V pondělí večer stála slečna Sophia na pódiu v největší třídě v Augustine. Pokoušela se dělat rukama loutky. Tohle bylo takzvané last-minute sezení pro studenty ve její třídě, kde učila náboženství. Luce měla co dohánět. Vynechala celý měsíc třídy.
To vysvětlovalo, proč byla jediná, která nepředstírala, že si dělá poznámky.
Žádný z ostatních studentů si dokonce ani nevšimli, že za westernovými okny pomalu zapadá slunce. Slečna Sophie rozsvítila. Luce na sobě nechtěla dát znát, že koutkem oka stále pokukuje po zaprášených žaluziích.
Když slunce zasvítilo na šíji Luce, došlo jí, jak dlouho sedí v téhle místnosti. Sledovala východ slunce, jak září jako hříva kolem prořídlých vlasů pana Colea dnes ráno během světových dějin. Trpěla během parného odpoledne na biologii s Albatrosem. A teď byl skoro večer. Slunce se rozlilo po celém areálu a Luce sotva opustila lavici. Její tělo bylo ztuhlé, jak stále seděla na kovové židli a byla znuděná. Vzdala psaní poznámek.
Co to dělá s těmi loutkami? Copak je jí a ostatním studentům pět?
Pak se ale zacítila provinile. Slečna Sophia byla ze všech tady na fakultě nejhodnější. Byla dokonce milá, i když jí Luce řekla na konci hodiny, jak daleko byla Luce s jejím úkolem s rodokmenem. Luce byla překvapená a vděčná, když jí slečna Sophia po hodině znovu dala návod na to, jak její úkol splnit. Trochu se styděla, ale hrát němou bylo mnohem lepší, než přiznat, že byla během hodiny až moc posedlá určitým spolužákem, že už jí nezbyl čas, který by mohla věnovat svému výzkumu.
Teď před nimi stála slečna Sophia v dlouhých černých šatech a zvedala palce, jak se připravovala na další představení. Za oknem slunce překryl mrak. Luce se začala věnovat zase přednášce, když si všimla, že na zdi za slečnou Sophií je viditelný stín.
"Jak si všichni pamatují z vaší povinné četby Ztracený ráj z loňského roku, Bůh dal svým andělům vlastní vůli," řekla slečna Sophia a dýchala do mikrofonu, který měla připnutý k slonovinové klopě. Mávala svými tenkými prsty, které měly představovat dokonalá andělská křídla. "Byl tam ovšem jeden, který sešel z cesty." Slečna Sophia klesla dramaticky hlasem a Luce sledovala, jak zkroutila své prsty, takže se andělská křídla přeměnila v ďáblovy rohy.
Za Luce někdo zamumlal: "Tohle je ten nejstarší knižní trik."
Od okamžiku, kdy slečna Sophia začala svou přednášku to vypadalo, že se konečně lidi soustředí na každé slovo, které ji vyšlo z úst. Možná to bylo tím, že Luce neměla ve škole Náboženství, nebo tím že jí bylo Sophie líto, ale měla rostoucí nutkání otočit se a udělat na výtržníky Pst!
Byla rozmrzelá. Unavená. Hladová. Místo toho, aby teď se zbytkem školy večeřela, byla s dalšími dvaceti studenty na hodině Náboženství. Byla informována, že na hodině slečny Sophie, která byla "nepovinná" -smutné nesprávné pojmenování, jak jí oznámila Penn- se ve třídě, kde hodina probíhá, shromáždí jídlo. Aby ušetřili čas.
Nevečeřela, neobědvala. Když konečně v pozdní odpoledne měla přestávku, Luce měla dost času najít všechno, co potřebovala. Bufet, kde není maso. Randy právě nechala kolovat v košíku sendviče a džbány studené vody.
Sendviče byly složeny z uzeniny, majonézy a sýra. Luce závistivě pozorovala Penn, jak po jednom chňapla a zanechávala na něm otisky zubů, když ho do sebe házela. Luce se zrovna chtěla zakousnout do Boloňského sendviče, když si vedle ní sedl Cam. Otevřel ruku a odhalil tak hrst čerstvých fíků. Jejich purpurová barva vypadala v jeho ruce jako drahokamy.
"Co je to?" zeptala se a usmála se na něj.
"Nemůžeš žít se samotného chleba, nebo jo?" řekl.
