19. kapitola

Létání je pro Poseidónova syna už tak dost špatná věc, ale vletět

přímo do Diova paláce, kolem kterého zuřily hromy a blesky, bylo

ještě horší.

Zakroužili jsme kolem centra Manhattanu, provedli úplný oblet

hory Olymp. Byl jsem tam jenom jednou, tehdy jsem vyjel

výtahem do tajného šestistého patra Empire State Building. Ale

dnes mě Olymp překvapil ještě víc, pokud to vůbec šlo.

V šeru časného rána a ve světle loučí a ohňů zářily paláce na

svazích dvaceti různými barvami, od krvavě rudé po indigovou. Na

Olympu už očividně nikdo nespal. Klikaté ulice byly plné polobohů

a přírodních duchů a nižších bůžků, pobíhali sem a tam, jeli ve

vozech nebo si hověli v nosítkách, nesených kyklopy. Zima jako by

tu neexistovala. Zachytil jsem vůni zahrad v plném květu, jasmínu

a růží a ještě příjemnějších věcí, které jsem ani nedokázal

pojmenovat. Z mnoha oken se linula hudba, měkké zvuky lyr a

píšťal.

Na vrcholu hory se tyčil největší palác ze všech, zářivá bílá síň

bohů.

Naši pegasové nás vysadili na vnějším nádvoří před mohutnými

stříbrnými branami. Než mě vůbec napadlo zaklepat, brány se

otevřely samy.

Hodně štěstí, šéfe, popřál mi Blackjack.

"Jo." Nevěděl jsem proč, ale měl jsem nějaký divný pocit

zkázy. Nikdy jsem neviděl všechny bohy pohromadě. Věděl jsem,

že mě kterýkoli z nich může rozmetat na prach, a několik by jich to

s radostí udělalo.

Hej, pokud se nevrátíte, můžu se ustájit ve vašem srubu?

Přísně jsem si pegase změřil.

218

To mě jen tak napadlo, pohodil hřívou. Pardon.

Blackjack a jeho kamarádi odlétli a nechali nás s Thalií a

Annabeth samotné. Chvíli jsme tam stáli a prohlíželi si palác.

Stejně jsme spolu nedávno stáli před akademií Westover, ale mně

to připadalo jako před milionem let.

A pak jsme bok po boku vešli do trůnního sálu.

Dvanáct obrovských trůnů tvořilo písmeno U kolem ústředního

ohně přesně tak, jak byly rozmístěny sruby v táboře. Nahoře na

stropě se leskla souhvězdí - dokonce i to nejnovější, Lovkyně Zoe,

putující po nebesích s nataženým lukem.

Všechna místa byla obsazena. Každý bůh a bohyně měřili

zhruba čtyři a půl metru a povím ti, jestli se na tebe někdy zadíval

tucet všemocných obrovitých bytostí najednou… No, setkání s

nestvůrami mi proti tomu připadalo jako piknik.

"Vítejte, hrdinové," promluvila Artemis.

"Búúúú!"

Teprve tehdy jsem si všiml Bessieho a Grovera.

Uprostřed sálu poblíž ohniště se vznášela koule vody. Bessie si

v ní šťastně plaval, mrskal hadím ocasem a vystrkoval hlavu z boků

a ze spodku koule. Vypadalo to, že si to nové plavání v kouzelné

bublině užívá. Grover klečel u Diova trůnu, jako by mu právě

podával o něčem zprávu, ale jakmile nás uviděl, vykřikl: "Vy jste

to dokázali!"

Už se chystal rozběhnout se ke mně, pak si vzpomněl, že se

obrací zády k Diovi, a ohlédl se na něj, jestli může.

"Běž," pokývl mu Zeus. Ale ve skutečnosti si Grovera

nevšímal. Vládce oblohy upřeně hleděl na Thalii.

Grover klusal k nám. Nikdo z bohů nepromluvil. Každé

klapnutí Groverových kopyt na mramorové podlaze se hlasitě

rozléhalo síní. Bessie sebou mrskl ve své bublině vody. Oheň

zapraskal.

