Přejížděli jsme řeku Potomac, když jsme zahlédli helikoptéru. Byl
to elegantní černý vojenský typ, přesně jako ten, který jsme viděli u
školy Westover. A blížil se přímo k nám.
"Oni tuhle dodávku znají," došlo mi. "Musíme se jí zbavit."
Zoe zabočila do rychlého pruhu. Helikoptéra nás doháněla.
"Možná tu helikoptéru vojáci sestřelí," nadhodil Grover s nadějí
v hlase.
"Vojáci si asi myslí, že patří k nim," zklamal jsem ho. "Jak ale
může Generál využívat smrtelníky?"
"Žoldnéři," řekla Zoe hořce. "Jest to odporné, ale mnoho
smrtelníků půjde do boje úplně za cokoli, pokud dostane
zaplaceno."
"Ale to ti smrtelníci nevidí, pro koho pracují?" zeptal jsem se.
"To si nevšimnou všech těch nestvůr kolem sebe?"
Zoe zavrtěla hlavou. "Já nevím, kolik toho přes mlhu vidí. A
zřejmě by jim to nevadilo, i kdyby to věděli. Smrtelníci umějí být
někdy horší než nestvůry."
Helikoptéra se pořád blížila, postupovala rychleji než my v
provozu hlavního města.
Thalia zavřela oči a usilovně se modlila: "Haló, tati. Teď by se
hodil jeden blesk. Prosím!"
Ale nebe bylo dál šedé a plné sněhu. Po příhodném blesku ani
stopa.
"Tamhle!" ukázala Bianca dopředu. "To parkoviště!"
"Tam budeme jako v pasti!" namítla Zoe.
"Věř mi," naléhala na ni Bianca.
Zoe vyrazila přes dva jízdní pruhy a vjela na malé parkoviště u
nákupního střediska na jižním břehu řeky. Vystoupili jsme z
dodávky a vydali se za Biankou po schodech dolů.
"Vstup do podzemky," oznámila nám Bianca. "Pojeďme na jih.
Do Alexandrie."
"Jak myslíš," zabručela Thalia.
Koupili jsme si lístky, prošli turnikety a ohlíželi se po nějakých
známkách pronásledování. Za pár minut už jsme bezpečně
nastoupili do vlaku, který jel z města na jih. Když se vynořil nad
zem, zahlédli jsme helikoptéru, jak krouží kolem parkoviště, ale za
námi se nevydala.
Grover si vydechl. "Dobrá práce, Bianko, že tě napadla ta
podzemka."
Bianca se zatvářila spokojeně. "Jasně. Všimla jsem si té stanice,
když jsme tudy projížděli loni v létě. Vzpomínám si, že mě to dost
překvapilo. Nebývala tu, když jsme dřív žili ve Washingtonu."
Grover se zamračil. "Je nová? Ale vypadala dost staře."
"Taky bych řekla," souhlasila Bianca. "Ale věř mi, když jsme tu
žili jako malí, žádná podzemka tu nebyla."
Thalia se na sedadle naklonila dopředu. "Počkej chvilku. Vůbec
žádná podzemka?"
Bianca přikývla.
Teda, já toho o Washingtonu moc nevěděl, ale nechápal jsem,
jak by mohl být celý systém metra mladší než dvanáct let. Řekl
bych, že to napadlo všechny, protože se tvářili dost popleteně.
"Bianko," nadechla se Zoe. "Jak dlouho..." Odmlčela se. Zvuk
helikoptéry zase zesílil.
"Musíme přestoupit," rozhodl jsem. "Na příští stanici."
Celou další půlhodinu jsme všichni mysleli jenom na to, jak
bezpečně utéct. Dvakrát jsme přestoupili. Netušil jsem, kam vlastně
jedeme, ale po nějaké době jsme helikoptéru setřásli.
Bohužel, když jsme konečně vystoupili, zjistili jsme, že jsme se
ocitli na konečné, v průmyslové oblasti, kde nebylo nic než
skladiště a železniční tratě. A sníh. Spousta sněhu. Bylo tu mnohem
chladněji. V duchu jsem děkoval za svůj nový kabát ze lví kůže.
