14. kapitola

Na kraji skládky jsme našli odtahový vůz, tak starý, že už ho

možná taky vyhodili. Ale motor chytil a nádrž byla plná, proto

jsme se rozhodli, že si ho půjčíme.

Řídila Thalia. Nevypadala tak otřesená jako Zoe nebo Grover

nebo já.

"Ty kostry tam pořád někde jsou," připomněla nám. "Musíme

se pohnout dál."

Vezla nás pouští, pod jasně modrou oblohou, pískem tak

zářivým, že až bolelo se na něj podívat. Zoe seděla vpředu s Thalií.

My s Groverem jsme se usadili vzadu na korbě a opřeli se o

naviják. Vzduch byl chladný a suchý, ale to příjemné počasí nám

po ztrátě Bianky připadalo tak nějak nepatřičné.

Sevřel jsem v ruce malou sošku, která ji stála život. Pořád jsem

ani netušil, jaký bůh to má být. Nico to bude vědět.

Ach, bohové… co jenom řeknu Nikovi?

Chtělo se mi věřit, že Bianca pořád někde žije. Ale měl jsem

nepříjemný pocit, že nadobro zmizela.

"Měl jsem to být já," zavrčel jsem. "Já jsem měl vlézt do toho

obra."

"To neříkej!" zpanikařil Grover. "Stačilo, že zmizela Annabeth

a teď ještě Bianca. Myslíš, že bych vydržel, kdybys…" Popotáhl.

"Myslíš, že bych mohl mít nějakého jiného nejlepšího kamaráda?"

"Ale jdi, Grovere…"

Otřel si oči zamaštěným hadrem, po kterém mu zůstaly na tváři

šmouhy jako válečné maskování. "Já… jsem v pohodě."

Ale nebyl. Od té bitvy tam v Novém Mexiku - bohové vědí, co

se tam stalo, když kolem provál ten divoký vítr - vypadal dost

neduživě a ještě citlivěji než obyčejně. Bál jsem se s ním o tom

mluvit, aby se nerozbrečel.Když má člověk bázlivějšího kamaráda, než je sám, je na tom

jedna dobrá věc. Uvědomil jsem si, že nemůžu zůstat tak smutný.

Musel jsem se donutit nemyslet na Bianku a udržovat nás v

pohybu, jako to dělala Thalia. Uvažoval jsem, o čem si se Zoe

vpředu v autě asi povídají.

Odtahovému autu došel benzin na kraji kaňonu řeky. Ani to

nevadilo, protože tam stejně končila silnice.

Thalia vystoupila a zabouchla dveře. Hned potom praskla jedna

pneumatika. "Prima. Co ještě?"

Pátral jsem po obzoru. Moc toho vidět nebylo. Poušť všude

kolem, občas skupiny vyprahlých kopců. Jediný zajímavý tu byl

kaňon. Řeka samotná nic moc, třicet nebo čtyřicet metrů na šířku,

zelená voda s několika peřejemi, ale do pouště vykrajovala velikou

stopu. Pod námi se svažovaly skalní útesy.

"Je tady cesta," oznámil nám Grover. "Tudy se dostaneme k

řece."

Snažil jsem se zahlédnout, o čem mluví, a konečně jsem si

všiml drobné římsy, která se klikatila dolů po skalní stěně. "To je

stezka pro kozy," namítl jsem.

"No a?" zeptal se.

"My ostatní nejsme kozy."

"To zvládneme," věřil Grover. "Myslím."

Uvažoval jsem o tom. Už jsem po útesech lezl, ale nelíbilo se

mi to. Pak jsem se podíval na Thalii a viděl jsem, jak zbledla. Ten

její problém s výškami… nikdy by to nezvládla.

"Ne," zavrtěl jsem hlavou. "Já, ehm, myslím, že bude lepší jít

dál proti proudu."

Grover namítl: "Ale -"

"Pojďte," zavelel jsem. "Procházka nám jenom prospěje."

Podíval jsem se na Thalii. Pohledem mi rychle naznačila Díky.

Šli jsme podél řeky asi půl míle a pak jsme se dostali k

mírnějšímu svahu, který vedl k vodě. Na břehu stála půjčovna

kánoí, teď mimo sezonu zavřená, ale nechal jsem na pultě hraničku

zlatých drachem a poznámku Za dvě kánoe.

