Netušil jsem, jaká nestvůra doktor Thorn je, ale byl rychlý.
Možná bych se dokázal ubránit sám, pokud bych si mohl
aktivovat štít. Stačilo by jenom se dotknout hodinek na zápěstí. Ale
ochránit sourozence di Angelovy už na mě bylo moc. Potřeboval
jsem pomoc a napadal mě jenom jeden způsob, jak ji získat.
Zavřel jsem oči.
"Co to děláš, Žeksne?" zasyčel doktor Thorn. "Pohni se!"
Otevřel jsem oči a šoural se dál. "Bolí mě to rameno," zalhal
jsem a snažil se, aby to znělo utrápeně, což mi nedalo moc velkou
práci. "Pálí to."
"Pche! Můj jed bolí. Ale nezabije tě. Jdi!"
Thorn nás hnal ven a já se pokoušel soustředit. Představil jsem
si v duchu Groverovu tvář. Zaměřil jsem se na své pocity strachu a
nebezpečí. Loni v létě mezi námi Grover vybudoval spojení
vcítěním. Posílal mi vize do snů, aby mi dal vědět, když se ocitne v
nebezpečí. Pokud jsem věděl, byli jsme pořád ještě spojení, ale
ještě nikdy jsem se nepokoušel Grovera sám kontaktovat. Ani jsem
nevěděl, jestli to bude fungovat, když je Grover vzhůru.
Hej, Grovere! pomyslel jsem si. Thorn nás unáší! Je to maniak
a hází otrávené trny. Pomoc!
Thorn nás vedl do lesa. Vydali jsme se po zasněžené pěšině,
matně osvětlené staromódními lampami. Rameno mě bolelo. Vítr,
který mi profukoval rozervané šaty, byl tak studený, že jsem si
připadal jako rampouch.
"Před námi je paseka," oznámil Thorn. "Tam vám zavoláme
odvoz."
"Jaký odvoz?" chtěla vědět Bianca. "Kam nás to berete?"
"Ticho, ty zatracená holko!"
"Neříkejte tak mé sestře!" vyjekl Nico. Hlas se mu třásl, ale
překvapilo mě, že si vůbec troufl se ozvat.
Doktor Thorn zavrčel a rozhodně to nebylo lidsky. Chlupy
vzadu na krku se mi zježily, ale přinutil jsem se kráčet dál a
předstírat, že jsem poslušný malý zajatec. Mezitím jsem horečně
vysílal myšlenky - něco, co by přitáhlo Groverovu pozornost:
Grovere! Jablka! Plechovky! Pohni tím svým chlupatým zadkem a
vezmi s sebou pár pořádně ozbrojených kamarádů!
"Stát," zavelel Thorn.
Stromy se rozestoupily. Dostali jsme se na útes nad mořem.
Aspoň jsem cítil, že tam dole je moře, desítky metrů pod námi.
Slyšel jsem vířící vlny a cítil chladnou slanou pěnu. Ale viděl jsem
jenom mlhu a tmu.
Doktor Thorn nás tlačil k okraji srázu. Zakopl jsem, ale Bianca
mě zachytila.
"Díky," zamumlal jsem.
"Co je zač?" zašeptala. "Jak s ním máme bojovat?"
"Já… pracuju na tom."
"Mám strach," mumlal Nico. S něčím si pohrával - s nějakým
kovovým vojáčkem.
"Nemluvit!" rozkázal doktor Thorn. "Obraťte se ke mně!"
Obrátili jsme se.
Thornovy oči dvou barev se lačně zaleskly. Vytáhl něco zpod
saka. Nejdřív jsem si pomyslel, že má vystřelovací nůž, ale byl to
jen telefon. Stiskl tlačítko na straně a řekl do něj: "Zásilka je
připravena k předání."
Ozvala se nesrozumitelná odpověď a mně došlo, že Thorn má
zapnutý režim krátkovlnné vysílačky. Připadalo mi to až moc
moderní a strašidelné - monstrum, a používá mobilní telefon.