Nervózně jsem se podíval na otce, na Poseidóna. Byl oblečený

podobně jako posledně, když jsem ho viděl: plážové kraťasy,

havajská košile a sandály. Měl ošlehanou opálenou tvář s tmavými

vousy a hlubokýma zelenýma očima. Netušil jsem, jak se mu bude

219

líbit, že mě zase vidí, ale v koutcích očí měl vrásky smíchu.

Pokývl, jako by chtěl říct Je to v pořádku.

Grover nadšeně objal Annabeth a Thalii. Pak mě chňapl za

ruce. "Percy, my jsme to s Bessiem zvládli! Ale musíš je

přesvědčit! To nemůžou udělat!"

"Co nemůžou udělat?" zeptal jsem se.

"Hrdinové," zvolala Artemis.

Bohyně sklouzla ze svého trůnu a proměnila se do lidské

velikosti, do podoby malé dívky s kaštanovými vlasy. Nijak jí to

mezi obřími Olympany nevadilo. Kráčela k nám a stříbrná róba se

jí třpytila. Tvářila se bezvýrazně. Vypadalo to, že klouže ve sloupu

měsíčního světla.

"Rada byla informována o vašich skutcích," oznámila nám

Artemis. "Bohové vědí, že na západě povstává hora Othrys. Vědí o

tom, jak se Atlas pokusil osvobodit, a o rostoucí Kronově armádě.

Odhlasovali jsme, že budeme o situaci jednat."

Mezi bohy se ozvalo mumlání a začali poposedávat, jako by s

tím plánem nebyli srozuměni všichni, ale nikdo neprotestoval.

"Na rozkaz mého vládce Dia," pokračovala Artemis, "budu se

svým bratrem Apollónem lovit nejmocnější nestvůry, budu se je

snažit skolit, než by se mohly přidat k silám Titánů. Paní Athéna

osobně prověří ostatní Titány, abychom se ujistili, že neuprchli z

míst, kde jsou vězněni. Vládce Poseidón dostal povolení rozpoutat

svůj nejdivočejší útok na výletní loď Princezna Andromeda a

poslat ji na dno moře. A co se vás týče, mí hrdinové…"

Obrátila se k ostatním nesmrtelným. "Tito polokrevní prokázali

Olympu velkou službu. Popírá to někdo z vás?"

Rozhlédla se po shromážděných bozích a změřila si každého

zvlášť. Zeus seděl ve svém tmavém obleku s jemným proužkem, s

elegantně upravenými tmavými vousy a očima jiskřícíma energií.

Vedle sebe měl krásnou ženu se stříbrnými vlasy, spletenými do

copu na jednom rameni, a v šatech, které se leskly barvami jako

paví peří. Paní Héra.

Po Diově pravici měl trůn můj otec Poseidón. Vedle něj veliká

lidská hrouda s nohou v kovové ortéze, se znetvořenou hlavou a

220

bujnými hnědými vousy, kterými probleskoval oheň. Vládce

kováren Héfaistos.

Hermés na mě zamrkal. Dnes měl na sobě vycházkový oblek a

zrovna si kontroloval zprávy v mobilním telefonu, Aeskulapově

žezle. Apollón seděl opřený na zlatém trůně ve slunečních brýlích.

Měl v uších sluchátka iPodu, takže jsem nevěděl, jestli vůbec

poslouchá, ale ukázal mi vztyčený palec. Dionýsos se tvářil

unuděně a kroutil v prstech výhonek révy. A Arés, no, ten seděl na

trůnu z chromu a kůže, kabonil se na mě a brousil si nůž.

Na ženské straně trůnního sálu byla vedle Héry tmavovlasá

bohyně v zelené róbě na trůnu spleteném z jabloňových větví.

Démétér, bohyně úrody. Vedle ní seděla překrásná šedooká žena v

elegantních bílých šatech. Mohla to být jedině Annabethina matka

Athéna. Pak tam byla Afrodita, která se na mě významně usmála,

až jsem se proti své vůli začervenal.

Všichni Olympané na jednom místě. Tolik síly v tomhle sále, až

mi bylo divné, že se celý palác nerozpadne.

