy. "Teď potřebuju, abyste
všichni zatlačili přesně tak, jak vám řeknu."
Začali jsme s lodí. Nebylo to lehké, ale náporem tří koňských
sil se nám podařilo vrak posunout. Už nehrozilo, že se na to hadí
telátko zřítí. Pak jsem se pustil do práce na síti, rozmotával jsem ji
kousek po kousku, sundával závaží a vytahoval rybářské háčky,
rozplétal uzly kolem kopyt kravského hada. Zabralo to celou
věčnost - ještě déle, než by mi trvalo rozplést dráty k ovladači
mého playstationu. Celou tu dobu jsem na tu kravskou rybu mluvil,
vysvětloval jí, že je všechno v pořádku, zatímco ona bučela a
skučela.
"Nic se neděje, Bessie," chlácholil jsem ji. Neptej se mě, proč
jsem ji tak pokřtil. Prostě mi připadalo, že to jméno ke krávě sedí.
"Hodná kravička. Milá kravička."
92
Konečně síť povolila. Kravský had se prohnal vodou a udělal
šťastný kotrmelec.
Hipokampové řehtali radostí. Děkujeme, pane!
"Búúúú!" Kravský had se ke mně přitulil a upřel na mě veliké
hnědé oči.
"Jasně," řekl jsem. "V pořádku. Hodná kráva. No... příště si dej
pozor."
Což mi připomnělo, jak dlouho jsem byl vlastně pod vodou?
Nejmíň hodinu. Musel jsem zpátky do srubu, dřív než Argus nebo
harpyje zjistí, že jsem porušil zákaz vycházení.
Vyrazil jsem k hladině a na ni. Blackjack se okamžitě vrhl dolů
a nechal mě, ať se ho chytím za krk. Vytáhl mě do vzduchu a nesl
mě zpátky na břeh.
Povedlo se, šéfe?
"Jo. Zachránili jsme mládě... něčeho. Trvalo to celou věčnost.
Málem mě ušlapali."
Dobré skutky jsou vždycky nebezpečné, šéfe. Moji bídnou hřívu
jste tak taky zachránil.
Nemohl jsem se ubránit myšlenkám na svůj sen, na Annabeth,
ochablou a bez života v Lukově náruči. Zachraňuju tady mláďata
nestvůr, ale kamarádku zachránit nemůžu.
Jak tak Blackjack letěl zpátky k mému srubu, náhodou jsem se
podíval na jídelní pavilon. Uviděl jsem tam postavu - kluka
přikrčeného za jedním řeckým sloupem, jako by se před někým
schovával.
Byl to Nico, ale ještě ani nesvítalo. Snídaně byla v nedohlednu.
Co tam dělá?
Váhal jsem. Poslední, po čem jsem toužil, bylo Nikovo líčení
jeho Mýtomagie. Ale něco se dělo. Poznal jsem to podle toho, jak
se krčil.
"Blackjacku," povzdechl jsem si, "dovez mě tamhle dolů, ano?
Za ten sloup."
Málem jsem to zkazil.
Šel jsem po schodech za Nikem. Vůbec mě neviděl. Stál za
sloupem a nakukoval za roh, úplně se soustředil na jídelní prostor.
93
Byl jsem od něj půldruhého metru a už jsem se chystal vážně
hlasitě houknout Co tu děláš?, když mě napadlo, že si hraje na
Grovera: špehuje Lovkyně.
Bylo slyšet hlasy - u jednoho jídelního stolu spolu mluvily dvě
holky. V tuhle nemožnou ranní hodinu? No, pokud ovšem nejsou
bohyně svítání.
Vytáhl jsem z kapsy Annabethinu čepici neviditelnosti a nasadil
si ji.
Necítil jsem žádný rozdíl, ale když jsem zvedl ruce, neviděl
jsem je. Stal jsem se neviditelným.
Připlížil jsem se k Nikovi a prosmýkl se kolem něj. Ve tmě
jsem ty holky moc neviděl, ale hlasy jsem poznal: Zoe a Bianca.
Znělo to, jako by se o něčem dohadovaly.
"To se nedá vyléčit," říkala právě Zoe. "Rozhodně ne tak
rychle."
"Ale jak se to stalo?" chtěla vědět Bianca.
"Hloupý vtip," zavrčela Zoe. "Ti kluci Stollovi z Hermova
srubu. Kentauří krev jest jako kyselina. To vědí všichni. Nastříkali
ji zevnitř do trička z té lovecké výpravy Artemidy."
"To je hrůza!"
"Přežije to," řekla Zoe. "Ale pár týdnů si poleží se silnou
kopřivkou. S námi jít rozhodně nemůže. Zůstalo to jen na mně... a
na tobě."
"Ale co ta věštba?" zeptala se Bianca. "Pokud nemůže jít
Phoebe, jsme jenom čtyři. Musíme vzít ještě někoho dalšího."
"Není čas," zavrhla to Zoe. "Musíme odejít se svítáním. To
znamená okamžitě. Kromě toho, proroctví přece říká, že o jednoho
přijdeme."
"V krajině, kde nepadá déšť," vzpomínala Bianca. "To nemůže
být tady."
