5. kapitola

Stalo se ti někdy, že jsi přišel domů a našel svůj pokoj zpřeházený?

Jako když se ho nějaká snaživá osoba (ahoj, mami) pokusila

"uklidit", a ty najednou nemůžeš nic najít? A i když nic nechybí,

máš ten strašný pocit, že se ti někdo probíral osobními věcmi

a všechno pomatlal leštěnkou s citrónovou vůní?

Přesně takhle mi bylo, když jsem zas uviděl Tábor

polokrevných.

Na první pohled se to nezdálo tak úplně jiné. Hlavní budova

tam ještě stála se svou modrou sedlovou střechou a verandou, která

se táhla kolem dokola domu. Jahodová pole se pořád pekla ve

slunci. Po údolí byly stejně jako předtím rozesety řecké sloupové

budovy - amfiteátr, aréna pro zápasy, jídelní pavilon, posazený nad

průlivem Long Island. A mezi lesy a potokem byly uhnízděny

stejné sruby - šílené seskupení dvanácti budov, každá zasvěcená

jinému olympskému bohovi.

Ale vládla tu teď atmosféra nebezpečí. Hned bys poznal, že je

něco špatně. Místo aby instruktoři a satyrové hráli volejbal na

hřišti, přebírali zbraně v kůlně na nářadí. Stromové víly, vyzbrojené

luky a šípy, si nervózně povídaly na kraji lesa. Les vypadal

nemocný, tráva na louce byla bledě žlutá a stopy po ohni na Vrchu

polokrevných bily do očí jako šeredné jizvy.

Někdo zpřeházel mé oblíbené místo na světě a já z toho nebyl…

no, vůbec odvázaný.

Po cestě k hlavní budově jsem poznával spoustu lidí z loňského

léta. Nikdo se nezastavil, aby s námi promluvil. Nikdo neřekl:

"Vítejte zpátky." Někteří nevěřícně zírali, když viděli Tysona, ale

většina nás jenom zachmuřeně minula a šla si dál za svými

povinnostmi - roznášela vzkazy, nosila meče k brusným kotoučům na zaostření. Tábor mi připadal jako vojenská škola. A věřte mi, já

to znám. Z několika mě vyhodili.

Tysona se nic z toho nedotýkalo. Všechno, co viděl, ho úplně

fascinovalo. "Co je to!" vydechl.

"Stáje pro pegasy," řekl jsem. "Okřídlené koně."

"Co je to!"

"Ehm… to jsou záchody."

"Co je to!"

"Sruby pro táborníky. Pokud nevíš, kdo je tvůj rodič z Olympu,

tak tě šoupnou do Hermova srubu - to je ten hnědý tamhle - dokud

nejsi určený. Pak, jakmile se to dozvědí, tě přesunou ke skupině

tvého táty nebo mámy."

Podíval se na mě s posvátnou hrůzou. "Ty… máš srub?"

"Číslo tři." Ukázal jsem na nízkou šedou budovu, postavenou

z mořských kamenů.

"Ty bydlíš ve srubu s kamarády?"

"Ne. Ne, jsem tam sám." Nechtělo se mi to vysvětlovat. Trapná

pravda: byl jsem jediný, kdo obýval ten srub, protože jsem vlastně

vůbec neměl existovat. "Velká trojka" bohů - Zeus, Poseidón

a Hádés - mezi sebou po druhé světové válce uzavřela smlouvu, že

už nebudou mít se smrtelníky žádné děti. Byli jsme silnější než

běžní polokrevní. Byli jsme až moc nepředvídatelní. Když nás něco

popadlo, nadělali jsme maléry… jako třeba druhou světovou. Ta

smlouva "Velké trojky" byla porušena jenom dvakrát - jednou,

když Zeus zplodil Thalii, a podruhé, když Poseidón zplodil mě. Ani

jeden z nás se neměl narodit.

