To odpoledne bylo jedno z nejšťastnějších, jaké jsem kdy v táboře
prožil. To možná dokazuje, že nikdy nevíš, kdy se tvůj svět chystá
rozsypat na kousky.
Grover oznámil, že bude moci strávit zbytek léta s námi, než se
znovu vydá na výpravu za Panem. Jeho šéfové v Radě kopytnatých
starších byli tak ohromeni, že se nenechal zabít a vyčistil cestu pro
budoucí pátrače, že mu poskytli dvouměsíční volno a novou
píšťalu. Jediná špatná zpráva: Grover si nedal říct a celé odpoledne
na tu píšťalu hrál a jeho hudební umění se nijak nezlepšilo. Hrál hit
skupiny Village People "Y.M.C.A." a jahodníky začaly šílet,
obtáčely se nám kolem nohou, jako by se nás pokoušely uškrtit.
Myslím, že se jim to nedalo vyčítat.
Grover se mi svěřil, že když jsme teď zase spolu, může zrušit to
spojení vcítěním mezi námi. Já mu ale řekl, že bych to nechal tak,
pokud mu to nevadí. Odložil píšťalu a vyjeveně na mě zíral. "Ale
jestli se zase dostanu do nějakého maléru, budeš ohrožený, Percy!
Mohl bys umřít!"
"Jestli se zase dostaneš do nějakého maléru, chci o tom vědět.
A přijdu ti znova na pomoc, vojáku. Jinak nehraju."
Nakonec se nechal přemluvit, že spojení nepřeruší. Zase se
pustil do hraní té odrhovačky jahodám. Nepotřeboval jsem žádné
empatické spojení s rostlinami, abych věděl, jak to na ně působí.
Později během lekce lukostřelby mě Cheirón vzal stranou a řekl mi,
že urovnal problémy se školou Meriwether. To zničení tělocvičny
už mi nedávají za vinu. A ani policie už mě nehledá.
"Jak se vám to povedlo?" zeptal jsem se.
Cheirónovi zazářily oči. "Jenom jsem naznačil, že smrtelníci
ten den viděli něco jiného - výbuch kotle, což nebyla tvoje vina."
"Vy jste to jenom řekl a oni to vzali?"
"Pohrál jsem si trochu s mlhou. Jednoho dne, až na to budeš
připravený, ti ukážu, jak se to dělá."
"Chcete říct, že se můžu příští rok vrátit na Meriwether?"
Cheirón povytáhl obočí. "To ne, pořád jsi vyloučený. Tvůj
ředitel, pan Bonsai, říkal, že máš - jak to jenom formuloval? -
nepříznivou karmu, která narušuje výukovou auru školy. Ale se
zákonem nemáš žádný problém, takže se tvé mámě ulevilo. Ano,
a když mluvíme o tvé mámě…"
Odepnul si od toulce mobilní telefon a podal mi ho. "Je nejvyšší
čas, abys jí zavolal."
Nejhorší byl ten začátek - to "Percy - Jacksone - co - sis
myslel - máš - vůbec - tušení - jak - moc - jsem - se - o - tebe -
bála - vytratit - se - z - tábora - bez - povolení - vypravit - se -
na - nebezpečnou - výpravu - a - vyděsit - mě - k - smrti ".
Ale nakonec se zastavila, aby se nadechla. "No, jsem prostě
ráda, že jsi zas v bezpečí!"
To je na mé mámě bezvadné. Neumí se dlouho zlobit. Zkouší
to, ale nemá to prostě v povaze.
"Je mi to líto, mami," řekl jsem jí. "Už tě nebudu děsit."
"Neslibuj mi to, Percy. Vím dobře, že se to jedině zhorší."
Snažila se, aby to znělo bezstarostně, ale já tušil, že je pořádně
rozčilená.
Chtěl jsem něco říct, abych jí spravil náladu, ale věděl jsem, že
má pravdu. Jako polokrevný budu vždycky dělat věci, které ji
vyděsí. A až budu starší, nebezpečí se jenom zvýší.
