15. kapitola

"Řekni mi, až to skončí," zaúpěla Thalia. Oči měla pevně

zavřené. Socha nás přidržovala, takže jsme spadnout nemohli,

ale Thalia jí stejně svírala paži, jako by to byla ta nejdůležitější věc

na světě.

"Ř

"Všechno je v pořádku," uklidňoval jsem ji.

"Jsme… jsme moc vysoko?"

Podíval jsem se dolů. Pod námi ubíhaly zasněžené hory. Natáhl

jsem nohu a skopl sníh z jednoho vrcholku.

"Ne," řekl jsem. "Ani ne."

"Jsme v pohoří Sierra Nevada!" vykřikla Zoe. Spolu s

Groverem visela z paží druhé sochy. "Tady jsem už lovila. Při téhle

rychlosti budeme za pár hodin v San Francisku."

"Hej, hej, Frisko!" zanotoval náš anděl. "Haló, Chucku! Můžem

zas navštívit ty kluky ze sousoší Mechaniků! Ti umějí zapařit!"

"Páni, člověče," ozval se druhý anděl. "Už se tam vidím!"

"Vy už jste byli v San Francisku?" zajímal jsem se.

"My plastici si snad taky jednou za čas zasloužíme odvaz, no

ne?" prohlásila naše socha. "Ty kluci mechanický nás vzali do de

Youngova muzea a seznámili se všema těma mramorovýma

slečinkama, chápeš. A pak -"

"Hanku!" zasáhla druhá socha jménem Chuck. "Jsou to děcka,

člověče."

"Jo, jasně." Kdyby se bronzové sochy mohly červenat, přísahal

bych, že se to Hankovi stalo. "No nic, letíme."

Zrychlili jsme a já soudil, že andělé jsou z toho výletu celí pryč.

Hory se proměnily na kopce a pak už jsme se hnali nad

zemědělskou krajinou a nad městy a dálnicemi.Grover hrál na píšťalu, aby si ukrátil čas. Zoe začala z nudy

střílet šípy na billboardy, které jsme míjeli. Pokaždé, když uviděla

obchodní dům Cíl - a míjeli jsme jich desítky - trefila se i v

rychlosti sto mil za hodinu přímo do středu jeho znaku v podobě

terče.

Thalia držela zavřené oči celou cestu. Pořád si něco mumlala,

jako by se modlila.

"To se ti povedlo," pochválil jsem ji. "Zeus tě vyslyšel."

Bylo těžko říct, co si myslí, když měla zavřené oči.

"Možná," odpověděla. "Jak jsi vůbec utekl těm kostlivcům z

turbínového sálu? Říkal jsi, že tě zahnali do kouta."

Vyprávěl jsem jí o té divné smrtelné holce, Rachel Elizabeth

Dareové, která zřejmě dokázala prohlédnout mlhu. Myslel jsem, že

mi Thalia vynadá do pitomců, ale jenom přikývla.

"Někteří smrtelníci to dovedou," potvrdila. "A nikdo neví

proč."

Najednou mi blesklo hlavou něco, co mě nikdy dřív nenapadlo.

Moje máma byla taky taková. Viděla Mínótaura na Vrchu

polokrevných a věděla přesně, co to je. Loni ji vůbec nepřekvapilo,

když jsem jí řekl, že můj kamarád Tyson je vlastně kyklop. Možná

to celou dobu věděla. Není divu, že se o mě tak bála, když jsem

vyrůstal. Viděla skrz mlhu ještě líp než já.

"Ta holka byla docela protivná," zakončil jsem svoje vyprávění.

"Ale jsem rád, že jsem ji nevypařil. To by byl malér."

Thalia přikývla. "Asi je to prima být normální smrtelník."

Řekla to, jako by o tom často uvažovala.

"Kde chcete přistát, lidi?" zeptal se Hank a probral mě z dřímoty.

Podíval jsem se dolů a hvízdl: "Páni."

Viděl jsem už San Francisco na fotkách, ale na vlastní oči ne.

Připadalo mi jako nejkrásnější město, jaké jsem kdy viděl: něco

jako menší a čistší Manhattan, kdyby byl Manhattan obklopený

zelenými kopci a oparem. Byl tam veliký záliv a lodě, ostrovy a

plachetnice a Golden Gate Bridge, který vystupoval z mlhy.

Připadalo mi, že bych si to měl vyfotit na památku nebo co.

