Po soumraku jsme přistáli v parku Crissy Field.
Jakmile doktor Chase vystoupil ze svého dvojplošníku,
Annabeth se k němu rozběhla a nadšeně ho objala. "Tati! Tys
letěl… tys střílel… u všech bohů! To byla ta nejúžasnější věc, co
jsem kdy viděla!"
Její otec se začervenal. "No, na smrtelníka ve středním věku to
myslím nebylo nejhorší."
"Ale ty kulky z božského bronzu! Jak jsi je sehnal?"
"No, prostě… Když jsi naposled… odešla, nechalas ve svém
pokoji ve Virginii nějaké zbraně polokrevných."
Annabeth rozpačitě sklopila oči. Všiml jsem si, jak si dal doktor
Chase pozor, aby neřekl utekla.
"Rozhodl jsem se, že některé zkusím roztavit a udělat z nich
kulky," pokračoval. "Byl to jen takový drobný experiment."
Řekl to, jako by to byla maličkost, ale oči se mu přitom leskly.
Najednou jsem pochopil, proč si ho oblíbila Athéna, bohyně
řemesel a moudrosti. Byl to vlastně nádherně šílený vědec.
"Tati…" Annabeth se odmlčela.
"Annabeth, Percy," přerušila ji Thalia naléhavě. Spolu s
Artemidou klečely u Zoe a obvazovaly jí rány.
Rozběhli jsme se jim s Annabeth na pomoc, ale nedalo se toho
moc dělat. Ambrózii ani nektar jsme neměli. A žádná běžná
medicína by tu nepomohla. Byla tma, ale já viděl, že Zoe nevypadá
dobře. Třásla se a ta lehká zář, která se kolem ní obyčejně vznášela,
slábla.
"Nemůžete ji vyléčit nějakým kouzlem?" zeptal jsem se
Artemidy. "Teda… jste přece bohyně."
Artemis vypadala utrápeně. "Život je křehká věc, Percy. Pokud
sudičky stanoví, že se vlákno odstřihne, nemůžu toho moc dělat.
Ale můžu to zkusit."
212
Chtěla položit ruku Zoe na bok, ale ta jí sevřela zápěstí.
Podívala se bohyni do očí a projelo mezi nimi nějaké zvláštní
porozumění.
"Sloužila… sloužila jsem vám dobře?" zašeptala Zoe.
"Poctivě a čestně," řekla Artemis měkce. "Byla jsi nejlepší z
mých průvodkyň."
Zoe se objevil na tváři klid. "Odpočinek. Konečně."
"Mohu zkusit ten jed vyléčit, má statečná."
Ale v tu chvíli jsem už věděl, že to není jed, co ji zabíjí. Byl to
ten poslední otcův úder. Celou dobu věděla, že se to proroctví
Orákula týká jí: zemře otcovou rukou. A stejně se vydala na
výpravu. Rozhodla se mě zachránit a Atlasův vztek ji uvnitř zlomil.
Všimla si Thalie a vzala ji za ruku. "Lituji, že jsme se hádaly,"
vypravila ze sebe. "Mohly jsme být sestry."
"Je to moje vina," zabručela Thalia a zuřivě mrkala. "Měla jsi
pravdu s Lukem, s hrdiny, s muži - se vším."
"Možná ne se všemi muži," zamumlala Zoe. Pousmála se na
mě. "Máš ještě ten meč, Percy?"
Nemohl jsem mluvit, ale vytáhl jsem Anaklusmos a vložil jí
pero do ruky. Spokojeně ho sevřela. "Mluvil jsi pravdu, Percy
Jacksone. Ty nejsi jako… jako Hérakles. Je mi ctí, že nosíš tento
meč."
Tělo se jí rozechvělo.
"Zoe -" vydechl jsem.
"Hvězdy," zašeptala. "Zase vidím hvězdy, má paní."
Artemidě se po tváři koulela slza. "Ano, má statečná. Dnes
večer jsou krásné."
"Hvězdy," opakovala Zoe. Upřela oči na noční oblohu. A už se
nepohnula.
Thalia sklopila hlavu. Annabeth spolkla vzlyk a otec jí položil
ruce na ramena. Díval jsem se, jak Artemis přikrývá dlaní Zoe pusu
a pronáší několik slov ve starořečtině. Zoe vyšel ze rtů stříbřitý
obláček a bohyně ho chytila do ruky. Tělo Zoe se zamihotalo a
zmizelo.