"Musíme jet proti proudu," ozvala se Zoe. Bylo to poprvé od té

skládky, co jsem ji slyšel promluvit, a vylekalo mě, jak hrozně její

hlas zněl, jako by měla chřipku. "Ale ty peřeje jsou moc rychlé."

"Nech to na mně," řekl jsem. Spustili jsme kánoe na vodu.

Když jsme si brali pádla, odtáhla mě Thalia stranou. "Díky za

tamto."

"To nestojí za řeč."

"Ty vážně dokážeš…" Kývla směrem k peřejím. "Víš co."

"Myslím, že jo. Obyčejně to s vodou umím."

"Vezmeš si k sobě Zoe?" zeptala se. "Myslím, hm, možná s ní

dokážeš promluvit."

"To se jí nebude líbit."

"Prosím. Nevím, jestli bych s ní vydržela v jedné lodi. Ona…

začíná mi dělat starosti."

Byla to asi ta poslední věc, do které se mi chtělo, ale přikývl

jsem.

Thalia se uvolnila. "Máš tu věc u mě."

"Dvě věci."

"Jednu a půl," smlouvala Thalia.

Usmála se na mě a já si na vteřinku uvědomil, že ji mám vlastně

docela rád, když na mě zrovna neječí. Obrátila se a pomohla

Groverovi stáhnout jejich kánoi do vody.

Jak se ukázalo, nemusel jsem se s peřejemi nijak namáhat.

Jakmile jsme vypluli na řeku, podíval jsem se přes okraj loďky a

zjistil, že na mě hledí pár najád.

Vypadaly jako normální holky, jaké potkáte v každém

obchoďáku, až na to, že byly pod vodou.

Ahoj, pozdravil jsem je.

Vydaly bublavý zvuk, což mohlo znamenat hihňání. To jsem

nevěděl jistě. Rozumět najádám se mi moc nedařilo.

Máme namířeno nahoru proti proudu, řekl jsem jim. Myslíte, že

byste mohly -

Než jsem to stačil doříct, vybraly si každá jednu kánoi a začaly

nás postrkovat nahoru po řece. Vyrazili jsme tak rychle, až se

Grover svalil do loďky a kopyta mu trčela nahoru.

"Nesnáším najády," zavrčela Zoe.

Zezadu z lodi vyrazil proud vody a zasáhl Zoe do obličeje.

"Potvory jedny!" Zoe se natáhla po luku.

"No tak," zarazil jsem ji. "Jenom si hrají."

"Zatracené vodní víly. Nikdy mi neodpustily."

"Co ti neodpustily?"

Přehodila si luk zase přes rameno. "To už jest dávno. Nezáleží

na tom."

Hnali jsme se nahoru po řece a na obou stranách se tyčily útesy.

"To, co se stalo Biance, není tvoje vina," domlouval jsem jí.

"Ale moje. Nechal jsem ji jít."

Počítal jsem, že jí to dá záminku, aby se do mě mohla pustit.

Aspoň by se zbavila deprese.

Místo toho svěsila ramena. "Ne, Percy. To já jsem ji dotlačila

do té výpravy. Měla jsem strach. Ona byla silná polokrevná. A

měla i laskavé srdce. Já… já myslím, že by z ní byla příští

velitelka."

"Ale velitelka jsi přece ty."

Sevřela řemen svého toulce. Takhle unavenou jsem ji ještě

neviděl. "Nic nevydrží navěky, Percy. Já vedu Lov už dva tisíce let,

a nijak jsem nezmoudřela. A teď se ocitla v nebezpečí sama

Artemis."

"Koukej, to si nemůžeš vyčítat."

"Kdybych byla trvala na tom, že půjdu s ní -"

"Ty si myslíš, že bys dokázala bojovat s něčím tak mocným, že

to dokázalo unést Artemidu? Nezmohla bys nic."

Zoe neodpověděla.

Útesy kolem řeky rostly do výšky. Na vodu padaly dlouhé stíny

a kvůli nim bylo mnohem chladněji, i když vládl jasný den.

Bez uvažování jsem vytáhl z kapsy Anaklusmos. Zoe se na pero

podívala a zatvářila se utrápeně.

"To jsi vyrobila ty," řekl jsem.

"Kdo ti to pověděl?"

"Zdálo se mi o tom."

Přísně si mě měřila pohledem. Vsadil bych se, že mi vynadá do

bláznů, ale jenom si vzdychla. "Byl to dárek. A chyba."