Pozdrav z Friska. Ještě jsem neumřel. Kéž byste tu byli se mnou."Tamhle," navrhla Zoe. "U mrakodrapu Embarcadero."

"Prima nápad," pochválil ji Chuck. "Aspoň tam s Hankem

zapadnem mezi holuby."

Všichni jsme se na něj podívali.

"Dělám si srandu," zašklebil se. "Do háje, copak sochy

nemůžou mít smysl pro humor?"

Jak se ukázalo, nebylo třeba se zvlášť schovávat. Bylo brzo

ráno a venku nebylo moc lidí. Přistáli jsme a vylekali jenom

jednoho bezdomovce v přístavu trajektů. Zaječel, když uviděl

Hanka a Chucka, rozběhl se a volal něco o kovových andělech z

Marsu.

Rozloučili jsme se s anděly a ti odlétli na mejdan se svými

sošími kamarády. Pak mi došlo, že netuším, co uděláme dál.

Dostali jsme se na západní pobřeží. Někde tu byla Artemis.

Doufal jsem, že i Annabeth. Ale nevěděl jsem, jak je najít, a zítra

byl zimní slunovrat. Navíc jsem neměl ani tušení, jakou nestvůru to

Artemis lovila. Čekalo se, že ta potvora si na výpravě najde nás.

Měla nám ukázat cestu, ale to se nestalo. A teď jsme trčeli v

přístavu skoro bez peněz, bez přátel a bez kapky štěstí.

Po krátké poradě jsme se shodli, že musíme zjistit, co je ta

záhadná nestvůra zač.

"Ale jak?" zeptal jsem se.

"Nereus," řekl Grover.

Podíval jsem se na něj. "Co?"

"Neříkal ti Apollón, že to máš udělat? Najít Nerea?"

Přikývl jsem. Na poslední rozhovor s bohem slunce jsem už

úplně zapomněl.

"Stařec moře," vzpomínal jsem si. "Mám ho najít a přinutit ho,

aby nám řekl, co ví. Ale jak ho najdu?"

Zoe se zašklebila. "Starého Nerea, ano?"

"Ty ho znáš?" zeptala se Thalia.

"Moje matka byla bohyně moře. Ano, znám ho. Bohužel se dá

najít dost snadno. Prostě půjdeš za pachem."

"Jak to myslíš?" zeptal jsem se.

"Pojďte," řekla bez velkého nadšení. "Ukážu vám to."Věděl jsem, že mě nečeká nic dobrého, když jsme se zastavili u

bedny s oblečením pro charitu. Zoe mě za pět minut vyparádila do

otrhané flanelové košile a džínů, které mi byly přibližně o tři čísla

větší, do jasně červených tenisek a měkkého pestrého klobouku.

"No tě pic," ohodnotil mě Grover a měl co dělat, aby se

nerozchechtal, "teď vypadáš úplně nenápadně."

Zoe spokojeně přikývla. "Typický pobuda."

"Díky," zavrčel jsem. "Ještě jednou, proč to vůbec dělám?"

"Už jsem ti to řekla. Abys zapadl."

Vedla nás kus cesty zpátky k nábřeží. Po dlouhém pátrání po

molech se Zoe konečně zastavila. Ukázala pod hráz, kde se pod

dekami choulila skupina bezdomovců, a čekala, až se otevře

jídelna, kde dostanou zadarmo polévku.

"Bude tam někde dole," oznámila mi Zoe. "Nikdy se nepouští

moc daleko od vody. Za dne se rád opaluje."

"Jak poznám, který z nich to je?"

"Vetři se mezi ně," řekla mi. "Dělej bezdomovce. Poznáš ho.

Bude páchnout… jinak."

"Výborně." Na podrobnosti jsem se radši neptal. "A až ho

najdu?"

"Tak ho popadni," poradila mi. "A drž se ho. Vyzkouší

všechno, aby se tě zbavil. V žádném případě ho nepusť. Přinuť ho,

ať ti řekne o té nestvůře."

"Budeme ti krýt záda," slibovala Thalia. Pak se natáhla a

sebrala mi něco ze zad košile - chumáč chlupů, který pocházel

bůhví odkud. "Tfuj. Vlastně ne… S tvými zády nechci mít nic

společného. Ale budeme ti fandit."

Grover mi ukázal vztyčené palce.

Zabručel jsem, jak je prima mít takové všemocné přátele. Pak

jsem se vydal k molu.