"Může," namítla Zoe, ale moc přesvědčivě to neznělo. "Tenhle
tábor má kouzelné hranice. Nic, ani počasí nesmí bez povolení
dovnitř. To by mohla být krajina bez deště."
"Ale -"
"Bianko, poslouchej mě." Zoe mluvila napjatě. "Já... já to
nedokážu vysvětlit, ale mám pocit, že bychom neměly brát nikoho
94
dalšího. Bylo by to moc nebezpečné. Mohl by skončit hůř než
Phoebe. Nechci, aby nám Cheirón vybral za pátého společníka
někoho z tábora. A... a nechci ohrozit další Lovkyni."
Bianca se odmlčela. "Měla bys říct Thalii zbytek toho svého
snu."
"Ne. To by nepomohlo."
"Ale pokud je to tvoje tušení o Generálovi správné -"
"Mám tvé slovo, že o tom nebudeš mluvit," připomněla Zoe.
Její hlas zněl vážně utrápeně. "Brzo na to přijdeme. A teď pojď. Už
začíná svítat."
Nico se jim rychle uklidil z cesty. Byl rychlejší než já.
Když se dívky rozběhly po schodech dolů, Zoe do mě málem
vrazila. Ztuhla a přimhouřila oči. Ruka jí sjela k luku, ale pak se
ozvala Bianca: "V hlavní budově se svítí. Pospěš si!"
A Zoe vyběhla z pavilonu za ní.
Tušil jsem, na co Nico myslí. Zhluboka se nadechl a chystal se
rozběhnout za sestrou, ale já si sundal čepici neviditelnosti a zarazil
ho: "Počkat."
Málem uklouzl na zmrzlých schodech, jak se bleskurychle
obrátil a uviděl mě. "Kde ses tu vzal?"
"Byl jsem tu celou dobu. Neviditelný."
Tiše opakoval slovo neviditelný. "Páni. To je paráda."
"Jak jsi věděl, že je Zoe a tvoje sestra tady?"
Začervenal se. "Slyšel jsem je jít kolem Hermova srubu. Já...
tady v táboře se mi moc dobře nespí. Uslyšel jsem kroky a pak
šeptání. A šel jsem tak trochu za nimi."
"A teď uvažuješ, že za nimi půjdeš i na tu výpravu," hádal
jsem.
"Jak to víš?"
"Protože kdyby to byla moje sestra, asi bych o tom taky
uvažoval. Ale to nemůžeš."
Zatvářil se umíněně. "Protože jsem moc malý?"
"Protože tě nenechají jít. Chytí tě a pošlou zpátky sem. A...
jasně, protože jsi moc malý. Vzpomínáš si na tu mantichoru?
95
Takových věcí tam bude spousta. Bude to ještě nebezpečnější.
Někteří hrdinové umřou."
Svěsil ramena. Přešlápl z nohy na nohu. "Možná máš pravdu.
Ale, ale ty můžeš jít místo mě."
"Cože?"
"Můžeš se udělat neviditelný. Můžeš jít!"
"Lovkyně kluky nenávidí," připomněl jsem mu. "Kdyby
zjistily -"
"Tak to zařiď, aby to nezjistily. Běž za nimi neviditelný. Hlídej
mou sestru! Musíš to udělat. Prosím!"
"Nico -"
"Stejně jsi plánoval, že půjdeš, ne?"
Chtěl jsem říct, že ne. Ale díval se mi do očí a já jsem mu nějak
nedokázal lhát.
"Jo," přiznal jsem. "Musím najít Annabeth. Musím jí pomoct, i
když mě nechtějí."
"Já to na tebe neprásknu," ujistil mě. "Ale musíš mi slíbit, že
budeš hlídat mou sestru."
"Já... Taková věc se na výpravě nedá slíbit. Kromě toho, ona
tam bude mít Zoe, Grovera a Thalii -"
"Slib mi to," stál na svém.
"Udělám, co půjde. To ti slibuju."
"Tak běž!" pobídl mě. "Hodně štěstí!"
Bylo to šílené. Neměl jsem sbaleno. Neměl jsem nic než čepici
neviditelnosti a meč a to, v čem jsem byl oblečený. Dneska ráno
jsem měl odjet domů na Manhattan. "Řekni Cheirónovi -"
"Já si něco vymyslím." Nico se rošťácky usmál. "Na to jsem
machr. Tak běž!"
Rozběhl jsem se a nasadil si Annabethinu čepici. Vyšlo slunce a
já se proměnil na neviditelného. Dorazil jsem nahoru na Vrch
polokrevných právě včas, abych viděl, jak táborová dodávka mizí
po polní cestě. Argus nejspíš veze výpravu do města. Pak už si
budou muset poradit sami.
Cítil jsem, jak ve mně zahlodal pocit viny a navíc i úplné
hlouposti. Jak je mám asi tak sledovat? Mám celou cestu běžet?
96
Pak jsem uslyšel plácání velkých křídel. Vedle mě přistál
Blackjack. Nenuceně začal okusovat těch pár drnů trávy, které se
prodraly ledem.
Kdybych měl hádat, šéfe, řekl bych, že potřebujete koně. Máte
zájem?
Krk se mi sevřel z vděčnosti, ale podařilo se mi říct: "Jasně.
Jdeme do toho."
2025 ©