"Kdo byl ten hrdina?" zeptal jsem se.

Zoe zavrtěla hlavou. "Nenuť mě říkat jeho jméno. Přísahala

jsem, že o něm už nikdy nepromluvím."

"Děláš, jako bych ho měl znát."

"Určitě ho znáš, hrdino. Copak vy všichni kluci nechcete být

jako on?"

Mluvila tak hořce, že jsem se rozhodl nevyzvídat, co tím myslí.

Shlédl jsem na Anaklusmos a poprvé mě napadlo, jestli náhodou

není prokletý.

"Tvá matka byla vodní bohyně?" zeptal jsem se.

"Ano, Pleiona. Měla pět dcer. Mé sestry a mě. Hesperidky."

"To byly ty holky, které žily v zahradě na kraji Západu. S

jabloní se zlatými jablky. Hlídal je drak."

"Správně," přisvědčila Zoe teskně. "Ladon."

"Ale nebyly ty sestry jenom čtyři?"

"Teď jsou. Já byla vyhnaná. Zapomenutá. Vymazaná, jako bych

nikdy neexistovala."

"Proč?"

Zoe ukázala na mé pero. "Protože jsem zradila vlastní rodinu a

pomohla hrdinovi. Nenajdeš to ani v té legendě. Nikdy se o mně

nezmínil. Když mu nevyšel přímý útok na Ladona, vnukla jsem mu

nápad, jak ukrást jablka a oklamat otce, ale všechnu slávu si odnesl

on sám."

"Ale -"

Žbluňk, žbluňk, ozvala se najáda v mé hlavě. Kánoe

zpomalovala.

Podíval jsem se dopředu a viděl jsem proč.

Dál už nás odvézt nemohly. Řeka byla zablokovaná. V cestě

nám stála přehrada velká jako fotbalový stadion.

"Hooverova přehrada," řekla Thalia. "Je obrovská."

Stáli jsme na kraji řeky a vzhlíželi k betonovému oblouku, který

se tyčil mezi útesy. Po vršku přehradní zdi chodili lidé. Byli tak

drobní, že vypadali jako blechy.

Najády odpluly s velikým reptáním - ne že bych jim rozuměl,

ale bylo jasné, že tu přehradu, která blokuje jejich krásnou řeku,nenávidí. Naše kánoe se nesly zpátky po proudu, točily se v brázdě

přehradních výpustí.

"Dvě stě metrů vysoká," poznamenal jsem. "Postavená ve

třicátých letech."

"Pětatřicet kilometrů krychlových vody," dodala Thalia.

Grover si vzdychl. "Největší stavební projekt ve Spojených

státech."

Zoe na nás jen hleděla. "Jak to všechno víte?"

"To Annabeth," vysvětlil jsem. "Ona milovala architekturu."

"Byla blázen do památníků," přikývla Thalia.

"Věčně o tom přednášela," popotáhl Grover. "To byla ale

otrava."

"Kéž by tu byla," povzdechl jsem si.

Ostatní přikývli. Zoe si nás pořád divně prohlížela, ale mně to

bylo jedno. Připadalo mi jako krutý vtip, že jsme se dostali k

Hooverově přehradě, jedné z Annabethiných nejoblíbenějších, a

ona sama tu není a nemůže ji vidět.

"Měli bychom se dostat nahoru," navrhl jsem. "Kvůli ní. Jenom

abychom mohli říct, že jsme tu byli."

"Jste blázni," usoudila Zoe. "Ale vede tam silnice." Ukázala na

velké kryté parkoviště blízko vršku přehrady. "Takže se tam vážně

půjdeme podívat."

Museli jsme jít skoro hodinu, než jsme objevili stezku, která vedla

nahoru na silnici. Táhla se po východní straně řeky. Po ní jsme se

obloukem vrátili zpátky k přehradní hrázi. Nahoře bylo chladno a

větrno. Na jedné straně se rozkládalo veliké jezero, lemované

vyprahlými pouštními horami. Na druhé straně se přehradní zeď

svažovala jako nejnebezpečnější skateboardová rampa na světě dvě

stě metrů dolů k řece a k vodě, která vířila z propustí.

Thalia šla uprostřed silnice, co nejdál od okrajů. Grover pořád

čenichal ve vzduchu a tvářil se nervózně. Neříkal nic, ale já věděl,

že cítí nestvůry.