"Musím říct," přerušil ticho Apollón, "že si ty děti vedly

dobře." Odkašlal si a začal recitovat: "Vavříny pro ně -"

"Ehm, ano, skvěle," přerušil ho Hermés, jako by se chtěl

vyhnout poslechu Apollónovy poezie. "Všichni jsou pro, že je

nezničíme?"

Zvedlo se pár váhavých rukou - Démétér, Afrodita.

"Počkejte chvíli," zavrčel Arés. Ukázal na Thalii a na mě.

"Tihle dva jsou nebezpeční. Mnohem jistější by bylo, když už je tu

máme -"

"Arési," přerušil ho Poseidón, "jsou to vážení hrdinové. Mého

syna na kousky nerozmetáme."

"Ani mou dceru," zavrčel Zeus. "Vedla si dobře."

Thalia se začervenala. Hleděla do země. Věděl jsem, jak jí je. I

já jsem málokdy mluvil s otcem, natož abych se od něj dočkal

uznání.

Bohyně Athéna si odkašlala a naklonila se dopředu. "Též jsem

hrdá na svou dceru. Avšak u těch druhých tu je jisté bezpečnostní

riziko."

"Matko!" hlesla Annabeth. "Jak můžete -"

221

Athéna ji zarazila klidným, ale pevným pohledem. "Je

politováníhodné, že můj otec Zeus a strýc Poseidón porušili

přísahu, že nebudou mít další děti. Jedině Hádés dodržel slovo, což

shledávám poněkud ironické. Jak víme z Velkého proroctví, děti

těch tří silných bohů… jako jsou Thalia a Percy… jsou

nebezpečné. Jakkoli je Arés zabedněný, v tomto má pravdu."

"Správně!" potvrdil Arés. "Hej, počkat. Komu říkáš -"

Začal se zvedat, ale kolem pasu se mu omotal výhonek vinné

révy jako bezpečnostní pás a stáhl ho zpátky dolů.

"Prosím tě, Arési," povzdechl si Dionýsos. "Schovej si ty

pranice na potom."

Arés zaklel a utrhl révu. "Ty radši žvaníš, ty starý násosko.

Vážně chceš ty spratky chránit?"

Dionýsos na nás otráveně shlédl. "Nijak je v lásce nemám.

Athéno, vážně si myslíš, že je bezpečnější je zničit?"

"Nevynáším žádný soud," odpověděla Athéna. "Jen upozorňuji

na riziko. Rada musí rozhodnout, co uděláme."

"Já je nenechám potrestat," prohlásila Artemis. "Nechám je

odměnit. Pokud zničíme hrdiny, kteří nám prokázali velikou

službu, pak nejsme o nic lepší než Titáni. Jestli je tohle

spravedlnost Olympu, pak s ní nechci nic mít."

"Klídek, sestřičko," zasáhl Apollón. "No tak, uvolni se trošku."

"Neříkej mi sestřičko! Já je odměním."

"Nuže," zaburácel Zeus. "Možná ano. Ale přinejmenším je

třeba zničit tu nestvůru. Na tom se shodneme?"

Spousta hlav přikývla.

Chvilku mi trvalo, než mi došlo, co říkají. Pak se mi srdce

proměnilo na závaží. "Bessieho? Vy chcete zničit Bessieho?"

"Búúúúúúú!" protestoval Bessie.

Můj otec se zamračil. "Tys toho Ophiotaura pojmenoval

Bessie?"

"Otče," odvážil jsem se pokračovat, "je to jenom mořský tvor.

Vážně milý mořský tvor. Nemůžete ho zničit."

Poseidón neklidně poposedl. "Percy, v tom tvorovi se ukrývá

velká síla. Kdyby ho Titáni ukradli, nebo -"

222

"To nemůžete udělat," stál jsem na svém. Podíval jsem se na

Dia. Nejspíš bych se ho měl bát, ale hleděl jsem mu přímo do očí.

"Ovlivňovat proroctví, to přece nikdy nefunguje. Není to tak?

Kromě toho, Bessten Ophiotaurus je nevinný. Zabít takového tvora

je špatné. Je to stejné, jako… jako když Kronos snědl své děti

jenom kvůli tomu, co by mohly udělat. Není to správné!"

