Příšerné bylo, že jsem vážně pozoroval tu rodinnou podobu. Atlas
měl stejný panovačný výraz jako Zoe, stejný chladný povýšený
pohled, jaký měla někdy Zoe, když se naštvala, jenže u něj to
vypadalo tisíckrát hůř. Měl všechno to, co jsem od začátku na Zoe
nesnášel, ale nic z toho dobrého, čeho jsem si pak u ní začal vážit.
"Pusť Artemidu," žádala Zoe.
Atlas přistoupil k bohyni v řetězech. "Snad bys chtěla převzít
nebe od ní? Jen si posluž."
Zoe otevřela pusu, aby něco řekla, ale Artemis se ozvala: "Ne!
Nezkoušej to, Zoe! Zakazuji ti to."
Atlas se domýšlivě ušklíbl. Klekl si vedle Artemidy a pokusil se
jí sáhnout na tvář, ale bohyně po něm chňapla a málem mu ukousla
prsty.
"Hohó!" zachechtal se Atlas. "Vidíš, dceruško? Paní Artemidě
se ten nový úkol líbí. Myslím, že nechám všechny z Olympu nést
střídavě své břemeno, jakmile vládce Kronos zase povstane a tohle
bude střed našeho paláce. To ty slabochy naučí trochu pokoře."
Podíval jsem se na Annabeth. Zoufale se pokoušela mi něco
naznačit. Ukazovala hlavou na Luka. Ale já na ni dokázal jenom
zírat. Předtím jsem si toho nevšiml, ale něco se na ní změnilo. Ve
světlých vlasech teď měla šedé prameny.
"Od držení oblohy," zamumlala Thalia, jako by mi četla
myšlenky. "Ta váha ji mohla zabít."
"Já to nechápu," ozval jsem se. "Proč Artemis tu oblohu prostě
nepustí?"
Atlas se rozesmál. "Jak málo toho znáš, mladíčku. Tohle je
místo, kde se obloha a země poprvé setkaly, kde Uranos a Gaia
přivedli na svět své mocné děti Titány. Obloha pořád touží sevřít
202
zemi. Někdo ji musí držet v mezích, jinak by se přímo tady
zhroutila a okamžitě rozdrtila horu a všechno v dosahu sta hodin
chůze. Jakmile převezmeš břemeno, není úniku." Atlas se uchechtl.
"Pokud ho od tebe nepřebere někdo jiný."
Popošel k nám a prohlížel si Thalii a mě. "Takže tohle jsou
nejlepší hrdinové doby, co? No nic moc."
"Bojujte s námi," vyzval jsem ho. "A uvidíme."
"To tě bohové nic nenaučili? Nesmrtelný nebojuje s pouhým
smrtelníkem přímo. Je to pod naši důstojnost. Dovolím radši
Lukovi, aby tě zničil."
"Takže vy jste taky zbabělec," zaútočil jsem.
Atlasovi zahořely nenávistně oči. S potížemi se ode mě
odpoutal a soustředil se na Thalii.
"A co se tebe týká, dcero Diova, vypadá to, že se v tobě Luke
spletl."
"Nespletl jsem se," vypravil ze sebe Luke. Vypadal hrozně
slabý a každé slovo jako by ho bolelo. Kdybych k němu necítil
takovou nenávist, skoro by mi ho bylo líto. "Thalie, ty se k nám
ještě pořád můžeš přidat. Zavolej Ophiotaura. Přijde k tobě.
Podívej!"
Mávl rukou a vedle nás se objevila nádrž s vodou, jezírko
vsazené v černém mramoru, dost velké pro Ophiotaura. Dokázal
jsem si Bessieho v té nádržce představit. Čím víc jsem na to myslel,
tím jsem si byl jistější, že slyším Bessieho bučet.
Nemysli na něj! ozval se mi najednou v mozku Groverův hlas -
spojení vcítěním. Vnímal jsem jeho pocity. Byl na krajíčku zděšení.
Ztrácím Bessieho. Zablokuj ty myšlenky!