Přitáhl jsem si klobouk do obličeje a kulhal jsem, jako bych se

měl zhroutit, což mi nedalo žádnou práci vzhledem k tomu, jak

jsem byl unavený. Minul jsem našeho známého bezdomovce od

Embarcadera, který se pořád snažil varovat druhé před kovovými

anděly z Marsu.

Ne že by nepáchl, ale páchl… obyčejně. Šel jsem dál.Dvojice umouněných chlápků s plastovými taškami si mě

podezíravě změřila, jak jsem se blížil.

"Zmiz, kluku!" zamumlal jeden.

Šel jsem dál. Smrděli hrozně, ale prostě normálně hrozně. Nic

neobyčejného.

Pak tam byla žena s hromadou plastových plameňáků, kteří jí

čouhali z nákupního vozíku. Hleděla na mě zle, jako bych jí chtěl

ty ptáky ukrást.

Na konci mola usnul na kousku slunečního světla chlap, který

vypadal asi tak na milion let. Měl na sobě pyžamo a chlupatý

župan, možná kdysi bílý. Byl tlustý a vousy měl bílé až do žluta.

Trochu připomínal Santa Clause, kdyby se Santa právě vykulil z

postele a prolezl záchodovou mísou.

A jeho smrad?

Když jsem se k němu přiblížil, ztuhl jsem. Smrděl strašně, to

ano - ale mořsky strašně. Jako horké chaluhy a mrtvé ryby a slaná

voda. Kdyby měl oceán svou odpornou stránku… tak to byl tenhle

chlap.

Měl jsem co dělat, aby se mi nezvedl žaludek, ale posadil jsem

se k němu, jako bych byl unavený. Santa otevřel podezíravě jedno

oko. Cítil jsem, jak na mě zírá, ale nepodíval jsem se na něj.

Zamumlal jsem něco o pitomé škole a pitomých rodičích a počítal,

že by to mohlo znít obstojně.

Santa Claus zase usnul.

Napnul jsem se. Věděl jsem, že to, co udělám, bude vypadat

divně. Nevěděl jsem, jak zareagují ostatní bezdomovci. Ale vrhl

jsem se na Santa Clause.

"Auuuuu!" zaječel. Chtěl jsem ho popadnout, ale vypadalo to,

že spíš popadl on mě. Jako by byl vůbec nespal. Rozhodně se

nechoval jako slabý stařec. Měl stisk jako svěrák. "Pomoc!" ječel a

málem mě umačkal.

"To je zločin!" vykřikl jeden z dalších bezdomovců. "Ten kluk

se pustil do takového dědy!"

Pustil jsem se, to ano - přímo po molu, až jsem hlavou praštil

do sloupu. Na chviličku mě to omráčilo a Nereovo sevření povolilo. Chystal se vzít roha. Než to ale stačil udělat, dal jsem se

zas dohromady a vrhl se na něj zezadu.

"Prachy nemám!" Pokoušel se vstát a utéct, ale zaklesl jsem mu

ruce kolem hrudi. Smrad shnilých ryb byl strašlivý, ale držel jsem

se.

"Já prachy nechci," prohlásil jsem, zatímco se bránil. "Jsem

polokrevný! Chci informaci!"

Po tom se začal vzpouzet ještě víc. "Vy hrdinové! Proč si

vždycky vyberete mě?"

"Protože víte všechno!"

Zavrčel a pokusil se mě setřást ze zad. Bylo to jako držet se na

pořádně divoké centrifuze. Házel sebou, až jsem se neudržel na

nohou, ale zatnul jsem zuby a stiskl ho ještě pevněji. Vrávorali

jsme ke kraji mola a já dostal nápad.

"To ne!" vyjekl jsem. "Do vody ne!"

Plán vyšel. Nereus okamžitě vítězně zařval a seskočil z okraje

mola. Společně jsme se vrhli do Sanfranciské zátoky.

Muselo ho překvapit, když jsem zesílil sevření, sotva mi oceán

dodal sílu. Ale Nereovi zbylo taky pár triků. Proměnil se a já

najednou svíral hladkého černého tuleně.

Slyšel jsem vtipy o tom, jak je těžké udržet namaštěné prase, ale

povím ti, udržet v moři tuleně je těžší. Nereus se vrhl přímo dolů,

kroutil se a mlel sebou a točil se v tmavé vodě. Kdybych nebyl

Poseidónův syn, rozhodně bych to nedokázal.

