V mlhavém soumraku, který padl na hřbitov, kroužil sup. Uplynuly dva dny od smrti Todda a Luce nebyla schopna jíst ani spát. Stála v černých šatech bez rukávů na hřbitově, kde se konalo shromáždění na počest Todda. Jako by ten příšerný hodinový obřad nestačil. Hlavně proto, že vnitřek kaple byl změněný na bazén, se obřad musel konat na ponurém bažinatém hřbitově.
Od nehody byl ve škole dočasně zakázaný pohyb studentů. Navíc tam skoro nikdo nemluvil.
Luce strávila poslední dva dny vyhýbáním se pohledů ostatních studentů, kteří si ji měřili s různým stupněm podezření. Ti, které neznala, se na ní dívali se slabým náznakem strachu. Jiní, jako Roland a Molly, to řešili hnusným nestydatým způsobem. Jako by bylo něco temně fascinujícího na jejím přežití. Během vyučování vydržela sondování očí, jak nejlépe dovedla. Byla ráda, když jí v noci Penn přinesla kouřící hrnek zázvorového čaje, nebo Arriane, která ji vždycky pod dveře strčila časopis Mad Libs.
Byla zoufalá, protože na to nemohla přestat myslet. A byla neklidná, protože čekala, až se zase něco pokazí. Věděla, že to přijde. Ať už ve formě druhé návštěvy policie nebo ze strany stínů-nebo obojí.
Ráno jim rozhlasem oznámili, že jejich sociální večer bude zrušen z úcty k Toddovi a škola bude ukončena o hodinu dřív, aby se mohli studenti převléknout a přijít na hřbitov ve tři hodiny. Jako kdyby celá škola nebyla na pohřeb oblečená celou dobu ve škole.
Luce nikdy neviděla tolik lidí shromážděných ve škole na jednom místě. Randy stála v centru skupiny v šedé sukni a tlustých černých gumákách. Slečna Sophia měla v očích slzy. Zrovna od pana Cola, který stál ve smutečních šatech za ní, přijímala kapesník. Paní Tross a Diante stály v černých kostýmkách se skupinou dětí, kterou Luce nikdy předtím neviděla.
Studenti byli usazeni v abecedním pořádku. Před sebou Luce mohla vidět Joela Blanda. Byl to kluk, který minulý týden vyhrál plavecký závod. Zrovna smrkal do špinavého kapesníku.
Luce nikoho od P neznala, ale viděla Daniela, který seděl až nechutně blízko k G-Gabbe, dvě řady před ní. Byl oblečený v dokonalém černém, pruhovaném saku. Měl hlavu níž, než všichni okolo. I zezadu Daniel vypadal opravdu vážně.
Luce přemýšlela o bílých pivoňkách, které jí přinesl. Randy Luce nedovolila si odnést vázu, když odcházela z nemocnice. Aby Luce dostala květiny do svého pokoje, nápaditě uřízla vršek plastové lahve nůžkami na manikúru.
Květy stále voněly a uklidňovali jí. Poselství, které jí nabízely, bylo nejasné. Obvykle, když ti kluk přinese květiny, neměl bys mít problém s tím, uhodnout jeho pocity. Jenže s Danielem to byl špatný nápad.
Bylo mnohem bezpečnější předpokládat, že jí je přinesl, protože se to dělá, když někdo přešel nějakým traumatem.
Ale stále: Přinesl jí květiny! Když se teď naklonila dopředu na skládací židli a podívala se na její kolej do třetího okna zleva, skoro je mohla vidět.
"V potu tváře své, budeš jíst chléb." Kněz, který byl placený od hodiny, švitořil v přední části davu. "Až se nevrátíš na zem. Neboť jsi z ní byl vzat, prach jsi a v prach se obrátíš."
Byl to hubený, asi sedmdesátiletý muž, který se ztrácel ve svém velkém saku. Jeho atletické boty měly roztřepené tkaničky. Jeho tvář byla vrásčitá a opálená.
Mluvil do mikrofonu, který byl připojen ke starému plastovému reproduktoru, který vypadal jako z osmdesátých let. Zvuk, který z něj vycházel, zněl staticky a zkresleně, když se nesl davem.
Všechno na téhle bohoslužbě bylo nedostatečně a úplně špatně.
Nikdo tím, že je tady, nevzdával Toddovi hold. Celý tenhle obřad vypadal spíš jako pokus o to, ukázat studentům, jak může být život nespravedlivý. Svědčil o tom i fakt, že tu nebylo Toddovo tělo přítomno. Nikdo z těch lidí tady Todda neznal, a ani ho znát nechtěl.
