7. kapitola

Podle Tantala si ti stymfalští ptáci prostě hleděli svého v lese

a nebyli by zaútočili, kdybychom je s Annabeth a Tysonem

nerozčilili svou nešikovnou jízdou.

Bylo to tak nespravedlivé, že jsem Tantalovi odsekl, aby šel

radši zas honit koblihu, což mu náladu nijak nezvedlo. Odsoudil

nás do služby v kuchyni - celé odpoledne drhnout hrnce a mísy

v podzemní kuchyni s čisticími harpyjemi.

Ty harpyje nemyly

nádobí vodou, ale lávou, aby všechno zářilo čistotou a aby se

zahubilo devadesát devět celých devět procent všech bakterií. Já

a Annabeth jsme proto museli mít azbestové rukavice a zástěry.

Tysonovi to nevadilo. Ponořil se do lávy klidně holýma rukama

a pustil se do drhnutí, ale Annabeth a já jsme si museli protrpět celé

hodiny horké a nebezpečné práce. Ke všemu tam byly tuny talířů

navíc. Tantalos objednal speciální slavnostní oběd na oslavu

vítězství Clarisse - jídlo o několika chodech včetně obalovaných

řízků z vražedných stymfalských ptáků.

Jediné dobré na našem trestu bylo to, že jsme teď měli

s Annabeth společného nepřítele a spoustu času si promluvit. Když

si znovu poslechla můj sen o Groverovi, vypadalo to, jako by mi

začínala věřit.

"Pokud to fakt našel," zamumlala, "a pokud bychom to dokázali

sebrat -"

"Tak pr," řekl jsem. "Ty děláš, jako by ta… ta věc, kterou

Grover objevil, bylo to jediné na světě, co může tábor zachránit.

Co je to?"

"Napovím ti. Co máš, když oholíš berana?"

"Svinčík?"

Povzdechla si. "Rouno. Kožich berana se jmenuje rouno.

A když ten beran má náhodou zlatou vlnu -"

"Zlaté rouno. To myslíš vážně?"Annabeth seškrábla kosti vražedného ptáka z talíře do lávy.

"Percy, vzpomínáš si na šedé sestry? Říkaly, že znají místo té věci,

kterou hledáš. A taky se zmínily o Iasonovi. To jemu před třemi

tisíci let řekly, jak najde zlaté rouno. Znáš přece tu historku

o Iasonovi a argonautech?"

"Jasně," přikývl jsem. "Ten starý film s kostlivci."

Annabeth obrátila oči v sloup. "U všech bohů, Percy! Ty jsi

úplně beznadějný případ."

"No tak jak to bylo?" chtěl jsem vědět.

"Jenom poslouchej. Opravdová historie rouna: žily byly dvě

děti, chlapec a dívka, ano? Macecha je chtěla obětovat bohům, ale

jejich skutečná matka se modlila za jejich záchranu. A tak jim

bohové poslali kouzelného létajícího berana se zlatou vlnou, který

je sebral v Řecku a odnesl je až do Kolchidy v Malé Asii. No,

vlastně donesl jen chlapce. Dívka po cestě spadla a umřela, ale to

není důležité."

"Pro ni asi jo."

"Jde o to, že když se chlapec dostal do Kolchidy, obětoval toho

zlatého berana bohům a rouno pověsil na strom uprostřed

království. Přinášelo rozkvět celé zemi. Zvířata přestala stonat.

Rostliny rostly jako divé. Rolníci měli úžasnou úrodu. Nikdy žádná

nemoc. Proto chtěl Iason to rouno. Dokáže ozdravit každou zemi,

ve které se nachází. Léčí nemoci, posiluje přírodu, odstraňuje

znečištění -"

"Umělo by vyléčit Thaliin strom."

Annabeth přikývla. "A celkově by posílilo hranice Tábora

polokrevných. Ale Percy, to rouno je ztracené už stovky let.

Hledaly ho davy hrdinů, ale marně."

"Jenže Grover ho našel," řekl jsem. "Šel hledat Pana a našel

místo toho rouno, protože obojí vyzařuje přírodní kouzlo. To je

jasné, Annabeth. Můžeme Grovera vysvobodit a zároveň

zachráníme tábor. Perfektní!"

Annabeth zaváhala. "Trošku moc perfektní, nemyslíš si? Co

když je to nějaká past?"Vzpomněl jsem si na loňské léto, jak Kronos zmanipuloval naši

výpravu. Málem nás napálil a my mu pomohli zahájit válku, která

by zničila západní civilizaci.

"Máme na výběr?" zeptal jsem se. "Chceš mi pomoct zachránit

Grovera, nebo ne?"