Vypadalo to, že Zeus má slova zvažuje. Zalétl pohledem ke své

dceři Thalii. "A co to riziko? Kronos moc dobře ví, že pokud někdo

z vás obětuje vnitřnosti toho tvora, získá sílu nás zničit. Myslíte si,

že můžeme dopustit tu možnost? Ty, má dcero, dosáhneš zítra

šestnácti let, přesně jak říká proroctví."

"Musíte jim věřit," ozvala se Annabeth. "Pane, musíte jim

věřit."

Zeus se zamračil. "Věřit hrdinům?"

"Annabeth má pravdu," přidala se Artemis. "A proto jim musím

nejprve udělit odměnu. Má spolehlivá společnice Zoe Večernice se

dostala na nebe. Potřebuji novou velitelku. A o jedné už uvažuji.

Ale nejprve si s tebou musím promluvit o samotě, otče Die."

Zeus pokynul Artemidě, aby přistoupila blíž. Sklonil se a

poslouchal, co mu říkala do ucha.

Přepadla mě panika. "Annabeth," zašeptal jsem. "Nedělej to."

Zamračila se na mě. "Co?"

"Podívej, musím ti něco říct," pokračoval jsem. Slova se ve

mně zadrhávala. "Já bych nepřežil, kdyby… nechci, abys -"

"Percy?" zarazila se. "Vypadáš, jako bys měl omdlít."

A taky jsem se tak cítil. Chtěl jsem říct ještě něco, ale jazyk mě

zradil. Ochromil ho strach, který jsem v sobě měl. A pak se

Artemis obrátila.

"Budu mít novou velitelku," oznámila všem. "Pokud to ta dívka

přijme."

"Ne," zamumlal jsem.

"Thalie," řekla Artemis. "Dcero Diova. Připojíš se k Lovu?"

V sále se rozhostilo ohromené ticho. Hleděl jsem na Thalii a

nechtělo se mi věřit vlastním uším. Annabeth se usmála. Stiskla

Thalii ruku a pak ji pustila, jako by to celou dobu čekala.

"Připojím," prohlásila Thalia pevně.

Zeus se zvedl z trůnu a tvářil se ustaraně. "Dcero má, zvaž

dobře -"

"Otče," přerušila ho, "zítra mi šestnáct nebude. Nikdy mi

nebude šestnáct. Nepřipustím, aby se to proroctví týkalo mě.

Zůstanu se svou sestrou Artemidou. Kronos mě už k sobě nikdy

nezláká."

Klekla si vedle bohyně a spustila slova, která jsem si pamatoval

z Biančiny přísahy. Připadalo mi, že je to hrozně dávno. "Zaslibuji

se bohyni Artemidě. Vyvaruji se společnosti mužů…"

Pak Thalia udělala něco, co mě překvapilo skoro stejně jako ta

přísaha. Přišla ke mně, usmála se a před celým shromážděním mě

pořádně objala. Začervenal jsem se.

Když se odtáhla a stiskla mi ramena, vypravil jsem ze sebe:

"Ehm… tohle bys už dělat neměla, ne? Myslím objímat kluky."

"Vzdávám čest příteli," opravila mě. "Já se k Lovu musím

připojit, Percy. Neměla jsem klid od… od toho Vrchu

polokrevných. Konečně si připadám, jako bych měla domov. Ale ty

jsi hrdina. Ty budeš ten z proroctví."

"No bezva," zamumlal jsem.

"Jsem pyšná na to, že jsem tvoje kamarádka."

Objala Annabeth, která se moc snažila nebrečet. Pak objala

dokonce i Grovera, který vypadal na omdlení, jako by mu někdo

zrovna věnoval poukaz na neomezenou konzumaci tortill.

Potom se Thalia postavila vedle Artemidy.

"A teď k tomu Ophiotaurovi," nadnesla další téma Artemis.

"Ten kluk je stejně nebezpečný," varoval ostatní Dionýsos. "To

zvíře je lákadlo k veliké moci. I když ušetříme kluka -"

"Ne." Rozhlédl jsem se kolem po všech bozích. "Prosím. Držte

toho Ophiotaura v bezpečí. Můj otec ho může schovat někde v

moři, nebo ho chovejte v akváriu tady na Olympu. Ale musíte ho

chránit."