"Nejez to." Gabbe k nim přišla, vzala fíky a hodila je do koše. Tím přerušila jejich soukromou konverzaci. Prázdné místo v dlani Luce nahradila hrstí arašídů M&M z pytlíku. Gabbe na sobě měla duhovou čelenku. Luce si představila, jak jí ji vytrhává z hlavy a hází ji do koše.
"Má pravdu, Luce." Arriane se objevila vedle ní a mračila se na Cama. "Kdo ví, co do nich přidal?"
Luce se zasmála, protože věděla, že to Arriane myslela jako vtip. Jenže, když se nikdo jiný nesmál, strčila si arašídy do kapsy a vklouzla na místo, když je slečna Sophia svolala a řekla, aby se vrátili na svá místa.
O hodinu později byli všichni stále ještě uvězněni ve třídě. Slečna Sophia se dostala od úsvitu stvoření k válce v nebi. Ještě nebyla ani u Adama a Evy. Žaludek Luce zakručel na protest.
"Všichni víme, jaký byl zlý anděl, který bojoval s Bohem?" zeptala se slečna Sophia, jako by četla obrázkovou knihu pro spoustu dětí v knihovně. Polovina místnosti odpověděla očekávaně Ano, slečno Sophie.
"Takže kdo?" zeptala se znovu.
"Roland!" zahoukala Arriane.
"To je pravda," řekla slečna Sophia, přičemž dlouze přikývla. Nejspíš byla nedoslýchavá. "Teď mu říkáme Satan, ale za všechna ta léta se vykytoval v mnoha podobách- Mefistofeles, Belzebub, Lucifer a spoustu dalších jmen."
Molly, která seděla před Luce se zhoupla na židli směrem k Luce, což dělala celou uplynulou hodinu se zjevným cílem udělat z ní duševně nemocného člověka. Najednou upustila přes rameno na stůl Luce kousek papíru.
Luce ... Lucifer ... nějaká příbuznost?
Její rukopis byl skoro nečitelný, rozzlobený a frenetický. Luce mohla vidět, jak se na jejích vysokých lícních kostech objevil úšklebek. Ve chvíli, kdy byla oslabená hladem, začala rychle a zuřivě čmárat odpověď na zadní stranu vzkazu Molly. Že byla pojmenovaná po Lucindě Williams, největší žijící zpěvačce a skladatelce, která měla téměř všechny koncerty vyprodané. Jejich koncert byl také místem, kde se její rodiče seznámili. Potom, co její máma uklouzla na plastovém kelímku, skácela se do náruče jejímu tátovi. Už jsou spolu dvacet let. Že za jejím jménem stálo něco romantického, což ale Molly nemůže pochopit. A vůbec, že jestli se někdo v celé škole podobá Satanovi, pak je to odesílatel původního vzkazu.
Její oči se zavrtaly do zadní části nově obarvené šarlatové hlavy Molly. Luce byla připravená složit kus papíru, využít šance a hodit ho Molly, když slečna Sophia přitáhla její pozornost.
Měla obě ruce zvednuté nad hlavou dlaněmi vzhůru. Zhluboka se nadechla. Pak pohnula prsty a stíny nazdi zázrakem vypadaly jako mávající ruce a nohy někoho, kdo skáče z mostu nebo z budovy. Ten pohled byl tak bizardní, temný, ale tak realistický, že to Luce znervóznělo. Nemohla se od toho odvrátit.
"Za devět dní a devět nocí," řekla slečna Sophia, "Satan a jeho andělé padly z nebe."
Její slova vyvolala něco v paměti Luce. Podívala se na Daniela, který nad ní seděl o dvě řady. Setkali se pohledem, ale po půl vteřině zabořil svůj pohled do notebooku. Ten pohled jí ale stačil, aby jí to došlo: Sen, který se jí o něm zdál.
Byla to předělaná historie jí a Daniela u jezera. Ale v tom snu, když jí dal Daniel sbohem, ona měla odvahu jít za ním. Voda byla teplá a tak pohodlná. Ani se v ní necítila mokrá. Hejna fialových ryb se hemžily všude kolem ní. Plavala tak rychle, jak mohla. Nejdřív si myslela, že ryby jí pomáhají tlačit ji k Danielovi ke břehu. Jenže brzy masy ryb začaly tmavnout a zatemňovat jí vidění. Už ho neviděla.
Ryby byly temné a dívaly se na ní zle. Plavaly blíž a blíž a ona už neviděla nic. Cítila, jak se potápí. Noří se hlouběji a hlouběji do jezera. Nebála se toho, že nebude moct dýchat. Bála se toho, že už se nedostane nikdy zpátky nahoru. Bála se toho, že ztratí Daniela navždy.