"Mohl bych na nějakou dobu přijet domů," nabídl jsem jí.
"Ne, ne. Jenom zůstaň v táboře. Dělej, co máš dělat. Ale
přijedeš domů na další školní rok, viď?"
"Jo, jistě. Teda, pokud existuje ještě nějaká škola, která mě
přijme."
"No, my už něco najdeme, zlato," povzdechla si máma.
"Někde, kde nás ještě neznají."
Pokud šlo o Tysona, chovali se k němu táborníci jako k hrdinovi.
Rád bych ho měl ve srubu za spolubydlícího napořád, ale ten večer,
když jsme seděli na duně nad průlivem Long Islandu, mi oznámil
něco, co mě úplně dostalo.
"Včera v noci mi přišel sen od táty," řekl. "Zve mě na
návštěvu."
Uvažoval jsem, jestli si nedělá legraci, ale Tyson vlastně ani
pořádně neuměl vtipkovat. "Poseidón ti poslal ve snu vzkaz?"
Tyson přikývl. "Chce, abych šel na zbytek prázdnin pod moře.
Učit se pracovat v kyklopských kovárnách. Říkal tomu zác - zác -"
"Zácvik?"
"Ano."
Pomalu mi to docházelo. Přiznám se, že jsem trochu žárlil. Mě
Poseidón nikdy pod vodu nepozval. Ale pak jsem si pomyslel:
Tyson odejde? Prostě jen tak?
"Kdy půjdeš?" zeptal jsem se.
"Hned."
"Hned. Jako… přímo teď hned?"
"Hned."
Zíral jsem na vlny v průlivu Long Islandu. Voda se červeně
leskla v západu slunce.
"Mám z toho radost, člověče," podařilo se mi říct. "Fakt."
"Je těžké opustit nového bratra," přiznal a hlas se mu třásl. "Ale
chci vyrábět věci. Zbraně pro tábor. Budete je potřebovat."
Bohužel jsem věděl, že má pravdu. Rouno všechny problémy
tábora nevyřešilo. Luke tam pořád někde byl, sbíral vojsko na
palubě Princezny Andromedy.
Kronos se dál znovu formoval ve své zlaté rakvi. Nakonec
s nimi budeme muset bojovat.
"Vyrobíš ty nejlepší zbraně všech dob," řekl jsem Tysonovi.
Pyšně jsem zvedl svoje hodinky. "Vsadím se, že taky půjdou úplně
přesně."
Tyson popotáhl. "Bratři si navzájem pomáhají."
"A ty jsi můj bratr," přikývl jsem. "To je jasné."
Poplácal mě po zádech tak silně, že mě málem srazil z písečné
duny. Pak si setřel z tváře slzu a zvedl se k odchodu. "Používej ten
štít dobře."
"To budu, chlape."
"Jednoho dne ti zachrání život."
Řekl to tak jistě, až mě napadlo, jestli tím svým kyklopským
okem náhodou nevidí do budoucnosti.
Zamířil dolů na břeh a zahvízdal. Z vln vyrazil hipokampus
Duhák. Díval jsem se, jak spolu odplouvají do Poseidónovy říše.
Jakmile byli pryč, zadíval jsem se na své nové náramkové
hodinky. Stiskl jsem tlačítko a štít vyrazil do plné velikosti. Do
bronzu byly vykovány obrazy ve starořeckém stylu, scény z našich
dobrodružství letošního léta. Byla tam Annabeth, jak vraždí
laistrygonského hráče vybíjené, já, jak bojuju s bronzovými býky
na Vrchu polokrevných, Tyson, jedoucí na Duhákovi k Princezně
Andromedě, konfederační loď Birmingham, pálící z kanónů na
Charybdu. Přejel jsem rukou po výjevu, na kterém Tyson bojoval
s hydrou a držel přitom krabici Obřích koblih.