"A proč bychom ti měli věřit?" zaburácel Héfaistos.

"Je mi teprve čtrnáct," odpověděl jsem. "Pokud se to proroctví

týká mě, zbývají ještě dva roky."

224

"Dva roky na to, aby tě Kronos mohl oklamat," konstatovala

Athéna. "Za dva roky se toho může hodně změnit, můj mladý

hrdino."

"Matko!" ozvala se rozčileně Annabeth.

"Je to pravda, dítě. Udržovat to zvíře naživu je nemoudrá

strategie. A to platí i o chlapci."

Otec se zvedl. "Nenechám toho mořského tvora zničit, pokud

tomu můžu zabránit. A já tomu můžu zabránit."

Natáhl ruku a objevil se mu v ní trojzubec: šestimetrová

bronzová tyč se třemi bodci, které zářily modrým vodnatým

světlem. "Zaručím se za chlapce i za bezpečnost Ophiotaura."

"Nemůžeš ho vzít do moře!" vztyčil se najednou Zeus.

"Nenechám ti v rukách takový trumf!"

"Ale jdi, bratře," povzdechl si Poseidón.

Diovi se objevil v ruce blesk, paprsek elektřiny. Sál se naplnil

pachem ozonu.

"Dobře," podvolil se Poseidón. "Postavíme pro toho tvora

akvárium tady. Héfaistos mi pomůže. Ten tvor bude v bezpečí.

Budeme ho chránit veškerými svými silami. Chlapec nás nezradí.

Sázím na to svou čest."

Zeus se nad tím zamyslel. "Všichni souhlasí?"

K mému překvapení se zvedla spousta rukou. Dionýsos se

zdržel hlasování. Stejně tak Arés a Athéna. Ale všichni ostatní…

"Máme většinu," rozhodl Zeus. "A tak, protože tyto hrdiny

nezničíme… soudím, že bychom je měli uctít. Nechť vypuknou

oslavy jejich triumfu!"

Jsou slavnosti a pak jsou veliké, důležité, obrovské slavnosti. A

ještě daleko nad nimi jsou slavnosti na Olympu. Pokud si někdy

budeš moct vybrat, jdi na tu olympskou.

Devět Múz obstarávalo hudbu a já si uvědomil, že v těch

melodiích je všechno, co by si kdo přál: bohové možná slyší

klasiku a mladší polobohové třeba hip hop, ale pořád je to stejná

zvuková stopa. Žádné dohadování. Žádné handrkování o přeladění

stanice. Jenom žádosti o zesílení.

225

Dionýsos chodil a nechával vyrůstat ze země stánky s

občerstvením a spolu s ním, zavěšená do něj, kráčela krásná žena -

jeho manželka Ariadna. Dionýsos mi poprvé připadal šťastný. Ze

zlatých fontán proudil nektar a ambrózie a banketové stoly

přetékaly tácy s občerstvením smrtelníků. Zlaté poháry se plnily

vším, co si člověk přál. Grover pobíhal kolem s plným talířem

plechovek a tortill a sklenici měl plnou dvojitého espresa s

mlékem, nad kterým neustále mumlal jako zaříkadlo: "Pan! Pan!"

Pořád ke mně chodili bohové a gratulovali mi. Naštěstí se

zmenšili do normální lidské velikosti, aby náhodou nezašlápli

nějakého účastníka slavnosti. Hermés se se mnou dal do řeči. Byl

tak spokojený, že se mi nechtělo prozradit mu, co se stalo s jeho

nejneoblíbenějším synem Lukem. Ale než jsem vůbec sebral

odvahu, Hermovi se ohlásil hovor a on odešel.

Apollón mi řekl, že můžu kdykoliv řídit jeho sluneční vůz, a

kdybych někdy chtěl lekci v lukostřelbě -

"Díky," řekl jsem mu. "Ale upřímně řečeno, jsem v lukostřelbě

dost mizerný."

"Nesmysl," mávl rukou. "Co takhle trénink z vozu za jízdy nad

Spojenými státy? To je teprve legrace!"

