"Termoska!" vyjekl jsem, jak jsme se řítili k vodě.
"Co?" Annabeth si musela myslet, že jsem se zbláznil.
Křečovitě se držela popruhů člunu a vlasy jí vlály přímo nahoru
jako pochodeň.
Ale Tyson mě pochopil. Podařilo se mu otevřít můj vak. Vytáhl
Hermovu kouzelnou termosku a přitom se ani nepustil lodi, ani mu
nevyklouzla.
Svištěly kolem nás šípy a oštěpy.
Popadl jsem termosku a doufal jsem, že dělám dobře. "Držte
se!"
"Já se držím!" vyjekla Annabeth.
"Pořádně!"
Zachytil jsem se nohou za nafukovací lavičku člunu, Tyson
popadl Annabeth a mě vzadu za trika a já pootočil víčko termosky
o čtvrtinu.
Z termosky okamžitě vyrazil bílý proud větru a popohnal nás
stranou, proměnil náš střemhlavý pád v pětačtyřicetistupňové
nouzové přistání.
Zdálo se, že se vítr směje, když vyrážel z termosky, jako by byl
šťastný, že se dostal na svobodu. Když jsme dopadli do oceánu,
poskočili jsme jednou, dvakrát, odráželi jsme se jako žabka hozená
na hladinu a pak už jsme svištěli jako motorový člun, do tváří nám
stříkala slaná sprška a před námi nebylo nic než moře.
Z lodi za námi jsem slyšel vzteklé kvílení, ale z dosahu zbraní
jsme už unikli. Princezna Andromeda se zmenšovala, až vypadala
jako bílá hračka pro děti v dálce, a pak byla pryč.Jak jsme se tak hnali po moři, pokoušeli jsme se s Annabeth poslat
Cheirónovi vzkaz po bohyni Iris. Mysleli jsme si, že je nutné dát
někomu vědět, co Luke dělá, a nevěděli jsme, komu jinému
můžeme věřit.
Vítr z termosky způsobil příjemnou mořskou spršku, která
dělala ve slunečním světle duhu - perfektní pro vysílání Iris - ale
spojení bylo stejně bídné. Když Annabeth hodila do mlhy zlatou
drachmu a poprosila bohyni duhy, aby nám ukázala Cheiróna, jeho
tvář se sice objevila, ale v pozadí blikalo nějaké divné míhající se
světlo a vřískala tam rocková hudba, jako by byl v nějakém
tanečním klubu.
Řekli jsme mu o tom, jak jsme vyklouzli z tábora, o Lukeovi, o
Princezně Andromedě a o zlaté rakvi na Kronovy ostatky, ale
nevím, kolik toho slyšel kvůli tomu randálu u sebe a náporům větru
a vody u nás.
"Percy," zvolal Cheirón, "musíš si dávat pozor na -"
Jeho hlas se utopil v hlasitém křiku za ním - hlasy tam halekaly
jako Komančové na válečné stezce.
"Co?" křičel jsem.
"Do háje s těmi mými příbuznými!" Cheirón se sklonil, když
mu nad hlavou proplul tác, a zmizel někam mimo zorné pole.
"Annabeth, nemělas nechat Percyho opustit tábor! Ale pokud
vážně získáte to rouno -"
"Jo, bejby!" zaječel kdosi za Cheirónem. "Huhúúú!"
Hudba zesílila, reproduktory zněly tak nahlas, až se nám celý
člun chvěl.
"- Miami," křičel Cheirón. "Pokusím se hlídat -"
Naše mlžná obrazovka se rozplynula, jako by po ní někdo na
druhé straně hodil láhev, a Cheirón byl pryč.