Nemohl jsem si pomoct, bylo mi smutno. Věděl jsem, že Tyson
zažije pod vodou úžasné časy. Ale bude mi chybět všechno, co se
ho týkalo - jeho okouzlení koňmi, to, jak dokázal opravit vozy
nebo pomačkaný kov holýma rukama, jak uměl svázat grázly do
kozelce. Bude mi dokonce chybět i to, jak celou noc na vedlejší
posteli chrápal jako zemětřesení.
"Hej, Percy."
Obrátil jsem se. Na vršku duny stála Annabeth s Groverem.
Nejspíš jsem měl v očích nějaký písek, protože jsem musel silně
zamrkat.
"Tyson…" oznámil jsem jim. "Musel…"
"My víme," odpověděla Annabeth tiše. "Cheirón nám to řekl."
"Kovárny kyklopů," otřásl se Grover. "Slyšel jsem, že tam mají
v bufetech příšerné jídlo! Třeba vůbec žádné plněné tortilly."
Annabeth natáhla ruku. "Pojď, chaluhový mozečku. Je čas na
večeři."
Šli jsme zpátky k jídelnímu pavilonu společně, jenom my tři,
jako za starých časů.
Tu noc zuřila bouře, ale kolem Tábora polokrevných se rozdělila,
jak to bouřky obvykle dělaly. Na obzoru se křižovaly blesky, vlny
bily do pobřeží, ale v našem údolí nespadla ani kapka. Díky rounu
jsme byli zase chráněni, uzavřeni ve svých kouzelných hranicích.
Přesto jsem měl neklidné sny. Slyšel jsem Krona, jak se mi
vysmívá z hlubin Tartaru: Polyfémos sedí slepý ve své jeskyni,
mladý hrdino, a věří, že vybojoval velké vítězství. Myslíš, že jsi míň
pošetilý? Temnotu naplnil Titánův chladný smích.
Pak se ten sen proměnil. Vydal jsem se za Tysonem na dno
moře, k Poseidónovu dvoru. Byl to nádherný sál, plný modrého
světla, podlaha dlážděná perlami. A tam na trůnu z korálu seděl
můj otec, oblečený jako prostý rybář v khaki krátkých kalhotách
a sluncem vybledlém tričku. Vzhlédl jsem do jeho opálené
ošlehané tváře, do hlubokých zelených očí a on pronesl dvě slova:
Obrň se.
S leknutím jsem se probudil.
Ozývalo se bušení na dveře. Dovnitř vrazil Grover, ani nečekal
na vyzvání. "Percy!" zajíkal se. "Annabeth… na kopci… ona…"
Výraz v jeho očích mi prozradil, že se děje něco hrozně zlého.
Annabeth měla tu noc hlídku, chránila rouno. Jestli se něco stalo -
Strhl jsem ze sebe deky, krev se mi v žilách proměnila na
ledovou vodu. Hodil jsem na sebe nějaké oblečení a Grover se
mezitím snažil sestavit úplnou větu, ale byl moc šokovaný, moc
udýchaný. "Ona tam leží… jenom tam leží…"
Vyrazil jsem ven a hnal se po centrálním prostranství, Grover
hned za mnou. Zrovna začínalo svítat, ale zdálo se, že celý tábor je
na nohou. Zvěsti se rychle šířily. Stalo se něco ohromného. Několik
táborníků už postupovalo na kopec, satyrové a nymfy a hrdinové ve
zvláštní směsici brnění a pyžam.
Uslyšel jsem klapot koňských kopyt a zezadu nás dohnal
Cheirón. Tvářil se zasmušile.
"Je to pravda?" zeptal se Grovera.
Grover dokázal jenom přikývnout, tvářil se omámeně.
Pokoušel jsem se zeptat, co se děje, ale Cheirón mě popadl za
paži a lehce si mě zvedl na hřbet. Společně jsme se hnali na Vrch
polokrevných, kde se pomalu sbíral dav lidí.
Čekal jsem, že na větvi borovice neuvidím rouno, ale pořád tam
bylo, lesklo se v prvním světle svítání. Bouřka se rozehnala
a obloha byla krvavě rudá.
"Proklínám vládce Titánů," houkl Cheirón. "Zase nás ošidil,
získal další šanci ovládnout to proroctví."