Nějak jsem se vymluvil a proplétal se davy, které tancovaly na

nádvořích paláce. Hledal jsem Annabeth. Když jsem ji viděl

naposled, tančila s nějakým nižším bohem.

Pak se za mnou ozval mužský hlas: "Doufám, že mě

nezklameš."

Obrátil jsem se a viděl, že se na mě usmívá Poseidón.

"Otče… ahoj."

"Nazdar, Percy. Vedl sis dobře."

Z jeho chvály jsem byl rozpačitý. Teda, byla mi příjemná, ale

věděl jsem, jak moc riskoval, když se za mě zaručil. Mnohem lehčí

by bylo nechat ostatní, aby mě zničili.

"Já vás nezklamu," slíbil jsem.

Přikývl. Nedokázal jsem číst myšlenky bohů, ale zajímalo by

mě, jestli o mých slovech náhodou nepochybuje.

"Tvůj kamarád Luke -"

226

"On není můj kamarád," vyhrkl jsem. Pak mi došlo, že bylo asi

neslušné skočit bohu do řeči. "Pardon."

"Tvůj bývalý kamarád Luke," opravil se Poseidón. "Kdysi taky

tak sliboval. Byl Hermova pýcha a radost. Jen na to pamatuj, Percy.

I ten nejšlechetnější může padnout."

"Luke padl dost tvrdě," souhlasil jsem. "Je mrtvý."

Poseidón zavrtěl hlavou. "Ne, Percy. Není."

Zůstal jsem na něj hledět. "Cože?"

"Myslím, že ti to Annabeth řekla. Luke pořád žije. Viděl jsem

to. Jeho loď právě teď vyplouvá ze San Franciska s Kronovými

ostatky. Stáhne se a přeskupí síly, než na tebe znovu zaútočí. Ze

všech sil se ji budu snažit zničit bouřemi, ale Luke uzavírá

spojenectví s mými nepřáteli, starými démony oceánu. Budou

bojovat a bránit ho."

"Jak může být živý?" zeptal jsem se. "Ten pád ho měl přece

zabít!"

Poseidón se zatvářil ustaraně. "Já nevím, Percy, ale dej si na něj

pozor. Je nebezpečnější než dřív. A tu zlatou rakev má pořád s

sebou, pořád nabírá na síle."

"A co Atlas?" zeptal jsem se. "Dá se mu zabránit v tom, aby

zase utekl? Nemůže přinutit některého obra nebo tak, aby od něj

nebesa přebral?"

Otec si posměšně odfrkl. "Kdyby to bylo tak lehké, utekl by už

dávno. Kdepak, můj synu. Prokletí toho břemene se dá vynutit jen

na Titánovi, jednom z dětí Gaie a Urana. Všichni ostatní musí to

břemeno převzít dobrovolně, z vlastní vůle. A takovou věc dokáže

jen hrdina, někdo silný s poctivým srdcem a velikou odvahou.

Nikdo z Kronovy armády by si netroufl nést takovou tíhu, ani pod

hrozbou smrti."

"Luke to udělal," namítl jsem. "Pustil Atlase. Pak napálil

Annabeth, ta ho zachránila, a díky ní pak přesvědčil Artemidu, aby

od Annabeth oblohu převzala."

"Ano," pokývl Poseidón. "Luke je… zajímavý případ."

Zřejmě chtěl říct ještě něco, ale zrovna v tu chvíli začal z druhé

strany nádvoří bučet Bessie. Nějací polobohové si hráli s jeho

vodní koulí, vesele ji kouleli sem a tam nad hlavami davu.

227

"Radši to tam vyřídím," zabručel Poseidón. "Nemůžeme

dopustit, aby se tu s Ophiotaurem házelo jako s plážovým míčem.

Chovej se slušně, synu. Možná si nějakou dobu nepromluvíme."

A s tím zmizel.

Chystal jsem se zase pátrat v davu, když se ozval další hlas.

"Abys věděl, tvůj otec na sebe bere velké riziko."

Zjistil jsem, že stojím před šedookou ženou, která se tolik

podobala Annabeth, že jsem ji tak málem oslovil.