Nereus sebou mrskl a vyrostl, proměnil se na dravou kosatku,

ale chňapl jsem mu po hřbetní ploutvi, sotva vyrazil z vody.

Celá skupina turistů spustila: "Jééé!"

Podařilo se mi zamávat. Jo, tohle tady v San Francisku děláme

každý den.

Nereus se ponořil do vody a proměnil se na kluzkého úhoře.

Začal jsem ho zavazovat na uzel. Teprve pak si uvědomil, co se

děje, a proměnil se zpátky na člověka. "Jak to, že ses neutopil?"

kvílel a bušil do mě pěstmi.

"Jsem Poseidónův syn," přiznal jsem.

"Proklínám toho náfuku! Já tu byl první!"Konečně se zhroutil na kraji mola pro čluny. Nad námi se táhla

jedna z těch turistických přístavních hrází, lemovaná obchody, něco

jako obchoďák na vodě. Nereus funěl a lapal po dechu. Já si

připadal skvěle. Vydržel bych to celý den, ale to jsem mu neřekl.

Chtěl jsem, aby si připadal, že vybojoval rovnocenný boj.

Kamarádi seběhli po schodech z mola.

"Tys ho chytil!" žasla Zoe.

"Nemusíš to říkat tak překvapeně," vyčetl jsem jí.

Nereus sténal. "No, výborně. Svědkové mého ponížení.

Normální dohoda, předpokládám? Vy mě pustíte a já vám odpovím

na otázku?"

"Já mám víc než jednu otázku," namítl jsem.

"Jenom jedna otázka za jedno chycení! To je pravidlo."

Podíval jsem se na přátele.

To nebylo dobré. Potřeboval jsem najít Artemidu a potřeboval

jsem zjistit, co je to zač, ten tvor soudného dne. Taky jsem musel

vědět, jestli je Annabeth ještě naživu a jak ji zachránit. Jak to mám

všechno vecpat jenom do jedné otázky?

Nějaký hlas ve mně křičel Zeptej se na Annabeth! O to mi šlo

nejvíc.

Ale pak jsem si představil, co by na to asi řekla sama Annabeth.

Nikdy by mi neodpustila, kdybych zachránil ji a ne Olymp. Zoe by

chtěla, abych se zeptal na Artemidu, ale Cheirón nám řekl, že ta

nestvůra je ještě důležitější.

Povzdechl jsem si. "Dobře, Neree. Řekněte mi, kde najít tu

hroznou nestvůru, která může způsobit konec bohů. Tu, kterou

lovila Artemis."

Stařec moře se zasmál a odhalil mechem zarostlé zelené zuby.

"No, to je hračka," prohlásil škodolibě. "Je zrovna tamhle."

Ukázal na vodu u mých nohou.

"Kde?" nechápal jsem.

"Obchod je u konce!" radoval se Nereus. S tlesknutím se

proměnil na zlatou rybku a saltem pozpátku skočil do moře.

"Vy jste mě ošidil!" křičel jsem.

"Počkej." Thalia vyvalila oči. "Co je tohle?"

"BÚÚÚÚÚÚÚ!"Podíval jsem se dolů a tam byla moje kamarádka hadí kráva,

plavala hned u mola. Šťouchla mi tlamou do boty a podívala se na

mě smutnýma hnědýma očima.

"Ne, Bessie," odbyl jsem ji. "Teď dej pokoj."

"Búúú!"

Grover zalapal po dechu. "On říká, že se nejmenuje Bessie."

"Ty jí rozumíš… teda, jemu?"

Grover přikývl. "Je to velmi stará forma zvířecí řeči. Ale říká,

že se jmenuje Ophiotaurus."

"Ophi-co?"

"To znamená v řečtině hadí býk," vysvětlila mi Thalia. "Ale co

tady dělá?"

"Búúúúúúúú!"

"Tvrdí, že Percy je jeho ochránce," oznámil nám Grover. "A že

utíká před zlými lidmi. Říká, že jsou blízko."

Zajímalo by mě, jak se to všechno dá říct jedním jediným

búúúúúúú.

"Počkat," zarazila se Zoe a podívala se na mě. "Ty tu krávu

znáš?"

Byl jsem sice netrpělivý, ale vypověděl jsem jim tu historku.

Thalia nevěřícně vrtěla hlavou. "A tohle jsi nám prostě

zapomněl říct?"