Ohlédl jsem se za sebe a uvažoval, jak daleko je ten sráz.
Doktor Thorn se rozesmál. "Jasně, synu Poseidónův. Skoč! Je
tam moře. Zachraň se."
"Jak ti to řekl?" zamumlala Bianca.
"Vysvětlím ti to až potom," odbyl jsem ji.
"Máš nějaký plán, je to tak?"
Grovere! pomyslel jsem si zoufale. Přijď za mnou!
Možná bych mohl oba sourozence di Angelovy vzít a skočit s
nimi do oceánu. Pokud bychom ten pád přežili, třeba bych přiměl
vodu, aby nás zachránila. Takové věci jsem už dřív dokázal. Kdyby
měl otec dobrou náladu a poslouchal, snad by nám pomohl. Snad.
"Zabil bych vás, než byste se stačili dotknout vody," prohlásil
doktor Thorn, jako by mi četl myšlenky. "Tobě nedochází, kdo
jsem, že ne?"
Mihl se za ním nějaký pohyb a další střela zasvištěla tak blízko,
až mě škrábla do ucha. Za doktorem Thornem se něco vynořilo -
připomínalo to katapult, ale bylo to pružnější… skoro jako ocas.
"Naneštěstí," zalitoval Thorn, "jste žádáni pokud možno živí.
Jinak by už bylo po vás."
"Kdo si nás žádá?" chtěla vědět Bianca. "Protože jestli si
myslíte, že dostanete výkupné, tak se pletete. My nemáme žádnou
rodinu. Nico a já…" Hlas se jí trochu zlomil. "Nemáme nikoho,
jenom jeden druhého."
"Óóó," ušklíbl se doktor Thorn. "Nedělejte si starosti,
drahouškové. Brzo se setkáte s mým zaměstnavatelem. Pak
dostanete úplně novou rodinku."
"Luke," napadlo mě. "Vy pracujete pro Luka."
Doktor Thorn zkroutil znechuceně rty, když jsem vyslovil
jméno svého starého nepřítele - bývalého kamaráda, který se mě už
několikrát pokusil zabít. "Ty netušíš, co se děje, Persee Žeksne.
Nechám Ženerála, ať tě poučí sám. Dneska večer mu prokážeš
velkou službu. Těší se, až se s tebou setká."
"Ženerála?" zeptal jsem se. Pak jsem si uvědomil, že po něm
opakuju jeho francouzský přízvuk. "Teda… kdo je Generál?"
Thorn se zahleděl k obzoru. "Á, tady to máme. Vaše doprava."
Obrátil jsem se a uviděl v dálce nad mořem světlo reflektoru.
Pak jsem uslyšel vrčení vrtule helikoptéry, čím dál hlasitěji a blíž.
"Kam nás to berete?" ptal se Nico.
"Měl by sis toho vážit, chlapče. Budeš mít šanci přidat se ke
skvělé armádě! Jako v té pitomé hře, co si hraješ s kartami a
panenkami."
"To nejsou panenky! Jsou to figurky! A tu svou skvělou armádu
si můžete vzít a strčit si ji -"
"No tak, no tak," napomínal ho doktor Thorn. "Ty si to ještě
rozmyslíš a připojíš se k nám, chlapče. A jestli ne, no… polokrevní
se dají využít i jinak. Máme spoustu nestvůr, které je třeba krmit.
Velké probouzení je v plném proudu."
"Velké co?" zeptal jsem se. Dělal jsem, co se dalo, abych ho
zapojil do dalšího rozhovoru, a mezitím jsem se snažil vymyslet
plán.
"Probouzení nestvůr." Doktor Thorn se ďábelsky usmál. "Právě
se probírají ty nejhorší a nejmocnější nestvůry, které nebylo vidět
tisíce let. Přinesou smrt a zkázu, jaké smrtelníci ještě nepoznali. A
brzy budeme mít tu nejdůležitější nestvůru ze všech - tu, která
způsobí zkázu Olympu!"