O hodinu později jsme zahlédli zemi - dlouhý pás pláže lemovaný
vysoko se tyčícími hotely. Voda začínala být plná rybářských loděk
a tankerů. Po pravoboku nás minula pobřežní hlídka ve člunu a pak
se obrátila, jako by si nás chtěla lépe prohlédnout. Zřejmě každý
den nevidí žlutý záchranný člun se třemi dětmi a bez motoru,
plující rychlostí sto uzlů za hodinu."To je pláž Virginia!" řekla Annabeth, když jsme se přiblížili
k pobřeží. "Ach, bohové, jak mohla Princezna Andromeda doplout
přes noc tak daleko? Je to asi tak -"
"Pět set třicet námořních mil," řekl jsem.
Zírala na mě. "Jak to víš?"
"Já - já nevím."
Annabeth nad tím chvilku uvažovala. "Percy, jakou máme
polohu?"
"Šestatřicet stupňů čtyřiačtyřicet minut severní šířky,
šestasedmdesát stupňů dvě minuty západní délky," vychrlil jsem ze
sebe okamžitě. Pak jsem zavrtěl hlavou. "Páni. Jak to vím?"
"Díky svému otci," hádala Annabeth. "Když jsi na moři, máš
dokonalý smysl pro polohu. To je úplně super."
Nebyl jsem si tím jistý. Netoužil jsem po tom, být lidská
džípíeska. Ale než jsem stačil něco říct, poplácal mě Tyson po
rameni. "Blíží se k nám ta loď."
Ohlédl jsem se. Člun pobřežní hlídky nás teď už rozhodně
pronásledoval. Blikal světly a nabíral rychlost.
"Nemůžeme se nechat chytit," řekl jsem. "Měli by moc otázek."
"Jeďme dál do zálivu Chesapeake," navrhla Annabeth. "Vím
tam o místě, kde se schováme."
Neptal jsem se jí, co tím myslí, ani jak to, že to tu tak dobře zná.
Troufl jsem si pootočit víčkem termosky o trochu víc a čerstvý
závan větru nás vystřelil kolem severního výběžku pláže Virginia
do zálivu Chesapeake. Člun pobřežní hlídky za námi víc a víc
zaostával. Nezpomalili jsme, dokud se břehy zálivu na obou
stranách nezúžily. Uvědomil jsem si, že jsme vpluli do ústí řeky.
Cítil jsem tu změnu z mořské vody na sladkou. Najednou jsem
se unavil a vyčerpal, jako by mi klesla hladina cukru v těle. Už
jsem nevěděl, kde jsme ani kudy řídit člun. Dobře, že mě Annabeth
naváděla.
"Tam," ukázala. "Kolem té písčiny."
Stočili jsme se do bažinaté oblasti zarostlé močálovou travou.
U obřího cypřiše jsem člun vytáhl na břeh.Nad námi se tyčily stromy, porostlé popínavými rostlinami.
V lese bzučel hmyz. Vzduch byl dusný a horký a z řeky stoupala
pára. Ani zdaleka to nebyl Manhattan a mně se to nelíbilo.
"Pojďme," vyzvala nás Annabeth. "Je to jen kousek po břehu."
"Co to je?" chtěl jsem vědět.
"Jen pojď za mnou." Popadla pytel. "A měli bychom schovat
člun. Nechceme na sebe přece zbytečně upozorňovat."
Přikryli jsme člun větvemi a pak jsme s Tysonem šli za
Annabeth po pobřeží. Nohy se nám bořily do červeného bahna.
Kolem boty se mi proplazil had a zmizel v trávě.
"Nedobré místo," postěžoval si Tyson. Plácl po komárech, kteří
si udělali osvěžovnu z jeho předloktí.
Za dalších pár minut oznámila Annabeth: "Tady."
Viděl jsem jen místo s ostružiníky. Pak Annabeth odtáhla
propletený kruh větví jako dveře a já si uvědomil, že hledím do
zamaskovaného úkrytu.
Vnitřek byl dost velký pro tři, i když ten třetí byl Tyson. Stěny
byly spleteny z rostlin jako nějaká indiánská chýše, ale vypadaly
dost nepromokavě. V koutě se povalovalo všechno, co může člověk
potřebovat k táboření - spací pytle, deky, nádoba s ledem
a petrolejová lampa. Byly tam i zásoby pro polobohy - bronzové
hroty oštěpů, toulec plný šípů, meč a krabice ambrózie. Páchlo to
tam plesnivinou, jako by tam dlouho nikdo nebyl.