Pokoušel jsem se vyprázdnit si mozek. Snažil jsem se myslet na
hráče basketbalu, na skateboardy, na různé druhy bonbonů v
mámině obchodě. Na všechno možné, jen ne na Bessieho.
"Thalie, zavolej Ophiotaura," naléhal Luke. "A budeš mocnější
než bohové."
"Luku…" Její hlas zněl bolestně. "Co se to s tebou stalo?"
"Nepamatuješ si na všechny ty naše rozhovory? Kolikrát jsme
spolu proklínali bohy? Naši otcové pro nás nic neudělali. Nemají
právo vládnout světu!"
203
Thalia zavrtěla hlavou. "Pusť Annabeth. Nech ji jít."
"Když se ke mně přidáš," sliboval Luke, "může to být jako za
starých časů. My tři spolu. Bojovat za lepší svět. Prosím, Thalie,
jestli to neuděláš…"
Hlas mu přeskočil. "Je to moje poslední šance. Jestli na to
nepřistoupíš, on najde jiný způsob. Prosím."
Nevěděl jsem, co myslí, ale ten strach zněl dost opravdově.
Věřil jsem, že je Luke v nebezpečí. Jeho život závisel na tom, jestli
se k němu Thalia připojí. A měl jsem strach, že tomu uvěří i Thalia.
"Nedělej to, Thalie," varovala ji Zoe. "Musíme s nimi bojovat."
Luke znovu máchl rukou a objevil se oheň. V bronzovém koši,
přesně jako v táboře. Obětní oheň.
"Thalie," houkl jsem. "To ne."
Zlatý sarkofág za Lukem začínal zářit. Zároveň jsem v mlze
všude kolem nás uviděl obrazy: rostoucí černé mramorové zdi,
ruiny, které se dávaly dohromady. Rostl kolem nás příšerný a
zároveň krásný palác, vybudovaný ze strachu a smutku.
"Postavíme horu Othrys přesně tady," sliboval Luke tak
napjatým hlasem, že zněl skoro jako cizí. "Znovu bude silnější a
větší než Olymp. Podívej se, Thalie. My nejsme slabí."
Ukázal k oceánu a ve mně pokleslo srdce. Po svahu hory, od
pobřeží, kde kotvila Princezna Andromeda, pochodovala veliká
armáda. Drakény a Laistrygonové, nestvůry a polokrevní, pekelní
psi, harpyje a další, které jsem ani neuměl pojmenovat. Celá loď se
musela vyprázdnit, protože jich byly stovky, mnohem víc, než jsem
viděl na palubě tehdy v létě. A všichni pochodovali k nám. Za pár
minut sem dorazí.
"To je jenom ukázka toho, co přijde," prohlásil Luke. "Brzo
budeme připravení zaútočit na Tábor polokrevných. A pak na
samotný Olymp. Potřebujeme jenom tvoji pomoc."
Thalia příšernou chvíli váhala. Hleděla na Luka bolestnýma
očima, jako by nechtěla nic jiného než mu uvěřit. Pak zvedla kopí.
"Ty nejsi Luke. Už tě neznám."
"Ale ano, znáš," žebral. "Prosím. Nenuť mě… nenuť jeho, aby
tě zničil."
204
Nebyl čas. Pokud se ta armáda dostane na vršek hory, přemůže
nás. Znovu jsem se setkal s Annabethiným pohledem. Přikývla.
Podíval jsem se na Thalii a na Zoe a usoudil, že umřít v boji
vedle kamarádek jako ony nebude tak zlé.
"Teď," zavelel jsem.
Společně jsme vyrazili.
Thalia šla přímo po Lukovi. Nápor jejího štítu byl tak mocný, že se
Lukovy ochránkyně, dračí ženy, poplašeně rozutekly, pustily zlatou
rakev a nechaly ho být. Ale přestože Luke vypadal nemocně, s
mečem si pořád uměl poradit. Zavrčel jako divoké zvíře a vyrazil
do protiútoku. Jakmile Pomlouvač, jeho meč, zasáhl Thaliin štít,
vyrazila mezi nimi koule blesku a spálila vzduch žlutými
elektrickými výboji.