Podívala se na Tysona, který ztratil zájem o náš rozhovor

a spokojeně si dělal lodičky z hrnků a lžiček v lávě.

"Percy," zamumlala tiše, "budeme muset bojovat s kyklopem.

S Polyfémem, nejhorším kyklopem vůbec. A je jenom jediné místo,

kde ten ostrov může být. V Moři nestvůr."

"Kde to je?"

Hleděla na mě, jako by si myslela, že si schválně hraju na

pitomce. "Moře nestvůr. To moře, kterým plul Odysseus a Iason

a Aeneas a všichni ostatní."

"Myslíš Středozemní moře?"

"Ne. Teda, vlastně ano… ale ne."

"Další jasná odpověď. Díky."

"Podívej se, Percy, Moře nestvůr je moře, kterým proplouvají

všichni hrdinové při svých dobrodružstvích. Bývalo to Středozemní

moře, ano. Ale stejně jako všechno ostatní i tohle mění polohu

podle toho, jak se mění centrum západní moci."

"Jako hora Olymp, která je teď nad Empire State Building,"

souhlasil jsem. "A Hádés, který trčí pod Los Angeles."

"Správně."

"Ale celé moře plné nestvůr - jak by se něco takového dokázalo

schovat? Nevšimli by si smrtelníci, že se tam dějí divné věci… jako

třeba, že to polyká celé lodi a tak?"

"Jistěže si všimli. Nerozumí tomu, ale vědí, že je na té části

oceánu něco divného. Moře nestvůr teď leží u východního pobřeží

Spojených států, severovýchodně od Floridy. Smrtelníci pro něj

mají dokonce jméno."

"Bermudský trojúhelník?"

"Přesně tak."

Pomalu mi to docházelo. Myslím, že to nebylo divnější než

všechno ostatní, co jsem se naučil od příchodu do Tábora

polokrevných. "Fajn… tak aspoň víme, kde máme hledat.""Stejně je to veliká oblast, Percy. Hledat jeden malý ostrov ve

vodách zamořených nestvůrami -"

"No tak, já jsem syn boha moře. To je moje domácí hřiště.

Copak to může být tak těžké?"

Annabeth svraštila čelo. "Budeme si muset promluvit

s Tantalem a získat povolení k výpravě. Jenomže on nám to

zakáže."

"Nezakáže, pokud mu to řekneme dneska večer u táborového

ohně přede všemi. Uslyší to celý tábor. Bude na něj tlačit. Nebude

to moct zamítnout."

"Možná." Do Annabethina hlasu se vplížil malý kousek naděje.

"Radši doděláme ty talíře. Podal bys mi lávový rozprašovač,

prosím?"

Ten večer u táborového ohně vedl zpěv Apollónův srub. Pokoušel

se všechny pozvednout na duchu, ale po tom odpoledním ptačím

útoku to nebylo jednoduché. Všichni jsme seděli v půlkruhu na

kamenných stupních, zpívali jenom tak vlažně a pozorovali, jak

hoří oheň. Apollónovy děti k tomu brnkaly na kytary a na lyry.

Přezpívali jsme všechny standardní táborové kousky:

"Egejským mořem", "Jsem svůj vlastní prapradědeček", "Tahle

zem je Mínová zem". Oheň byl kouzelný, takže čím hlasitěji člověk

zpíval, tím výš se zdvihal, měnil barvu a žár s náladou davu. Když

byl fajn večer, vídal jsem ho i šest metrů vysoký a tak horký, že se

vznítila celá přední řada ibišků. Dneska dosahoval oheň sotva

půldruhého metru, hřál jen taktak a plameny měly bledou barvu.

Dionýsos odešel brzy. Přetrpěl pár písní a pak zamumlal něco

o tom, že i hrát pinochle s Cheirónem bylo zábavnější než tohle.

Věnoval Tantalovi znechucený pohled a zamířil zpátky k hlavní

budově.

Když dozněla poslední píseň, prohlásil Tantalos: "No, to teda

byla krása!"

Popošel dopředu s opečeným marshmallowem na klacku

a pokusil se ho stáhnout jenom jakoby nic. Ale než se ho stačil

dotknout, odlétl mu bonbon z prutu. Tantalos po něm divoce hrábl,

ale marshmallow spáchal sebevraždu - vrhl se rovnou do plamenů.Tantalos se obrátil zpátky k nám a chladně se usmíval. "Tak

tedy! Pár sdělení ohledně zítřejšího programu."

"Pane," řekl jsem.

Tantalovi zacukalo v oku. "Náš kuchyňský pomocník má něco

na srdci?"

