Daniel si založil ruce v bok. Sám pro sebe se chvíli smál. "Nevím," řekl nakonec. "Je to hrozná otázka."
Nebyla to úplně ta odpověď, kterou Luce hledala. "Není to tak těžké," řekla a dala si ruce do kapes a odtáhla se od něj. "Být pro mě dost dobrý."
Oči Daniela vypadaly, jako by se všechna fialová barva, která v nich předtím měla, změnila v tmavě šedou. "Ano." řekl. "Je to těžké."
Mnul si čelo. Když to udělal, odhrnul si na vteřinu vlasy pryč. Bylo to ale na tak dlouho, aby Luce zahlédla na jeho čele strup. Léčil se, ale Luce mohla říct, že byl nový.
"Co se ti stalo s čelem?" zeptala se a sáhla mu na něj.
"Nevím," odsekl a zatlačil jí ruku pryč tak tvrdě, že klopýtla zpět. "Nevím, kde se to vzalo."
Zdálo se, že ho to všechno rozrušuje mnohem víc než Luce, což jí překvapilo. Byl to jen malý škrábanec.
Za nimi se na štěrku ozvaly kroky. Oba se otočili.
"Řekla jsem ti, že jsem jí neviděla," řekla Molly a odbila Cama pokrčením ramen, když vkročila na hřbitov na kopci.
"Pojďme," řekl Daniel, který vycítil její nervózní pohled, ještě dřív, než se na něj podívala.
Věděla kam jdou, jakmile ho začala následovat. Za kostel -tělocvičnu- a dál do lesa. Stejně jako znala držení jeho těla, když skákal přes švihadlo ještě dřív, než ho viděla cvičit. Stejně jako věděla, že byl zraněný dřív, než ho viděla.
Šli stejným tempem, stejně dlouhými kroky. Jejich nohy zapadaly do trávy ve stejnou dobu, než se dostali do lesa.
"Pokud přijdeš na jedno místo víckrát než jednou s tou samou osobou," řekl Daniel téměř pro sebe, "myslím, že už to není jen tvoje místo."
Luce se usmála. Cítila se poctěná, když pochopila, co teď Daniel řekl. Nikdy nevzal k jezeru nikoho jiného. Jen ji.
Když šli lesem, pocítila na svých odhalených ramenech chlad stínu pod stromy.
Smrdělo to tu stejně jako ve většině pobřežních lesech v Georgii: smrad mokré trávy, kterou si Luce vždycky spojovala se stíny. Jenže teď je s Danielem. Neměla by se cítit nikde bezpečně potom, co se stalo Toddovi, ale vedle Daniela měla Luce pocit, že se jí dýchá lehce. Bylo to poprvé v posledních dnech.
Musela věřit, že jí sem vzal kvůli tomu, aby jí vynahradil, že minule tak náhle odešel. Potřebují druhý pokus, aby to bylo konečně správně. Protože jejich první schůzka v Luce vyvolala tak akorát smutek. Daniel musel vědět, že se po jeho posledním odchodu cítila špatně.
Došli ke stromu magnolie, který stál u vyhlídky na jezero. Slunce bylo na své zlaté stezce a Luce ho viděla vlevo na vodě. Svítilo přes les na západě. Všechno vypadalo tak odlišně odpoledne. Celý svět jakoby zářil.
Daniel se opřel o strom a pozoroval vodu. Postavila se vedle něj pod listy a květy stromu, které měli být v tuhle roční dobu uschlé, ale tyhle vypadaly krásně a svěže, jako jarní květy. Luce vdechla pach pižma a cítila se Danielovi blíž, i když neměla důvod. Milovala ten pocit, který byl jakoby z jiného světa.
"Nejsme oblečení na to, jít si znovu zaplavat," řekl a ukázal na černé šaty Luce.