Co se mě týče, já udělal tu nejpitomější věc v životě, a to už je
co říct. Napadl jsem titánského vládce Atlase.
Rozesmál se, když jsem se k němu blížil. V rukách se mu
objevil veliký oštěp. Hedvábný oblek se proměnil na plnou řeckou
bojovou zbroj. "Tak do toho!"
"Percy!" vyjekla Zoe. "Dej pozor!"
Věděl jsem, před čím mě varuje. Cheirón mi kdysi dávno řekl:
Nesmrtelní jsou svázáni prastarými pravidly. Ale hrdina může
vyrazit kamkoli, napadnout kohokoli, pokud je dost smělý. Jakmile
ale jednou zaútočím, může Atlas útok opětovat přímo vší svou
silou.
Máchl jsem mečem a Atlas mě odhodil násadou oštěpu. Prolétl
jsem vzduchem a narazil do černé zdi. Nebyla to už mlha. Palác
rostl, cihla po cihle. Měnil se na opravdový.
"Blázne!" křikl Atlas škodolibě a odmáchl jeden šíp Zoe.
"Myslíš si, že když jsi zastavil toho chudáčka boha války, můžeš se
postavit i mně?"
Při zmínce o Arésovi to se mnou škublo. Vytrhl jsem se z
omámení a znovu zaútočil. Kdybych se tak dostal k té nádrži s
vodou, dokázal bych zdvojnásobit sílu.
205
Hrot oštěpu po mně sekal jako kosa. Napřáhl jsem Anaklusmos
a chtěl rozseknout násadu zbraně, ale připadalo mi, že mám ruku
jako z olova. Meč najednou vážil tunu.
Vzpomněl jsem si na Arésovo varování, které pronesl na pláži v
Los Angeles tak dávno: Až ho budeš potřebovat nejvíc, tvůj meč tě
zklame.
Teď ne! zaprosil jsem. Ale nebylo to k ničemu. Pokoušel jsem
se vyhnout, ale oštěp mě zasáhl do prsou a vyhodil mě do vzduchu
jako hadrovou panenku. Praštil jsem sebou o zem, hlava se mi
motala. Vzhlédl jsem a zjistil, že ležím u nohou Artemidy, která se
pořád napínala pod vahou oblohy.
"Uteč, chlapče," zapřísahala mě. "Musíš utéct!"
Atlas si dával načas, blížil se pomalu. Můj meč zmizel. Přepadl
přes okraj útesu. Možná se mi zase objeví v kapse - snad za pár
vteřin - ale to už bylo stejně jedno. V té době bude dávno po mně.
Luke a Thalia bojovali jako šílení, až se mezi nimi blýskalo.
Annabeth seděla na zemi a zoufale se snažila uvolnit si ruce.
"Umři, mladý hrdino," řekl Atlas.
Zvedl oštěp, aby mě probodl.
"Ne!" zaječela Zoe a ze štěrbiny v podpaží Atlasova brnění
vypučela záplava stříbrných šípů.
"ARGH!" zařval a obrátil se k dceři.
Sáhl jsem a ucítil Anaklusmos zase v kapse. Nemohl jsem s
Atlasem soupeřit ani s mečem. A pak mi přejel po zádech mráz.
Vzpomněl jsem si na slova proroctví: Prokletí Titána jednoho
nemine. Neměl jsem šanci Atlase porazit. Ale byl tu někdo jiný,
kdo by to možná dokázal.
"Tu oblohu," pobídl jsem bohyni. "Dejte mi ji."
"Ne, chlapče," odmítla mě Artemis. Na čele se jí perlil kovový
pot jako rtuť. "Ty nevíš, co po mně žádáš. Rozdrtí tě to!"
"Annabeth ji unesla!"
"Přežila jen taktak. Má v sobě ducha pravé Lovkyně. Ty tak
dlouho nevydržíš."
"Stejně umřu," pokrčil jsem rameny. "Předejte mi tu oblohu!"
