16. kapitola

"Nikdy to nezvládneme," postěžovala si Zoe. "Postupujeme moc

pomalu. Ale Ophiotaura opustit nemůžeme."

"Búúúú," souhlasil Bessie. Plaval vedle mě, jak jsme tak klusali

po nábřeží. Nákupní molo jsme nechali daleko za sebou. Mířili

jsme k mostu Golden Gate, ale byl o dost dál, než jsem si myslel.

Slunce se už sklánělo k západu.

"Já to nechápu," zavrtěl jsem hlavou. "Proč se tam musíme

dostat do západu?"

"Hesperidky jsou nymfy západu," poučila mě Zoe. "Do jejich

zahrady můžeme vejít, jenom když se den mění v noc."

"Co se stane, když to nestihneme?"

"Zítra jest zimní slunovrat. Jestli zmeškáme západ, budeme

muset čekat až do zítřka do večera. A v té době už bude po radě

Olympanů. Musíme paní Artemidu osvobodit dnes."

Nebo Annabeth zemře, pomyslel jsem si, ale nahlas jsem to

neřekl.

"Potřebujeme auto," ozvala se Thalia.

"A co Bessie?" zeptal jsem se.

Grover se na místě zarazil. "Mám nápad! Ophiotaurus se umí

zjevit v různých vodních nádržích, že?"

"No, ano," potvrdil jsem. "Teda, byl v zálivu Long Islandu. Pak

si prostě zaskočil do vody v Hooverově přehradě. A teď je tady."

"Takže ho snad přimějeme, aby se vrátil do zálivu Long

Islandu," uvažoval Grover. "A Cheirón nám pak pomůže dostat ho

na Olymp."

"Ale on jde za mnou," namítl jsem. "Když budu pryč, pozná,

kam má jít?"

"Búúú," ozval se Bessie zoufale.

187

"Já… já mu to můžu ukázat," nabídl se Grover. "Půjdu s ním."

Zůstal jsem na něj hledět. Grover nebyl žádným milovníkem

vody. Loni se málem utopil v Moři nestvůr a s těmi kozími kopyty

nebyl nijak zvláštní plavec.

"Jsem jediný, kdo s ním umí mluvit," přesvědčoval mě Grover.

"Je to rozumné."

Sklonil se a řekl něco Bessiemu do ucha. Bessie se zachvěl a

pak spokojeně tiše zabučel.

"Požehnání přírody," vysvětloval Grover. "To by nám mělo

pomoct bezpečně proplout vodami. Percy, pomodli se taky k otci.

Třeba nám zajistí klidnou cestu přes moře."

Nešlo mi do hlavy, jak by mohli doplavat zpátky z Kalifornie až

na Long Island. Na druhé straně, nestvůry necestují stejně jako lidé.

To už jsem viděl mockrát.

Pokusil jsem se soustředit na vlny, na vůni oceánu, na zvuk

přílivu.

"Otče," požádal jsem. "Pomozte nám. Dostaňte Ophiotaura a

Grovera bezpečně do tábora. Chraňte je na moři."

"Taková modlitba vyžaduje oběť," mínila Thalia. "Něco

pořádného."

Chvilku jsem uvažoval. Pak jsem sundal kabát.

"Percy," ozval se Grover. "Myslíš to vážně? Ta lví kůže… ta je

fakt užitečná. Používal ji Hérakles!"

Jakmile to řekl, něco jsem si uvědomil.

Koukl jsem se na Zoe, která si mě opatrně měřila. Došlo mi, že

vím, kdo byl ten její hrdina - který jí zničil život, způsobil, že ji

vyhnali z rodiny, a nikdy se ani slovem nezmínil, jak mu pomohla:

Hérakles, hrdina, kterého jsem celý život obdivoval.

"Pokud to přežiju," prohlásil jsem, "nebude to díky tomu, že

mám kabát ze lví kůže. Já nejsem Hérakles."

Hodil jsem kabát do zálivu. Proměnil se zas ve zlatou lví

kožešinu a zaleskl se ve světle. Pak začal klesat do vln a zdálo se,

jako by se na vodě rozpouštěl do slunečního světla.

Zvedl se mořský vánek.

Grover se zhluboka nadechl. "No, nemáme času nazbyt."

188

Skočil do vody a okamžitě začal klesat ke dnu. Bessie vklouzl

vedle něj a nechal se chytit kolem krku.