"Jak jsou blízko?" zeptal jsem se ho.Zavrtěl hlavou. "Možná ani nejsou blízko. Ten vítr nad

přehradou, ta poušť všude kolem… pach se může nést celé míle.

Ale přichází z několika směrů. To se mi nelíbí."

Ani mně se to nelíbilo. Byla už středa, jenom dva dny chyběly

do zimního slunovratu, a my před sebou měli ještě pořád dlouhou

cestu. Další nestvůry jsme nemohli potřebovat.

"Tam v návštěvnickém centru je snack bar," oznámila nám

Thalia.

"Tys už tady byla?" zeptal jsem se jí.

"Jednou. Podívat se na ty strážce." Ukázala na druhý konec

přehrady. Ve skalní stěně tam byla vysekaná plošina se dvěma

obřími bronzovými sochami. Vypadaly trochu jako sošky Oscarů s

křídly.

"Byly zasvěceny Diovi, když se přehrada postavila," řekla

Thalia. "Dar od Athény."

Všude kolem se tlačili turisté. Vypadalo to, že hledí sochám na

nohy.

"Co to dělají?" zeptal jsem se.

"Hladí jim palce," vysvětlila Thalia. "Myslí si, že jim to přinese

štěstí."

"Proč?"

Zavrtěla hlavou. "Smrtelníci mají pitomé nápady. Nevědí, že

sochy jsou zasvěceny Diovi, ale tuší, že je na nich něco

zvláštního."

"Když jsi tu byla posledně, mluvily s tebou?"

Thalia se zachmuřila. Odhadoval jsem, že sem předtím přijela

právě kvůli něčemu takovému - doufala, že se dočká znamení od

otce. Nějakého kontaktu. "Ne. Nedělají nic. Jsou to jenom obří

kovové sochy."

Vzpomněl jsem si na poslední velkou kovovou sochu, na kterou

jsme narazili. Nedopadlo to moc dobře. Ale rozhodl jsem se to

nepřipomínat.

"Najdeme to přehradní občerstvení," rozhodla Zoe. "Měli

bychom se najíst, dokud to jde."

Grover se usmál. "Přehradní občerstvení?"

Zoe zamrkala. "Ano. Co je tom legračního?"

"Nic," pokoušel se Grover udržet vážnou tvář. "Dal bych si pár

přehradních hranolků."

Tomu se zasmála dokonce i Thalia. "A já si skočím na

přehradní záchod."

Možná to bylo tím, že jsme byli tak unavení a zničení, ale začal

jsem se culit a Thalia a Grover se přidali, kdežto Zoe na nás jenom

hleděla. "Já tomu nerozumím."

"Já se chci napít z přehradní fontánky," zahýkal Grover.

"A…" Thalia se snažila chytit dech. "Já si chci koupit přehradní

tričko."

Rozchechtal jsem se a byl bych se smál celý den, ale najednou

jsem uslyšel:

"Búúúú."

Smích se mi na tváři rozplynul. Uvažoval jsem, jestli jsem to

neslyšel jen v duchu, ale i Grover se přestal smát. Popleteně se

rozhlížel. "Neslyšel jsem teď krávu?"

"Přehradní krávu?" smála se Thalia.

"Počkej," přerušil ji Grover. "Já to myslím vážně."

Zoe se zaposlouchala. "Já nic neslyším."

Thalia se dívala na mě. "Percy, není ti nic?"

"Ne," řekl jsem. "Běžte napřed. Já přijdu hned."

"Co se děje?" zeptal se Grover.

"Nic," odbyl jsem ho. "Já… potřebuju jenom minutku. Na

přemýšlení."

Zaváhali, ale asi jsem vypadal rozčileně, protože nakonec odešli

do návštěvnického centra beze mě. Jakmile zmizeli, rozběhl jsem

se k severnímu okraji hráze a nakoukl přes něj.

"Búúúú."

Plavala asi o deset metrů níž v jezeře, ale slyšel jsem ji jasně:

byla to moje kamarádka ze zálivu Long Islandu, hadí kráva Bessie.

Rozhlédl jsem se. Na přehradní hrázi bylo rušno. Pobíhající

skupinky dětí. Spousta postarších lidí. Pár rodin. Ale nikdo si

Bessie zřejmě ještě nevšiml.

"Co tady děláš?" zeptal jsem se jí.

"Búúúú!"

Měla naléhavý hlas, jako by mě chtěla před něčím varovat.