Nečekal jsem na odpověď. Vytáhl jsem meč a přesekl jí řetězy.
Pak jsem k ní přistoupil, zapřel se o jedno koleno - zvedl ruce - a
206
dotkl se chladných těžkých mraků. Chvíli jsme s Artemidou nesli
váhu nebe společně. Byla to ta nejtěžší věc, jakou jsem kdy cítil,
jako by mě drtilo tisíc náklaďáků. Chtělo se mi omdlít bolestí, ale
zhluboka jsem oddechoval. Já to dokážu.
Pak Artemis zpod břemene vyklouzla a já ho držel sám.
Později jsem se mnohokrát pokoušel vysvětlit, jaké to je. Nikdy
se mi to nepodařilo.
Každý sval v těle se mi proměnil na oheň. Připadalo mi, jako by
se mi rozpouštěly kosti. Chtělo se mi křičet, ale neměl jsem sílu
otevřít pusu. Pomalu jsem klesal, níž a níž do země, váha oblohy
mě drtila.
Přemoz to! ozval se mi v hlavě Groverův hlas. Nevzdávej se.
Soustředil jsem se na dýchání. Kdybych tak jen udržel oblohu
nahoře ještě pár vteřin. Pomyslel jsem na Bianku, která položila
život kvůli tomu, abychom se sem dostali. Když ona udělala tohle,
já dokážu udržet oblohu.
Začal jsem vidět rozmazaně. Všechno se barvilo do červena.
Občas jsem zahlédl něco z bitvy, ale nevěděl jsem, jestli vidím
jasně. Tamhle byl Atlas v plné bojové zbroji, bodal oštěpem a
chechtal se přitom jako šílenec. A Artemis byla jako stříbrná
šmouha. Měla dva příšerné lovecké nože, každý dlouhý jako její
paže, divoce sekala po Titánovi, vyhýbala se a úžasně lehce a
půvabně skákala. Jak tak manévrovala, zdálo se, že mění podobu.
Byla tygr, gazela, medvěd, sokol. Nebo to možná takhle vnímal
jenom můj horečnatý mozek. Zoe střílela na otce šípy, mířila mu do
spár v brnění. Zařval pokaždé, když šíp našel cíl, ale rána na něj
pokaždé působila jako včelí žihadlo. Jenom ho ještě víc rozběsnila
a bojoval dál.
Thalia a Luke se bili kopím proti meči, pořád se kolem nich
blýskalo. Thalia tlačila Luka zpátky aurou svého štítu. Ani on před
ní nebyl imunní. Couval, škubal sebou a nespokojeně vrčel.
"Vzdej se!" křičela Thalia. "Nikdy mě neporazíš, Luku."
Vycenil zuby. "To se uvidí, dávná kamarádko."
Po tváři mi tekl pot. Ruce jsem měl kluzké. Ramena by ječela
bolestí, kdyby mohla. Připadalo mi, jako by mi někdo svařoval
obratle v páteři pájecí lampou.
Atlas postupoval a tlačil na Artemidu. Byla rychlá, ale tu sílu
nedokázala zastavit. Jeho oštěp udeřil do země tam, kde ještě před
zlomkem vteřiny stála, a ve skále se objevila puklina. Přeskočil ji a
dál ji stíhal. Vedla ho zpátky směrem ke mně.
Připrav se, promluvila mi v mozku.
Bolestí jsem ztrácel schopnost myslet. Odpověděl jsem jí něco
jako arggghhh-ouuuuuu.
"Na holku bojuješ dobře." Atlas se rozesmál. "Ale pro mě nejsi
žádný soupeř."
Naznačil falešný výpad špičkou oštěpu a Artemis se vyhnula.
Viděl jsem, jak se schyluje k léčce. Atlasův oštěp máchl a podrazil
Artemidě nohy. Upadla a Atlas se napřáhl, aby jí zasadil smrtelnou
ránu.
"Ne!" zaječela Zoe. Skočila mezi otce a Artemidu a vystřelila
šíp Titánovi přímo do čela. Uvízl tam jako roh jednorožce. Atlas
zařval vztekem. Smetl dceru hřbetem ruky a odhodil ji do černých
skal.