"Úkryt polokrevných." Podíval jsem se na Annabeth s úctou.
"To tys to tady zařídila?"
"Thalia a já," řekla tiše. "A Luke."
To by mi nemělo vadit. Chci říct, já věděl, že Thalia a Luke se
o Annabeth starali, když byla malá. Věděl jsem, že ti tři byli
společně na útěku, schovávali se před nestvůrami, přežívali
odkázaní jen sami na sebe, než je našel Grover a pokusil se je
dopravit na Vrch polokrevných. Ale kdykoli Annabeth mluvila o té
době, kterou s nimi strávila, cítil jsem se tak trochu… nevím.
Nesvůj?
Ne. To nebylo to pravé slovo.
Prostě jsem žárlil."Takže…" podotkl jsem. "Nemyslíš, že nás tady Luke bude
hledat?"
Zavrtěla hlavou. "Vybudovali jsme si spoustu bezpečných
úkrytů, jako je tenhle. Pochybuju, že si Luke vůbec pamatuje, kde
jsou. Nebo že se o to stará."
Plácla sebou na deky a začala se probírat obsahem svého vaku.
Dávala tak jasně najevo, že se jí nechce mluvit.
"Ehm, Tysone?" obrátil jsem se na svého nevlastního bratra.
"Nevadilo by ti jít na průzkum ven? Že by ses podíval, jestli tady
v té pustině třeba není nějaká večerka?"
"Večerka?"
"Jo, obchod s něčím na zub. Koblihy s polevou nebo tak něco.
Jenom nechoď daleko."
"Koblihy s polevou," opakoval Tyson svědomitě. "Podívám se
po koblihách s polevou v pustině." Zamířil ven a začal volat:
"Koblihy, kde jste!"
Jakmile zmizel, posadil jsem se naproti Annabeth. "Poslouchej,
mně je líto, že jsme, víš, potkali Luka."
"Za to ty nemůžeš." Vytáhla nůž a začala čistit ostří hadrem.
"Nechal nás utéct nějak lehce," poznamenal jsem.
Doufal jsem, že mi to jen tak připadá, ale Annabeth vážně
přikývla. "Taky mě to napadlo. Jak jsme slyšeli, co říká o tom
risku, a 'oni na tu návnadu skočí'… Myslím, že mluvil o nás."
"Rouno že je návnada? Nebo Grover?"
Studovala ostří svého nože. "Já nevím, Percy. Možná, že chce
to rouno pro sebe. Možná doufá, že my odvedeme těžkou práci a on
nám ho pak ukradne. Nechce se mi prostě věřit, že ten strom
otrávil."
"Co tím myslel," zeptal jsem se, "že by Thalia byla na jeho
straně?"
"To se plete."
"Neříkáš to moc jistě."
Annabeth se do mě vpila pohledem a já začal litovat, že se jí na
takové věci vůbec vyptávám, když drží v ruce nůž."Percy, víš, koho mi připomínáš ze všeho nejvíc? Thalii. Vy
dva jste si tak podobní, až mě to děsí. Chci říct, buďto byste byli
nejlepší kamarádi, nebo byste se museli zaškrtit."
"Já beru ty 'nejlepší kamarády'."
"Thalia měla na svého otce někdy vztek. Ty taky. Ale obrátil by
ses kvůli tomu proti Olympu?"
Díval jsem se na toulec se šípy v rohu. "Ne."
"No tak vidíš. Ona taky ne. Luke se plete." Annabeth zarazila
nůž do hlíny.
Chtěl jsem se jí zeptat na to proroctví, o kterém se Luke zmínil
a co to má společného s mými šestnáctými narozeninami. Ale
usoudil jsem, že by mi to neřekla. Cheirón prohlásil dost jasně, že
to nemám slyšet, dokud bohové nerozhodnou jinak.