"Dejte pozor," kladl jsem jim oběma na srdce.

"Dáme," sliboval Grover. "Takže, ehm… Bessie? Plujeme na

Long Island. Je to na východě. Tamtudy."

"Búúú?" optal se Bessie.

"Ano," potvrdil Grover. "Long Island. Je to ten ostrov. A… je

dlouhý. No, tak do toho."

"Búúú!"

Bessie vyrazil kupředu. Začal se potápět a Grover vyhrkl: "Já

neumím dýchat pod vodou! Zrovna si říkám, že bych to měl

připomenout -" Glogloglo!

Ponořili se pod hladinu a já doufal, že otcova ochranná ruka

zahrnuje i takové drobnosti jako dýchání pod vodou.

"No, takže jeden problém jest vyřešen," uzavřela to Zoe. "Ale

jak se dostaneme do zahrady mých sester?"

"Thalia má pravdu," uvažoval jsem. "Potřebujeme auto. Ale s

tím nám tu nikdo nepomůže. Pokud si ho sami, ehm, nepůjčíme."

To řešení se mi nelíbilo. Jasně, byla to situace života a smrti, ale

krádež je jednou krádež a ještě bychom na sebe upozornili.

"Počkat," vyhrkla Thalia. Začala se hrabat v batohu. "V San

Francisku je někdo, kdo by nám mohl pomoct. Někde tu mám

adresu."

"Kdo?" chtěl jsem vědět.

Thalia vytáhla pomačkanou stránku ze zápisníku a ukázala nám

ji. "Profesor Chase. Annabethin táta."

Dva roky jsem poslouchal Annabethino remcání na otce, a tak jsem

čekal, že bude mít rohy jako ďábel a tesáky. Rozhodně jsem

nečekal chlapíka ve staromódní letecké čepici a s ochrannými

brýlemi. Vypadal tak divně, oči měl za skly tak vypoulené, že jsme

na přední verandě všichni couvli.

"Ahoj," pozdravil nás přátelsky. "Máte pro mě letadla?"

Thalia, Zoe a já jsme se na sebe opatrně podívali.

"Ehm, ne, pane," odpověděl jsem.

189

"Sakra," zachmuřil se. "Potřebuju ještě tři modely stíhaček

Sopwith Camel."

"Jasně," souhlasil jsem, i když jsem netušil, o čem to mluví.

"Jsme kamarádi Annabeth."

"Annabeth?" napřímil se, jako bych mu dal elektrický šok. "Je

v pořádku? Stalo se něco?"

Nikdo z nás neodpověděl, ale z obličejů nám musel vyčíst, že je

něco moc špatně. Sundal si tu čepici a brýle. Měl vlasy pískové

barvy jako Annabeth a pronikavé hnědé oči. Na staršího chlápka

byl podle mě docela hezký, ale vypadal, jako že se pár dní neholil,

a košili měl špatně zapnutou, takže mu límec na jedné straně

vystupoval výš než na druhé.

"Pojďte radši dál," pozval nás.

Nevypadalo to jako dům, do kterého se právě nastěhovali. Na

schodech leželi rozházení roboti z lega a v obýváku na pohovce

dřímaly dvě kočky. Kávový stolek se prohýbal pod časopisy a na

zemi se povaloval zimní kabát nějakého malého děcka. Po celém

domě voněly čerstvě upečené čokoládové sušenky. Z kuchyně se

linula jazzová hudba. Působilo to jako spokojený domov plný

nepořádku - takové to odjakživa zabydlené místo.

"Tatí!" vykřikl malý kluk. "On mi rozebírá roboty!"

"Bobby," zavolal doktor Chase roztržitě, "nerozebírej bratrovi

roboty."

"Já jsem Bobby," protestoval chlapec. "On je Matthew!"

"Matthewe," zavolal doktor Chase, "nerozebírej bratrovi

roboty!"

"Jasně, tati!"

Doktor Chase se k nám obrátil. "Půjdeme nahoru do mé

pracovny. Tudy."

"Zlato?" zavolala nějaká žena. V obýváku se objevila

Annabethina nevlastní máma a otírala si ruce do utěrky. Byla to

hezká Asiatka s červeným melírem ve vlasech, svázaných do uzlu.

"Co to máš za hosty?" zeptala se.

"No, vlastně," zabručel doktor Chase. "To jsou…"

Bezradně na nás hleděl.