Chtěl jsem vykřiknout, rozběhnout se jí na pomoc, ale nemohl
jsem promluvit ani se pohnout. Neviděl jsem ani, kde Zoe přistála.
Pak se Atlas s triumfálním výrazem ve tváři obrátil k Artemidě.
Zdálo se, že bohyně je raněná. Nezvedala se.
"První prolitá krev v nové válce," radoval se škodolibě Atlas. A
bodl směrem dolů.
Artemis vyrazila bleskurychle jako myšlenka a popadla násadu
oštěpu. Zasáhl zem hned vedle ní a ona zatáhla dozadu, použila
oštěp jako páku, nakopla vládce Titánů a odpálila ho do vzduchu
přes sebe. Viděl jsem, jak se na mě hroutí, a došlo mi, co se stane.
Uvolnil jsem držení nebes, a jakmile do mě Atlas narazil, nesnažil
jsem se udržet na nohou. Nechal jsem se srazit z cesty a odvalil se
co nejdál.
Atlasovi se snesla na záda váha oblohy a málem ho rozmačkala,
než se mu podařilo zvednout se na kolena. Snažil se vymanit zpod
té drtivé váhy. Ale bylo pozdě.
"Neeeee!" Zařval tak mohutně, až to otřáslo horou. "Už
neeee!"
Atlas byl chycen pod svým starým břemenem.
208
Zkusil jsem vstát a zase jsem spadl, omámený bolestí. Připadalo
mi, jako by mi hořelo celé tělo.
Thalia zatlačila Luka až ke kraji útesu, pořád bojovali, hned
vedle zlaté rakve. Thalia měla slzy v očích. Lukovi se přes prsa táhl
krvavý šrám a bledý obličej se mu leskl potem.
Vyrazil na Thalii a ona ho udeřila štítem. Meč mu vyletěl z
rukou a zazvonil o skálu. Thalia mu přitiskla špičku kopí na krk.
Chvíli bylo ticho.
"No?" zeptal se Luke. Snažil se to zatajit, ale cítil jsem mu v
hlase strach. Thalia se třásla zuřivostí.
Za ní se vydrápala Annabeth, konečně se osvobodila z pout.
Tvář měla poškrábanou a špinavou od hlíny. "Nezabíjej ho!"
"Je to zrádce," houkla Thalia. "Zrádce!"
Ve svém omámení jsem si uvědomil, že Artemis už není u mě.
Odběhla k černým skalám, kam dopadla Zoe.
"Odvedeme Luka zpátky," prosila Annabeth. "Na Olymp. On…
bude užitečný."
"Tohle chceš, Thalie?" ušklíbl se Luke. "Vrátit se triumfálně na
Olymp? Potěšit tatíčka?"
Thalia zaváhala a Luke zoufale hrábl po jejím kopí.
"Ne!" vykřikla Annabeth. Ale bylo pozdě. Thalia bez
uvažování Luka odkopla. Ztratil rovnováhu, ve tváři se mu objevila
hrůza a pak se zřítil dolů.
"Luku!" zaječela Annabeth.
Hnali jsme se ke kraji útesu. Pod námi se překvapeně zastavila
armáda z Princezny Andromedy. Všichni zírali na Lukovo
polámané tělo na skalách. I když jsem ho tolik nenáviděl, nemohl
jsem se na to dívat. Chtělo se mi věřit, že je ještě živý, ale to bylo
nemožné. Spadl nejmíň z patnácti metrů a nehýbal se.
Jeden obr vzhlédl a zabručel: "Zabte je!"
Thalia byla ztuhlá smutkem, po tvářích se jí řinuly slzy. Stáhl
jsem ji zpátky, zatímco nám nad hlavami přeletěla vlna oštěpů.
Běželi jsme ke skalám a nevšímali si klení a hrozeb Atlase, jak
jsme ho míjeli.
"Artemido!" zavolal jsem.