"Takže co to Luke myslel s těmi kyklopy?" zeptal jsem se.
"Říkal, že zrovna ty -"
"Já vím, co říkal. On… on mluvil o tom pravém důvodu, proč
zemřela Thalia."
Čekal jsem, nevěděl jsem, co mám říct.
Annabeth se roztřeseně nadechla. "Kyklopům nemůžeš nikdy
věřit, Percy. Před šesti lety, tu noc, když nás Grover vedl na Vrch
polokrevných -"
Přerušilo ji zaskřípění dveří. Otevřely se a dovnitř vlezl Tyson.
"Koblihy s polevou!" prohlásil hrdě a ukázal krabici s pečivem.
Annabeth na něj nevěřícně zírala. "Kdes to sebral? Jsme tu
uprostřed pustiny. Nikde kolem tady není nic -"
"Patnáct metrů," vysvětlil Tyson. "Obchod Obří koblihy - hned
za kopcem!"
"To je zlé," zamumlala Annabeth.
Krčili jsme se za stromem a zírali na obchod s koblihami
uprostřed lesů. Vypadal jako zbrusu nový, měl jasně osvětlené
výlohy, parkoviště a silničku vedoucí do lesa, ale nic jiného kolem
nebylo a žádná auta tam nestála. Viděli jsme jednoho zaměstnance,
jak si čte za pokladnou časopis. A to bylo všechno. Na markýze
obchodu stálo velkými černými písmeny, která jsem přečetl i já:OBŘÍ KOBLIHY
Z písmena O ve slově OBŘÍ si ukusoval sousto kreslený obr.
Vonělo to tam příjemně, po čerstvě usmažených koblihách
s čokoládou.
"Nemělo by to tu být," zašeptala Annabeth. "Nepatří to sem."
"Co?" zeptal jsem se. "Je to prostě krám s koblihami."
"Pssst!"
"Proč šeptáme? Tyson normálně šel dovnitř a koupil koblihy.
Nic se mu nestalo."
"On je obr."
"Ale no tak, Annabeth. Obří koblihy neznamená nic špatného.
Je to řetězec. V New Yorku jsou taky takové."
"Je to řetězec," souhlasila. "A nemyslíš, že je divné, že se tu
objevil hned potom, cos řekl Tysonovi, aby přinesl koblihy? Přímo
tady uprostřed lesů?"
Zamyslel jsem se nad tím. Opravdu to bylo trochu divné, ale
chci říct, že obchody s koblihami na mém žebříčku děsivých sil
nestály zvlášť vysoko.
"Může to být hnízdo," vysvětlovala Annabeth.
Tyson zaskučel. Pochybuju, že by tomu, co říkala Annabeth,
rozuměl o moc víc než já, ale lekal ho její tón. Snědl už půl tuctu
koblih z krabice a celý obličej měl od cukru.
"Hnízdo čeho?" zeptal jsem se.
"Nenapadlo tě někdy, že se tyhle řetězcové obchody objevují
nějak moc rychle?" zeptala se. "Jeden den tam není nic a pak druhý
den - prásk, nová hamburgrárna nebo kavárna nebo tak? Nejdřív
jeden podnik, pak dva, pak čtyři - přesné kopie a rozlézají se po
celé zemi?"
"Hm, to ne. Nikdy jsem nad tím nepřemýšlel."
"Percy, některé ty řetězce se množí tak rychle, protože všechna
ta místa jsou kouzelně spojena s životní silou nestvůr. Některé
Hermovy děti zjistily, jak to udělat, už v padesátých letech. Ony
množí -"
Ztuhla.
"Co?" chtěl jsem vědět. "Množí co?""Žádné - prudké - pohyby," vypravila ze sebe Annabeth, jako
by jí šlo o život. "Hodně pomalu se obraťte."
Pak jsem to uslyšel: škrábavý zvuk, jako by se něco velkého
vleklo břichem po listí.