"Athéno." Snažil jsem se nedat najevo rozladění, že mě na radě

odepsala, ale myslím, že jsem to moc dobře nezatajil.

Suše se usmála. "Nesuď mě moc příkře, polokrevný. Moudrá

rada není vždy vítaná, ale já mám pravdu. Jsi nebezpečný."

"Copak vy nikdy neriskujete?"

Pokývala hlavou. "Uznávám, že můžeš být užitečný. A přesto…

tvá osudová chyba by mohla zničit nás i tebe."

Srdce mi vyskočilo až do krku. Před rokem jsme měli s

Annabeth debatu o osudových chybách. Každý hrdina nějakou má.

Tvrdila, že ta její je hrdost. Věří, že dokáže všechno… jako

například podpírat nebe. Nebo zachránit Luka. Ale pořád jsem

netušil, jakou chybu mám já.

Athéna se na mě dívala skoro lítostivě. "Kronos tvou chybu

zná, i když ty sám ne. On umí studovat nepřátele. Uvažuj, Percy.

Jak tě ovládl? Nejprve tě připravil o matku. Pak o nejlepšího

kamaráda, o Grovera. A teď o mou dceru Annabeth." Znechuceně

se odmlčela. "Ve všech těch případech využil tvé milované, aby tě

vlákal do své pasti. Tvá osudová chyba je osobní oddanost, Percy.

Nevíš, kdy je čas přestat. Abys zachránil přítele, obětuješ celý svět.

Na hrdinu z toho proroctví je to moc, moc nebezpečné."

Zatnul jsem pěsti. "To není chyba. Jenom proto, že chci

pomáhat přátelům -"

"Nejnebezpečnější chyby jsou ty, které jsou v umírněné formě

dobrými vlastnostmi," prohlásila. "Se zlem se bojuje lehce. S

nerozumem… je to moc těžké."

Chtěl jsem něco namítnout, ale zjistil jsem, že to nejde. Athéna

byla zatraceně chytrá.

228

"Doufám, že se rozhodnutí rady ukážou jako moudrá,"

povzdechla si Athéna. "Ale já to budu sledovat, Percy Jacksone. Já

neschvaluji tvé přátelství s mou dcerou. Nepovažuji to za moudré

ani pro jednoho z vás. A kdybys měl zakolísat ve své oddanosti…"

Měřila si mě chladným šedým pohledem. Uvědomil jsem si, jak

hrozným nepřítelem by dokázala Athéna být, desetkrát horším než

Arés nebo Dionýsos nebo dokonce než můj otec. Athéna se nikdy

nevzdá. Nikdy neudělá nic zbrklého ani hloupého jen proto, že

člověka nenávidí, a když si naplánuje někoho zničit, ten plán vyjde.

"Percy!" uslyšel jsem Annabeth, která se ke mně hnala davem.

Zastavila se na místě, když uviděla, s kým to mluvím. "Ach…

matko."

"Nechám vás spolu," pokývla Athéna. "Pro tentokrát."

Obrátila se a kráčela davem, který se před ní rozestupoval, jako

by před sebou nesla Aegis.

"Dusila tě moc?" zeptala se Annabeth.

"Ne," zavrtěl jsem hlavou. "To… nic."

Starostlivě si mě prohlížela. Dotkla se nového šedého pramene

v mých vlasech, přesně stejného jako její - našeho bolestného

suvenýru, který jsme si odnesli z držení Atlasova břemene. Byla

toho spousta, co jsem chtěl Annabeth říct, ale Athéna mi vzala

sebejistotu. Připadal jsem si, jako by mě praštila do břicha.

Neschvaluji tvé přátelství s mou dcerou.

"Poslouchej," vzpomněla si Annabeth. "Co jsi mi to chtěl

předtím říct?"

Hudba hrála. Lidé tančili po ulicích. Řekl jsem: "Já, hm,

napadlo mě, že tehdy ve Westoveru nás přerušili… myslím, že ti

dlužím tanec."

Pomalu se usmála. "Tak fajn, chaluhový mozečku."

Vzal jsem ji za ruku a nevím, co slyšeli všichni ostatní, ale mně

to znělo jako ploužák: trochu smutný, ale možná i s kapkou naděje.