Celý tenhle dav lidí byl falešný. Ještě to zhoršovalo pár lidí, kteří plakali. Luce měla pocit, že jí byl tímhle Todd ještě víc cizí než byl dřív.
Ať Todd odpočívá v pokoji. Oni budou muset jít prostě dál.
Bílá sova pálená houkala ve vysokých větvích dubu nad jejich hlavami. Luce věděla, že byl poblíž nějaký klan sov s mladými. Slyšela houkání jejich matky každý večer tenhle týden. Následovalo ho šílené pleskání křídel jejich otce, když se vracel z jeho nočního lovu.
A pak bylo po všem. Luce vstala ze svého křesla a zastihl ji pocit slabosti z nespravedlnosti toho všeho. Todd byl tak nevinný, jak byla ona vinná. I když nevěděla proč.
Když následovala ostatní studenty, kteří šli v jednou houfu na takzvanou recepci, ovinuly se jí kolem pasu něčí paže a přitáhly si ji k sobě.
Daniel?
Ale ne, byl to Cam.
Jeho zelené oči se dívaly do těch jejích. Viděla v nich smutek a bylo jí ještě hůř. Kousla se do rtu, aby se nerozbrečela. Vidět Cama by jí nemělo nutit brečet.jenže ona byla emocionálně vyčerpaná. Balancovala na pokraji zhroucení. Kousla se tak silně, že ucítila chuť krve. Otřela si ústa rukou.
"Hele," řekl Cam a hladil jí po vlasech. Trhla sebou. Nikdo se ještě nedotkl její hlavy, od té chvíle, kdy spadla ze schodů. "Chceš někam jít a promluvit si?"
Šli s ostatními přes trávník směrem k recepci, která se konala ve stínu jednoho z dubů. Židle byly namačkané jedna na druhou. Nedaleko byl rozkládací stůl, který byl posetý hromadami sušenek z krabic, stále uzavřených v plastových sáčcích. Levná plastová punčová mísa byla plná sirupovité červené kapaliny. Létalo kolem ní několik much. Skoro jako mrtvé tělo. Byla to patetická recepce. Několik studentů se sem ani neobtěžovalo. Luce si všimla Penn v černé sukni, která si třásla rukou s ředitelem. Daniel byl daleko od nich a šeptal si něco s Gabbe.
Když se otočila zpátky ke Camovi, přejel lehce prstem po její klíční kosti. Pak jí přejel po krku. Vydechla a cítila, jak se jí tvoří husí kůže.
"Jestli se ti ten řetízek nelíbí," řekl a naklonil se k ní, "můžu ti dát něco jiného."
Jeho rty byly tak blízko k jejímu krku, že mu Luce položila ruku na rameno a trochu ustoupila.
"Moc se mi líbí," řekla a myslela na krabičku, která stále ležela na jejím stole. Byla hned vedle květin od Daniela. Strávila polovinu noci tím, že se na ně střídavě dívala a přemýšlela nad záměry, proč jí je Cam a Daniel dali. U Cama to bylo lehčí a jednodušší zjistit. Jako by byl kalkulačka a Daniel byl algebra. Vždycky měla ráda počty, jen jí někdy trvalo hodinu přijít na výsledek.
"Myslím, že ten řetízek je skvělý," řekla Camovi. "Jen jsem ještě neměla šanci si ho obléct."
"Je mi to líto," řekl a našpulil rty. "Neměl jsem na tebe tlačit."
Projel si rukou své tmavé vlasy a ukázal z jeho tváře víc, než bylo obvyklé. Takhle vypadal starší a zralejší. Jeho pohled byl tak intenzivní. Jeho velké zelené oči jí zkoumaly, jako by se díval až do jejího nitra.
"Slečna Sophia neustále opakovala, abych ti dal těch pár dní prostor. Vím, že to bylo správné, protože jsi toho tolik prožila. Ale měla bys vědět, že jsem na tebe myslel. Celou dobu. Chtěl jsem tě vidět."
Pohladil ji hřbetem ruky po tváři a ona cítila, jak se jí oči zalily slzami. Bylo toho moc. Cítila se strašně, že tu teď stála a plakala. Ale ne kvůli Toddovi, jehož smrt byla sice důležitá, ale ne tak důležitá - jenže ona plakala ze sobeckých důvodů. Poslední dva dny se utápěla v bolesti kvůli Trevorovi a jejím životem před Sword&Cross. Tím co viděla, ale co nemůže nikdy nikomu říct. Musela se zbavit stínů.
Bylo to, jako by to Cam vycítil. Nebo alespoň část toho, protože si ji složil do náruče. Přitiskla mu hlavu na silný a široký hrudník a on jí kolébal ze strany na stranu.
"Je to v pořádku," řekl. "Všechno bude v pořádku."