Obrátil jsem se a uviděl jakousi věc velikosti nosorožce,
pohybovala se mezi stíny stromů. Syčelo to, přední půlka těla se
kroutila všemi směry. Nejdřív jsem vůbec nechápal, co to vlastně
vidím. Pak jsem si uvědomil, že ta věc má spoustu krků - nejmíň
sedm a na každém sedí syčící hadí hlava. Bylo to kožnaté a pod
každým krkem to mělo uvázaný plastový bryndáček s nápisem:
JSEM DÍTĚ OBŘÍCH KOBLIH!
Vytáhl jsem pero, ale Annabeth se na mě upřeně zadívala -
beze slov mě varovala. Ještě ne.
Pochopil jsem. Hodně nestvůr má hodně špatný zrak. Mohlo se
stát, že nás ta hydra prostě mine. Ale kdybych teď otevřel meč,
bronzová zář by ji jistě přitáhla.
Čekali jsme.
Hydra byla jen kousek od nás. Zdálo se, že očichává zem
a stromy, jako by po něčem pátrala. Pak jsem si všiml, že dvě hlavy
trhají kus žlutého plátna - jeden z našich vaků. Ta věc se nám už
dostala do úkrytu. Šla po stopě našeho pachu.
Srdce mi bušilo. V táboře jsem viděl vycpanou hlavu hydry
coby trofej, ale to mě nijak nepřipravilo na toho opravdového tvora.
Každá hlava měla tvar kosočtverce jako u chřestýše, ale tlamy
lemovaly křivé řady žraločích zubů.
Tyson se třásl. Ustoupil a při tom pohybu náhodou nohou
rozlomil větvičku. Všech sedm hlav se k nám okamžitě obrátilo
a zasyčelo.
"Utíkejte od sebe!" vyjekla Annabeth. Uhnula doprava.
Já se vrhl doleva. Jedna hlava hydry plivla oblouk zelené
tekutiny, která mi přelétla přes rameno a rozstříkla se o jilm.
Z kmene se zakouřilo a začal se rozpadat. Celý strom se kácel
přímo na Tysona, který se ještě pořád nehnul. Zkameněl hrůzou
z netvora, kterého teď měl přímo před sebou."Tysone!" Vší silou jsem se na něj vrhnul a srazil jsem ho
stranou, zrovna když hydra vyrazila a strom jí dopadl na dvě ze
sedmi hlav.
Hydra se zapotácela dozadu, trhnutím uvolnila hlavy a vztekle
zařvala na padlý strom. Všech sedm hlav vystřelilo kyselinu a jilm
se rozpustil na kouřící kaluž bláta.
"Pohni se!" pobídl jsem Tysona. Rozběhl jsem se stranou
a otevřel jsem Anaklusmos, doufal jsem, že na sebe přitáhnu
pozornost netvora.
Vyšlo to.
Většina příšer nesnáší pohled na božskou ocel. Jakmile se
objevila má zářící čepel, hydra k ní vyrazila všemi hlavami, syčela
a obnažila zuby.
Dobrá zpráva: Tyson se na chvíli dostal mimo nebezpečí. A ta
špatná: každou chvíli jsem se měl proměnit na kaluž bláta.
Jedna hlava na mě na zkoušku vyrazila. Bez rozmýšlení jsem
máchl mečem.
"Ne!" zaječela Annabeth.
Pozdě. Čistě jsem odřízl hydře hlavu. Odkutálela se do trávy
a nechala po sobě cukající pahýl, který okamžitě přestal krvácet
a začal se nafukovat jako balon.
Za pár vteřin se zraněný krk rozštěpil na dva a na obou vyrostla
hlava normální velikosti. Najednou jsem hleděl na osmihlavou
hydru.
"Percy!" nadávala mi Annabeth. "Zrovna jsi někde otevřel další
obchod Obřích koblih!"
Vyhnul jsem se spršce kyseliny. "Já mám každou chvíli umřít
a ty se staráš o tohle? Jak to zabijeme?"