Potom se dole objevil Daniel. Jeho paže se roztáhly jako plachty. Prošly houfem ryb a obalily Luce. Spolu se dostali zpátky na povrch. Prorazila vodu. Letěla stále výš a výš, kolem skály a stromů magnólie, kde nechala svoje boty. O vteřinu později byla tak vysoko, že Luce ani neviděla zem.
"A oni přistáli," řekla slečna Sophia a položila ruce na katedru, "v planoucí jámě pekla."
Luce zavřela oči a vydechla. Byl to jen sen. Bohužel, tohle byla realita.
Vzdychla a opřela si bradu o ruce. Vzpomněla si na zapomenutou reakci na vzkaz od Molly. Měla ho složený v rukách. Teď se jí to zdálo hloupé. Lepší bylo jí neodpovídat. Molly nemusí vědět, že tím Luce naštvala.
Najednou jí na levém předloktí přistálo papírové letadlo. Podívala se do levého rohu třídy, kde seděla Arriane, která na ní přehnaně mrkala.
Beru to tak, že nesníš o Satanovi. Co jsi dělala ty a DG, když jste se vypařili v sobotu odpoledne?
Luce neměla možnost si s Arriane za celý den promluvit. Ale jak mohla vědět, že Luce s Danielem odešla? Zatímco slečna Sophia se zabývala soustředěním na obrazy vytvořené ze stínů, které měly reprezentovat devátý kruh pekla, Luce sledovala jak Arriane hází další dokonale zaměřené letadlo na stůl Luce.
Jenže to viděla Molly. Natáhla se právě včas, aby chytila svýma úhledně nalakovanými černými nehty letadlo. Luce jí ale nechtěla nechat vyhrát. Vytrhla z Mollyna sevření letadlo zpět a jeho křídla se hlasitě uprostřed roztrhla. Luce měla dost času strčit si roztržený kus letadla do kapsy předtím, než je vzala slečna Sophia na vědomí a otočila se na ně.
"Lucindo a Molly," řekla a našpulila rty. Položila své ruce na stupínek. "Doufám, že vy dvě cítíte potřebu vysvětlit své neuctivé posílání vzkazů a prozradíte jejich obsah před celou třídou."
Mysl Luce závodila. Pokud s něčím nepřijde rychle, Molly jí ztrapní ještě víc, než už se jí to podařilo. "M-Moly mi právě říkala," koktala Luce, "že nesouhlasí s vaším názorem na to, jak je členěno peklo. Prý má na to vlastní názor."
"No, Molly. Máš-li svůj vlastní názor na podsvětí, ráda bych ho slyšela."
"Co to sakra," zamumlala tiše Molly. Odkašlala si a vstala. "No, vy jste popsala Luciferova ústa jako nejnižší místo v pekle, což je důvod, proč tam skončí všichni zrádci. Ale podle mě," řekla, jako kdyby to měla nastudované, "je to nejhorší místo v pekle" -odmlčela se a podívala se na Luce- "by mělo být vyhrazeno ne pro zrádce, ale pro zbabělce. Nejslabší a nejvíc bezpáteřní poražené. Proč se mi zdá, že jsou zrádci lepší? Protože si alespoň vybrali. Ale zbabělci? Prostě si hloupě koušou nehty a bojí se cokoliv udělat. Což je rozhodně horší." Vykašlala: "Lucinda!" a pak si odkašlala. "Ale to je jen můj názor." Posadila se.
"Děkuju ti, Molly," řekla opatrně slečna Sophia, "jsem si jistá, že se tvým proslovem všichni cítíme osvícení."
Luce ne. Přestala poslouchat v polovině Mollyna proslovu, když ucítila děsivý a mrazivý pocit v žaludku.
Stíny. Cítila je předtím, než je uviděla vyvěrat jako dehet ze země. Chapadla tmy se jí kroutila kolem zápěstí. Luce se na to v hrůze dívala. Snažila se jako lasička najít cestu do její kapsy. Tam přece měla papírové letadlo od Arriane. Ještě si ho ani nepřečetla! Nacpala pěst hluboko do kapsy a použila dva prsty, aby ho zvedla. Použila všechnu svou vůli, aby odehnala stíny.
Stala se úžasná věc:stíny se stáhly, jako zraněný pes. To bylo poprvé. Luce to nikdy předtím nedokázala.
Na druhé straně místnosti se setkala s pohledem Arriane. Měla nakloněnou hlavu na stranu a její ústa byla dokořán.