Procházeli jsme železničním depem a doufali, že tam někde
bude další osobní vlak. Ale stály tam jenom řady a řady nákladních
vlaků, většina zasněžených, jako by se celé roky nepohnuly z
místa.
U ohně rozdělaného v popelnici se krčil nějaký bezdomovec.
Museli jsme vypadat fakt dost žalostně, protože se na nás usmál
bezzubou pusou a pozval nás: "Potřebujete zahřát, co? Jen pojďte
sem!"
Namačkali jsme se kolem jeho ohně. Thalii cvakaly zuby.
Vyhrkla: "No, tohle je be-be-bezva."
"Mrznou mi kopyta," postěžoval si Grover.
"Nohy," opravil jsem ho kvůli tomu bezdomovci.
"Co takhle kontaktovat tábor," navrhla Bianca. "Cheirón -"
"Ne," odmítla to Zoe. "Už nám nemůžou pomoci. Musíme tu
výpravu dokončit sami."
Nešťastně jsem se rozhlížel po depu. Někde daleko na západě je
Annabeth v nebezpečí. Artemis trpí v řetězech. Ta záhadná
osudová nestvůra si běhá na svobodě. A my tu trčíme na předměstí
Washingtonu a dělíme se s bezdomovcem o oheň.
"Abyste věděli," prohlásil ten chlap, "vždycky se najde nějaký
kámoš." Obličej měl umazaný a vousy rozcuchané, ale vypadalo to,
že se tváří laskavě. "Potřebujete vlak, co jede na západ, děcka?"
"Ano, pane," přikývl jsem. "Vy o nějakém víte?"
Natáhl zamaštěnou ruku a ukázal do strany.
Najednou jsem si všiml nákladního vlaku, zářícího a
nezasněženého. Byl to vlak, jaký převáží auta, s ocelovými sítěmi a
vozy naloženými ve třech patrech nad sebou. Na boku měl nápis
NA SLUNNÝ ZÁPAD.
"To... se hodí," zaradovala se Thalia. "Díky, ehm..."
Obrátila se k tomu bezdomovci, ale byl pryč. Popelnice před
námi byla studená a prázdná, jako by si plameny odnesl s sebou.
Za hodinu už jsme uháněli na západ. Teď nebyl problém, kdo bude
řídit, každý z nás měl vlastní luxusní auto. Zoe a Bianca se složily
do lexusu na horní plošině. Grover si hrál na závodního jezdce za
volantem lamborghini. A Thalia spojila dráty, pustila si rádio v
černém mercedesu SLK a chytala washingtonské stanice
alternativního rocku.
"Můžu k tobě?" zeptal jsem se.
Pokrčila rameny, a tak jsem se vyšplhal vedle ní na sedadlo
smrti.
Rádio hrálo duo White Stripes. Znal jsem tu písničku, byla na
jednom z mála mých cédéček, která se líbila mámě. Říkala, že jí to
připomíná Led Zeppelin. Vzpomněl jsem si na mámu a zesmutněl
jsem, protože to vypadalo, že se na Vánoce domů nedostanu.
Možná se jich ani nedožiju.
"Fajn kabát," poznamenala Thalia.
Přitáhl jsem si hnědý svrchník kolem sebe a byl jsem vděčný za
jeho teplo. "Jo, ale nemejský lev nebyla ta nestvůra, kterou
hledáme."
"To zdaleka ne. Máme toho před sebou ještě moc."
"Nevíme, co je ta tajemná nestvůra zač, ale Generál říkal, že si
pro tebe přijde. Chtějí tě oddělit od nás ostatních, pak se prý
nestvůra objeví. Asi se s tebou chce bít jeden proti jednomu."
"To říkal?"
"No, tak nějak. Jo."
"No fajn. Miluju, když mám fungovat jako návnada."
"Netušíš, co by to mohlo být za nestvůru?"
Nerudně zavrtěla hlavou. "Ale víš, kam jedeme, ne? Do San
Franciska. Tam mířila Artemis."