Někteří Arésovi táborníci se zahihňali, ale já jsem se nehodlal

nechat znervóznět a umlčet. Postavil jsem se a podíval se na

Annabeth. Díky bohům, vstala zároveň se mnou.

Oznámil jsem: "Máme nápad, jak zachránit tábor."

Zavládlo ticho jako v hrobě, ale odhadoval jsem, že jsem si

získal všeobecnou pozornost, protože táborový oheň zaplál jasně

žlutou barvou.

"Jistě," poznamenal Tantalos vlažně. "No, pokud to má něco

společného s vozy -"

"Zlaté rouno," vyhrkl jsem. "My víme, kde je."

Plameny zahořely oranžově. Než mě Tantalos stačil zarazit,

vychrlil jsem svůj sen o Groverovi a o Polyfémově ostrově.

Annabeth se přidala a připomněla všem, co rouno dokáže. Od ní to

znělo jaksi přesvědčivěji.

"To rouno může zachránit tábor," uzavřela svou řeč. "Tím jsem

si jistá."

"Nesmysl," prohlásil Tantalos. "My nepotřebujeme

zachraňovat."

Všichni na něj zůstali hledět, až z toho začal být nesvůj.

"Kromě toho," dodal rychle, "Moře nestvůr? To není zvlášť

přesné umístění. Nevěděli byste ani, kde ho máte hledat."

"Ale ano, já to vím," namítl jsem.

Annabeth se ke mně naklonila a zašeptala: "Ty to víš?"

Přikývl jsem, protože mi Annabeth oživila paměť, když mi

připomněla tu jízdu taxíkem se šedými sestrami. Tehdy mi ta

informace, kterou mi daly, nedávala smysl. Ale teď…

"30, 31, 75, 12," odrecitoval jsem.

"Fááájn," ušklíbl se Tantalos. "Díky, žes nám pověděl ta

nesmyslná čísla."

"Jsou to souřadnice pro plavbu," nedal jsem se. "Zeměpisná

šířka a délka. Já, hm, učili jsme se to ve společenských vědách."Dokonce i Annabeth vypadala, že to na ni zapůsobilo. "Třicet

stupňů jednatřicet minut severní šířky, sedmdesát pět stupňů

dvanáct minut západní délky. Má pravdu! Ty souřadnice nám daly

šedé sestry. Bude to někde v Atlantiku u pobřeží Floridy. Moře

nestvůr. Je třeba podniknout výpravu!"

"Počkejte chvilku," brzdil nadšení Tantalos.

Ale táborníci začali skandovat: "Výprava! Výprava!"

Plameny zahořely výš.

"To není nutné!" stál na svém Tantalos.

"VÝPRAVA! VÝPRAVA!"

"Dobře!" houkl Tantalos a oči mu planuly vztekem. "Vy spratci

chcete, abych povolil výpravu?"

"ANO!"

"Výborně," souhlasil. "Určím tedy bojovníka, který podnikne tu

nebezpečnou cestu, aby získal zlaté rouno a přinesl ho zpátky do

tábora. Nebo zemřel, když se o to bude snažit."

Srdce mi přetékalo vzrušením. Nehodlal jsem se nechat

Tantalem zastrašit. Tohle jsem musel udělat. Chtěl jsem zachránit

Grovera a tábor. Nic mě nezastaví.

"Povolím našemu bojovníkovi poradit se s Orákulem!" oznámil

Tantalos. "A vybrat si na cestu dva společníky. A myslím, že výběr

toho šampióna je zřejmý."

Tantalos se podíval na Annabeth a na mě, jako by nás nejradši

zaživa stáhl z kůže. "Tím šampiónem by měl být někdo, kdo si

vysloužil úctu tábora, kdo projevil duchapřítomnost v závodě vozů

a odvahu při obraně tábora. Výpravu povedeš ty… Clarisse!"

Oheň zablikal tisícem pestrých barev. Arésův srub začal dupat

a jásat. "CLARISSE! CLARISSE!"

Clarisse se zvedla a vypadala ohromeně. Pak polkla a hruď se jí

dmula pýchou. "Přijímám výpravu!"

"Počkat!" houkl jsem. "Grover je můj přítel. Ten sen jsem měl

já."

"Sedni si!" zaječel jeden z Arésových táborníků.

"Tys měl šanci loni v létě!"

"Jo, zase chce všechnu slávu pro sebe!" přidal se další.Clarisse do mě zabodla pohled. "Přijímám výpravu!"

opakovala. "Já, Clarisse, dcera Arésova, zachráním tábor!"