213
Artemis vstala, vyslovila něco jako požehnání, dýchla do své
sevřené dlaně a poslala stříbrný oblak k nebi. Vzlétl, zajiskřil se a
zmizel.
Chvíli jsem neviděl, že by se něco změnilo. Pak se Annabeth
prudce nadechla. Vzhlédl jsem k nebi a viděl jsem, že jsou teď
hvězdy jasnější. Vytvořily obraz, kterého jsem si nikdy dřív
nevšiml - zářící souhvězdí, které připomínalo postavu - dívku s
lukem, běžící po obloze.
"Nechť tě svět uctívá, má Lovkyně," zašeptala Artemis. "Žij
navěky ve hvězdách."
Nebylo lehké se rozloučit. Na severu nad horou Tamalpais pořád
vřely hromy a blesky. Artemis byla tak rozrušená, že stříbrně
poblikávala. Byl jsem z toho nervózní, protože kdyby se najednou
přestala ovládat a zjevila se ve své úplné božské podobě, při
pohledu na ni bychom se rozpadli.
"Musím okamžitě na Olymp," prohlásila Artemis. "Nebudu vás
moct odvézt, ale pošlu pomoc."
Bohyně položila ruku na rameno Annabeth. "Jsi velmi statečná,
děvče. Uděláš to, co je správné."
Pak se tak nějak tajemně podívala na Thalii, jako by nevěděla
jistě, co si má o téhle mladé Diově dceři myslet. Thalia vypadala,
že se jí nechce zvednout oči, ale něco ji k tomu přimělo a podívala
se na bohyni. Nevím, co mezi nimi projelo, ale Artemidin pohled
soucitně změkl. Pak se obrátila ke mně.
"Vedl sis dobře," prohlásila. "Na muže."
Chtěl jsem protestovat, ale pak mi došlo, že to bylo poprvé, kdy
mi neřekla chlapče.
Nasedla do svého vozu, který začínal zářit. Odvrátili jsme oči.
Stříbrně se zablesklo a bohyně byla pryč.
"No," povzdechl si doktor Chase. "Byla úžasná. Ale musím říct,
že stejně dávám přednost Athéně."
Annabeth se k němu obrátila. "Tati, já… omlouvám se, že -"
"Psst." Objal ji. "Udělej, co musíš, má drahá. Já vím, že to pro
tebe není lehké."
Hlas měl trochu roztřesený, ale statečně se na Annabeth usmál.
214
Pak jsem uslyšel máchání velikých křídel. Z mlhy se snesli tři
pegasové: dva bílí a jeden celý černý.
"Blackjacku!" vykřikl jsem.
Jasně, šéfe! zavolal. Takže se vám povedlo udržet se naživu i
beze mě?
"Byla to fuška," přiznal jsem.
Vzal jsem s sebou Guida a Pirožka.
Jak se vede? promluvili mi druzí dva pegasové v hlavě.
Blackjack si mě starostlivě prohlédl, pak zkontroloval doktora
Chasea, Thalii a Annabeth. Nemáme některého udupat?
"Ani nápad," řekl jsem nahlas. "Jsou to moji přátelé.
Potřebujeme se rychle dostat na Olymp."
Klidně, přikývl Blackjack. Až tam na toho smrtelníka. Doufám,
že ten nejede.
Ujistil jsem ho, že doktor Chase se s námi cestovat nechystá.
Profesor stál a s otevřenou pusou hleděl na pegasy.
"Fascinující," vydechl. "Taková manévrovatelnost! Zajímalo by
mě, jak to rozpětí křídel kompenzuje váhu koňského těla?"
Blackjack natáhl hlavu. Cooo?
"No, kdyby měli Britové tyto pegasy v útoku kavalerie na
Krymu," zamyslel se doktor Chase, "ten výpad lehké brigády -"
"Tati!" zarazila ho Annabeth.
Doktor Chase zamrkal. Podíval se na dceru a podařilo se mu
usmát. "Omlouvám se, má drahá. Já vím, že musíte jít."
Ještě naposled ji nemotorně a dobrosrdečně objal. Když se
obrátila a chystala se vylézt na pegase Guida, zavolal doktor Chase:
"Annabeth. Já vím… já vím, že San Francisco je pro tebe
nebezpečné. Ale pamatuj si, prosím, že u nás máš vždycky domov.
Budeme tě chránit."