Vzpomněl jsem si na něco, co mi řekla Annabeth na tom plese:
jak se její otec stěhuje do San Franciska, ale ona s ním v žádném
případě nepojede. Polokrevní tam žít nemůžou.
"Proč?" zeptal jsem se. "Co je tak špatného na San Francisku?"
"Je tam fakt hustá mlha, protože je tak blízko Hora zoufalství.
Pořád se tam vznáší titánská magie - aspoň to, co z ní zbylo.
Nevěřil bys, jak to tam přitahuje nestvůry."
"Co je to Hora zoufalství?"
Thalia povytáhla obočí. "Ty to vážně nevíš? Zeptej se té pitomé
Zoe. Ta je na to expert."
Nasupeně hleděla předním oknem ven. Chtěl jsem se jí zeptat, o
čem mluví, ale na druhé straně jsem nechtěl být za idiota. Nesnášel
jsem pocit, že Thalia ví víc než já, a tak jsem radši držel pusu.
Odpolední slunce svítilo skrz síťovou stranu vagonu a vytvářelo
Thalii na tváři stín. Napadlo mě, jak moc se liší od Zoe - Zoe celá
upjatá a odměřená jako nějaká princezna, Thalia ve svém otrhaném
oblečení a s drzým chováním. Ale měly i něco společného. Stejnou
neústupnost. Právě teď, jak tak Thalia seděla ve stínu a tvářila se
zasmušile, hodně se podobala Lovkyním.
Najednou mi to došlo: "To proto se nesnášíš se Zoe."
Thalia se zamračila: "Cože?"
"Lovkyně tě chtěly zlanařit k sobě," hádal jsem.
V očích se jí nebezpečně rozsvítilo. Bál jsem se, že mě z
mercedesu vyhodí, ale jenom si vzdychla.
"Skoro jsem se k nim přidala," přiznala se. "Luke, Annabeth a
já jsme na ně jednou narazili a Zoe se mě snažila přesvědčit.
Málem se jí to povedlo, ale..."
"Ale?"
Thaliiny prsty sevřely volant. "Musela bych opustit Luka."
"Aha."
"Zoe a já jsme se popraly. Řekla mi, že jsem hloupá. Řekla, že
toho rozhodnutí budu litovat. Řekla, že mě Luke jednoho dne
zradí."
Pozoroval jsem slunce skrz kovovou síť. Zdálo se, že každou
vteřinu ujíždíme rychleji - stíny se za sebou míhaly jako ve staré
filmové promítačce.
"To je síla," přikývl jsem. "Těžko se přiznává, že Zoe měla
pravdu."
"Ona neměla pravdu! Luke mě nikdy nezradil. Nikdy."
"Budeme s ním muset bojovat," řekl jsem. "Tomu se
nevyhneme."
Thalia neodpověděla.
"Poslední dobou jsi ho neviděla," varoval jsem ji. "Já vím, že se
tomu těžko věří, ale -"
"Udělám, co budu muset."
"I kdybys ho měla zabít?"
"Buď tak laskav," poprosila mě, "a vypadni z toho auta."
Bylo mi jí tak líto, že jsem se s ní ani nedohadoval.
Když jsem se chystal odejít, řekla ještě: "Percy."
Ohlédl jsem se. Měla červené oči, ale těžko říct, jestli vztekem
nebo smutkem. "Annabeth se chtěla taky přidat k Lovkyním.
Možná bys měl uvažovat proč."
Než jsem stačil něco říct, vysunula okénka a nechala mě venku.
Posadil jsem se na místo řidiče v Groverově lamborghini. Grover
spal vzadu. Pokoušel se zapůsobit na Zoe a na Bianku hrou na
píšťalu, ale když zahrál "Jedovatý břečťan" a ta rostlina jim
vyrašila z klimatizace lexusu, konečně to vzdal.
Díval jsem se, jak zapadá slunce, a myslel jsem na Annabeth.
Bál jsem se usnout. Měl jsem strach, že by se mi zdály sny.
"Ale ne, snů se neboj," ozvalo se hned vedle mě.