Možná, že mu nemusela nic vysvětlovat. Čím víc byla v nitru zničená, tím víc k dispozici jí Cam byl. Co když to bylo jen o tom stulit se někomu v náručí? Někomu, kdo by se o ní staral? Kdo by k ní cítil jednoduchou náklonnost?
Bylo to jako dětská bábovička. Udělat to a počkat co z toho bude.
Luce nevěděla, jak se od Cama odtáhnout. Byl tak hezký. Měla ho ráda. Přesto se cítila provinile, protože jí jeho dotek začal obtěžovat. Byl tak dokonalý a užitečný. Vždycky přesně věděl, co má udělat. Bylo to tím ... že to nebyl Daniel.
Andělský potravinový košíček se objevil za ramenem Cama. Luce cítila, jak ruce, které jí držely se změnily v pěsti. "Vypadáte, že potřebujete napít," řekla Gabbe a podávala Camovi košíček. Zamračil se na ní a pustil Luce.
"Jsi v pořádku?" zeptala se Gabbe Luce.
Luce přikývla. Poprvé se Gabbe vynořila přesně ve chvíli, kdy Luce potřebovala zachránit. Usmáli se na sebe a Luce si od ní vzala s poděkováním košíček. Ukousla si malé a sladké sousto.
"Punch zní skvěle," řekl Cam skrz zaťaté zuby. "Proč nám nějaký nepřineseš, Gabbe?"
Gabbe obrátila oči v sloup a podívala se na Luce. "Člověk mu udělá laskavost a on si najednou myslí, že jsi jeho otrok."
Luce se zasmála. Cam byl trošku naštvaný, ale Luce bylo jasné, co má udělat.
"Půjdu si pro pití," řekla Luce a zhluboka se nadechla. Zamířila ke stolku s mísou punče. Zrovna si brala kelímek, když jí někdo zašeptal do ucha. "Chceš se odsud dostat?"
Luce se otočila, připravená vymyslet nějakou záminku pro Cama, že odsud nemohla uprchnout-ne teď a ne s ní. Ale to nebyl Cam, kdo natáhl ruku a dotkl se rukou jejího zápěstí.
Byl to Daniel.
Změnila názor jen trošku. Její středeční telefon měl být za deset minut. Zoufale chtěla slyšet hlas Callie nebo jejích rodičů. Mluvit o něčem jiném, než o tom, co se děje uvnitř těchto bran z tepaného železa. Cokoliv jiného než bezútěšnost, kterou prožívala poslední dva dny.
Ale vypadnout? S Danielem? Přistihla se, že přikyvuje.
Cam by jí nenáviděl, kdyby viděl, jak odchází. A on to uvidí. Bude se na ní dívat. Mohla téměř cítit jeho zelené oči na zadní straně její hlavy. Ale ona samozřejmě musela jít. Vklouzla rukou do té Danielovy. "Prosím."
Vždycky, když se ho dotkla, což byla buď nehoda, nebo se jeden z nich rychle z doteku vyškubl, vždycky cítila z doteku rostoucí, stupňující se napětí. Tentokrát ale ne. Luce se podívala na ruku Daniela. Pevně jí držel. Její tělo ale chtělo víc. Víc tepla, víc brnění, víc Daniela. Bylo to skoro tak dobré, jako v jejím snu. Sotva cítila, jak se pod ní pohybovaly nohy. Jediná důležitá věc byl jeho dotek.
Bylo to, jako by jen mrkla a najednou byly u brány hřbitova. Pod nimi se nacházely zbytky vzpomínkové bohoslužby, které tam zbyly, když všichni odešli.
Daniel náhle a bez varování pustil její ruku. Zachvěla se, když jí projel náhlý chlad.
"Ty a Cam," řekl a nechal slova viset ve vzduchu jako otázku. "Trávíte spolu hodně času?"
"Zní to, jako bys z toho nebyl moc nadšený," řekla a okamžitě za začala cítit hloupě, že nebyla víc zdrženlivá. Chtěla ho jen trochu podráždit, aby žárlil. Jenže jeho tvář i jeho hlas byly vážné.
"On není-" začal říkat Daniel. Díval se, jak Červená, která byla nad nimi v korunách dubů, sledovala prostor kolem. "Není pro tebe dost dobrý."
Luce slyšela říkat lidi tuhle frázi už tisíckrát předtím. To bylo to, co jí všichni říkali. Není pro tebe dost dobrý. Ale když ta slova prošla skrz rty Daniela, znělo to důležitě, pravdivě a relevantně. Nebylo to fádní ani odmítavé, jak to slyšela už tisíckrát předtím.
"Dobrá," řekla tichým hlasem, "kdo je?"
2024 ©