190

"Fredericku," napomenula ho. "Ty ses jich zapomněl zeptat na

jména?"

Trochu rozpačitě jsme se představili, ale paní Chaseová se

zatvářila vážně mile. Zeptala se, jestli nemáme hlad. Přiznali jsme,

že ano. Slíbila, že nám přinese nahoru sušenky a sendviče a colu.

"Miláčku," dodal doktor Chase. "Přišli kvůli Annabeth."

Napůl jsem čekal, že se paní Chaseová při zmínce o nevlastní

dceři promění v nepříčetného šílence, ale ona jen našpulila rty a

zatvářila se ustaraně. "Dobře. Běžte nahoru do pracovny a já vám

přinesu jídlo." Usmála se na mě. "Ráda tě poznávám, Percy. Hodně

jsem o tobě slyšela."

Nahoře jsme vešli do pracovny doktora Chase a já se neudržel:

"Páni!"

Pokoj byl od stěny ke stěně zarovnán knihami, ale co mě

doopravdy nadchlo, to byly válečné hračky. Stál tam veliký stůl s

miniaturními tanky a vojáčky, kteří bojovali u modré namalované

řeky mezi kopci a falešnými stromy a podobnými věcmi. Na nitích

visely ze stropu staré dvojplošníky, nasměrované do různých úhlů

jakoby v plném proudu leteckého souboje.

Doktor Chase se usmál. "Ano. Třetí bitva u Ypry. Víte, píšu

studii o nasazení Sopwith Camelů k ostřelování nepřátelských linií.

Jsem přesvědčený o tom, že sehrály mnohem větší roli, než se jim

přisuzuje."

Sundal ze závěsu jeden dvojplošník a máchl s ním přes bitevní

pole, vrčel přitom jako letecký motor a srážel německé vojáčky.

"Aha, jasně," přikývl jsem. Věděl jsem, že Annabethin otec je

profesorem vojenské historie. Ale Annabeth se nikdy nepochlubila,

že si hraje s vojáčky.

Zoe popošla blíž a studovala bitevní pole. "Německé linie byly

dál od řeky."

Doktor Chase na ni zůstal hledět. "Jak to víš?"

"Byla jsem tam," prohlásila jakoby nic. "Artemis nám chtěla

ukázat, jak hrozná jest válka, jak proti sobě dokážou bojovat

smrtelníci. A jak jest nerozumná. Ta bitva byla úplně zbytečná."

Doktora Chasea to šokovalo, až mu poklesla čelist. "Ty -"

"Je to Lovkyně, pane," vysvětlovala Thalia. "Ale proto jsme

nepřišli. Potřebujeme -"

"Viděla jsi tam Sopwith Camely?" chtěl vědět doktor Chase.

"Kolik jich bylo? V jakých formacích létaly?"

"Pane," přerušila ho znova Thalia. "Annabeth je v nebezpečí."

To ho vzpamatovalo. Odložil dvojplošník.

"Jistě," přikývl. "Řekněte mi všechno."

Nebylo to snadné, ale snažili jsme se. Odpoledního světla venku

mezitím ubývalo. Docházel nám čas.

Když jsme skončili, sesunul se doktor Chase ve svém koženém

křesle. Propletl si prsty. "Moje ubohá statečná Annabeth. Musíme

si pospíšit."

"Pane, potřebujeme dopravit k Mount Tamalpais," prohlásila

Zoe. "A potřebujeme jet hned."

"Já vás tam odvezu. Hmm, rychlejší by bylo letět camelem, ale

tam se vejdou jenom dva."

"Páni, vy máte opravdové letadlo?" zeptal jsem se.

"Tam dole v parku Crissy Field, bývalo to letiště," oznámil nám

pyšně doktor Chase. "To proto jsem se sem přestěhoval. Můj

sponzor je soukromý sběratel a má pár nejlepších exemplářů z

první světové na světě. Dovolil mi restaurovat Sopwith Camel -"

"Pane," skočila mu do řeči Thalia. "Úplně stačí auto. A možná

by bylo lepší, kdybychom jeli bez vás. Je to moc nebezpečné."