Podívala se na jemná očka na lemu jejích kolenou. Představila si šok její mámy, kdyby zničila tyhle šaty, protože si chtěla jít s jedním klukem zaplavat do jezera. "Možná bychom si mohly namočit jenom nohy?"
Daniel ukázal na strmou červenou cestu, která vedla dolů k vodě.
Prodrali se tlustým, žlutohnědým rákosím a trávy, která rostla z jezera. Použili zkroucené kořeny dubů, aby udrželi rovnováhu. Na břehu jezera byly oblázky. Voda vypadala tak klidně, že se v ní chtěla projít.
Luce si sundala její černé baletky a silonkové ponožky a ponořila nohy do vody. Voda byla chladnější než minule.
Daniel si sednul do trávy a hrál si s tlustým stonkem doutníku, který rostl z jezera. Podíval se na ni. "Už jsi někdy přemýšlela, jak se odsud-"
"Neustále," řekla a zasténala. Předpokládala, že to znamenalo, že on taky.
Samozřejmě, že se chtěl dostat tak daleko od Sword&Cross, jak jen to bylo možné. Každý kdo tu byl, o tom snil. Snažila se udržet ze své mysli dál myšlenky na útěk a raději se soustředila na Daniela.
"Ne," řekl Daniel, "mám na mysli, jestli opravdu zvažuješ jít někam jinam? Požádat své rodiče o to, aby tě poslali jinam? Já jen ... Sword&Cross pro tebe nevypadá moc vhodně."
Luce se posadila na skálu naproti Danielovi a objala si kolena. Mluvil o tom, že jí tady většina student nechce? Nemohla se ubránit pocitu, že jí tímhle trochu urazil.
Odkašlala si. "Nemůžu si dovolit ten luxus uvažovat o přestupu. Sword&Cross je" -odmlčela se- "pro mě do značné míry poslední zoufalý pokus."
"Jdi," řekl Daniel.
"Ty nemůžeš vědět-"
"Vím." Vzdychl. "Vždycky je tu další možnost, Luce."
"To je velmi prorocké, Danieli," řekla. Cítila, že mluví zvýšením hlasem. "Jestli máš takový zájem se mě zbavit, tak co s tím budeme dělat? Nikdo přece neví, že jsme teď tady."
"Ne," řekl. "Máš pravdu. Myslel jsem tím, že ty nejsi jako lidé tady. Jinde by to bylo pro tebe lepší."
Srdce Luce tlouklo rychleji, což bylo obvyklé, když byla někde poblíž Daniela. Jenže tohle bylo jiné. Z téhle scény jí na čele vyrašil pot.
"Když jsem sem přišla," řekla, "dala jsem si slib, že nikdy neřeknu nikomu o své minulosti. Dokud budu tady, nikdo nebude vědět, co jsem udělala."
Daniel si sklonil hlavu do dlaní. "To o čem mluvím, nemá nic společného s tím, co se stalo s tím klukem-"
"Ty o něm víš?" Luce se zamračila. Ne. Jak by to mohl Daniel vědět? "Molly ti to řekla ..."
Věděla, že bylo příliš pozdě. Daniel byl ten, kdo ji našel s Toddem. Pokud mu Molly řekla něco o tom, jak byla Luce zapletené do další záhadné smrtí ohněm, bude se jí jen těžko něco Danielovi vysvětlovat.
"Poslyš," řekl a vzal jí za ruku. "To co říkám nemá nic společného s tvou minulostí."
Bylo dost těžké mu uvěřit. "Takže to má něco společného s Toddem?"
Zavrtěl hlavou. "Má to co dělat s tímhle místem. Má to co dělat s tím, že ..."
Dotek Daniela oživil cosi v její mysli. Začala přemýšlet o stínech, které viděla té noci. Způsob, jakým se změnily od chvíle, kdy přišla na tuhle školu. Byly záludné, zneklidňující, hrozivé a všudypřítomné. Naplňovaly ji hrůzou.