Arésovi táborníci se rozjásali ještě hlasitěji. Annabeth

protestovala a její druhové ze srubu ji podpořili. Všichni ostatní se

přidávali na jednu nebo druhou stranu - křičeli a hádali se a házeli

po sobě bonbony marshmallow. Myslel jsem, že se z toho vyklube

klasická válka sušenkových sendvičů, ale Tantalos vykřikl: "Ticho,

vy spratci!"

Jeho tón šokoval i mě.

"Sednout!" nařídil. "Povím vám duchařskou historku."

Netušil jsem, co má za lubem, ale všichni jsme se neochotně

přesunuli zpátky na místa. Ďábelská aura, která z Tantala

vyzařovala, byla stejně silná jako u každé nestvůry, se kterou jsem

se kdy setkal.

"Kdysi dávno žil smrtelný král, kterého bohové milovali!"

Tantalos si položil ruku na hruď a já začal tušit, že mluví o sobě.

"Ten král," pokračoval, "měl dokonce dovoleno hodovat na

hoře Olymp. Ale když se pokusil odnést s sebou na zem trochu

ambrózie a nektaru, aby zjistil recept - jenom jeden maličký pytlík,

abyste věděli - bohové ho potrestali. Navždycky ho vykázali ze

svých síní! Jeho vlastní lidé se mu vysmívali! Děti mu nadávaly!

Jasně, táborníci, měl příšerné děti. Děti - přesně - jako - vy!"

Ukázal pokřiveným prstem na několik svých posluchačů,

včetně mě.

"Víte, co ten král udělal svým nevděčným dětem?" zeptal se

Tantalos měkce. "Víte, jak se pomstil bohům za jejich krutý trest?

Pozval Olympany na hostinu do svého paláce, jen aby jim dokázal,

že k nim necítí žádnou zášť. Nikdo si nevšiml, že děti tam chybějí.

A když bohům podal hlavní chod, uhodnete, mí drazí táborníci, co

to bylo za maso?"

Nikdo si netroufal odpovědět. Oheň zaplál tmavě modrou

barvou, ďábelsky se odrážel na zvrhlém Tantalově obličeji.

"Jistě, bohové ho v posmrtném životě potrestali," zaskřehotal

Tantalos. "To teda ano. Ale prožil aspoň tu chvíli zadostiučinění,

ne? Jeho děti už mu nemohly nikdy odmlouvat ani zpochybňovat

jeho autoritu. A víte co? Říká se, že duch toho krále teď sídlí přímo v tomto táboře, čeká na příležitost pomstít se nevděčným,

vzpurným dětem. A tak… jsou ještě nějaké stížnosti, než pošleme

Clarisse na její výpravu?"

Ticho.

Tantalos pokývl Clarisse. "Orákulum, má drahá. Jdi za ním."

Neklidně se zavrtěla, dokonce jako by ani ona nestála o slávu

za cenu toho, že bude Tantalovým oblíbencem. "Pane -"

"Běž!" vyštěkl na ni.

Nemotorně se uklonila a pospíchala k hlavní budově.

"A co ty, Percy Jacksone?" zeptal se Tantalos. "Náš umývač

nádobí nemá žádné námitky?"

Neřekl jsem nic. Nehodlal jsem mu dát to potěšení, aby mě

mohl zas potrestat.

"Dobře," řekl Tantalos. "A dovolte mi, abych všem připomenul

- nikdo neopustí tento tábor bez mého povolení. Každý, kdo se o to

pokusí… no, pokud ten pokus přežije, bude z tábora navěky

vyloučen, ale tak daleko to nedojde. Zákaz vycházení budou ode

dneška hlídat harpyje, a ty mají věčně hlad! Dobrou noc, milí

táborníci. Dobře se vyspěte."

Tantalos mávl rukou, oheň zhasl a táborníci se potmě vytráceli

ke svým srubům.

Nedokázal jsem to Tysonovi vysvětlit. Věděl, že jsem smutný.

Věděl, že jsem se chtěl vydat na cestu a Tantalos mi to nedovolil.

"Stejně půjdeš?" zeptal se.

"Já nevím," přiznal jsem. "To by bylo těžké. Moc těžké."

"Já ti pomůžu."

"Ne. Já - hm, to bych po tobě nemohl chtít, chlape. Je to

nebezpečné."

Tyson shlédl na kousky kovu, které si montoval na klíně -

pérka a ozubená kolečka a drobné drátky. Beckendorf mu dal pár

nástrojů a volné součástky a Tyson se v tom teď každý večer rýpal,

i když jsem netušil, jak může tak velkýma rukama zacházet s tak

drobnými kousíčky.

"Co to stavíš?" zeptal jsem se.Tyson neodpověděl. Místo toho jaksi hluboce zaskuhral:

"Annabeth nemá ráda kyklopy. A ty… nechceš mě s sebou?"