Doktor Chase se nespokojeně zamračil. "Tak počkej, mladá

dámo. Annabeth je moje dcera. Ať je to nebezpečné, nebo ne, já…

nemůžu jenom tak -"

"Svačina," oznámila paní Chaseová. Protlačila se dveřmi s

tácem plným sendvičů s burákovým máslem a džemem a colou a

sušenkami, rovnou vytaženými z trouby, čokoládové kousky se v

nich ještě roztékaly. Thalia a já jsme jich pár zhltli, než stačila Zoe

vysvětlit: "Já umím řídit, pane. Nejsem tak mladá, jak vypadám.

Slibuju, že vám auto nezničím."

Paní Chaseová svraštila obočí. "O co tu jde?"

"Annabeth je v nebezpečí," vysvětloval doktor Chase. "Na

Mount Tam. Odvezl bych je tam, ale… zřejmě to není místo pro

smrtelníky."

192

Znělo to, jako by se mu ta poslední slova říkala dost těžce.

Čekal jsem, že mu to paní Chaseová zakáže. No vážně, který

smrtelný rodič by půjčil auto třem nezletilým puberťákům? K

mému překvapení paní Chaseová přikývla. "Tak ať radši honem

vyrazí."

"Správně!" Doktor Chase vyskočil a začal se poplácávat po

kapsách. "Kde mám jenom…"

Jeho žena si vzdychla. "Fredericku, vážně, ty bys ztratil i hlavu,

kdybys ji neměl zabalenou do té své letecké čepice. Klíčky visí na

háčku u předních dveří."

"Správně!" zaradoval se doktor Chase.

Zoe popadla jeden sendvič. "Děkujeme vám oběma. Měli

bychom jít. Hned."

Vyhrnuli jsme se ze dveří a dolů po schodech a Chaseovi hned

za námi.

"Percy," zavolala paní Chaseová, když jsem odcházel, "vyřiď

Annabeth… Vyřiď jí, že tu má pořád domov, ano? Připomeň jí to."

Naposled jsem se rozhlédl po zaneřáděném obýváku.

Annabethini nevlastní bratři kolem sebe trousili lego a hádali se, ve

vzduchu se vznášela vůně sušenek. Pomyslel jsem si, že to tu není

špatné.

"Řeknu jí to," slíbil jsem.

Vyběhli jsme ke žlutému volkswagenu se stahovací střechou,

zaparkovanému na příjezdové cestě. Slunce klesalo k obzoru.

Počítal jsem, že máme na záchranu Annabeth necelou hodinu.

"Nedokáže ten krám jet rychleji?" dožadovala se Thalia.

Zoe se do ní zabodla pohledem. "Nemůžu za dopravní zácpy."

"Mluvíte obě jako moje máma," rýpl jsem si do nich.

"Buď zticha!" okřikly mě jednohlasně.

Zoe se proplétala provozem na mostě Golden Gate. Slunce

klesalo za obzor, když jsme se konečně dostali do okresu Marin a

odbočili z dálnice.

Silnice byly šíleně úzké, klikatily se mezi lesy a po svazích hor

a po krajích prudkých roklí. Zoe ani nezpomalila.

"Proč tu všechno smrdí jako bonbony proti kašli?" zajímalo mě.

193

"Eukalypty." Zoe ukázala na mohutné stromy všude kolem.

"To je to, co žerou koaly?"

"A nestvůry," dodala. "Moc rády žvýkají ty listy. Zvlášť draci."

"Draci žvýkají eukalyptové listy?"

"Nemysli si," řekla Zoe, "kdybys měl dech jako drak, taky bys

žvýkal eukalyptus."

Nehádal jsem se s ní, ale měl jsem oči na stopkách. Před námi

se tyčila hora Mount Tamalpais. Myslím, že na poměry hor byla

dost malá, ale jak jsme se k ní blížili, vypadala najednou až moc

obrovská.

"Takže tohle je Hora zoufalství?" zeptal jsem se.

"Ano," potvrdila Zoe napjatě.

"Proč se jí tak říká?"

Mlčela skoro míli cesty, až pak odpověděla: "Po válce mezi

Titány a bohy bylo mnoho Titánů potrestáno a uvězněno. Krona

rozkouskovali a shodili do Tartaru. Jeho pravou ruku, generála jeho

vojska, uvěznili tady nahoře, na vrcholu, hned za zahradou

Hesperidek."

"To je ten Generál," kývl jsem. Zdálo se, že kolem vrcholku

krouží mraky, jako by je hora přitahovala a točila s nimi jako s

káčou. "Co se to tam nahoře děje? Bouřka?"