"No fajn," zašeptala mi Bianca. "Je to jasné, úplně mu
přeskočilo."
"Budeme muset skočit z útesu," řekl jsem jí tiše. "Do moře."
"Bezva nápad. Ty jsi taky úplný cvok."
Neměl jsem šanci se s ní dohadovat, protože právě v tu chvíli
do mě udeřila neviditelná síla.
Když to tak zpětně hodnotím, byl ten Annabethin zásah geniální. S
čepicí neviditelnosti na hlavě vrazila do di Angelových a do mě a
shodila nás na zem. Doktora Thorna to na zlomek vteřiny zaskočilo
a první sprška střel nám díky tomu neškodně prosvištěla nad
hlavami. Thalii a Groverovi to umožnilo přiblížit se zezadu - a
Thalia měla svůj kouzelný štít Aegis.
Pokud jsi neviděl, jak se Thalia žene do boje, tak jsi nikdy
nezažil opravdový děs. Používá obrovské kopí, mění se ze spreje na
slzný plyn, který nosí v kapse, ale to ještě není to nejhorší. Má štít
vyrobený podle toho, který používá její otec Zeus - jmenuje se taky
Aegis a je to dar od Athény. Na tom štítu je z bronzu
vymodelovaná hlava Gorgony Medúzy, a i když neproměňuje na
kámen, většina lidí zpanikaří a uteče, jenom se na něj podívá.
Dokonce i doktor Thorn sebou škubl a zavrčel, když to uviděl.
Thalia se svým kopím vyrazila. "Za Dia!"
Myslel jsem, že to má doktor Thorn spočítané. Thalia mu
zaútočila kopím na hlavu, ale on jen zavrčel a srazil ho stranou.
Ruka se mu proměnila na oranžovou tlapu s obrovskými drápy,
kterými sekl po Thaliině štítu, až to zajiskřilo. Nebýt Aegisu,
naporcoval by Thalii na plátky jako bochník chleba. Takhle se jí
podařilo převalit se dozadu a přistát na nohou.
Zvuk helikoptéry za mnou sílil, ale netroufal jsem si ohlédnout
se.
Doktor Thorn vypustil na Thalii další dávku střel a tentokrát
jsem zahlédl, jak to udělal. Měl ocas - ocas jako štír, který se na
konci ježil hroty. Střely se od Aegisu odrazily, ale síla úderu srazila
Thalii na zem.
Grover vyrazil dopředu. Zvedl si k puse píšťalu a začal hrát -
splašenou melodii, která zněla jako nějaký divoký pirátský taneček.
Ze sněhu vyrazila tráva. Za pár vteřin se už doktoru Thornovi
ovíjely kolem nohou výhonky, silné jako provazy, a svazovaly ho.
Doktor Thorn zařval a začal se proměňovat. Rostl a rostl, až
dosáhl své pravé podoby - obličej měl pořád lidský, ale tělo patřilo
velikému lvovi. Kožnatý ostnatý ocas šlehal vražedné trny do všech
směrů.
"Mantichora!" vyjekla Annabeth, teď už viditelná. Kouzelná
čepice newyorského týmu Yankeeů jí spadla, když do nás vrazila.
"Co jste vy lidi zač?" chtěla vědět Bianca di Angelo. "A co je
tohle?"
"Mantichora?" zalapal po dechu Nico. "Ta má hodnotu útoku
tři tisíce a bonus pět za obranný dostřel!"
Nevěděl jsem, o čem to mluví, ale neměl jsem čas nad tím
bádat. Mantichora rozsekala Groverovy kouzelné výhonky na
cucky, zavrčela a obrátila se k nám.
"Dolů!" Annabeth srazila sourozence di Angelovy na břicho do
sněhu. V poslední vteřině jsem si vzpomněl na svůj štít. Plácl jsem
po hodinkách a jejich kovový plášť se rozvinul do tvaru silného
bronzového štítu. Byl nejvyšší čas. Trny do něj narazily takovou
silou, až promáčkly kov. Můj krásný štít, dárek od bratra, byl vážně
poškozený. Netušil jsem, jestli vůbec zastaví další nápor.