"No… jo." Vypadalo to hloupě, když to teď řekla, ale všechno

se dělo tak rychle. Bessie, vlastně Ophiotaurus mi připadal jako

drobnost.

"Já jsem ale hloupá," vyjekla Zoe najednou. "Já ten příběh

znám!"

"Jaký příběh?"

"Z války s Titány," řekla. "Můj… můj otec mi ten příběh

vyprávěl, před tisíci let. Tohle jest ten tvor, kterého hledáme."

"Bessie?" Pohlédl jsem na hadího býka. "Ale… on je moc

roztomilý. Ten nemůže zničit svět."

"V tom jsme se právě spletli," vysvětlovala Zoe. "Čekali jsme

obrovskou nebezpečnou nestvůru, ale Ophiotaurus nezničí bohy

takhle. Musí být obětován."

"Mmmmmm," zabučel Bessie."To slovo na O se mu asi nelíbí," upozornil nás Grover.

Poplácal jsem Bessieho po hlavě a snažil se ho uklidnit. Nechal

se ode mě škrábat na uchu, ale třásl se.

"Jak by mu mohl někdo ublížit?" nechápal jsem. "Je neškodný."

Zoe přikývla. "Ale v zabití nevinných se skrývá síla. Hrozivá

síla. Sudičky určily to proroctví před celými věky, když se tenhle

tvor narodil. Řekly, že ten, kdo zabije Ophiotaura a obětuje jeho

vnitřnosti ohni, získá sílu zničit bohy."

"Mmmmmm!"

"Ehm," ozval se Grover. "Možná bychom nemuseli mluvit ani o

těch vnitřnostech."

Thalia se zájmem hleděla na hadí krávu. "Sílu zničit bohy…

jak? Teda, co by se stalo?"

"To nikdo neví," prohlásila Zoe. "Tehdy, za války s Titány, už

Ophiotaura vlastně zavraždil jeden obří spojenec Titánů. Ale tvůj

otec Zeus poslal orla, aby vnitřnosti odnesl, než se stačily hodit do

ohně. Bylo to taktak. Teď, po třech tisících letech, se Ophiotaurus

znovu narodil."

Thalia si sedla na molo. Natáhla ruku. Bessie plaval přímo k ní.

Thalia mu položila ruku na hlavu. Bessie se zatetelil.

Thaliin výraz mi dělal starosti. Vypadala skoro… lačně.

"Musíme ho chránit," řekl jsem jí. "Pokud by ho chytil Luke -"

"Luke by neváhal," zamumlala Thalia. "Moc svrhnout Olymp.

To je… to je velká věc."

"Ano, to je, má drahá," prohlásil nějaký mužský hlas s těžkým

francouzským přízvukem. "A je to síla, jakou můžeš rozpoutat ty

sama."

Ophiotaurus zafňukal a zajel pod hladinu.

Zvedl jsem oči. Tak jsme se zabrali do rozhovoru, že jsme se

nechali přepadnout.

Za námi stál doktor Thorn, mantichora osobně, a oči dvou barev

se mu zlověstně leskly.

"To je úplně perrrrr-fektní," radovala se mantichora.

Doktor Thorn měl na sobě ošumělý černý nepromokavý kabát

přes uniformu školy Westover, roztrhanou a flekatou. Vojenský sestřih měl přerostlý, rozježený a umaštěný. Poslední dobou se

neholil, takže měl na tvářích stříbrné strniště. Vlastně nevypadal o

moc líp než ti chlápci od jídelny s polévkou zdarma.

"Kdysi dávno mě bohové vyhostili do Persie," prohlásila

mantichora. "Musel jsem žebrat o jídlo ve vyhnanství, schovávat se

v lesích, žrát prosté rolníky. Nikdy jsem se nedostal k zápasu s

velkými hrdiny. Já nejsem obávaný a obdivovaný ve starých

příbězích! Ale to se teď změní. Titáni mě ocení a já budu hodovat

na mase polokrevných!"

Po obou bocích mu stála dvoučlenná ozbrojená ochranka, ti

smrtelní žoldnéři, které jsem viděl ve Washingtonu. Dva další

hlídali na vedlejším molu pro čluny, jenom pro případ, že bychom

se tamtudy pokusili utéct. Všude kolem se rojili turisté - chodili po

nábřeží, nakupovali na molu nad námi - ale věděl jsem, že to

mantichoru nezastaví.

"Kde… kde jsou ti kostlivci?" zeptal jsem se mantichory.