"Jak ses sem dostala?" zeptal jsem se. Byli jsme tisíce mil od

Long Islandu, stovky mil ve vnitrozemí. Rozhodně nemohla celou

tu cestu sem uplavat. A přesto tu byla.

Bessie obeplula kruh a trkla hlavou do boku přehrady.

"Búúúú!"

Chtěla, abych šel za ní. Říkala mi, abych si pospíšil.

"Nemůžu," namítl jsem. "Mám uvnitř kamarády."

Hleděla na mě smutnýma hnědýma očima. Pak vyrazila ještě

jedno naléhavé "Búúú!", udělala salto a zmizela ve vodě.

Váhal jsem. Něco se dělo. Snažila se mi to říct. Uvažoval jsem,

že přeskočím přes okraj a půjdu za ní, ale pak jsem strnul. Chlupy

na rukách se mi naježily. Podíval jsem se na východní stranu

přehradní silnice a uviděl, jak ke mně pomalu kráčejí dva muži.

Měli na sobě šedé maskáče, které poblikávaly na kostnatých tělech.

Protlačili se skupinou dětí a odstrčili je stranou. Nějaký kluk

křikl: "Hej!" Jeden bojovník se obrátil a tvář se mu na chvilku

proměnila na lebku.

"Jé!" vyjeklo děcko a celá skupina couvla.

Rozběhl jsem se do návštěvnického centra.

Už jsem byl skoro u schodů, když jsem uslyšel svištění

pneumatik. Uprostřed silnice na západní straně přehrady zastavila

smykem černá dodávka a málem najela do nějakých starých lidí.

Dveře se otevřely a vyhrnuli se z nich další kostlivci. Byl jsem

obklíčený.

Vyrazil jsem po schodech dolů a ke vstupu do muzea.

Bezpečnostní služba u detektoru kovu zaječela: "Hej, chlapče!" Ale

já se nezastavil.

Hnal jsem se mezi exponáty a krčil se za výpravou turistů.

Hledal jsem kamarády, ale nikde jsem je neviděl. Kde je to

přehradní občerstvení?

"Stát!" zaječel chlapík od detektoru.

Neměl jsem kam utéct než do výtahu se skupinou. Vmáčkl jsem

se dovnitř, zrovna když se zavíraly dveře.

"Nyní pojedeme dvě stě metrů dolů," vykládala zvesela naše

průvodkyně. Byla to pracovnice národního parku, měla dlouhé

černé vlasy svázané dozadu do ohonu a tónované brýle. Zřejmě si ani nevšimla, že mě někdo honil. "Nedělejte si starosti, dámy a

pánové, tento výtah se málokdy zasekne."

"Jede to do snack baru?" zeptal jsem se.

Několik lidí za mnou se zasmálo. Průvodkyně se na mě

podívala. Z jejího pohledu mě začalo mrazit po těle.

"Jede k turbínám, mladíku," poučila mě ta žena. "Copak jste

neposlouchal mou poutavou přednášku nahoře?"

"Ale, ano, jistě. Existuje z přehrady ještě jiná cesta ven?"

"Je to slepá ulička," prohlásil jeden turista za mnou. "Proboha.

Jediná cesta ven vede druhým výtahem."

Dveře se otevřely.

"Postupujte rovnou dopředu, přátelé," nasměrovala nás

průvodkyně. "Na konci chodby na vás čeká kolega."

Neměl jsem jinou možnost než vyjít se skupinou. "A vy, mladý

muži," zavolala za mnou průvodkyně. Ohlédl jsem se. Sundala si

brýle. Oči měla překvapivě šedé, připomínaly bouřkové mraky.

"Vždycky existuje nějaká cesta ven, když je člověk dost chytrý a

dokáže najít."

Dveře výtahu se zavřely, průvodkyně zůstala uvnitř a já osaměl.

Než jsem se stačil pořádně zamyslet nad tou ženou ve výtahu,

ozvalo se zpoza rohu cink. Otevíral se druhý výtah a já uslyšel

nezaměnitelný zvuk - klapání zubů kostlivců.

Rozběhl jsem se za svou výpravou tunelem, vytesaným ve

skalním masivu. Připadalo mi, že běžím celou věčnost. Stěny byly

vlhké a vzduch hučel elektřinou duněním vody. Vynořil jsem se na

balkonu ve tvaru písmene U nad velikou halou. O padesát metrů

níž pracovaly obří turbíny. Byl to rozlehlý prostor, ale žádnou jinou

cestu ven jsem neviděl, pokud bych nechtěl skočit přímo do turbín

a proměnit se na elektřinu. A to mě nelákalo.