Zoe neodpověděla. Měl jsem pocit, že přesně ví, co ty mraky

znamenají, a nelíbí se jí to.

"Musíme se soustředit," ozvala se Thalia. "Mlha je tu vážně

silná."

"Ta magická nebo přírodní?" zeptal jsem se.

"Obě."

Šedé mraky se stahovaly nad horou ještě víc a my jeli dál přímo

k nim. Teď už jsme byli venku z lesa na rozlehlém volném prostoru

se skalami, trávou, kameny a mlhou.

Projížděli jsme zatáčkou s výhledem a já se náhodou podíval

dolů k oceánu. Uviděl jsem něco, z čeho jsem až nadskočil na

sedadle.

"Koukejte!" Ale zahnuli jsme a oceán zmizel za kopci.

"Co je?" zeptala se Thalia.

194

"Velká bílá loď," vyhrkl jsem. "Zakotvená u pláže. Vypadala

jako výletní."

Vykulila oči. "Lukova loď?"

Chtělo se mi říct, že nevím. Mohla to být náhoda. Ale věděl

jsem, že to tak není. Na té pláži opravdu kotvila Princezna

Andromeda, Lukova ďábelská výletní loď. To proto ji vypravil až

do Panamského průplavu. Byla to jediná cesta, jak ji dostat z

východního pobřeží do Kalifornie.

"Takže budeme mít společnost," zabručela Zoe zarputile.

"Kronovu armádu."

Chystal jsem se odpovědět, ale najednou se mi zježily vlasy v

zátylku. Thalia houkla: "Zastav auto. HONEM!"

Zoe musela vycítit, že se něco děje, protože se na nic neptala a

dupla na brzdu. Žlutý volkswagen se dvakrát otočil kolem dokola a

pak se zastavil na kraji útesu.

"Ven!" Thalia otevřela dveře a vší silou do mě strčila. Oba jsme

se vykutáleli na silnici. V další vteřině se ozvalo: BUUUUM!

Zablesklo se a volkswagen doktora Chasea vybuchl jako

kanárkově žlutý granát. Nebýt Thaliina štítu, který se nade mnou

objevil, nejspíš by mě zabila nějaká střepina. Uslyšel jsem kovový

déšť, a když jsem otevřel oči, byli jsme obklopení troskami. Část

nárazníku auta se zabodla do silnice. Doutnající střecha se motala v

kruzích kolem. Silnice byla posetá kusy žlutého kovu.

Polkl jsem příchuť kouře, kterou jsem měl v puse, a podíval

jsem se na Thalii. "Zachránila jsi mi život."

"Další pak pod rukou rodiče zahyne," zamumlala. "Sakra. On

by mě snad zničil? Mě?"

Chvilku mi trvalo, než mi došlo, že mluví o svém otci.

"Poslouchej, to nemohl být Diův blesk. Rozhodně ne."

"A čí teda?" chtěla vědět Thalia.

"Nevím. Zoe přece vyslovila Kronovo jméno. Možná on -"

Thalia zavrtěla hlavou. Vypadala vzteklá a omráčená. "Ne. To

nebylo ono."

"Počkat," zarazil jsem se. "Kde je Zoe? Zoe!"

195

Oba jsme se zvedli a oběhli zničený volkswagen. Uvnitř nic

nebylo. Nic nebylo ani kolem na silnici. Podíval jsem se dolů z

útesu. Žádná stopa.

"Zoe!" zavolal jsem.

A najednou stála hned vedle mě a tahala mě za ruku. "Ticho, ty

blázne! Chceš probudit Ladona?"

"Myslíš, že už jsme tady?"

"Hodně blízko," přikývla. "Pojďte za mnou."

Přes silnici se táhly pásy mlhy. Zoe do jednoho z nich vešla, a

když se mlha rozplynula, už tam nebyla. S Thalií jsme se na sebe

podívali.

"Mysleme na Zoe," radila Thalia. "Jdeme za ní. Běž přímo do

té mlhy a mysli na ni."

"Počkej, Thalie. Ohledně toho, co se stalo tam u mola…

myslím s tou mantichorou a obětí -"

"Nechci o tom mluvit."

"Ty bys vážně… víš co?"

Zaváhala. "Prostě mě to šokovalo. To je celé."

"Zeus ten blesk na auto neposlal. Byl to Kronos. Rád by tě

ovládl, aby ses naštvala na otce."

