Luce se zhroutila na postel, ve které unaveně poskočily pružiny. Potom, co utekla ze hřbitova -a od Daniela- se prakticky rozběhla do svého pokoje
Ani se neobtěžovala rozsvítit, takže zakopla o židli, která měla být u stolu, a těžce si narazila prst. Schoulila se do klubíčka a sevřela si pulzující nohu. Alespoň ta bolest byla reálná. Mohla se vyrovnat s něčím, co bylo z tohohle světa.
Byla tak ráda, že je konečně sama.
Najednou se ozvalo zaklepání na dveře.
Nemohla si dát ani na chvíli pauzu.
Luce ignorovala klepání. Nechtěla nikoho vidět a tomu, kdo klepe, to brzy dojde. Další zaklepání. Venku za dveřmi se ozvalo těžké dýchání a hlenový kašel alergika. Penn.
Nechtěla teď vidět Penn. Myslela by si, že to zní bláznivě, kdyby jí měla říct o všem, co se jí stalo za posledních dvacet čtyři hodin. Nebo by si myslela, že se pomátla Luce, ale snažila by se to na sobě nedat znát a nechat si svoje myšlenky pro sebe.
Konečně, Luce slyšela, jak Penn schází ze schodů daleko dole na chodbě. Vydechla úlevou a vrátila se ke svému dlouhému a osamělému fňukání.
Chtěla z tohohle všeho vinit Daniela. Ze všech pocitů uvnitř ní, které nemohla ovládnout. Na chvíli si pokusila představit život bez něj. Bylo to nemožné.
Bylo to jako vzpomenout si na první dojem z domu, ve kterém jste žili celá léta. Tak moc blízko jí byl.
Teď musela vymyslet důvod, jak se prokousat všemi těmi podivnými věcmi, které jí dnes večer řekl. Na okraji mysli se jí ale pořád držela myšlenka na to, co říkal o časech, které v minulosti strávili spolu. Možná si Luce nepamatovala na všechny ty momenty, která jí popsal nebo místa, o kterých se zmínil, ale zvláštním způsobem ji jeho slova vůbec nešokovala.
Všechno jí bylo nějak povědomé. Například, vždycky nevysvětlitelně nenáviděla datle. Dokonce i pohled na ně způsoboval, že se jí zvedl žaludek. Začala prohlašovat, že je na ně alergická, tak je její máma přestala dávat do všeho pečeného.
Navíc skoro celý život prosila své rodiče, aby jeli do Brazílie, i když jim nikdy nemohla vysvětlit, proč tam tolik chtěla jet.
Bílé pivoňky. Daniel jí dal kytici pivoněk po požáru v knihovně. Bylo na nich vždy něco tak neobvyklého, ale přitom i důvěrně známého.
Obloha za jejím oknem měla barvu dřevěného uhlí. Bylo na ní jen pár bílých obláčku mraků. Její pokoj byl temný, ale bledé krásné květy na okenním parapetu skoro svítily v šeru. Už je měla ve váze týden, a ještě neuvadl ani jeden okvětní plátek.
Luce se posadila a nadechla se jejich sladké vůně.
Nemohla ho obviňovat.
Ano, znělo to bláznivě, ale on měl na to právo - byla to ona, kdo za ním chodil znovu a znovu a tvrdil mu, že mají společnou historii. A nebylo to jenom tohle. Ona také byla ta, kdo viděl stíny. Byla ta, kdo měl podíl na smrti nevinných lidí. Snažila se nemyslet na Trevora a Todda, když Daniel mluvil o její vlastní smrti - jak ji viděl tolikrát umírat.
Kdyby byla nějaká možnost, jak získat odpovědi na její otázky, chtěla by vědět, jestli se Daniel někdy cítil zodpovědný. Za to, že jí ztratil. Zda byla jeho realita taky tak zlá a plná tajemství. Jestli musel taky každý den čelit vině.
Zakopla o židli, která byla nějakým podivným způsobem umístěná uprostřed místnosti. Au. Když se na ní svalila, tápala rukou po nějakém pevném předmětu, kterého by se chytila a nahmatala tlustou knihu. Luce se přestěhovala ke zdi a rozsvítila. Pak přimhouřila oči před příšerným fluorescenčním světlem.
Knihu, kterou měla v ruce, nikdy neviděla. Byla vázáná v nějaké světlé tkanině s roztřepenými rohy. Bok knihy se rozpadal a lezlo z něj hnědé lepidlo.