Další průvodce tam mluvil do mikrofonu, vyprávěl turistům o

vodních zásobách v Nevadě. Modlil jsem se, aby byli Thalia, Zoe a

Grover v pořádku. Možná už jsou zajatí, nebo jedí v baru a vůbec

nevědí, že nás obklíčili. A já pitomec jsem se nechal chytit do pasti

stovky metrů pod zemí.

Prodíral jsem se davem a snažil jsem se nedělat to moc

nápadně. Na druhé straně balkonu byla chodba - možná bych se tam někde mohl schovat. Držel jsem ruku na Anaklusmosu,

připraven udeřit.

Než jsem se dostal na druhou stranu balkonu, měl jsem nervy

nadranc. Zacouval jsem do chodbičky a pozoroval tunel, odkud

jsem přišel.

Pak se přímo za mnou ozvalo ostré Chhhh! Znělo to jako hlas

kostlivce.

Bez uvažování jsem otevřel Anaklusmos, bleskurychle se

obrátil a máchl mečem.

Holka, kterou jsem se právě pokusil rozporcovat napůl, zaječela

a upustila kapesník.

"Bože můj!" houkla. "To zabiješ každého, kdo se chce

vysmrkat?"

Jako první mi projelo hlavou, že jí meč neublížil. Čistě a

neškodně jí projel tělem. "Ty jsi smrtelnice!"

Nevěřícně si mě změřila pohledem. "Co má tohle znamenat?

Jistěže jsem smrtelnice! Jak jsi propašoval ten meč přes ochranku?"

"Já ne - Počkat, ty vidíš, že to je meč?"

Holka obrátila oči ke stropu. Byly zelené stejně jako moje.

Měla kudrnaté hnědé vlasy, trochu do červena. Nos měla taky

červený, asi od rýmy. Oblečená byla ve velké hnědé mikině s

emblémem Harvardu a v džínách, plných skvrn od fixů a drobných

dírek, jako by je z nudy špikovala vidličkou.

"No, buď je to meč, nebo největší párátko na světě," prohlásila.

"A jak to, že mi neublížil? Teda, ne že bych si stěžovala. Kdo jsi?

A páni, co to máš na sobě? To je ušité ze lví kůže?"

Chrlila na mě tolik otázek, že mi připadalo, jako by mě

bombardovala kameny. Nenapadalo mě, co říct. Podíval jsem se na

rukávy, jestli se kožich nemejského lva náhodou neproměnil zpátky

na kožešinu, ale pořád mi připadal jako hnědý zimní kabát.

Věděl jsem, že mě kostnatí bojovníci pořád pronásledují. Neměl

jsem čas. A přesto jsem zíral na tu zrzku. Pak jsem si vzpomněl, co

udělala Thalia ve Westoveru, aby zmátla učitele. Možná bych to s

mlhou taky dokázal.

Pořádně jsem se soustředil a luskl prsty. "Nevidíš meč," řekl

jsem té holce. "Je to jenom propiska." Zamrkala. "Ehm… to teda ne. Je to meč, ty troubo."

"Kdo jsi?" chtěl jsem vědět.

Rozhořčeně zabručela: "Rachel Elizabeth Dareová. A odpovíš

mi teď laskavě i ty, nebo mám zavolat ochranku?"

"Ne!" řekl jsem. "Teda, chci říct, mám dost naspěch. Mám

malér."

"Tak máš naspěch, nebo malér?"

"Hm, obojí."

Podívala se mi přes rameno a vykulila oči. "Záchod!"

"Co?"

"Na záchod! Za mnou! Dělej!"

Netušil jsem proč, ale poslechl jsem ji. Vklouzl jsem na pánské

záchodky a nechal Rachel Elizabeth Dareovou stát venku. Později

mi to připadalo jako zbabělost. Ale taky vím, že mi to zachránilo

život.

Slyšel jsem klapání a syčení kostlivců, jak se blížili.

Sevřel jsem Anaklusmos pevněji. Co mě to napadlo? Nechal

jsem venku smrtelnou holku, aby tam umřela. Chystal jsem se

vyrazit zas ven a bojovat, ale najednou jsem uslyšel, jak Rachel

Elizabeth Dareová začala drmolit jako kulomet: "Ach můj bože!