Ušklíbla se. "Já ty pitomé nemrtvé nepotřebuju! Copak si

Ženerál myslí, že jsem k ničemu? Však on si to rozmyslí, až vás

porazím sám!"

Potřeboval jsem čas na uvažování. Musel jsem zachránit

Bessieho. Mohl jsem se potopit do moře, ale jak bych dokázal

rychle zmizet se čtvrtmetrákovou hadí krávou? A co kamarádi?

"Už jsme vás jednou porazili," odsekl jsem.

"Haha! Porazili jste mě jen taktak, a to jste měli na své straně

bohyni. A bohužel… ta bohyně má právě úplně jiné starosti. Teď se

žádné pomoci nedočkáte."

Zoe nasadila šíp do luku a namířila ho mantichoře přímo na

hlavu. Strážci kolem nás zvedli zbraně.

"Počkat!" zarazil jsem ji. "Zoe, nedělej to!"

Mantichora se usmála. "Ten kluk má pravdu, Zoe Večernice.

Odlož ten luk. Byla by škoda zabít tě dřív, než uvidíš velké

Thaliino vítězství."

"O čem to mluvíte?" zavrčela Thalia. Štít a kopí měla v

pohotovosti.

"Je to přece jasné," vykládala mantichora. "Tohle je tvoje

chvíle. To proto tě vládce Kronos vrátil do života. Ty obětuješ Ophiotaura. Ty přineseš jeho vnitřnosti k posvátnému ohni na hoře.

Ty získáš nekonečnou moc. A na své šestnácté narozeniny svrhneš

Olymp."

Nikdo nepromluvil. Všechno to do sebe příšerně zapadalo.

Thalii chyběly jenom dva dny do šestnácti. Byla dítě Velké trojky.

A tady se nabízela příležitost, hrozná příležitost, která mohla

znamenat konec bohů. Vycházelo to přesně tak jako v tom

proroctví. Nevěděl jsem, jestli cítím úlevu, hrůzu nebo zklamání.

Nakonec přece jen nejsem to dítě z věštby. Soudný den nastane

právě teď.

Čekal jsem, že se Thalia na mantichoru oboří, ale váhala.

Vypadala úplně omráčená.

"Ty víš, že je to správná volba," hučela do ní mantichora. "Tvůj

kamarád Luke to poznal. Dáš se s ním zase dohromady. Budete

vládnout tomuto světu společně pod ochranou Titánů. Tvůj otec tě

opustil, Thalie. Nestará se o tebe. A teď nad ním získáš moc.

Rozdrtíš Olympany podpatkem, jak si zaslouží. Zavolej to zvíře!

Přijde k tobě. Použij kopí."

"Thalie," řekl jsem naléhavě, "prober se!"

Podívala se na mě stejně jako to ráno, když se probudila na

Vrchu polokrevných, omámená a nejistá. Skoro jako by mě

nepoznávala. "Já… já ne -"

"Otec ti pomohl," přesvědčoval jsem ji. "Poslal ty kovové

anděly. Proměnil tě na strom, aby tě ochránil."

Ruka se jí sevřela na násadě kopí.

Zoufale jsem se podíval na Grovera. Díky bohům pochopil, co

potřebuju. Zvedl k puse píšťalu a zahrál nějakou rychlou melodii.

Mantichora vyjekla: "Zastavte ho!"

Stráže mířily na Zoe, a než jim stačilo dojít, že ten kluk s

píšťalou je větší nebezpečí, dřevěné desky pod jejich nohama

vyhnaly výhonky a spoutaly jim nohy. Zoe vypustila dva rychlé

šípy a ty před nimi explodovaly do oblaku sírově žlutého kouře.

Páchnoucí šípy!

Stráže se rozkašlaly. Mantichora vystřelila naším směrem trny,

ale odrazily se od mého lvího kabátu."Grovere," zavelel jsem, "řekni Bessiemu, aby se potopil

hluboko a zůstal tam!"

"Búúúúú," přeložil to Grover. Mohl jsem jenom doufat, že

Bessie zprávu pochopil.

"Ta kráva…," zamumlala Thalia, pořád ještě omámená.

"Pojďme!" Stáhl jsem ji s sebou, rozběhli jsme se do schodů k

obchodům na molu. Řítili jsme se za roh nejbližšího krámku. Slyšel

jsem, jak mantichora křičí na své přisluhovače: "Chyťte je!" Stráže

pálily naslepo do vzduchu a turisté ječeli.