Strážci:Mýtus ve středověké Evropě
Kniha Danielova předka.
Byla těžká a voněla slabě kouřem. Zatahala za list papíru, který byl zastrčený uvnitř.
Ano našla jsem náhradní klíč a protiprávně vstoupila do tvého pokoje.
Je mi to líto. Ale bylo to naléhavé!
Nemohla jsem tě nikde najít. Kde jsi?
Musíš se na tohle podívat a pak to musíme probrat. Za hodinu se zase vrátím. Buď opatrná.
xoxo
Penn
Luce položila papír vedle květiny a vzala si knihu zpátky do postele. Posadila se a vyhoupla si nohy na hrany postele. Držela knihu a měla zvláštní teplé mrazení přímo pod kůží. Kniha v její ruce skoro ožila.
Otevřela popraskané desky a očekávala, že bude muset dekódovat příšerný akademický obsah nebo se prokousávat rejstříkem vzadu, než konečně najde něco, co by jen vzdáleně souviselo s Danielem.
Nečekala, že to co hledá, najde už na titulní stránce.
Na přední stránce knihy byla vložena sépiově tónovaná fotografie. Jednalo se o velmi starý pohled tištěný na žloutnoucím papíře. Někdo dolů načmáral inkoustem: Helston, 1854.
Kůží jí projel žár. Strhla si přes hlavu černý svetr, ale i v tílku jí bylo pořád horko.
Vzpomínka na hlas Daniela se jí vynořila v prázdné mysli.
Jsem nesmrtelný, řekl. Přicházíš každých sedmnáct let. Zamiluješ se do mě, a já do tebe. A to tě zabije.
Její hlava pulzovala.
Jsi moje láska, Lucindo. Pro mě jsi všechno, co mám.
Přejela prsty po obrysu fotky nalepené uvnitř knihy. Její táta byl na fotografie guru. Divil by se, jak se ta fotografie mohla dochovat a že to musí být nesmírně cenné. Luce na druhé straně byla na člověka na té fotografii naštvaná. Protože pokud každé slovo, které jí řekl Daniel, bylo pravdivé, pak už nic nedávalo smysl.
Mladý muž se světlými krátkými vlasy a světlýma očima, byl oblečen v elegantním černém kabátu. Měl zvednutou bradu a dobře řezané lícní kosti, což ještě víc zjemňovalo jeho účes. To co ale Luce vzalo dech, byly jeho rty. Přesný tvar jeho úsměvu v kombinaci s těma světlýma očima ... vypadal přesně jako výraz, který vídala posledních pár týdnů v každém jejím snu a během posledních pár dní i osobně.
Tenhle muž byl Daniel. Daniel, který jí právě řekl, že jí miluje-a že ona se mnohokrát reinkarnovala. Daniel, který řekl mnoho dalších věcí, které Luce nechtěla slyšet, a tak raději utekla pryč. Nechala ho opuštěného u broskvoní na hřbitově.
Byla to pozoruhodná podoba. Mohl by to být i nějaký vzdálený příbuzný. Třeba se geny autora této knihy nějak záhadně přenesly zrovna na Daniela.
Kromě toho, mladý muž na obrázku stál vedle mladé ženy, která vypadala hrozivě povědomě. Luce držela knihu jen centimetr od její tváře a hloubala nad podobou ženy. Měla na sobě černé pomačkané plesové šaty, které těsně až do pasu objímaly její tělo a pak vlály dolů v širokých černých vrstvách. Rukavičky z černé krajky zahalovaly její ruce, takže měla holé jen bílé prsty. Mezi svými rty odhalovala malé zuby v jednoduchém úsměvu. Měla čistou pleť o pár odstínů světlejší, než muž. Hluboko posazené oči-ohraničené hustými řasami. Černá záplava vlasů, které jí ve vlnách spadaly až k pasu.
Trvalo chvíli, než si Luce vzpomněla, jak se dýchá. Dokonce ani potom nemohla odtrhnout oči od knihy. Ta žena na fotografii?
Byla to ona.
Buď měla Luce pravdu a její vzpomínky na Daniela pocházely ze zapomenutého výletu do obchoďáku v Savannah, kde pózovali v sýrových oblečcích ve staré foto budce, na což si taky nemohla vzpomenout - nebo měl Daniel pravdu.
Luce a Daniel se vzájemně znali.
Z úplně jiné doby.