"Ne, tak to není," řekl jsem nepřesvědčivě. "Annabeth tě má

ráda. Vážně."

V koutcích oka měl slzy.

Vzpomněl jsem si, že Grover stejně jako všichni ostatní

satyrové dokáže číst lidské city. Zajímalo by mě, jestli to dokážou

i kyklopové.

Tyson zabalil svou titěrnou práci do voskovaného plátna.

Položil se na postel a objal ten balík jako medvídka. Když se

obrátil ke zdi, zahlédl jsem mu na zádech škaredé jizvy, jako by ho

někdo přejel traktorem. Uvažoval jsem už po milionté o tom, jak se

mu to stalo.

"Táta o mě vždycky stál," pofňukával. "A teď… Asi mu vadí,

že má syna kyklopa. Neměl jsem se narodit."

"Takhle nemluv! Poseidón se k tobě přihlásil, nebo ne?

Takže… o tebe musí stát… a hodně."

Hlas mě zradil, když jsem pomyslel na všechny ty roky, které

Tyson prožil na newyorských ulicích v kartonové krabici od

ledničky. Jak si mohl Tyson myslet, že o něj Poseidón stojí? Co je

to za tátu, když tohle dopustí u vlastního dítěte, ať si je to dítě

nestvůra?

"Tysone… tábor pro tebe bude dobrým domovem. Ostatní si na

tebe zvyknou. To ti slibuju."

Tyson si vzdychl. Čekal jsem, jestli něco řekne. Pak mi došlo,

že už spí.

Ležel jsem na zádech v posteli a snažil se zavřít oči, ale nějak

jsem nemohl. Bál jsem se, že budu mít další sen o Groverovi.

Pokud je to spojení vcítěním opravdové… pokud se Groverovi

něco stalo… vzbudím se vůbec?

Oknem svítil dovnitř úplněk. V dálce duněl příboj. Cítil jsem

teplou vůni jahodových plantáží a slyšel smích lesních víl, jak

honily po lese sovy. Ale něco na té noci mi připadalo špatné -

nemoc Thaliina stromu, která se rozšiřovala po údolí.

Dokáže Clarisse zachránit Vrch polokrevných? To mě spíš

Tantalos vyznamená jako nejlepšího táborníka.Vylezl jsem z postele a hodil na sebe nějaké oblečení. Popadl

jsem deku na pláž a zpod postele vytáhl balení šesti plechovek

coly. Cola byla v táboře odjakživa mimo pravidla. Nebylo tu

povoleno žádné jídlo ani pití z venku, ale pokud sis promluvil se

správným člověkem z Hermova srubu a zaplatil mu pár zlatých

drachem, dokázal z nejbližšího obchodu s potravinami propašovat

skoro všechno.

Vyplížit se ven po zákazu vycházení bylo taky proti pravidlům.

Kdyby mě chytili, buď budu mít velký malér, nebo mě rovnou

sežerou harpyje. Ale já chtěl vidět oceán. Tam mi bylo vždycky líp.

Myslelo mi to jasněji. Vyšel jsem ze srubu a zamířil na pláž.

Roztáhl jsem si deku poblíž příboje a otevřel si colu. Cukr a kofein

mi odjakživa kdovíproč zklidňovaly hyperaktivní mozek. Snažil

jsem se rozhodnout, co udělat, abych zachránil tábor, ale nic mě

nenapadalo. Přál jsem si, aby ke mně promluvil Poseidón, dal mi

nějakou radu nebo tak.

Obloha byla modrá a hvězdnatá. Hledal jsem souhvězdí, která

mě naučila Annabeth - Střelec, Héraklés, Severní koruna - když tu

někdo řekl: "Krásné, co?"

Málem jsem vyprskl colu.

Hned vedle mě stál chlapík v krátkých nylonových běžeckých

kalhotách a v tričku s emblémem newyorského městského

maratónu. Byl štíhlý a vysportovaný, měl prošedivělé vlasy

a uličnický úsměv. Připadal mi trochu povědomý, ale nemohl jsem

přijít na to, čím to je.

Nejdřív mě napadlo, že si asi dává půlnoční běh po pláži a nějak

zabloudil za hranice tábora. To by se ale nemělo stát. Obyčejní

smrtelníci do tábora vstoupit nemohli. Ale možná, že se mu nějak

podařilo proklouznout kvůli oslabení kouzla stromu. Jenže

uprostřed noci? A kolem nebylo nic než zemědělská půda a státní

rezervace. Odkud by ten chlap asi tak mohl přiběhnout?