Hnali jsme se na konec mola. Schovali jsme se za malým

stánkem plným křišťálových suvenýrů - zvonkoher do větru a

lapačů snů a takových věcí, které se leskly ve slunečním světle.

Vedle nás byla vodní fontánka. Dole na skalách se slunilo stádo

lachtanů. Před námi se rozkládalo celé San Francisco: Golden Gate

Bridge, ostrov Alcatraz, zelené kopce a na severu za nimi mlha.

Přímo idylicky pohlednicový obrázek, až na to, že jsme měli zemřít

a že měl nastat konec světa.

"Skoč tam!" pobídla mě Zoe. "Ty můžeš utéct mořem, Percy.

Zavolej na pomoc otce. Možná Ophiotaura zachráníš."

Měla pravdu, ale já to nemohl udělat.

"Nenechám vás tu," prohlásil jsem. "Bojujeme společně."

"Musíš předat zprávy do tábora!" hučel do mě Grover. "Aspoň

aby věděli, co se děje!"

Pak jsem si všiml, jak křišťály tvoří ve slunečním světle duhu.

Vedle mě stála fontánka na pití…

"Vzkaz do tábora," zamumlal jsem. "To je dobrý nápad."

Otevřel jsem pero a odsekl vršek fontánky. Ze zničené trubky se

vyvalila voda a pokropila nás.

Thalia se prudce nadechla, když ji zasáhla voda. Jako by se jí

začal rozjasňovat pohled. "Zbláznil ses?" zavrčela na mě.

Ale Grover to pochopil. Už se šacoval a hledal minci. Hodil do

duhy, vytvořené vodní tříští, zlatou drachmu a zavolal: "O bohyně,

přijmi mou oběť!"

Tříšť se zavlnila.

"Tábor polokrevných!" řekl jsem.

A tam, v lesknoucí se mlze hned vedle nás se objevila ta

poslední osoba, kterou bych chtěl vidět: pan D. ve své levhartí

běžecké soupravě, jak se hrabe v ledničce.

Líně vzhlédl. "Co je?"

"Kde je Cheirón?" houkl jsem.

"To je ale nezdvořilé." Pan D. si dal doušek hroznového džusu.

"Takhle se zdraví?"

"Zdravím vás," opravil jsem se. "Brzo umřeme! Kde je

Cheirón?"

Pan D. se rozmýšlel. Chtěl jsem na něj zaječet, aby sebou

pohnul, ale věděl jsem, že by to neúčinkovalo. Za námi se ozývaly

kroky a křik - jednotky mantichory nás obkličovaly.

"Umřete," rozebíral si to pan D. "To je ale napínavé. Cheirón tu

bohužel není. Chceš, abych mu předal vzkaz?"

Podíval jsem se na kamarády. "Jsme mrtví."

Thalia sevřela kopí. Zase už to byla ta stará dobrá naštvaná

Thalia. "Tak aspoň zemřeme v boji."

"Jak ušlechtilé," poznamenal pan D. a potlačil zívnutí. "Takže v

čem je přesně problém?"

Nevěděl jsem, jaký to má smysl, ale řekl jsem mu o

Ophiotaurovi.

"Hmm." Studoval obsah ledničky. "Tak takhle to je. Aha."

"Vám je to úplně fuk!" rozkřičel jsem se na něj. "Nejradši byste

nás viděl umřít!"

"To se podívejme. Myslím, že dneska večer bych si dal pizzu."

Chtělo se mi seknout skrz tu duhu a zrušit spojení, ale neměl

jsem čas. Mantichora zaječela: "Tamhle jsou!" A byli jsme

obklíčeni. Dva strážní stáli za ním. Další dva se objevili na

střechách obchodů na mole nad námi. Mantichora odhodila kabát a

proměnila se do své pravé podoby, lví drápy se jí protáhly a ostnatý

ocas se leskl jedovatými trny.

"Výborně," řekla. Podívala se na zjevení v mlze a odfrkla si.

"Sami, bez jakékoli skutečné pomoci. Úžasné."

"Mohl bys o pomoc požádat," zamumlal ke mně pan D., jako

by to byl zábavný nápad. "Mohl bys říct prosím."Až budou prasata lítat, pomyslel jsem si. V žádném případě

jsem se nechystal umírat a přitom žebrat o pomoc lenocha jako pan

D., jenom aby se mohl smát, jak nás všechny postříleli.