Zhluboka se nadechla. "Percy, já vím, že se mi snažíš pomoct.

Díky. Ale pojďme. Musíme dál."

Vešla do toho oparu, do té mlhy a já za ní.

Když se mlha rozplynula, byl jsem pořád na svahu hory, ale na

prašné cestě. Tráva zhoustla. Západ slunce maloval po moři krvavě

rudou šmouhu. Vrch hory se teď zdál blíž, obklopovaly ho

bouřkové mraky a vypadal jako nabitý surovou silou. Na vršek

vedla jenom jedna stezka, přímo před námi. A táhla se skrz svěží

louku, plnou stínů a květů: byla to zahrada soumraku, přesně jak

jsem ji viděl ve snu.

Nebýt toho obrovského draka, byla by ta zahrada nejkrásnější

místo, jaké jsem kdy viděl. Tráva se třpytila stříbřitým večerním

světlem a květiny měly tak pestré barvy, že málem zářily ve tmě.

Nášlapné kameny z leštěného černého mramoru vedly z obou stran

kolem jabloně, vysoké jako pětipatrový dům. Každá větev se leskla

196

zlatými jablky, a nemyslím žlutými jablky jako v obchodu se

zeleninou a ovocem. Myslím pravými zlatými jablky. Nedokážu

popsat, čím tak lákala, ale sotva jsem ucítil jejich vůni, věděl jsem,

že jediné kousnutí by byla ta nejlahodnější věc, jakou jsem kdy

ochutnal.

"Jablka nesmrtelnosti," řekla Thalia. "Svatební dar pro Héru od

Dia."

Chtělo se mi jít a jedno si utrhnout, jenže kolem stromu byl

omotaný drak.

Víš, nevím, co si představíš, když řeknu drak. Ať je to co chce,

rozhodně to není dost děsivé. Tělo tohoto plaza bylo silné jako

raketový motor a lesklo se měděnými šupinami. Měl víc hlav, než

jsem dokázal napočítat, jako by někdo vzal sto zabijáckých krajt a

svázal je dohromady. Zdálo se, že spí. Hlavy ležely stočené jako

veliká porce špaget na hromadě v trávě a všechny oči byly zavřené.

Pak se daly do pohybu stíny před námi. Ozval se nádherný

záhadný zpěv, zdálo se, jako by ty hlasy vycházely ze studny. Sáhl

jsem po Anaklusmu, ale Zoe mi zadržela ruku. Zjevily se čtyři

mihotavé postavy, čtyři mladé ženy, které se hodně podobaly Zoe.

Všechny byly oblečeny v bílých řeckých rouchách. Pleť měly jako

karamel. Hedvábné černé vlasy jim volně padaly na ramena. Bylo

to divné, ale nikdy jsem si neuvědomil, jak je Zoe krásná, dokud

jsem neviděl její sestry Hesperidky. Vypadaly stejně jako ona -

nádherné a nejspíš pořádně nebezpečné.

"Sestry," oslovila je Zoe.

"Nevidíme žádnou sestru," prohlásila dívka chladně, "ale dva

polokrevné a Lovkyni. A ti brzo zemřou."

"To jsi pochopila špatně." Popošel jsem dopředu. "Nikdo

nezemře."

Dívky si mě prohlížely. Měly oči jako sopečnou lávu, sklovité a

úplně černé.

"Perseus Jackson," řekla jedna.

"Ano," dumala druhá. "Nechápu, proč by měl představovat

nějakou hrozbu."

"Kdo řekl, že představuju hrozbu?"

197

První Hesperidka se ohlédla za sebe k vrcholu hory. "Bojí se tě.

Nejsou rádi, že tě tahle nezabila."

Ukázala na Thalii.

"Někdy mám sto chutí to udělat," přiznala Thalia. "Ale děkuju

pěkně, radši ne. Je to kamarád."

"Zde nejsou kamarádi, dcero Diova," oznámila ta dívka. "Jen

nepřátelé. Vraťte se."

"Bez Annabeth ne," namítla Thalia.

"A bez Artemidy," dodala Zoe. "Musíme se dostat k hoře."

"Ty víš, že tě zabije," domlouvala jí dívka. "Nejsi pro něj žádný

soupeř."

"Artemis musí být osvobozena," stála na svém Zoe. "Nechte

nás projít."

