20. kapitola

Než jsem odešel z Olympu, rozhodl jsem se, že vyřídím pár

Annabeth a Grover mi celé hodiny pomáhali pátrat v lese, ale po

Nikovi di Angelo nebylo ani stopy.

"Musíme to říct Cheirónovi," prohlásila Annabeth, celá bez

dechu.

"Ne," řekl jsem pevně. Zůstali na mě s Groverem hledět.

"Ehm," ozval se Grover nervózně, "jak to myslíš… že ne?"

Sám jsem se pokoušel zjistit, proč jsem to vlastně řekl, ale slova

ze mě vycházela sama. "Nemůžeme dopustit, aby se to všichni

dozvěděli. Nikdo si asi neuvědomil, že Nico je -"

"Hádův syn," doplnila mě Annabeth. "Percy, máš vůbec

ponětí,

jak je to vážné? Dokonce i Hádés porušil přísahu! To je hrozné!"

"Neřekl bych," namítl jsem. "Neřekl bych, že Hádés porušil

přísahu."

"

Cože?"

"Je to jejich otec," vysvětloval jsem, "ale Bianca a Nico byli

dlouhou dobu mimo tenhle svět, už před druhou světovou válkou."

"Hotel Lotus!" vzpomněl si Grover a vyprávěl Annabeth o

rozhovorech, které jsme s Biankou vedli na výpravě. "Ona a Nico

tam trčeli desítky let. Narodili se dřív, než došlo k té přísaze."

Přikývl jsem.

"Ale jak se dostali ven?" namítla Annabeth.

"To nevím," připustil jsem. "Bianca tvrdila, že přišel nějaký

právník a vzal je a odvezl je do akademie Westover. Netuším, kdo

to mohl být, ani proč to udělal. Možná je to součást toho Velkého

probouzení. Podle mě Nico netuší, kdo je. Ale nemůžeme to všem

vykládat. Ani Cheirónovi ne. Kdyby na to Olympané přišli -"

"Možná by kvůli tomu zase začali bojovat mezi sebou," soudila

Annabeth. "To je to poslední, co potřebujeme."

Grover se tvářil ustaraně. "Nemůžete něco tajit před bohy. To

nevydrží napořád."

"Já nepotřebuju napořád," řekl jsem. "Jenom dva roky. Dokud

mi nebude šestnáct."

Annabeth zbledla. "Ale Percy, tohle znamená, že to proroctví

možná

není

o tobě. Může se týkat Nika. Musíme -"

"Ne," přerušil jsem ji. "Já se pro to proroctví rozhodl. Bude se

týkat mě."

236

"Proč to říkáš?" rozkřikla se. "Chceš být odpovědný za celý

svět?"

To byla ta poslední věc, o kterou bych stál, ale neřekl jsem to.

Věděl jsem, že musím jednat a přihlásit se k té odpovědnosti.

"Nemůžu dopustit, aby se Nico dostal do ještě většího

nebezpečí," prohlásil jsem. "Dlužím to jeho sestře. Já… jsem je

oba zklamal. Nedopustím, aby ten chudák kluk trpěl ještě víc."

"Ten chudák kluk, který tě nenávidí a chtěl by tě vidět

mrtvého," připomněl mi Grover.

"Možná se nám ho podaří najít," řekl jsem. "Pak ho

přesvědčíme, že se nic neděje, a schováme ho někde v bezpečí."

Annabeth se otřásla. "Kdyby se k němu dostal Luke -"

"Luke se k němu nedostane," namítl jsem. "Postarám se, aby

měl na starosti jiné věci. Konkrétně mě."

Nevím, jestli Cheirón uvěřil té historce, kterou jsme mu s Annabeth

napovídali. Podle mě si myslel, že mu něco ohledně Nikova

zmizení tajím, ale nakonec to přijal. Naneštěstí Nico nebyl první

polokrevný, který zmizel.

"Tak mladý," povzdechl si Cheirón a opíral se o zábradlí přední

verandy. "Bohužel musím doufat, že ho sežraly nestvůry. To by

bylo mnohem lepší, než kdyby byl naverbován do armády Titánů."

Ta myšlenka mě dost rozhodila. Málem jsem si to rozmyslel a

Cheirónovi všechno prozradil, ale neudělal jsem to.

"Vy si vážně myslíte, že první útok povede sem?" zeptal jsem

se.

Cheirón hleděl na sníh padající na kopce. Viděl jsem kouř

dračího hlídače u borovice, lesk rouna v dálce.

"Nedojde k tomu minimálně do léta," soudil Cheirón. "Tahle

zima bude krutá… nejkrutější za mnoho staletí. Nejlepší bude,

když se vrátíš domů do města, Percy. Snaž se soustředit na školu. A

odpočívej. Odpočinek se ti bude hodit."

Podíval jsem se na Annabeth. "A co ty?"

Začervenala se. "Nakonec přece jenom zkusím to San

Francisco. Třeba dokážu hlídat horu Tam, starat se, aby Titáni

nezkusili něco jiného."

237

"Pošleš vzkaz po Iris, když se něco stane?"

Přikývla. "Ale myslím, že Cheirón má pravdu. Nestane se to do

léta. Luke bude potřebovat čas, aby zas nabral sílu."

Ta představa čekání se mi nelíbila. Na druhé straně, v srpnu mi

bude patnáct. Tak moc se to blížilo šestnácti, že se mi na to ani

nechtělo myslet.

"Dobře," přikývl jsem. "Jenom na sebe dávej pozor. A žádné

vylomeniny v dvojplošníku."

Váhavě se usmála. "Domluveno. A Percy -"

Nevím, co se chystala říct, ale přerušil ji Grover, který

vyklopýtal z hlavní budovy a zakopl o plechovky. Tvář měl

ztrhanou a bledou, jako by právě uviděl ducha.

"On promluvil!" vykřikl Grover.

"Uklidni se, můj mladý satyre," zamračil se Cheirón. "Co se

děje?"

"Já… hrál jsem na píšťalu v salonku," koktal. "A pil kafe.

Spoustu a spoustu kafe! A on mi promluvil v hlavě!"

"Kdo?" chtěla vědět Annabeth.

"Pan!" zakvílel Grover. "Sám vládce přírody. Slyšel jsem ho!

Musím… musím si sbalit věci."

"Tak pr," zarazil jsem ho. "Co ti říkal?"

Grover se na mě upřeně zadíval. "Jenom tři slova. Řekl: '

Čekám na tebe.

'"