Podíval jsem se tam. Nějak mě ani nepřekvapilo, když jsem
zjistil, že na místě spolujezdce sedí ten houmlesák ze železničního
depa. Džíny měl tak obnošené, že byly skoro bílé. Z roztrhaného
kabátu mu lezla vycpávka. Připomínal plyšového medvídka,
kterého přejel náklaďák.
"Kdyby nebylo snů," prohlásil, "nevěděl bych toho o
budoucnosti ani půlku. Jsou lepší než bulvární plátky z Olympu."
Odkašlal si a pak dramaticky zvedl ruce:
"Sny jsou jak telka,
našeptávají pravdu.
Novinky skvělé."
"Vy jste Apollón?" dovtípil jsem se, protože jsem nečekal, že
by někdo jiný dokázal sestavit tak bídné haiku.
Přiložil si prst na rty. "Jsem tu inkognito. Říkej mi Frede."
"Bůh jménem Fred?"
"Ehm, no... Zeus trvá na jistých pravidlech. Ruce pryč, pokud
se jedná o lidskou výpravu. I když se pokazí něco vážně důležitého.
Ale nikdo si nebude zahrávat s mou malou sestřičkou. Nikdo."
"Můžete nám teda pomoct?"
"Psst. Už jsem vám pomohl. Nedíval ses ven?""Ten vlak. Jak rychle jedeme?"
Apollón se zasmál. "Dost rychle. Bohužel nám dochází čas. Už
je skoro soumrak. Ale myslím, že jsme zvládli pořádný kus
Ameriky."
"Ale kde je Artemis?"
Tvář se mu zasmušila. "Vím toho spoustu a vidím toho spoustu.
Ale tohle nevím ani já. Ona... je přede mnou zahalená. Nelíbí se mi
to."
"A Annabeth?"
Zamračil se. "Aha, myslíš tu dívku, kterou jsi ztratil? Hmm.
Nevím."
Snažil jsem se nedat se tím rozhodit. Vím, že bohům dělá
problémy brát smrtelníky vážně, dokonce i polokrevné. Ve
srovnání s bohy žijeme moc krátký život.
"A co ta nestvůra, kterou hledala Artemis?" zeptal jsem se. "Vy
víte, kde je?"
"Ne," odpověděl Apollón. "Ale existuje někdo, kdo by to mohl
vědět. Pokud se dostanete do San Franciska a tu nestvůru ještě
pořád neobjevíte, najděte Nerea, starce moře. Ten má dlouhou
paměť a bystrý zrak. A dar znalostí, které někdy zůstanou zahaleny
i mému Orákulu."
"Ale je to přece vaše Orákulum," protestoval jsem. "Nemůžete
nám vysvětlit, co to proroctví znamená?"
Apollón si povzdechl. "Stejně tak bys mohl žádat umělce, aby
vysvětlil své umění, nebo chtít po básníkovi, aby vyložil báseň. To
nemá smysl. Význam se odhalí jedině hledáním."
"Jinými slovy, vy to nevíte."
Apollón se podíval na hodinky. "Ach, koukni, kolik je hodin!
Musím běžet. Pochybuju, že budu moct ještě riskovat a pomoct
vám znova, Percy, ale pamatuj, co jsem řekl! Vyspi se! A až se
vrátíš, čekám pěkné haiku o tvém putování!"
Chtěl jsem namítnout, že nejsem unavený a že v životě žádné
haiku nesestavím, ale Apollón luskl prsty a pak už jsem věděl
jenom to, že se mi zavírají oči.
Ve snu jsem byl někdo jiný. Měl jsem na sobě staromódní řeckou
tuniku, dole trochu moc vzdušnou, a páskové kožené sandály. Přes
ramena mi jako plášť visela kůže nemejského lva a někam jsem
běžel, táhla mě tam dívka, která mi pevně svírala ruku.
"Pospěš si!" říkala. Byla příliš tma, abych jí pořádně viděl do
obličeje, ale z jejího hlasu jsem vycítil strach. "Najde nás!"