Dívka zavrtěla hlavou. "Ty tady už nemáš žádná práva. Stačí

nám jenom zvýšit hlas a Ladon se probudí."

"Ten mi neublíží," prohlásila Zoe.

"Ne? A co tvým údajným přátelům?"

Pak Zoe udělala tu poslední věc, kterou bych čekal. Vykřikla:

"Ladone! Probuď se!"

Drak se zavrtěl, zaleskl se jako hromada mincí. Hesperidky

zaječely a rozutekly se. Ta hlavní z nich vyjekla: "Zbláznila ses?"

"Tys nikdy neměla odvahu, sestro," řekla Zoe. "To jest tvůj

problém."

Drak Ladon se teď svíjel, sto hlav šlehalo kolem, jazyky se

míhaly a ochutnávaly vzduch. Zoe vztáhla ruce a postoupila o

krůček dopředu.

"Zoe, nedělej to," varovala ji Thalia. "Už nejsi Hesperidka.

Zabije tě."

"Ladon je cvičený, aby chránil strom," prohlásila Zoe.

"Prosmýkněte se kolem krajů zahrady. Vyjděte na horu. Dokud se

bude věnovat mně, vás by si všímat neměl."

"Neměl by," opakoval jsem. "To není zvlášť velká jistota."

"Je to jediná možnost," namítla. "Ani všichni tři dohromady ho

neporazíme."

Ladon otevřel tlamy. Z toho zvuku stovky syčících hlav mi

přejel mráz po zádech, a to ještě předtím, než mě zasáhl jeho dech.

198

Páchl jako kyselina. Pálily mě z toho oči, naskakovala mi husí kůže

a vlasy se ježily. Vzpomněl jsem si, jak jednou uprostřed léta

chcípla před naším bytem v New Yorku krysa. Tohle smrdělo

podobně, jenže stokrát silněji a míchalo se to s pachem

rozžvýkaného eukalyptu. Přímo tam na místě jsem si slíbil, že se už

nikdy nestavím za školní zdravotnicí pro bonbony proti kašli.

Chtěl jsem vytasit meč. Ale pak jsem si vzpomněl na sen o Zoe

a o Héraklovi a na to, jak Hérakles při přímém útoku neuspěl.

Rozhodl jsem se věřit plánu Zoe.

Thalia šla zleva. Já zprava. Zoe se vypravila přímo k netvorovi.

"To jsem já, dráčku můj malý," spustila. "Zoe se vrátila."

Ladon se posunul blíž, pak zase couvl. Některé tlamy se

zavřely. Některé syčely dál. Drak byl popletený. Hesperidky se

mezitím zase zatřpytily a proměnily se ve stíny. Hlas té nejstarší

zašeptal: "Ty pošetilá."

"Krmívala jsem tě z ruky," pokračovala Zoe konejšivým hlasem

a postupovala ke zlatému stromu. "Pořád máš rád jehněčí

masíčko?"

Drakovi se zaleskly oči.

Thalia a já už jsme byli zhruba v půli cesty přes zahradu. Před

sebou jsem viděl jedinou kamenitou stezku, vedla nahoru k

černému vrcholu hory. Bouřkové mraky kroužily okolo vršku, jako

by to byla osa celého světa.

Málem jsme se už z louky dostali, když se něco pokazilo. Cítil

jsem, jak se drakova nálada proměnila. Možná se Zoe odvážila moc

blízko. Možná si drak uvědomil, že má hlad. Každopádně na Zoe

vyrazil.

Dva tisíce let tréninku ji udržely naživu. Vyhnula se jedné

skupině sekajících tesáků a sehnula se před druhou, kličkovala

mezi dračími hlavami, hnala se naším směrem a dávila se

příšerným dechem nestvůry.

Vytáhl jsem Anaklusmos, abych jí pomohl.

"Ne!" supěla Zoe. "Utíkej!"

Drak jí chňapl po boku a Zoe vykřikla. Thalia napřáhla Aegis a

drak zasyčel. Během té jeho nerozhodné chvilky kolem nás Zoe

proběhla nahoru a my za ní.

199

Drak se nepokoušel nás honit. Syčel a dupal, ale podle mě byl

dobře vycvičený, aby hlídal strom. Nenechal se odlákat ani

vyhlídkou na slupnutí několika chutných hrdinů.