"Oheň!" zavolala Annabeth. "Musíme mít oheň!"
Jakmile to řekla, vybavil se mi ten příběh. Hlavy hydry se
přestanou množit jen tehdy, pokud spálíme pahýl dřív, než začne
růst. Tak to aspoň udělal Héraklés. Ale my jsme žádný oheň
neměli.
Couval jsem k řece. Hydra se plazila za mnou.Annabeth se přemístila na mou levou stranu a pokusila se
rozptýlit jednu hlavu, odrážela útoky jejích zubů nožem, ale další
hlava vyrazila stranou jako palice a srazila Annabeth do bláta.
"Nemlátit moje kamarády!" vyrazil ze sebe Tyson a vložil se
mezi hydru a Annabeth. Zatímco se Annabeth zvedala na nohy,
začal Tyson bušit do hlav nestvůry pěstmi tak rychle, až mi to
připomínalo tu hru, kdy se zatloukají krtci do země. Ale ani Tyson
nedokáže odrážet hydru napořád.
Sunuli jsme se dál a dál dozadu, vyhýbali se stříkancům
kyseliny a odráželi útočící hlavy, ale neodsekávali je. Stejně jsem
věděl, že jen odkládáme vlastní smrt. Nakonec uděláme nějakou
chybu a ta příšera nás zabije.
Pak jsem uslyšel podivný zvuk - puf-puf-puf - a nejdřív to
považoval za supění vlastního srdce. Bylo to tak silné, až se celý
břeh otřásal.
"Co je to za randál?" vykřikla Annabeth a nespouštěla oči
z hydry.
"Parní motor," odpověděl Tyson.
"Cože?" Přikrčil jsem se a hydra mi plivla kyselinu přes hlavu.
Pak se z řeky za námi ozval známý dívčí hlas: "Tady! Připravte
dvaatřicetilibrák!"
Neodvažoval jsem se spustit hydru z očí, ale pokud za námi byl
ten, kdo jsem si myslel, vycházelo mi, že teď máme nepřátele na
dvou frontách.
Chraplavý mužský hlas namítl: "Jsou moc blízko, má paní!"
"Do háje s hrdiny!" nadávala ta holka. "Plnou parou vpřed!"
"Ano, má paní."
"Střílejte, jak je libo, kapitáne!"
Annabeth pochopila, co se děje, o zlomek vteřiny dřív než já.
Zaječela: "Dolů!" a my sebou plácli na zem, zrovna když se od
řeky ozvalo BUUUM, až se otřásla zem. Následoval záblesk světla,
sloup kouře a pak hydra přímo před námi explodovala. Přitom nás
pokropila hnusným zeleným slizem, který se vypařil, jakmile se nás
dotkl, jak to bývá s vnitřnostmi nestvůr.
"Tfuj!" křičela Annabeth.
"Parník!" volal Tyson.Postavil jsem se a rozkašlal se z mraku dýmu střelného prachu,
který se valil po březích.
Po řece k nám bafala ta nejdivnější loď, jakou jsem kdy viděl.
Seděla nízko na vodě jako ponorka a palubu měla opancéřovanou
železem. Uprostřed byla lichoběžníková dělová komora a na každé
straně otvory pro hlavně. Z vršku vlála vlajka - divočák a oštěp
v krvavě rudém poli. Palubu lemovali zombie v šedých uniformách
- mrtví vojáci s mihotajícími se tvářemi, které jim jenom zčásti
zakrývaly lebku. Podobali se duchům, které jsem viděl v podsvětí
hlídat Hadův palác.
Ta loď byla nedobytná. Bojový křižník z války Severu proti
Jihu. Taktak jsem dokázal rozluštit jméno na přídi z písmen
pokrytých mechem: CSS Birmingham.
A hned vedle kouřícího kanónu, který nás málem zabil, stála
v plném řeckém bojovém brnění Clarisse.
"Jste nuly," ušklíbla se pohrdavě. "Ale asi vás budu muset
zachránit. Pojďte na palubu."
2024 ©