Viděli jste toho kluka? Ještě že už jste tady. Chtěl mě zabít! Měl

meč, proboha. Co jste za ochranku, že pustíte cvoka, co se ohání

mečem, do národního památníku? Sakra! Utíkal tamhle k těm

turbínovým nesmyslům. Myslím, že přeskočil přes zábradlí nebo

co. Možná spadl."

Kostlivci vzrušeně zaklapali zuby. Slyšel jsem, jak se vzdalují.

Rachel otevřela dveře. "Čistý vzduch. Ale měl by sis pospíšit."

Vypadala, že je trochu mimo. Tvář měla šedou a zpocenou.

Nakoukl jsem za roh. Tři kostnatí bojovníci se hnali na druhou

stranu balkonu. Cesta k výtahu se na pár vteřin uvolnila.

"Máš to u mě, Rachel Elizabeth Dareová."

"Co je to za týpky?" zeptala se. "Vypadali jako -"

"Kostry?"

Stísněně přikývla.

"Udělej něco pro sebe," poprosil jsem ji. "Zapomeň na to.

Zapomeň, že jsi mě viděla." "Mám zapomenout, že ses mě pokusil zabít?"

"Jo. Na to taky."

"Ale kdo jsi?"

"Percy -" začal jsem. Pak se kostlivci obrátili. "Padám!"

"Co je to za jméno, Percy Padám?"

Vyrazil jsem k východu.

Jídelna byla plná dětí, které si užívaly nejlepší část výletu - oběd

na přehradě. Thalia, Zoe a Grover tam seděli u jídla.

"Musíme pryč," zalapal jsem po dechu. "Hned!"

"Ale právě jsme dostali burritos!" namítla Thalia.

Zoe se zvedla a zamumlala nějakou nadávku ve starořečtině.

"Má pravdu! Podívejte se."

Okna baru se táhla kolem celého vyhlídkového patra. Měli jsme

tak nádherný panoramatický výhled na armádu kostlivců, která nás

přišla zamordovat.

Napočítal jsem dva na východní straně přehradní silnice, ti

blokovali cestu do Arizony. Tři další na západní straně hlídali

Nevadu. Všichni byli ozbrojení obušky a revolvery.

Ale náš nejnaléhavější problém byl mnohem blíž. Ti tři

kostlivci, kteří mě pronásledovali v sále s turbínami, se teď objevili

na schodech. Uviděli mě z druhé strany jídelny a zacvakali zuby.

"Výtah!" hlesl Grover. Vyrazili jsme tím směrem, ale ozvalo se

cink!, dveře se otevřely a vystoupili z nich tři další bojovníci. Byla

tu celá parta až na toho, kterého Bianca spálila v Novém Mexiku.

Úplně nás obklíčili.

Pak dostal Grover úžasný, dokonale groverovský nápad.

"Bitva kukuřičnými plackami!" zaječel a hodil svou porci na

nejbližšího kostlivce.

Teda, pokud jsi ještě nikdy nedostal letícím burritem, můžeš to

považovat za štěstí. Mezi vražednými střelami je to někde na

úrovni granátů a dělových koulí. Groverův oběd zasáhl jednoho

kostlivce a srazil mu lebku z ramen. Nevím, co viděly ostatní děti v

bistru, ale začaly po sobě jako šílené házet plackami a košíčky s

hranolky a colami a nadšeně ječely a pištěly.Kostlivci se pokoušeli mířit revolvery, ale bylo to k ničemu.

Všude létaly kosti a jídlo a pití.

V tom zmatku jsme se s Thalií vypořádali s dalšími dvěma

kostlivci na schodech a odpálili je na stůl s kečupy a hořčicí. Když

jsme se všichni hnali dolů, svištěly nám nad hlavami mexické

omáčky.

"Co teď?" zeptal se Grover, když jsme vyrazili ven.

Odpověď jsem neměl. Bojovníci na silnici se k nám přibližovali

z obou stran. Rozběhli jsme se přes cestu k pavilonu s okřídlenými

bronzovými sochami, ale tím jsme se jen nechali zahnat k hoře.