Thalia byla proměněna v borovici, když jí bylo dvanáct. Já…

no, já dělal, co jsem mohl, abych nedopadl stejně. Zdály se mi

škaredé sny o tom, v co by mě asi tak Poseidón proměnil, kdybych

měl někdy smrt na jazyku - možná v plankton. Nebo v chumel

plovoucí chaluhy.

Když jsme došli k hlavní budově, našli jsme Cheiróna v jeho

bytě. Poslouchal svou oblíbenou hudbu ze šedesátých let a přitom

si balil sedlové brašny. Asi bych měl připomenout - Cheirón je

kentaur. Od pasu nahoru vypadá jako normální chlápek středního

věku s kudrnatými hnědými vlasy a rozježenou bradkou. Od pasu dolů je to bílý hřebec. Dokáže se maskovat za člověka tak, že

natlačí tu spodní část do kouzelného kolečkového křesla. Vlastně se

tak maskoval za učitele latiny po celou mou šestou třídu. Ale

většinu času, pokud jsou dost vysoké stropy, radši chodí v plné

kentauří podobě.

Jakmile jsme ho uviděli, Tyson ztuhl. "Koník!" vyjekl úplně

nadšeně.

Cheirón se obrátil a zatvářil se uraženě. "Prosím?"

Annabeth k němu přiběhla a objala ho. "Cheiróne, co se to

děje? Snad… neodcházíte?" Hlas se jí třásl. Cheirón pro ni byl

něco jako druhý táta.

Cheirón jí pocuchal vlasy a laskavě se na ni usmál. "Ahoj,

holka. A svatá dobroto, Percy. Tys za ten rok vyrostl!"

Polkl jsem. "Clarisse říkala, že jste… že jste."

"Vyhozen." Cheirónovi se temně zaleskly oči. "No jistě, někdo

si to musel odskákat. Vládce Zeus byl nanejvýš rozčilený. Strom,

který vytvořil z duše své dcery, někdo otrávil! Pan D. musel

někoho potrestat."

"Myslíte kromě sebe samotného," zavrčel jsem. Stačilo mi

vzpomenout si na ředitele tábora pana D. a hned mě popadl vztek.

"Ale to je šílené!" vykřikla Annabeth. "Cheiróne, vy jste přece

nemohl mít nic společného s otrávením Thaliina stromu!"

"A přesto," povzdechl si Cheirón, "mi teď nikdo na Olympu za

těchto okolností nevěří."

"Za jakých okolností?" zeptal jsem se.

Cheirón se zakabonil. Cpal si do sedlové brašny řecko-anglický

slovník a z kazeťáku se linula hudba Franka Sinatry.

Tyson na Cheiróna pořád ohromeně zíral. Zafňukal, jako by ho

chtěl poplácat po boku, ale bál se přiblížit. "Koník?"

Cheirón si odfrkl. "Můj drahý mladý kyklope! Já jsem kentaur."

"Cheiróne," zeptal jsem se. "Co je s tím stromem? Co se stalo?"

Smutně zavrtěl hlavou. "Ten jed použitý na Thaliinu borovici,

to je něco z podsvětí, Percy. Nějaký jed, který jsem ani já nikdy

neviděl. Musí pocházet od nějakého netvora dost hluboko v jamách

Tartaru."

"Potom ale víme, kdo za to může. Kro -""Nevzývej jméno vládce Titánů, Percy. Zvlášť ne tady a teď."

"Ale loni v létě se pokusil vyvolat občanskou válku na Olympu!

Tohle musel být jeho nápad. Přiměl Luka, toho zrádce, aby provedl

tuhle strašlivou věc."

"Možná," odpověděl Cheirón. "Ale obávám se, že jsem volán

k zodpovědnosti, protože jsem tomu nezabránil a nedokážu tu

borovici vyléčit. Ten strom má před sebou jenom pár týdnů života,

pokud…"

"Pokud co?" zeptala se Annabeth.