Uslyšel jsem hlasité prásk a vyjeknutí a vedle mě s žuchnutím
přistál Grover.
"Vzdejte se!" zaduněla nestvůra.
"To nikdy!" zaječela Thalia přes bojiště. Vyrazila na nestvůru a
na chvilku jsem si myslel, že se přežene přímo přes ni. Ale pak se
ozvalo zadunění a přímo za námi zaplálo světlo. Z mlhy se vynořila
helikoptéra a zůstala viset ve vzduchu těsně nad útesy. Byl to
elegantní černý vojenský vrtulník a na bocích měl připevněno něco,
co vypadalo jako laserem naváděné rakety. Tu helikoptéru museli
řídit smrtelníci, ale co tady dělala? Jak by mohli smrtelníci
pomáhat nestvůře? Světlomety Thalii oslepily a mantichora ji
srazila z cesty ocasem. Štít odletěl do sněhu. Kopí se rozletělo
opačným směrem.
"Ne!" Rozběhl jsem se jí na pomoc. Odrazil jsem trn těsně
předtím, než ji stačil zasáhnout do prsou. Zvedl jsem nad námi štít,
ale věděl jsem, že to stačit nebude.
Doktor Thorn se rozchechtal. "Tak co, už vidíš, že je to k
ničemu? Vzdejte se, malí hrdinové."
Byli jsme chyceni v pasti mezi nestvůrou a plně vyzbrojenou
helikoptérou. Neměli jsme žádnou šanci.
Pak jsem uslyšel jasný, pronikavý zvuk: troubení lesního rohu z
lesa.
Mantichora ztuhla. Chvíli se nikdo ani nehnul. Jediný pohyb bylo
víření sněhu a větru a klapání listů vrtule.
"Ne," řekl doktor Thorn. "To nemůže být -"
Kolem mě se přehnalo něco jako pás měsíčního světla a uťalo
jeho větu v půlce. Z ramene doktora Thorna vyrašil zářivý stříbrný
šíp.
Muž zavrávoral dozadu a bolestně zakvílel.
"Proklínám tě!" zaječel Thorn. Vypustil celé desítky trnů
najednou do lesa, odkud přiletěl šíp, ale odtamtud zrovna tak rychle
vyrazily další stříbrné šípy. Vypadalo to, jako by ty šípy
zastavovaly trny ve vzduchu a rozřezávaly je napůl, ale to se mi
nejspíš jenom zdálo. Nikdo, dokonce ani Apollónovy děti v táboře,
přece nedokázal střílet tak přesně.
Mantichora si vytáhla šíp z ramene a zavyla přitom bolestí.
Těžce dýchala. Zkusil jsem po ní máchnout mečem, ale nebyla tak
zraněná, jak vypadala. Vyhnula se mé ráně, práskla mi ocasem do
štítu a srazila mě stranou.
Pak se z lesů vynořili lučištníci. Byly to dívky, asi tak tucet.
Nejmladší mohlo být deset let. Nejstarší zhruba čtrnáct, jako mně.
Měly na sobě stříbřité lyžařské bundy a džíny a všechny byly
vyzbrojeny luky. S odhodlaným výrazem postupovaly k
mantichoře.
"Lovkyně!" vykřikla Annabeth.
Thalia vedle mě zamumlala: "No, to je radost."
Neměl jsem čas vyptávat se, jak to myslela.
Jedna starší lučištnice popošla dopředu s nataženým lukem.
Byla vysoká a měla ladné pohyby, pleť barvy mědi. Na rozdíl od
ostatních děvčat měla do dlouhých tmavých vlasů vpletený stříbrný
kruh, takže vypadala jako nějaká perská princezna. "Mám vaše
svolení zabít, má paní?"