Byla bláznivá -Daniel to z ní musel vycítit. Možná si o ní myslel, že je hezká, ale hluboko v nitru věděl, že je nejspíš nějak narušená. To byl důvod, proč chtěl, aby odešla. Aby nebyl v pokušení dát se dohromady s někým, jako je ona. Pokud to bylo opravdu to, co si Daniel myslel, nevěděl ani polovinu.
"Možná to teda má teda něco společného s podivnými černými stíny, které jsem viděla tu noc, co Todd zemřel?" řekla a doufala, že ho šokovala. Jakmile to ale vyslovila věděla, že to nebylo jen o tom Daniela vystrašit ... ale i tom, to konečně někomu říct. Bylo to, jako by už nemělo co ztratit.
"Co jsi to říkala?" zeptal se pomalu.
"No víš," řekla a pokrčila rameny, jako by se pokoušela zlehčit to, co mu právě řekla. "Jednou denně nebo tak, mě navštěvují tyhle temné věci, kterým říkám stíny."
"Nesnaž se být roztomilá," řekl Daniel stroze. I když jí jeho tón zabolel, věděla, že má pravdu. Nenáviděla její nonšalantní tón, když ve skutečnosti mluvilo o něčem, co jí ničilo. Ale opravdu by mu to měla říct? Kývl na ni, jako by jí vyzýval k tomu, aby pokračovala. Natáhnul k ní ruku a očima ji pobízel, aby mluvila dál.
"Táhne se to už dvanáct let," přiznala nakonec a otřásla se. "Dřív se ukazovaly jen v noci, když jsem bývala v blízkosti vody nebo stromů, ale teď ..." Třásly se jí ruce. "Vidím je prakticky pořád."
"Co dělají?"
Super, myslel si, že si z něj střílí. Nebo se jí snažil dostat na její vlastní vtip a tak se pobavit. Až na to, že jeho hlas byl ochraptělý a jeho obličej byl bez barvy.
"Obvykle začínají tím, že se vznáší asi tady." Sáhla mu dozadu za krk, aby mu to názorně ukázala. Pro jednou se k němu nesnažila dostat fyzicky blízko, jen prostě nevěděla o žádném jiném způsobu, jak mu to ukázat. Zejména proto, že stíny se jí začaly dotýkat, už je nevídala jen z povzdálí.
Daniel neuhnul, tak pokračovala. "Když jsou někdy opravdu odvážné," řekla a opřela se o kolena, pak mu položila ruku na hruď. "Jdou přímo proti mně."
Viděla pravdu v jeho tváři. Nemohla uvěřit, že se někomu otevírá-natož Danielovi-a říká, jaké hrozný věci vídá. Její hlas klesl do šepotu a ona řekla: "V poslední době nejsou spokojeni, dokud" -polkla- "někoho nepřipraví o život a mě neknokautujou."
Zatlačila mu do ramen, ale jen tím nejmenším tlakem. Neměla v úmyslu, aby ho ten dotyk nějak ovlivnil, ale i ten malý dotek prstů stačil, ale Daniel spadnul dozadu.
Jeho pád jí tolik překvapil, že nešťastnou náhodou ztratila i svou rovnováhu a přistála nad ním.
Daniel ležel na zádech a díval se na ní široce rozevřenýma očima.
Neměla mu to říkat. Teď byla nad ním a sdílela s ním své nejhlubší tajemství. Musel si o ní myslet, že je to šílenec.
Jak by ještě mohl chtít, aby ho políbila? V tuhle příšernou chvíli?
Srdce jí bušilo neuvěřitelnou rychlostí. Pak si uvědomila, že cítí, jak jejich srdce závodí navzájem. Rozhovor, který vedli, byl tak zoufalý, že teď neměli slov.
"Opravdu je vidíš?" zašeptal.