"Ale ne," zarazil se Cheirón. "To byla bláznivá myšlenka. Celé

údolí je tím jedem otřeseno. Kouzelná hranice mizí. Sám tábor

umírá. Jenom jediný zdroj kouzla by byl dost silný na to, aby ten

jed odvrátil, a ten se ztratil už před stovkami let."

"Co je to?" zeptal jsem se. "Půjdeme to najít!"

Cheirón zavřel sedlový vak. Stiskl tlačítko a zastavil

magnetofon. Pak se obrátil a položil mi ruku na rameno. Podíval se

mi zpříma do očí. "Percy, musíš mi slíbit, že se nebudeš chovat

neuváženě. Řekl jsem tvé matce, že nechci, abys sem tohle léto

vůbec jezdil. Je to nebezpečné. Ale teď, když už jsi tady, zůstaň.

Tvrdě trénuj. Uč se bojovat. Ale neodcházej."

"Proč ne?" chtěl jsem vědět. "Chci něco udělat! Nemůžu nechat

ty hranice prostě padnout. Celý tábor bude -"

"Zamořený nestvůrami," dokončil za mě Cheirón větu. "Ano,

toho se obávám. Ale nesmíš se nechat zatáhnout do něčeho

zbrklého! Tohle by mohla být léčka vládce Titánů. Vzpomeň si na

loňské léto! Málem tě připravil o život."

Byla to pravda, ale stejně jsem chtěl pomoct. Taky jsem chtěl,

aby za to Kronos zaplatil. Páni, člověk by čekal, že se vládce

Titánů před těmi dávnými věky, kdy byl poražen bohy, už poučil.

Dalo by se čekat, že po tom, co ho rozsekali na milion kousíčků

a vhodili do nejtemnější části Podsvětí, tak trochu pochopí, že o něj

nikdo nestojí. Ale to ne. Protože je nesmrtelný, je tam dole

v Tartaru pořád naživu - trpí věčnou bolestí, touží se vrátit

a pomstít se vládcům z Olympu. Nemůže jednat sám, ale umí

mistrovsky plést hlavy smrtelníkům, a dokonce i bohům, aby za něj

tu špinavou práci udělali.To otrávení musí být jeho dílo. Kdo jiný by byl tak podlý, aby

napadl Thaliin strom, jediné, co zbylo po hrdince, která obětovala

život, aby zachránila přátele?

Annabeth se ze všech sil snažila nebrečet. Cheirón jí otřel

z tváře slzu. "Zůstaň s Percym, děvče," poradil jí. "Chraň ho. To

proroctví - pamatuj na něj!"

"Já - já budu."

"Ehm…" odkašlal jsem si. "Má to být to super nebezpečné

proroctví, ve kterém taky figuruju, ale bohové vám zakázali mi

o tom říct?"

Nikdo neodpověděl.

"Fajn," zabručel jsem. "Aspoň jsem to zkusil."

"Cheiróne…" promluvila Annabeth. "Řekl jste mi, že vás

bohové udělali nesmrtelným jenom potud, když bude třeba, abyste

cvičil hrdiny. A jestli vás odvolali z tábora -"

"Přísahej, že se budeš ze všech sil snažit chránit Percyho před

nebezpečím," stál na svém. "Přísahej při řece Styx."

"Já - přísahám při řece Styx," opakovala Annabeth. Venku

zaduněl hrom.

"Výborně," řekl Cheirón. Zdálo se, že se mu malinko ulevilo.

"Možná se mé jméno očistí a já se budu moct vrátit. Do té doby

půjdu navštívit své divoce žijící příbuzné do národního parku

Everglades na Floridě. Možná, že pro ten otrávený strom mají

nějaký lék, na který jsem už zapomněl. V každém případě zůstanu

ve vyhnanství, dokud se ta záležitost nevyřeší… nějakým

způsobem."

Annabeth potlačila vzlyknutí. Cheirón ji rozpačitě poplácal po

rameni. "No tak, děvče. Musím svěřit vaši bezpečnost do rukou

pana D. a nového ředitele aktivit. Musíme doufat… no, snad ti dva

tábor nezničí tak rychle, jak se obávám."