"Můžu se k tobě přidat?" zeptal se. "Celé věky jsem si nesedl."

No jo, já vím - cizí chlap uprostřed noci. Zdravý rozum velel:

utéct, volat o pomoc a tak dále. Ale ten chlapík to všechno bral tak

klidně, že jsem se vlastně ani nedokázal bát.Řekl jsem: "Jo, jasně."

Usmál se. "Tvá pohostinnost ti slouží ke cti. Páni, Coca-Cola!

Můžu?"

Posadil se na druhý konec deky, otevřel colu a dal si doušek.

"Páni… no to je ono. Klid a ticho v -"

V kapse mu zazvonil mobilní telefon.

Běžec si povzdechl. Vytáhl telefon a já vykulil oči, protože ten

přístroj zářil namodralým světlem. Když vysunul anténku, začali se

kolem přístroje kroutit dva tvorové - zelení hadi, ne větší než

žížaly.

Běžec si toho zřejmě ani nevšiml. Podíval se na displej a zaklel.

"Tohle musím vzít. Jenom vte…" Pak do telefonu: "Haló?"

Poslouchal. Ti minihadi se ovíjeli kolem anténky hned vedle

jeho ucha.

"Jo," řekl běžec. "Poslouchejte - já vím, ale… mně je jedno,

jestli je přikovaný ke skále řetězy a supi mu klovají játra, pokud

nemá vyhledávací číslo, nedokážeme jeho balíček vysledovat…

Dárek lidstvu, výborně… Víte, kolik takových věcí dodáváme…

Ach, to nic. Poslyšte, prostě ho odkažte na Eris v zákaznické

službě. Musím končit."

Zavěsil. "Omlouvám se. Noční expresní služby zrovna vrcholí.

Co jsem to říkal -"

"Máte na telefonu hady."

"Co? Ale ti nekoušou. Řekněte ahoj, Georgi a Martho."

Ahoj, Georgi a Martho, ozval se mi v hlavě chraplavý mužský

hlásek.

Nebuď tak kousavý, okřikl ho ženský hlas.

Proč ne? chtěl vědět George. Já dělám veškerou opravdovou

práci.

"No tak, nechte toho zase!" Běžec si zastrčil telefon zpátky do

kapsy. "Tak, kde jsme to byli… Aha, ano. Klid a ticho."

Překřížil si nohy tak, že se dotýkaly v kotnících, a podíval se

nahoru ke hvězdám. "Už je to dlouho, co jsem se naposled dostal

k odpočinku. Od té doby, co je telegraf - pořád jenom spěch,

spěch, spěch. Máš nějaké oblíbené souhvězdí, Percy?"Pořád jsem byl tak trochu vedle z těch zelených hádků, které si

zastrčil do běžeckých kalhot, ale řekl jsem: "No, mám rád

Héraklése."

"Proč?"

"No… protože měl pořádnou smůlu. Ještě větší než já.

Připadám si tak líp."

Běžec se zasmál. "Ne protože byl silný a známý a to všechno?"

"Ne."

"Jsi zajímavý mladý muž. Takže co teď?"

Hned jsem věděl, na co se mě ptá. Co mám v plánu udělat s tím

rounem?

Než jsem stačil odpovědět, ozval se mu z kapsy tlumeně had

Martha: Na lince dva mám Démétér.

"Teď ne," odbyl ji běžec. "Řekni jí, ať nechá vzkaz."

To se jí nebude líbit. Posledně, když jste ji nechal čekat, zvadly

všechny kytky v divizi dodávek květin.

"Zkrátka jí řekni, že mám schůzi!" Běžec obrátil oči k nebi.

"Ještě jednou se omlouvám, Percy. Říkal jsi…"

"Ehm… kdo přesně jste?"

"Tos ještě neuhodl, takový chytrý kluk jako ty?"

Ukažte mu to! zaprosila Martha. Nebyla jsem v pravé velikosti

už celé měsíce.

Neposlouchejte ji! vložil se do toho George. Chce se jenom

předvádět!

Muž znovu vytáhl telefon. "Původní podobu, prosím."

Mobil se rozzářil jasně modrou barvou. Protáhl se na metr

dlouhou dřevěnou hůl, ze které nahoře vyrazila holubí křídla.

George a Martha, teď zelení hadi v plné velikosti, se společně

ovíjeli uprostřed. Bylo to Aeskulapovo žezlo, symbol srubu číslo

jedenáct.

Krk se mi stáhl. Došlo mi, koho mi připomíná ten běžec

s uličnickými rysy, rošťáckým leskem v očích…

"Vy jste Lukův táta," vydechl jsem. "Hermés."