Netušil jsem, s kým mluví, protože nespouštěla oči z
mantichory.
Nestvůra zakvílela: "To není fér! Přímá intervence! To je proti
antickému právu."
"Ani ne," prohlásila další holka. Tahle byla o něco mladší než
já, vypadala na dvanáct nebo třináct let. Měla kaštanové vlasy,
sčesané dozadu do ohonu, a divné oči, stříbřitě žluté jako měsíc.
Tvář měla tak překrásnou, až se ve mně tajil dech, ale tvářila se
přísně a nebezpečně. "V mé pravomoci je lovení veškeré divoké
zvěře. A ty, ohavná stvůro, jsi divoké zvíře." Podívala se na tu
starší dívku s kruhem ve vlasech. "Zoe, povolení uděleno."
Mantichora zavrčela: "Když je nedostanu živé, tak aspoň
mrtvé!"
Vrhla se na Thalii a na mě, věděla, že jsme slabí a omráčení.
"Ne!" vyjekla Annabeth a zaútočila na nestvůru.
"Ustup, polokrevná!" nařídila jí dívka s kruhem ve vlasech.
"Ustup z dostřelu!"
Ale Annabeth skočila nestvůře na záda a zarazila jí nůž do
hřívy. Mantichora vyla, točila se kolem dokola, máchala ocasem a
Annabeth se jí držela jako klíště.
"Pal!" zavelela Zoe.
"Ne!" vykřikl jsem.
Ale Lovkyně už vypustily šípy. První zasáhl mantichoru do
krku. Další do prsou. Mantichora zavrávorala dozadu a zakvílela:
"Tohle není konec, Lovkyně! Za tohle budete pykat!"
A než stačil někdo zareagovat, nestvůra i s Annabeth na hřbetě
skočila z útesu a propadla se do tmy.
"Annabeth!" zaječel jsem.
Vyrazil jsem za ní, ale naši nepřátelé s námi ještě neskončili. Z
helikoptéry se ozvalo ra-ta-ta-ta-ta - střelba.
Většina Lovkyň se rozprchla, když se jim ve sněhu u nohou
objevily drobné dírky po kulkách, ale ta dívka s kaštanovými vlasy
jen klidně vzhlédla k helikoptéře.
"Smrtelníkům," oznámila, "není dovoleno sledovat můj lov."
Máchla rukou a helikoptéra explodovala na prach - ne, nebyl to
prach. Černý kov se rozprskl na hejno ptáků - krkavců - a ti se
rozletěli do noci.
Lovkyně popošly k nám.
Ta jménem Zoe se zarazila, když uviděla Thalii. "To jsi ty,"
protáhla znechuceně.
"Zoe Večernice." Thalii se třásl hlas vztekem. "Dokonale včas,
jako obyčejně."
Zoe přejela pohledem po nás ostatních. "Čtyři polokrevní a
satyr, má paní."
"Ano," souhlasila ta mladší holka. "Někteří jsou Cheirónovi
táborníci, jak vidím."
"Annabeth!" zaječel jsem. "Nechte nás, ať ji zachráníme!"
Holka s kaštanovými vlasy se ke mně obrátila. "Je mi líto,
Percy Jacksone, ale tvé kamarádce není pomoci."
Snažil jsem se vyhrabat na nohy, ale pár holek mě přidrželo na
zemi.
"Nejsi ve stavu, aby ses mohl vrhnout z útesu," domlouvala mi
ta s kaštanovými vlasy.
"Pusťte mě!" dožadoval jsem se. "Co si o sobě myslíte?"
Zoe popošla dopředu, jako by mi chtěla dát facku.
"Ne," zarazila ji ta druhá dívka. "Necítím žádnou neúctu, Zoe.
Je jen rozrušený. On to nechápe."
Pak se na mě ta malá holka podívala a oči měla chladnější a
jasnější než zimní měsíc. "Jsem Artemis," oznámila. "Bohyně
lovu."
2025 ©