"Kdo vůbec je ten chlap Tantalos?" chtěl jsem vědět. "Jak to, že

dostal vaši práci?"

Po údolí se rozlehlo troubení na lasturu. Neuvědomil jsem si,

jak je pozdě. Nastal čas, aby se táborníci shromáždili k večeři.

"Běžte," vyzval nás Cheirón. "Setkáte se s ním v jídelním

pavilonu. Spojím se s tvou matkou, Percy, a dám jí vědět, že jsi v pořádku. Teď už bude mít jistě strach. Jenom pamatuj na moje

varování! Jsi ve smrtelném nebezpečí. Ani na chvíli si nemysli, že

na tebe vládce Titánů zapomněl!"

S těmi slovy a s klapotem kopyt vyšel z bytu do chodby

a Tyson za ním zavolal: "Koníku! Nechoď."

Uvědomil jsem si, že jsem Cheiróna zapomněl upozornit na

svůj sen o Groverovi. Teď už bylo pozdě. Nejlepší učitel, jakého

jsem kdy měl, odešel, možná nadobro.

Tyson se rozbrečel skoro stejně usedavě jako Annabeth.

Snažil jsem se je přesvědčit, že se všechno spraví, ale sám jsem

tomu nevěřil.

Slunce už zapadalo za jídelní pavilon, když táborníci vycházeli ze

svých srubů. Stáli jsme ve stínu mramorového sloupu a pozorovali

je, jak se blíží. Annabeth byla pořád ještě dost otřesená, ale slíbila

nám, že si promluvíme později. Pak odešla a přidala se ke svým

sourozencům z Athénina srubu - k tuctu kluků a holek s blond

vlasy a šedýma očima, jako měla sama. Annabeth z nich nebyla

nejstarší, ale strávila v táboře víc letních sezon než skoro všichni

ostatní. Dalo se to poznat podle jejího táborového náhrdelníku -

jeden korálek za každé léto, a Annabeth jich měla šest. Nikdo

nezpochybňoval její právo jít v čele skupiny.

Pak dorazila Clarisse, vedla Arésův srub. Jednu ruku měla

zavěšenou na pásce a na tváři škaredou ránu, ale jinak se nezdálo,

že by ji srážka s těmi bronzovými býky nějak rozhodila. Kdosi jí

připlácí na záda kus papíru s nápisem BUUU! Ovšem nikdo

z jejího srubu se jí to neobtěžoval prozradit.

Po arésovcích přišel Héfaistův srub - šest kluků vedených

Charlesem Beckendorfem, mohutným patnáctiletým černochem.

Měl ruce velké jako baseballové rukavice a tvář tvrdou a šilhavou

od věčného hledění do kovářské výhně. Když ho člověk poznal

blíž, byl docela příjemný, ale nikdo mu nikdy neřekl Charlie nebo

Chucku nebo Charlesi. Pro většinu lidí byl prostě Beckendorf.

Tvrdilo se o něm, že dokáže vyrobit všechno. Dej mu kus kovu

a on ti vyrobí meč ostrý jako břitva nebo mechanického bojovníka nebo zpívající fontánu pro babičku do zahrádky. Všechno, na co si

vzpomeneš.

Objevily se i ostatní sruby: Démétéřin, Apollónův, Afroditin,

Dionýsův. Od jezera s kanoemi přišly najády. Ze stromů se

vynořily lesní víly. Z louky dorazil tucet satyrů, kteří mi bolestně

připomněli Grovera.

Odjakživa jsem měl pro satyry slabost. Tady v táboře museli

vykonávat všechny možné divné práce pro ředitele pana D., ale

nejdůležitější úkoly měli tam ve skutečném světě. Byli to táboroví

hledači. V utajení chodili do škol po celém světě, vyhledávali

možné polokrevné a doprovázeli je do tábora. Takhle jsem se

seznámil s Groverem. Byl první, komu došlo, že jsem polobůh.