Bůh našpulil rty. Zabodl žezlo do písku jako tyč slunečníku.

"'Lukův táta.' Obyčejně mě lidé takhle nepředstavují. Bůh zlodějů,

to ano. Nebo bůh poslů a cestovatelů, když chtějí být milí."Bůh zlodějů, to úplně stačí, poznamenal George.

Ach, George si nevšímej. Martha ke mně švihla jazykem. Je

jenom zatrpklý, protože mě má Hermés radši.

Nemá!

Ale má!

"Chovejte se slušně, vy dva," varoval je Hermés, "nebo vás

proměním zpátky na mobilní telefon a nastavím na vibrace! Takže,

Percy, ještě jsi mi neodpověděl na otázku. Co máš v plánu s tou

výpravou?"

"Já - nemám povolení odejít."

"Jistěže ne. A to tě zastaví?"

"Já chci jít. Musím zachránit Grovera."

Hermés se usmál. "Kdysi jsem znal jednoho chlapce… byl

mnohem mladší než ty. Pouhé dítě, vážně."

A je to tu zas, rýpl si George. Pořád mluví o sobě.

Ticho! vyštěkla Martha. Chceš být nastavený na vibrace?

Hermés si jich nevšímal. "Jednou v noci, když se matka toho

chlapce nedívala, vyklouzl z jeskyně a ukradl nějaký dobytek, který

patřil Apollónovi."

"Rozmetal ho za to na milion kousíčků?" zajímalo mě.

"Hmmm… ne. Vlastně všechno dopadlo docela dobře. Aby ten

kluk odčinil svou krádež, dal Apollónovi nástroj, který vynalezl -

lyru. Apollóna ta hudba tolik okouzlila, že na vztek úplně

zapomněl."

"A co z toho plyne za poučení?"

"Poučení?" zeptal se Hermés. "U všech bohů, ty děláš, jako by

to byla nějaká bajka. Je to pravdivá historka. Má pravda nějaké

poselství?"

"Hmmm…"

"Co tohle: krádež není vždycky špatná věc?"

"To by se mojí mámě asi nelíbilo."

Krysy jsou chutné, nadnesl George.

Co to má co dělat s tou historkou? chtěla vědět Martha.

Nic, odsekl George. Ale mám hlad."Mám to," řekl Hermés. "Mladí lidé nedělají vždycky to, co se

jim nařídí, ale pokud se jim to povede a dokážou něco úžasného,

někdy uniknou trestu. Jak se ti to líbí?"

"Říkáte mi, že bych měl stejně jít," přeložil jsem si to, "i bez

povolení."

Hermovi se zablesklo v očích. "Martho, můžu dostat první

balíček, prosím?"

Martha otevřela hubu… a otevírala ji pořád a pořád, až byla

široká jako moje ruka. Vyzvrátila ze sebe nerezovou nádobu -

staromódní termosku ze svačinového boxu s černým plastovým

vrškem. Po stranách byly namalovány scény ze starořeckých bájí

v červené a žluté barvě - hrdina, zabíjející lva, hrdina, zvedající

Kerbera, tříhlavého psa.

"To je Héraklés," řekl jsem. "Ale jak -"

"Na dar se nikdy nevyptávej," napomenul mě Hermés. "Je to

sběratelská záležitost z pořadu Héraklés sráží hlavy. První ročník."

"Héraklés sráží hlavy?"

"To byla skvělá podívaná," povzdechl si Hermés. "V dobách,

než se na reality show vrhla Héfaistova televize. Jistě, ta termoska

by měla mnohem větší cenu, kdybych měl celý svačinový box -"

Nebo kdyby to neměla Martha v tlamě, dodal George.

Za to tě dostanu. Martha ho začala honit kolem hole.

"Počkejte chvilku," ozval jsem se. "To je dárek?"

"Jeden ze dvou," potvrdil Hermés. "No tak, vezmi si to."

Málem jsem termosku upustil, protože byla na jednom konci

ledově studená a na druhém rozpálená. Zvláštní bylo, že když jsem

ji otočil, strana obrácená k oceánu - na sever - byla zase studená…

"To je kompas!" vyhrkl jsem.

Hermés se zatvářil překvapeně. "Chytrý kluk. To mě nikdy

nenapadlo. Ale je to určeno k něčemu trochu divočejšímu. Otevřeš

to, vypustíš vítr ze čtyř koutů země a ten tě na cestě popožene. Teď

to nedělej! A prosím tě, až přijde čas, odšroubuj to víčko jenom

trochu. Ty větry jsou trochu jako já - věčně netrpělivé. Kdyby

všechny čtyři unikly najednou… no, ale já věřím, že budeš opatrný.