"Jak to myslíte?" zeptal jsem se.
"To rouno," řekl. "To rouno zafungovalo až moc dobře."
Hnali jsme se tryskem kupředu a všichni nám uhýbali z cesty.
Tam u kmene stromu ležela dívka v bezvědomí. Klečela u ní další
holka v řeckém brnění.
V uších mi hučela krev. Nedokázal jsem pořádně uvažovat.
Annabeth někdo napadl? Ale proč je rouno pořád na místě?
Strom sám vypadal úplně v pořádku, celý a zdravý, zaplavený
kouzlem zlatého rouna.
"Uzdravilo strom," prohlásil Cheirón chvějícím se hlasem.
"A jed nebyla jediná věc, kterou vymýtilo."
Pak mi došlo, že tam na zemi není Annabeth. Ta byla v brnění
a klečela vedle dívky ležící v bezvědomí. Jakmile nás Annabeth
uviděla, rozběhla se k Cheirónovi. "To… ona… prostě najednou se
tu objevila…"
Z očí se jí valily slzy, ale já to pořád nechápal. Tolik mě to
rozhodilo, že jsem si nic nedokázal dát dohromady. Seskočil jsem
Cheirónovi ze zad a doběhl k té dívce v bezvědomí. Cheirón na mě
křikl: "Percy, počkej!"
Klekl jsem si u ní. Měla krátké černé vlasy a pihy na nose. Tělo
měla jako vytrvalostní běžec, pružná a silná, oblečená v šatech ve
stylu punk a gothic - měla černé tričko, černé otrhané džíny
a koženou bundu s odznáčky skupin, o kterých jsem nikdy neslyšel.
Nebyla z tábora. Neznal jsem ji ze žádného srubu. A přesto
jsem měl strašně divný pocit, že už jsem ji někde viděl…
"Je to pravda," hlesl Grover a oddechoval po prudkém běhu do
kopce. "Nemůžu tomu uvěřit…"
Nikdo jiný se k té dívce nepřiblížil.
Položil jsem jí ruku na čelo. Kůži měla chladnou, ale prsty mě
pálily, jako by byly v ohni.
"Potřebuje nektar a ambrózii," řekl jsem. Určitě patřila
k polokrevným, ať už byla z tábora nebo ne. Vycítil jsem to
z jediného doteku. Nechápal jsem, proč se všichni chovají tak
vyděšeně.
Vzal jsem ji za ramena a zvedl do sedu, položil si její hlavu na
rameno.
"No tak!" zaječel jsem na ostatní. "Co je to s vámi, lidi? Pojďte,
odneseme ji do hlavní budovy."
Nikdo se nepohnul, dokonce ani Cheirón ne. Všichni byli úplně
omráčení.
Najednou se ta dívka roztřeseně nadechla. Zakašlala a otevřela
oči.
Duhovky měla nápadně modré - chladně, ocelově modré.
Popleteně na mě hleděla, třásla se a divoce si mě měřila.
"Kdo -"
"Jsem Percy," představil jsem se. "Už jsi v bezpečí."
"To byl hrozně divný sen…"
"Už je to v pořádku."
"Umírala jsem."
"Ne," ubezpečil jsem ji. "Jsi v pořádku. Jak se jmenuješ?"
A v tu chvíli mi to došlo. Věděl jsem to dřív, než to řekla.
Zahleděla se na mě těma modrýma očima a já pochopil, o co
vlastně šlo v celé výpravě za zlatým rounem. Proč byl strom
otráven. Došlo mi to všechno. Kronos to provedl, aby přivedl do
hry novou figurku - další šanci na ovládnutí toho proroctví.
Dokonce i Cheirón, Annabeth a Grover, kteří by měli tuhle
chvíli oslavovat, byli šokovaní, mysleli na to, co to může znamenat
pro budoucnost. A já držel v náruči někoho, kdo byl předurčen
k tomu, stát se mým nejlepším přítelem, nebo možná nejhorším
nepřítelem.
"Jsem Thalia," promluvila dívka. "Diova dcera."
2024 ©