Po satyrech dorazil jako poslední Hermův srub. Odjakživa byl

nejpočetnější. Loni v létě ho vedl Luke, kluk, který bojoval spolu

s Thalií a Annabeth na hřebenu Vrchu polokrevných. Nějakou

dobu, než se ke mně Poseidón přihlásil, jsem v tom srubu taky

bydlel. Luke se se mnou skamarádil… a pak se mě pokusil zabít.

Teď vedli Hermův srub Travis a Connor Stollovi. Nebyli

dvojčata, ale jeden druhému se tak podobali, že to bylo vlastně

jedno. Nikdy bych si nezapamatoval, který je starší. Oba byli

vysocí a hubení, do očí jim padaly rozcuchané kštice hnědých

vlasů. Oranžová trička s nápisem TÁBOR POLOKREVNÝCH

nosili přes plandavé kraťasy a v obličejích měli uličnické rysy jako

všechny Hermovy děti: klenuté obočí, ironický úsměv, a kdykoli se

na tebe podívali, zablesklo se jim v očích - jako by se ti právě

chystali hodit za košili petardu.

Jakmile dorazili poslední táborníci, odvedl jsem Tysona

doprostřed pavilonu. Hovor utichl. Hlavy se k nám obrátily. "Kdo

sem pozval tohle?" zamumlal někdo u Apollónova stolu.

Zabodl jsem pohled tím směrem, ale nepoznal jsem, kdo to řekl.

Od předního stolu se ozval povědomý unylý hlas: "Ale, ale, že

je to náš Peter Johnson! Nic lepšího jsem si v tomhle miléniu už

přát nemohl."

Zatnul jsem zuby. "Percy Jackson… pane."

Pan D. se napil dietní coly. "Jasně. No, jak dneska říkáváte vy

mladí: jak myslíš."Měl na sobě svou obvyklou havajskou košili s leopardím

vzorem, krátké vycházkové kalhoty a tenisky s černými

ponožkami. Se svým vypaseným břichem a skvrnitým červeným

obličejem vypadal jako nějaký turista v Las Vegas, který to přehnal

v kasinu. Jeden nervózní satyr za ním loupal kuličky hroznového

vína a po jedné je podával panu D.

Opravdové jméno pana D. je Dionýsos. Bůh vína. Zeus ho na

sto let jmenoval ředitelem Tábora polokrevných, aby odvykl

alkoholu - trest za to, že bez povolení pronásledoval jakousi lesní

vílu.

Vedle něj, kde obyčejně sedával Cheirón (nebo stál ve své

kentauří podobě), byl někdo, koho jsem nikdy předtím neviděl -

bledý, příšerně vychrtlý chlapík v obnošené oranžové vězeňské

kombinéze. Nad kapsou stálo číslo 0001. Měl modré kruhy pod

očima, špinavé nehty a oškubané šedé vlasy, jako by ho někdo

ostříhal srpem na plevel. Hleděl na mě a já byl z toho pohledu

nervózní. Vypadal… nějak zničeně. Vztekle a zoufale a hladově, to

všechno najednou.

"Na tohohle kluka," řekl mu Dionýsos, "musíš dohlížet. Je to

Poseidónovo děcko, abys věděl."

"Ach!" vzdychl vězeň. "Tenhle to je."

Z jeho tónu bylo zřejmé, že o mně s Dionýsem už dlouze

mluvili.

"Já jsem Tantalos," představil se vězeň a nemastně neslaně se

usmál. "Mám tu speciální úkol, dokud, no, dokud můj pán

Dionýsos nerozhodne jinak. A od tebe, Persee Jacksone, vážně

čekám, že přestaneš dělat další potíže."

"Potíže?" opakoval jsem.