A teď můj druhý dárek. Georgi?"Ona se mě dotýká, stěžoval si George, jak se tak s Marthou

plazili kolem hole.

"Ona se tě vždycky dotýká," prohlásil Hermés. "Jste přece

propletení. A pokud s tím nepřestanete, zas vás zavážu na uzel!"

Hadi se přestali prát.

George vyvrátil čelist a vykašlal malou plastovou lahvičku

naplněnou žvýkacími vitaminovými bonbony.

"To si děláte legraci," prohlížel jsem si ji. "Tyhle jsou ve tvaru

Mínótaura?"

Hermés zvedl lahvičku a zachřestil s ní. "Ano, ty citrónové. Ty

s příchutí hroznového vína jsou myslím lítice. Nebo hydry?

Každopádně jsou dost účinné.

Nejez je, pokud je opravdu, opravdu nebudeš potřebovat."

"Jak poznám, že je opravdu, opravdu potřebuju?"

"Poznáš to, věř mi. Devět základních vitaminů, minerály,

aminokyseliny… no, všechno, co je třeba, aby tě to zas postavilo na

nohy."

Hodil mi tu lahvičku.

"Hm, děkuju," řekl jsem. "Ale vládce Herme, proč mi

pomáháte?"

Věnoval mi melancholický úsměv. "Možná doufám, že touto

výpravou dokážeš zachránit spoustu lidí, Percy. Ne jenom svého

přítele Grovera."

Zíral jsem na něj. "Nemyslíte snad… Luka?"

Hermés neodpověděl.

"Podívejte se," začal jsem. "Vládce Herme, chci říct, díky a tak,

ale klidně si ty dary můžete zase vzít. Luke se nedá zachránit.

I kdybych ho našel… sám mi řekl, že chce zbořit Olymp kámen po

kameni. Zradil všechny, které znal. On - on zvlášť nesnáší vás."

Hermés vzhlédl ke hvězdám. "Můj drahý mladý bratranče,

pokud jsem se za ty věky něco naučil, pak to, že se nedokážeš vzdát

rodiny, i když ti to ta rodina ulehčuje. Nezáleží na tom, jestli tě

nenávidí, nebo ti škodí, nebo prostě jenom nedoceňuje tvého génia,

když jsi vynalezl internet -"

"Vy jste vynalezl internet?"

Byl to můj nápad, ozvala se Martha.Krysy jsou chutné, poznamenal George.

"Byl to můj nápad!" zdůraznil Hermés. "Myslím internet, ne

krysy. Ale o to tu nejde. Chápeš, Percy, co jsem říkal o té rodině?"

"Já - nevím jistě."

"Jednoho dne to pochopíš." Hermés se zvedl a oprášil si písek

z nohou. "A teď už musím jít."

Máte šedesát nepřijatých hovorů, oznámila Martha.

A tisíc třicet osm e-mailů, přidal se George. A to nepočítám online

nabídky slev na ambrózii.

"A ty, Percy," dodal Hermés, "máš na splnění té výpravy míň

času, než si myslíš. Tví přátelé by měli dorazit asi tak… teď hned."

Uslyšel jsem Annabeth, jak mě volá z písečných dun. Odněkud

z větší dálky křičel i Tyson.

"Doufám, že jsem ti zabalil dobře," řekl Hermés. "S cestováním

už mám přece jen nějaké zkušenosti."

Luskl prsty a u nohou se mi objevily tři žluté vaky. "Jsou

samozřejmě nepromokavé. Pokud slušně poprosíš, tvůj otec by ti

měl pomoct dostat se na loď."

"Na loď?"

Hermés ukázal na moře. Jasně, průlivem Long Islandu právě

proplouvala veliká výletní loď a na temné vodě se leskla její bílá

a zlatá světla.

"Počkat," zarazil jsem ho. "Já tomu vůbec nerozumím. Ani

jsem neřekl, že půjdu!"

"Já být tebou, rozmyslím se do pěti minut," poradil mi Hermés.

"Pak dorazí harpyje, aby tě sežraly. A teď dobrou noc, bratranče,

a pokud to tak můžu říct, ať tě bohové provázejí."

Otevřel dlaň a do ní mu vklouzlo žezlo.

Hodně štěstí, popřála mi Martha.

Dones mi krysu, ozval se George.

Žezlo se proměnilo v mobilní telefon a Hermés si ho zastrčil do

kapsy.

Rozběhl se po pláži. O dvacet kroků dál se zamihotal

a rozplynul se a nechal mě samotného s termoskou, lahvičkou se

žvýkacími vitaminy a pěti minutami na strašně těžké rozhodnutí