Annabeth neodpověděla, ale oči měla červené, když se
odvracela. Doktor Chase se chystal říct ještě něco, ale pak si to
zřejmě rozmyslel. Zvedl ruku, smutně zamával na rozloučenou a
vydal se ke svému letadlu.
Thalia, Annabeth a já jsme nasedli na pegasy. Společně jsme
vyletěli nad záliv a mířili k horám na východě. San Francisco se
215
brzy proměnilo jenom na lesknoucí se srpek vzadu a na severu se
občas zablesklo.
Thalia byla tak vyčerpaná, že usnula Pirožkovi na zádech. Věděl
jsem, že musí být pořádně unavená, když dokáže usnout ve
vzduchu i přes svůj strach z výšek, ale neměla se čeho bát. Její
pegas klouzal vzduchem lehce a přizpůsoboval se jí, takže mu
spočívala na zádech úplně bezpečně.
Annabeth a já jsme letěli vedle sebe.
"Tvůj táta je prima," řekl jsem jí.
Byla moc velká tma na to, abych viděl, jak se tváří.
Ohlédla se, i když už jsme měli Kalifornii dávno za sebou.
"Asi jo," připustila. "Spoustu let jsme se hádali."
"Jo, to jsi říkala."
"Myslíš, že jsem lhala?" Znělo to jako útok, ale jen vlažný, jako
by se na to ptala sama sebe.
"Já jsem neřekl, že jsi lhala. Jenom… připadá mi hodný. A tvá
nevlastní máma taky. Možná že se nějak, hm, uklidnili, od té doby,
co jsi je viděla naposled."
Zaváhala. "Stejně bydlí v San Francisku, Percy. Nemůžu žít tak
daleko od tábora."
Nechtělo se mi ptát se na tu další věc. Děsil jsem se, že
odpověď znám. Ale stejně jsem se zeptal. "Takže co teď budeš
dělat?"
Letěli jsme nad nějakým městem, nad ostrovem světel uprostřed
tmy. Odplynulo tak rychle, jako bychom seděli v letadle.
"Já nevím," přiznala se. "Ale díky, že jsi mě zachránil."
"To nic. Jsme přece přátelé."
"Tys nevěřil, že jsem mrtvá?"
"Nikdy."
Zaváhala. "Víš, ani Luke. Chci říct… není mrtvý."
Zůstal jsem na ni hledět. Nevěděl jsem, jestli je to nějaká
obranná reakce, nebo co. "Annabeth, byl to strašný pád. Rozhodně
nemohl -"
"Není mrtvý," stála na svém. "Já to vím. Stejně jako jsi to ty
věděl o mně."
216
Tohle srovnání mě moc nepotěšilo.
Města pod námi teď ubíhala rychleji, ostrůvky světla houstly, až
se celá krajina proměnila na třpytivý koberec. Blížilo se svítání.
Obloha na východě šedla. A v dálce před námi se rozprostírala
veliká bílá a žlutá záře - světla New Yorku.
Co vy na tu rychlost, šéfe? chlubil se Blackjack. Tak co,
dostaneme k snídani seno navíc?
"Jsi chlapík, Blackjacku," pochválil jsem ho. "Ehm, teda, chci
říct koník."
"Ty mi to s tím Lukem nevěříš," poznamenala Annabeth, "ale
ještě se s ním uvidíme. On má malér, Percy. Je pod Kronovým
prokletím."
Necítil jsem se na to, abych se s ní dohadoval, i když mě to
rozčilovalo. Jak může k tomu zrádci ještě něco cítit? Jak ho vůbec
může omlouvat? Ten pád si zasloužil. Zasloužil si… dobře, tak já
to řeknu. Zasloužil si umřít. Na rozdíl od Bianky. Na rozdíl od Zoe.
Luke nemůže být naživu. To by nebylo fér.
"Tamhle." To se ozvala Thalia. Probudila se a ukazovala k
Manhattanu, který se rychle přibližoval. "Už to začíná."
"Co začíná?" zeptal jsem se.
Pak jsem se podíval, kam ukazuje. Vysoko nad Empire State
Building se rýsoval Olymp, ostrov světla sám pro sebe, vznášející
se hora, osvětlená pochodněmi a koši na oheň. Bílé mramorové
paláce se leskly v časném ranním vzduchu.
"Zimní slunovrat," řekla Thalia. "Rada bohů."
2025 ©