Dionýsos luskl prsty. Na stole se objevily noviny - přední

strana dnešního New York Post. Byla tam moje školní fotka

z akademie Meriwether. Nedokázal jsem pořádně přečíst titulek,

ale uměl jsem si dost dobře domyslet, co tam stojí. Něco jako:

Třináctiletý šílenec podpálil tělocvičnu.

"Ano, potíže," prohlásil Tantalos se zadostiučiněním. "Pokud

vím, loni v létě jsi toho natropil až dost."To mě tak naštvalo, že jsem nedokázal promluvit. To snad má

být moje vina, že se bohové málem pustili do války mezi sebou?

Jeden satyr nervózně předstoupil a položil před Tantala talíř

pečeného masa. Nový ředitel aktivit si olízl rty. Podíval se na svou

prázdnou sklenku a řekl: "Pivo značky Barq, speciální rezerva,

ročník 1967."

Sklenka se sama naplnila pěnivou tekutinou. Tantalos váhavě

natáhl ruku, jako by se bál, že je sklenice horká.

"No tak, do toho, kamaráde," pobídl ho Dionýsos s podivnou

jiskrou v očích. "Možná to teď bude fungovat."

Tantalos hrábl po sklenici, ale ta před ním couvla dřív, než se jí

stačil dotknout. Pár kapek piva se vylilo a Tantalos se je pokusil

nabrat prsty, ale kapky se odkutálely jako rtuť, než se k nim

přiblížil. Zavrčel a obrátil se k talíři s masem. Vzal si vidličku

a pokusil se nabodnout kus hovězího žebra, ale talíř se rozběhl po

stole a odlétl až na jeho konec, přímo do uhlíků v koši na oheň.

"Sakra!" zamumlal Tantalos.

"No jo," prohodil Dionýsos a z hlasu mu odkapávala falešná

lítost. "Snad za pár dní. Věř mi, kamaráde, už jenom práce

v tomhle táboře je dost velké mučení. Jsem si jistý, že to tvoje

prokletí nakonec zmizí."

"Nakonec," zabručel Tantalos a zíral na Dionýsovu dietní colu.

"Máte tušení, jak jednomu vyprahne v krku po třech tisících let?"

"Vy jste ta duše z Trestných polí," vzpomněl jsem si. "Ta, která

stojí v jezeře s ovocným stromem nad hlavou, ale nemůže jíst ani

pít."

Tantalos se na mě ušklíbl. "Vzorný školáček, co, chlapečku?"

"Musel jste provést něco fakt strašného, když jste ještě žil,"

poznamenal jsem a docela mě to zaujalo. "Co to bylo?"

Tantalos přimhouřil oči. Satyrové za ním divoce vrtěli hlavami

a pokoušeli se mě varovat.

"Na tebe si dám pozor, Percy Jacksone," zavrčel Tantalos.

"Nechci ve svém táboře žádné problémy."

"Ten váš tábor už problémy má… pane.""No tak, běž si sednout, Johnsone," vzdychl si Dionýsos.

"Myslím, že tamhleten stůl je tvůj - ten, kde nikdo nikdy nechce

sedět."

Tváře mi hořely, ale věděl jsem, že nemůžu odmlouvat.

Dionýsos byl přerostlý fracek, ale nesmrtelný a hrozně mocný.

Řekl jsem: "Pojď, Tysone."

"To ne," zasáhl Tantalos. "To monstrum zůstane tady. Musíme

rozhodnout, co s tím uděláme."

"S ním," vyštěkl jsem. "Jmenuje se Tyson."

Nový ředitel aktivit povytáhl obočí.

"Tyson zachránil tábor," prohlásil jsem neústupně. "Rozdrtil ty

bronzové býky. Jinak by to tu celé vypálili."

"Ano," vzdychl si Tantalos, "a to by teda byla škoda."

Dionýsos se uchechtl.

"Nech nás teď o samotě," nařídil Tantalos, "dokud

nerozhodneme o osudu toho stvoření."