Kostlivci postupovali dál, vytvořili kolem nás rojnici. Jejich

bratříčci z bistra se jim hnali na pomoc. Jeden si ještě připevňoval

hlavu na ramena. Další byl celý od kečupu a hořčice. Dvěma uvízly

mezi žebry placky. Netvářili se, že by z toho měli velkou radost.

Vytáhli obušky a blížili se.

"Čtyři na jedenáct," zamumlala Zoe. "A oni nemůžou umřít."

"Bylo to s váma fajn, lidi," loučil se třesoucím se hlasem

Grover.

Koutkem oka jsem zahlédl něco zářivého. Ohlédl jsem se za

sebe na nohy sochy. "Páni," řekl jsem. "Vážně mají vyleštěné

palce."

"Percy!" napomenula mě Thalia. "Na tohle není čas."

Ale nemohl jsem si pomoct, hleděl jsem na ty dva obří

bronzové chlapíky s vysokými ostrými křídly, podobnými nožům

na otvírání obálek. Celí postupem let zhnědli až na palce, ty zářily

jako nové mince, které lidé odjakživa třou pro štěstí.

Štěstí. Požehnání Dia.

Vzpomněl jsem si na tu průvodkyni ve výtahu. Na její šedé oči

a na úsměv. Cože to říkala? Vždycky existuje nějaká cesta ven, když

je člověk dost chytrý a dokáže ji najít.

"Thalie," řekl jsem. "Pomodli se k otci."

Zabodla se do mě pohledem. "Ten mi nikdy neodpoví."

"Jenom tentokrát," prosil jsem. "Popros ho o pomoc. Myslím…

myslím, že nám ty sochy můžou přinést štěstí."

Šest kostlivců zvedlo zbraně. Dalších pět vyrazilo s obušky.

Patnáct metrů od nás. Dvanáct."Dělej!" zaječel jsem.

"Ne!" houkla Thalia. "On mi neodpoví."

"Tentokrát je to jiné!"

"Kdo říká?"

Zaváhal jsem. "Myslím, že Athéna." Thalia se zamračila, jako

by si myslela, že jsem se úplně zbláznil.

"Zkus to," zaprosil Grover.

Thalia zavřela oči. Pohybovala rty a tiše se modlila. I já jsem

přidal modlitbu k Annabethině mámě. Doufal jsem, že se nepletu,

že to byla ona tam v tom výtahu - že nám chtěla pomoct, abychom

jí zachránili dceru.

A nestalo se nic.

Kostlivci se blížili. Zvedl jsem meč, abych se bránil. Thalia

nastavila štít. Zoe odstrčila Grovera za sebe a namířila šíp na hlavu

jednoho kostlivce.

Padl na mě stín. Napadlo mě, že to asi bude blížící se smrt. Pak

mi došlo, že je to stín obřího křídla. Kostlivci se podívali nahoru

moc pozdě. Bronz se zaleskl a všech pět zombíků s obušky to

smetlo stranou.

Ostatní kostlivci začali pálit. Zvedl jsem na obranu lví plášť, ale

nepotřeboval jsem ho. Ti bronzoví andělé se postavili před nás a

složili křídla jako štíty. Kulky se od nich odrážely jako déšť od

střechy z vlnitého plechu. Pak oba andělé máchli dopředu a

kostlivci odletěli přes cestu.

"Člověče, to je žůžo se zvednout!" prohlásil první anděl. Jeho

hlas zněl kovově a rezavě, jako by mu od té doby, kdy ho postavili,

nedali napít.

"Číhni mi na palce!" řekl druhý. "U svatého Dia, co si ti turisti

myslí?"

I když mě andělé ohromili, víc mě trápili ti kostlivci. Pár jich

zase vstávalo, dávalo se dohromady, kostnaté ruce šmátraly po

zbraních.

"Malér!" hlásil jsem.

"Dostaňte nás odtud!" vykřikla Thalia.

Oba andělé na ni shlédli. "Diova dcera?"

"Ano!""Uslyším kouzelné slovíčko, slečno Diova dcero?" zeptal se

anděl.

"Prosím!"

Andělé se na sebe podívali a pokrčili rameny.

"Šiklo by se protáhnout si tělo," rozhodl jeden.

A pak už jsem si uvědomoval jen to, že jeden z nich popadl

Thalii a mě, druhý Zoe a Grovera a vyletěli jsme přímo nahoru nad

přehradu a nad řeku. Kostnatí bojovníci se pod námi proměnili na

drobné tečky a od svahů hor zněla ozvěnou palba.