Vzkaz-čeká, až si ho Luce přečte.
Slečna Sophia zhasla promítání na stěnu. "Myslím, že moje artritida má na jeden dost pekla dost." Zasmála se, čímž donutila myšlením unavené studenty, aby se zasmály s ní. "Pokud si všichni přečtete sedm kritických esejí Ztraceného ráje, jsem si jistá, že budete více než připraveni na zítřejší zkoušku."
Všichni ostatní studenti spěchali, aby si zabalili batohy a zmizeli co nejdřív z místnosti. Luce otevřela vzkaz od Arriany.
Hlavně mi řekni, že ti neřekl tu jeho chromou frázi "Jedna holka mi dost ublížila."
Au. Rozhodně musí mluvit s Arriane a zjistit, co všechno ví o Danielovi.
Ale nejdřív ... stál před ní. Jeho stříbrná spona bezpečnostního náramku v úrovni jejích očí zářila. Zhluboka se nadechla a podívala se na jeho tvář.
Danielovi fialovo-šedé oči vypadaly odpočatě. Nemluvila s ním už dva dny. Naposledy, když ji nechal u jezera. Bylo to, jako by ho čas, který strávil dál od ní, omladil.
Luce si uvědomila, že je stále vzkaz od Arriany otevřený na stole. Těžce polkla a zasunula ho zpátky do kapsy.
"Chtěl jsem se omluvit za to, jak jsem tě u jezera tak náhle opustil," řekl Daniel a zněl podivně formálně. Luce nevěděla, jestli má jeho omluvu přijmout, ale on jí nedal čas na to zareagovat. "Mám to brát tak, že ses dostala na suchou zem v pořádku?"
Pokusila se o úsměv. Napadlo jí, že by mohla Danielovi říct o jejím snu, ale naštěstí si uvědomila, že by to bylo nejspíš podivné.
"Co si myslíš o téhle hodině?" Daniel mluvil ztuhle. Tak jako nikdy předtím. Možná to měl být vtip.
"Bylo to mučení," odpověděla Luce. Vždycky jí štvalo, když musela předstírat, že není inteligentní, protože předpokládala, že to bylo to, co kluci chtěli slyšet. Tohle Luce ale nepředstírala. Vážně to bylo mučení.
"Dobře," řekl Daniel a zdálo se, že ho to potěšilo.
"Taky tě to tak nebavilo?"
"Ne," řekl záhadně. Luce si teď přála, aby lhala. Aby o hodinu projevila větší zájem, než ve skutečnosti měla.
"Takže ... se ti to líbilo," řekla. Chtěla ještě něco dodat, aby ho u sebe udržela a mohli si povídat. "Co se ti na ní přesně líbilo?"
"Možná ´líbilo´ není to pravé slovo." Po dlouhém mlčení dodal: "Je to kvůli mé rodině ... zabývala se těmihle věcmi. Myslím, že se nemůžu ubránit pocitu spojení s tímhle tématem."
Trvalo chvíli, než jí jeho slova úplně došla. Její mysl cestovala do starého suterénu, kde byl archiv a kde viděla jednu stránku o Danielovi. Stránku, která tvrdila, že Daniel Grigori strávil většinu svého života v Los Angeles v sirotčinci."
"Nevěděla jsem, že jsi měl nějakou rodinu," řekla.
"Proč bych neměl mít rodinu?" Daniel se zasmál.
"Já nevím ... no, a měl jsi teda rodinu?"
"Otázkou je, proč jsi vůbec předpokládala, že víš něco o mé rodině nebo o mě?"
Luce cítila, jak se jí stáhl žaludek. Viděla v Danielových očích zděšení. Myslel si o ní, že je nějaký slídil. Věděla, že to zpackala. Znovu.
"D." Roland přišel až k nim. Položil ruku na Danielovo rameno. "Chceš tu zůstat a riskovat, že se tu bude konat nějaká další nekonečná přednáška nebo se odsud vypaříme?"
"Jo," řekl Daniel tiše. Potom se podíval na Luce. "Pojďme odsud."
Samozřejmě -jako obvykle- došla jí její chyba až o několik minut později. Měla poslechnout svůj instinkt a neprozradit žádné podrobnosti o souboru Daniela. Inteligentní, normální člověk by se vyhnul téhle konverzaci nebo by úplně změnil téma hovoru na nějaké všední téma. Nebo přinejmenším držel její velká ústa.
2024 ©