Tyson se na mě podíval se strachem ve svém jediném velkém

oku, ale já věděl, že nemůžu neposlechnout přímý rozkaz ředitelů

tábora. Aspoň ne otevřeně.

"Budu hned tamhle, člověče," slíbil jsem mu. "Neboj se. Na

noc ti najdeme nějaké prima místo na spaní."

Tyson přikývl. "Věřím ti. Ty jsi můj kamarád."

A hned jsem se cítil mnohem provinilejší.

Odvlekl jsem se k Poseidónově stolu a žuchl na lavici. Lesní

nymfa mi přinesla talíř olympské pizzy s olivami a klobásou, ale

neměl jsem hlad. Dneska mě dvakrát málem zabili. Podařilo se mi

skončit školní rok dokonalým malérem. Tábor polokrevných má

vážný problém a Cheirón mi řekl, že s tím nemám nic dělat.

Nepřipadal jsem si extra vděčný, ale odnesl jsem večeři, jak

bylo zvykem, k bronzovému koši s ohněm a seškrábl kousek jídla

do plamenů.

"Poseidóne," zamumlal jsem, "přijmi mou oběť."

A když už budeš u toho, pošli mi nějakou pomoc, modlil jsem se

v duchu. Prosím.Kouř z hořící pizzy se proměnil na něco voňavého - nádech

čistého mořského vánku, smíchaného s lučními květinami - ale

netušil jsem, jestli to znamená, že otec vážně poslouchá.

Vrátil jsem se na své místo. Měl jsem pocit, že už to horší být

ani nemůže. Ale pak nechal Tantalos jednoho ze satyrů zafoukat na

roh z lastury, abychom se soustředili na jeho oznámení.

"Takže," promluvil Tantalos, jakmile utichl hovor. "Další lahodné

jídlo! Aspoň to říkají." Zatímco mluvil, po kousku přibližoval ruku

ke svému znovu naplněnému talíři s večeří, jako by čekal, že si

jídlo nevšimne, co dělá. Ale všimlo si. Vystřelilo po stole, sotva se

k němu dostal na patnáct centimetrů.

"A dnes, můj první den ve funkci," pokračoval, "bych rád řekl,

že je to velice příjemná forma trestu, být tady. Doufám, že během

léta budu mučit, ehm, vlastně učit každého z vás. Vy, děti, jste

všechny přímo k sežrání."

Dionýsos zdvořile zatleskal a po něm se ozval vlažný potlesk

satyrů. Tyson pořád stál u hlavního stolu a vypadal nesvůj, ale

pokaždé, když se pokusil uniknout ze středu zájmu, ho Tantalos

přitáhl zpátky.

"A teď pár změn!" Tantalos věnoval táborníkům podrazácký

úsměv. "Znovu zavádíme závody vozů!"

U všech stolů propuklo mumlání-rozčilení, strach, nedůvěra.

"Já dobře vím," pokračoval Tantalos zvýšeným hlasem, "že ty

závody byly před několika lety zrušeny kvůli, hm, technickým

problémům."

"Tři mrtví a šestadvacet zmrzačených," zavolal někdo od

Apollónova stolu.

"Ano, ano!" souhlasil Tantalos. "Ale já vím, že vy všichni spolu

se mnou přivítáte návrat této táborové tradice. Každý měsíc získají

vítězní jezdci zlaté vavříny. Týmy se mohou zaregistrovat hned

ráno! První závod se bude konat za tři dny. Uvolníme vás z většiny

pravidelných činností, abyste si mohli připravit vozy a vybrat koně.

Ano, a zmínil jsem se o tom, že srub vítězného týmu nebude mít

žádné povinnosti po celý měsíc, ve kterém vyhrál?"Výbuch vzrušeného hovoru - žádné služby v kuchyni celý

měsíc? Žádné čistění stájí? Myslí to vážně?

A pak se ozvala ta poslední osoba, od které bych to čekal.