"Ano," zašeptala. Chtěla se jen zvednout nahoru a všechno vzít zpátky. I přesto se ale nebyla schopná zvednout se z hrudníku Daniela. Snažila se číst jeho myšlenky-to co by si myslel každý normální člověk, kdyby mu řekla to co jemu. "Nech mě hádat," řekla nevrle. "Teď jsi si jistý, že musím z téhle školy pryč. Třeba na psychiatrii."
Zvedl se z pod ní a nechal jí ležet prakticky na skále. Její oči se přestěhovaly přes jeho nohy, tělo až k jeho tváři. Zíral nahoru na les. "To se ještě nikdy předtím nestalo," řekl.
Luce vstala. Bylo to ponižující ležet tam sama. Navíc se choval, jako by ani neslyšel, co mu říkala.
"Co se nikdy nestalo? Před čím?"
Otočil se k ní a vzal její tvář do dlaní. Zadržela dech. Byl tak blízko. Jeho rty byly tak blízko. Luce se musela ujistit, že se jí to jen nezdá. Štípla se jemně do stehna. Byla vzhůru.
Pak se od ní téměř násilně odtáhnul. Stál před ní, rychle dýchal a měl ruce ztuhle položené u boků.
"Pověz mi ještě jednou, co jsi viděla."
Luce se otočila tváří k jezeru. Jasně modrá voda byla klidná. Nejraději by do ní skočila. To bylo to co naposledy udělal Daniel. Utekl, když byl pro něj rozhovor příliš nepříjemný. Proč by to taky nemohla udělat?
"Možná tě to překvapí, nebo to víš," řekla. "Ale není pro mě moc vzrušující být tu s tebou a mluvit o tom, jaký jsem blázen." Především s tebou.
Daniel neodpověděl, ale cítila, jak se na ni dívá. Když konečně sebrala odvahu, aby se na něj otočila, díval se na ní zvláštním, zneklidňujícím, truchlivým pohledem.
Pak zavřel oči, ale jejich šedá barva byla ta nejsmutnější věc, jakou kdy Luce viděla. Měla pocit, jako mu nějak ublížila. Ale tohle bylo její doznání. Proč by měl Daniel vypadat tak zničeně?
Vykročil k ní a sklonil k ní hlavu, takže jeho oči hleděly přímo do těch jejích. Luce ten pohled skoro nemohla unést. Ale nemohla se ani pohnout. Prolomit tento pohled mohl jen Daniel-ten se teď nakláněl ještě blíž. Skláněl k ní hlavu a zavřel oči. Dívala se na jeho rty. Luce uvíznul dech v krku.
Zavřela oči, taky. Naklonila hlavu k té jeho, taky. Rozevřela rty, taky.
Čekala.
Umírala touhou po polibku ... který se nedostavil. Otevřela oči, protože se nic nestalo, kromě šustění větví stromů. Daniel byl pryč. Vzdychla. Byla sklíčená, ale ne překvapená.
Přinejmenším podivné ale bylo, že mohla téměř vidět cestu, která vedla zpátky k lesu. Jako by byla lovec, který může podle zlomeného listu najít cestu zpátky k Danielovi. Zvláštní byla ale stezka, po které Daniel odešel. Byla větší, jasnější a zároveň víc nepolapitelná. Bylo to, jakoby přes les šla stezkou fialová záře.
Stejná fialová záře jakou viděla v knihovně při požáru. Viděla tuhle věc. Stále stála na skále a odvrátila na chvíli oči. Pak si je promnula. Když se ale podívala zpátky, bylo to stejné: stále viděla duby, mech, který rostl pod nimi a dokonce i ptáky, kteří zpívali v jejich korunách. Všechno se ale koupalo ve slabém fialovém světle a zdálo se, že vydává sotva slyšitelné slabé hučení.
Otočila se zpátky. Byla vyděšená. Bála se, co to znamená. Něco se s ní děje a ona o tom nikomu nemůže říct. Snažila se soustředit na jezero. Ale i to bylo stále tmavší a bylo těžší ho vidět.
2025 ©