Zoe si nachystala šípy. Grover připravil píšťalu. Thalia zvedla

štít a já si všiml, že jí po tváři teče slza. Najednou mi to došlo: tohle

už zažila. Stejně ji zahnali do kouta na Vrchu polokrevných.

Dobrovolně obětovala život pro přátele. Ale tentokrát nás zachránit

nemůže.

Jak jsem mohl dopustit, aby se jí to stalo?

"Prosím, pane D.," zamumlal jsem. "Pomozte nám."

Samozřejmě se nestalo nic.

Mantichora se zašklebila. "Dceru Diovu ušetřete. Brzy se k nám

přidá. Ty ostatní zabijte."

Muži namířili zbraně, jenže pak se stalo něco divného. Znáš ten

nápor, když se ti veškerá krev nahrne do hlavy, jako bys visel za

nohy a pak se rychle narovnal? Něco takového se odehrálo všude

kolem mě a k tomu se ozval zvuk jako hluboký povzdech. Sluneční

světlo se zabarvilo do červena. Ucítil jsem hrozny a ještě něco

kyselejšího - víno.

LUP!

Byl to zvuk, jako když se najednou rozpadne spousta mozků.

Zvuk šílenství. Jeden strážný si strčil revolver mezi zuby, jako by

to byla kost, a rozběhl se kolem po všech čtyřech. Dva další pustili

zbraně a začali spolu tančit. Čtvrtý se pustil do něčeho, co vypadalo

jako irský dřevákový tanec. Kdyby to nebylo tak úděsné, mohla to

být docela legrace.

"Ne!" vřeštěla mantichora. "Já si to s vámi vyřídím sama!"

Ocas se jí zaleskl, ale z prken pod jejími tlapami vyrazila vinná

réva a okamžitě se jí začala ovíjet kolem těla, vyháněla nové listy a

shluky malých hroznů, které na místě zrály. Mantichora do toho

ječela, až byla úplně pohřbená v obrovské mase výhonů, listů a

chumlů purpurových hroznů. Nakonec se ten vinný balík přestal

otřásat a já měl pocit, že mantichora tam uvnitř už není.

"No teda," poznamenal Dionýsos a zavřel ledničku. "To byla

psina."

Zděšeně jsem na něj zíral. "Jak jste dokázal… Jak jste to -""To je mi ale vděčnost," zamumlal. "Ti smrtelníci se

vzpamatují. Bylo by moc vysvětlování, kdybych jim to provedl

natrvalo. Nerad píšu hlášení otci."

Podrážděně si změřil Thalii. "Doufám, že ses poučila, holka.

Není lehké odolat moci, co?"

Thalia se začervenala, jako by se styděla.

"Pane D.," hlesl Grover užasle. "Vy… vy jste nás zachránil."

"Hmmm. Nenuť mě, ať toho lituju, satyre. A teď běž, Percy

Jacksone. Získal jsem vám nanejvýš pár hodin."

"Ten Ophiotaurus," vzpomněl jsem si. "Můžete ho dostat do

tábora?"

Pan D. si odfrkl. "Já nejsem stěhovák dobytčat. To je tvůj

problém."

"Ale kam máme jít?"

Dionýsos se podíval na Zoe. "No, myslím, že Lovkyně to ví.

Pamatujte, že se tam musíte dostat dnes do západu slunce, nebo

bude všecko ztraceno. A teď sbohem. Moje pizza čeká."

"Pane D.," zarazil jsem ho.

Povytáhl obočí.

"Vy jste mě oslovil správným jménem," podivil jsem se. "Řekl

jste mi Percy Jacksone."

"To určitě ne, Petere Johnsone. A už mažte!"

Máchl rukou a jeho obraz se rozplynul v mlze.

Pomocníci mantichory kolem nás pořád ještě vyváděli jako

šílení. Jeden z nich objevil našeho přítele bezdomovce a vedl s ním

vážnou rozpravu o kovových andělech z Marsu. Několik dalších

strážců obtěžovalo turisty, hýkalo jako zvířata a pokoušelo se jim

ukrást boty.

Podíval jsem se na Zoe. "Co tím myslel… že víš, kam jít?"

Ve tváři měla stejnou barvu jako mlha. Ukázala přes záliv za

Golden Gate Bridge. V dálce se nad vrstvou mraků zvedala jediná

hora.

"Zahrada mých sester," zašeptala. "Musím jít domů."