"Ale pane!" řekla Clarisse. Tvářila se nervózně, ale zvedla se

od Arésova stolu, aby zasáhla. Někteří táborníci se začali hihňat,

když na jejích zádech uviděli ten nápis BUUU! "A co hlídková

povinnost? Chci říct, pokud všeho necháme a začneme si vyrábět ty

vozíky -"

"A, naše hrdinka dne," prohlásil Tantalos. "Statečná Clarisse,

která sama porazila bronzové býky!"

Clarisse zamrkala, pak se začervenala. "Hm, ale já ne -"

"A navíc skromná." Tantalos se zašklebil. "Není se čeho bát,

má milá! Tohle je letní tábor. Jsme tu proto, abychom se bavili,

ne?"

"Ale ten strom -"

"A teď," pokračoval Tantalos, zatímco několik druhů ze srubu

Clarisse stáhlo zpátky na sedadlo, "než se vydáme k ohni a ke

společnému zpěvu, jedna drobná organizační záležitost. Percy

Jackson a Annabeth Chaseová považovali z nějakého důvodu za

nutné přivést sem tohle." Tantalos mávl rukou k Tysonovi.

Mezi táborníky se rozneslo stísněné mumlání. Upřela se na mě

spousta postranních pohledů. Chtělo se mi Tantala zabít.

"Samozřejmě," řekl, "Kyklopové mají pověst krvelačných

nestvůr s titěrnými mozečky. Za normálních okolností bych tu

potvoru vypustil do lesa a nechal vás ji honit s loučemi a špičatými

klacky. Ale kdo ví? Možná, že tenhle kyklop není tak strašný jako

většina jeho bratří. Dokud se neukáže, že je to třeba zničit,

potřebujeme místo, kde to budeme chovat! Napadly mě stáje, ale

koně by z toho byli nervózní. Snad v Hermově srubu?"

U Hermova stolu zavládlo ticho. Travis a Connor Stollovi se

najednou hrozně zajímali o něco na ubruse. Nemohl jsem jim to

vyčítat. Hermův srub byl věčně plný až k prasknutí. V žádném

případě by tam nenacpali ještě skoro dvoumetrového kyklopa.

"No tak," vyhuboval jim Tantalos. "To monstrum možná

dokáže vykonávat nějaké podřadné práce. Má někdo návrh, kam by

se taková bestie mohla umístit?"Najednou všichni zalapali po dechu.

Tantalos překvapeně odskočil od Tysona. Nedokázal jsem nic

jiného než nevěřícně zírat na to oslnivé zelené světlo, které mi mělo

změnit život - úchvatný holografický obraz, který se objevil nad

Tysonovou hlavou.

Nepříjemně se mi zkroutil žaludek, když jsem si vzpomněl, co

Annabeth říkala o kyklopech: Děti přírodních duchů a bohů… No,

zvlášť jednoho boha…

Nad Tysonem vířil zářivý zelený trojzubec - stejný symbol,

jaký se objevil nade mnou toho dne, kdy mě Poseidón prohlásil za

svého syna.

Následovala chvíle užaslého ticha.

Prohlášení byla vzácná událost. Někteří táborníci na něj marně

čekali celý život. Když mě loni v létě Poseidón označil za svého,

všichni uctivě poklekli. Ale teď udělali to, co Tantalos - a Tantalos

se hlasitě rozchechtal. "No! Myslím, že teď víme, kam tu bestii

umístit! U bohů, vážně tam vidím rodinnou podobu!"

Všichni se rozesmáli, až na Annabeth a pár mých dalších

kamarádů.

Tyson si toho zřejmě nevšiml. Byl úplně popletený, pokoušel se

plácnout rukou po tom zářícím trojzubci, který se mu už rozplýval

nad hlavou. Byl moc nevinný na to, aby pochopil, jak si z něj dělají

legraci, jak jsou lidé krutí.

Ale mně to došlo.

Měl jsem nového spolubydlícího ve srubu. Měl jsem

nevlastního bratra nestvůru.