209
Bohyně vzhlédla a výraz ve tváři měla zdrcený skoro stejně
jako Thalia. Zoe ležela bohyni v náruči. Dýchala. Oči měla
otevřené. Ale stejně…
"Ta rána je otrávená," řekla Artemis.
"Atlas ji otrávil?" zeptal jsem se.
"Ne," odpověděla bohyně. "Atlas ne."
Ukázala nám zranění, které měla Zoe na boku. Málem jsem
zapomněl, že ji poškrábal drak Ladon. Rána byla mnohem horší,
než dala Zoe najevo. Skoro jsem se tam nedokázal podívat. Pustila
se do boje s otcem i přes to příšerné zranění, které z ní už vysávalo
sílu.
"Hvězdy," mumlala Zoe. "Nevidím je."
"Nektar a ambrózii," napadlo mě. "Honem! Musíme jí je dát."
Nikdo se ani nehnul. Ve vzduchu visel smutek.
Kronova armáda postoupila až pod vrchol. I Artemis byla moc
otřesená, než aby se pohnula. Možná bychom se tam na místě
dočkali záhuby, ale pak jsem uslyšel podivný bzučivý zvuk.
Zrovna když se armáda nestvůr vynořila na kopci, snesl se z
nebe Sopwith Camel.
"Pryč od mojí dcery!" vykřikl doktor Chase a spustil své
kulomety. Kropily zem kulkami a vyděsily celou skupinu nestvůr,
až se rozutekla.
"Tati?" vykřikla Annabeth nevěřícně.
"Utíkej!" zavolal a jeho hlas slábl, jak se dvojplošník vzdaloval.
To probralo Artemidu ze žalu. Vzhlédla ke starému letadlu,
které teď vybíralo zatáčku na další útok.
"Hrdinný muž," uznala Artemis zdráhavě. "Pojďte. Musíme
odsud Zoe dostat pryč."
Zvedla si ke rtům lovecký roh a přes údolí Marina se ozvěnou
rozezněl jasný zvuk. Zoe se zachvěla víčka.
"Vydrž!" prosil jsem ji. "Dopadne to dobře!"
Dvojplošník podnikl další nálet. Pár obrů hodilo oštěpy a jeden
prolétl letadlu přímo mezi křídly, ale kulomety pálily dál. Užasle
jsem si uvědomil, že doktor Chase musel na výrobu kulek nějak
sehnat božský bronz. První řada hadích žen zakvílela, když je
kulometná salva rozprášila do sírově žlutého prachu.
210
"To je… můj táta!" hlesla Annabeth ohromeně.
Neměli jsme čas obdivovat jeho letecké umění. Obři a hadí
ženy se už vzpamatovávali z překvapení. Doktor Chase by mohl
mít brzo malér.
A zrovna v tu chvíli se rozjasnilo měsíční světlo a z oblohy se
snesl stříbrný vůz, tažený tím nejkrásnějším jelenem, jakého jsem
kdy viděl. Přistál hned vedle nás.
"Nastupte," pobídla nás Artemis.
Annabeth mi pomohla dostat dovnitř Thalii. Pak jsem pomohl
Artemidě se Zoe. Zabalili jsme ji do deky, Artemis přitáhla otěže a
vůz vyrazil z hory přímo do vzduchu.
"Jako sáně Santa Clause," zamumlal jsem, pořád ještě
omámený bolestí.
Artemis si dala tu práci a ohlédla se na mě. "Jistěže, mladý
polokrevný. Odkud myslíš, že asi pochází ta legenda?"
Když doktor Chase viděl, že jsme bezpečně pryč, obrátil letadlo
a následoval nás jako čestná stráž. Musel to být vážně povedený
výjev, dokonce i na poměry San Franciska: stříbrný létající vůz
tažený jelenem, doprovázený dvojplošníkem z první světové.
Kronova armáda za námi vztekle zařvala, jak se tak
shromáždila na vršku hory Tamalpais, ale nejhlasitěji bylo slyšet
Atlase. Proklínal bohy a vzpíral se pod vahou nebes.
2025 ©