Byla noc. Nad hlavou nám zářily miliony hvězd. Běželi jsme
vysokou trávou a vzduch opojně voněl tisícem různých květin.
Byla to nádherná zahrada, ale ta holka mě jí vedla, jako by nás
honila smrt.
"Já se nebojím," snažil jsem se jí vysvětlit.
"To bys měl!" napomenula mě a táhla mě dál. Měla dlouhé
tmavé vlasy, spletené v copech, které jí padaly na záda. Hedvábné
roucho jí lehce zářilo ve světle hvězd.
Hnali jsme se do kopce. Zatáhla mě za ostnaté křoví a tam jsme
se zhroutili na zem a těžce oddechovali. Netušil jsem, proč je tak
vyděšená. Ta zahrada mi připadala úplně poklidná. A cítil jsem se
silný. Silnější než kdy předtím.
"Není třeba utíkat," konejšil jsem ji. Můj hlas zněl hlouběji a
sebejistěji. "Holýma rukama jsem přemohl tisíc nestvůr."
"Tuhle ale ne," namítla dívka. "Ladon má velikou sílu. Musíš to
obejít, nahoru na kopec za mým otcem. Jiný způsob není."
Překvapila mě bolest v jejím hlase. Vážně měla starost, skoro
jako by se o mě bála.
"Já tvému otci nevěřím," prohlásil jsem.
"A dobře děláš," souhlasila dívka. "Budeš ho muset ošidit. Ale
tu kořist si nemůžeš vzít přímo. Umřel bys!"
Zasmál jsem se. "Tak proč mi nepomůžeš, krásko?"
"Já... já se bojím. Ladon mě zastaví. Mé sestry, kdyby to
zjistily... zřekly by se mě."
"Tak to se nedá nic dělat." Vstal jsem a zamnul si ruce.
"Počkej!" řekla dívka.
Vypadalo to, že se trápí nad nějakým rozhodnutím. Pak se
natáhla a třesoucími se prsty si vytáhla z vlasů dlouhou bílou brož.
"Jestli musíš jít bojovat, vezmi si tohle. Dala mi to moje matka,
Pleiona. Byla to dcera moře a skrývá se v tom síla moře. Má
nesmrtelná síla."
Dívka dýchla na brož a ta lehce zazářila. Zaleskla se ve světle
hvězd jako naleštěná ulita.
"Vezmi si to," řekla mi. "A udělej z toho zbraň."
Zasmál jsem se. "Ze spony do vlasů? Jak by to mohlo Ladona
zabít, krásko?"
"Možná nezabije," připustila. "Ale nic víc ti nabídnout nemůžu,
když chceš být tak tvrdohlavý."
Hlas té dívky mi vnikal až do srdce. Natáhl jsem ruku a vzal si
sponu. Sotva jsem to udělal, v ruce se mi protáhla a ztěžkla a já
držel známý bronzový meč.
"Dobře vyvážený," pochválil jsem ho. "I když radši bojuju
holýma rukama. Jak mu mám říkat?"
"Anaklusmos," řekla dívka smutně. "Jako mořský příval, který
každého překvapí. A než se naděje, smete ho do moře."
Než jsem jí mohl poděkovat, ozvaly se v trávě kroky, syčení,
jako by unikala pneumatika, a ta dívka řekla: "Pozdě! Už je tady!"
Napřímil jsem se za volantem lamborghini. Grover mě držel za
ruku a třásl se mnou.
"Percy," řekl. "Je ráno. Vlak zastavil. Pojď!"
Pokusil jsem se ze sebe setřást ospalost. Thalia, Zoe a Bianca už
vytáhly kovové závěsy. Venku byly zasněžené hory, poseté
borovicemi, mezi dvěma vrcholy vycházelo červené slunce.
Vylovil jsem z kapsy pero a hleděl na něj. Anaklusmos, staré
řecké jméno pro příval. Měl jinou podobu, ale věděl jsem jistě, že
je to stejná čepel, jakou jsem viděl ve snu.
A věděl jsem jistě ještě něco. Ta dívka ve snu byla Zoe
Večernice.
2025 ©