Hnali jsme se na horu a Hesperidky ve stínech za námi zase

spustily svou píseň. Teď už mi nezněla tak příjemně - spíš jako

soundtrack z pohřbu.

Na vršku hory byly ruiny, bloky černé žuly a mramoru, velké jako

domy. Rozbité sloupy. Bronzové sochy, které vypadaly napůl

roztavené.

"Ruiny hory Othrys," zašeptala Thalia s posvátnou úctou.

"Ano," potvrdila Zoe. "Předtím to tu nebylo. To je zlé."

"Co je hora Othrys?" zeptal jsem se a připadal jsem si hloupě

jako obyčejně.

"Horská pevnost Titánů," vysvětlila mi Zoe. "Za první války

byly Olymp a Othrys dvě soupeřící centra světa. Othrys -" Škubla

sebou a chytila se za bok.

"Jsi zraněná?" lekl jsem se. "Ukaž, podívám se."

"Ne! To nic není. Říkala jsem… v první válce byl Othrys

rozmetán na kousky."

"Ale… jak to, že je tady?"

Thalia se opatrně rozhlížela, zatímco jsme postupovali mezi

troskami, bloky mramoru a polámanými oblouky. "Stěhuje se

stejně jako Olymp. Vždycky se objeví někde na kraji civilizace.

Ale to, že je tady, na téhle hoře, to není dobré."

"Proč?"

"Toto je Atlasova hora," povzdechla si Zoe. "To místo, kde

drží -" Ztuhla. Hlas se jí najednou roztřásl zoufalstvím. "Kde dřív

držel oblohu."

Dostali jsme se na vrchol. Pár metrů před námi se v prudkém

víru honily šedé mraky a vytvářely trychtýř, který se málem

dotýkal špičky hory, ale místo toho spočíval na ramenou

dvanáctileté dívky s kaštanovými vlasy a v rozedraných stříbrných

šatech. Byla to Artemis, nohy připoutané ke skále řetězy z

božského bronzu. Tohle jsem viděl ve snu. Nebyl to strop jeskyně,

co musela Artemis držet. Byl to strop světa.

200

"Má paní!" Zoe se vrhla kupředu, ale Artemis ji zadržela: "Stát!

Je to léčka. Musíte hned pryč."

Hlas měla napjatý. Byla celá zpocená. Ještě nikdy jsem neviděl

bohyni v bolestech, ale váha oblohy byla na Artemidu očividně

příliš.

Zoe se rozbrečela. Přiběhla k Artemidě i přes její protesty a

zatáhla za řetězy.

Za námi zaduněl hlas: "Ach, jak dojemné."

Obrátili jsme se. Stál tam Generál ve svém hnědém hedvábném

obleku. Po boku měl Luka a šest drakén, které držely zlatý Kronův

sarkofág. Vedle Luka stála Annabeth. Ruce měla spoutané za zády,

v puse roubík a Luke jí držel na krku hrot meče.

Setkal jsem se s jejím pohledem a pokoušel se jí vyptat na tisíc

věcí. Ale vysílala jenom jediný vzkaz: UTEČ.

"Luku," zavrčela Thalia. "Pusť ji."

Luke se usmíval, ale mdle a bledě. Vypadal ještě hůř než před

třemi dny ve Washingtonu. "O tom rozhoduje Generál, Thálie. Ale

rád tě zase vidím."

Thalia na něj plivla.

Generál se zasmál. "Tak dopadá staré kamarádství. A co ty,

Zoe? Dlouho jsme se neviděli. Jak se má moje malá zrádkyně?

Užiju si to, až tě zabiju."

"Neodpovídejte," zakvílela Artemis. "Nemluvte s ním."

"Počkat," ozval jsem se. "Vy jste Atlas?"

Generál si mě přísně změřil pohledem. "Páni, i tomu

nejhloupějšímu hrdinovi se konečně rozsvítilo! Ano, jsem Atlas,

generál Titánů a děs bohů. Blahopřeju. Za chvilku tě zabiju, jenom

co se vypořádám s touhle mizernou holkou."

"Zoe neublížíte," zamračil jsem se. "Já vám to nedovolím."

Generál se ušklíbl. "Ty nemáš právo se do toho plést, malý

hrdino. Tohle je rodinná záležitost."

Zamračil jsem se. "Rodinná záležitost?"

"Ano," potvrdila Zoe sklíčeně. "Atlas je můj otec."