Nemohla popadnout dech. Celý její život jí probíhal v hlavě a její myšlenky byly jako rozbouřené moře-vyvstávaly další a další otázky. Zvláštní temné stíny, které jí pronásledovaly, příšerná smrt Trevora, sny.
Musela najít Penn. Jestli někdo může přijít na vysvětlení téhle nemožné události, je to právě Penn. S tajemnou, starou knihou zastrčenou v podpaždí Luce opustila její pokoj a hnala se ke knihovně.
Knihovna byla teplá a prázdná. Ale něco na vysokých stropech a nekonečných řadách knih Luce znervózňovalo.
Rychle prošla kolem nového pultu, který stále vypadal sterilně a nezabydleně. Pak prošla kolem obrovských prázdných polic a nakonec šla nekonečnými uličkami plnými knih, až konečně uviděla dlouhé stoly ve studijní sekci.
Místo toho, aby našla Penn, ale našla Arriane a Rolanda, jak spolu hrají šachy. Arriane měla nohy pod stolem a na hlavě pruhovanou dirigentskou čepici. Vlasy měla zastrčené v klobouku. Luce si všimla poprvé od toho rána, kdy jí stříhala vlasy, její lesklé, mramorové jizvy na krku. Arriane byla zabraná do hry. Pohybovala mezi rty hnědým doutníkem, když přemýšlela nad dalším tahem. Roland měl dredy svázané do dvou velkých uzlů na temeni. Díval se na Arriane okem dravce. Klepnula malíčkem do jednoho ze svých pěšáků.
"Šach mat, děvko," řekla vítězoslavně Arriane a smetla Rolandova krále ve stejné chvíli, kdy Luce zastavila před jejich stolem.
"Lululucinda," zazpívala Arriane a vzhlédla. "Ty ses přede mnou schovávala."
"Ne."
"Slyšela jsem o tobě zvěsti," řekla Arriane, což způsobilo, že k nim Roland zaujatě naklonil hlavu. "Šťouchnutí, šťouchnutí. Mrknutí, mrknutí. To znamená, že si teď k nám hezky sedneš a vysypeš to. Hned teď."
Luce si přitiskla knihu k hrudi. Nechtěla si sednout. Chtěla projít knihovnu a najít Penn. Nemohla si teď dovolit malý rozhovor s Arriane. Zvlášť ne před Rolandem, který seděl na židli hned vedle ní.
"Připoj se k nám," řekl Roland.
Luce si neochotně sedla na kraj sedadla. Prostě tu zůstane několik minut. Je pravda, že už neviděla Arriane několik dní. Za normálních okolností by vynechala svoje bizardní způsoby. Ale tohle bylo daleko od normálních okolností. Luce nemohla myslet na nic jiného, než na fotografii.
"No, tak když už jsem Rolandovi v šachách natřela zadek, pojďme si dát novou hru. Co třeba o to, kdo viděl kompromitující fotografii Luce?" řekla Arriane a opřela si ruce o stůl.
"Co?" Luce sebou trhla. Přitiskla ruce pevně na obálku knihy, kterou měla v klíně. Byla si jistá, že její fotografie z jiné doby všechno zničí. Nepřenesla by se přes to.
"Můžeš třikrát hádat," řekla Arriane a zakoulela očima. "Molly nechala dneska ve třídě kolovat fotku tebe, jak nastupuješ do velkého černého auta."
"Ach." Povzdechla si Luce.
"Chystala se to dát Randy," pokračovala Arriane. "Dokud jsem jí nedala co proto. Mmm-hmm." Zabubnovala prsty na stůl. "A teď mi ukaž svou vděčnost a řekni mi- na sraz s kým ses včera vyplížila ze školního areálu?" Ztišila hlas do šepotu a zaklepala nehty o stůl. "Nebo máš milence?"
Luce se podívala na Rolanda, který se na ní upřeně díval. "Ani jedno," řekla. "Prostě jsem odešla na malou diskuzi s Camem. Nešlo přesně o-"
"Ha! Plať, Arri," řekl Roland s úsměvem. "Dlužíš mi deset dolarů."
Luce poklesla čelist.
Arriane jí poplácala po ruce. "Nic se neděje. Jen jsme se tak trochu vsadili, aby to bylo zajímavější. Přepokládala jsem, že jsi byla s Danielem. Roland říkal, že jsi s Camem. Prohrála jsi mi sázku, Luce. To se mi nelíbí."
"Byla jsem s Danielem," řekla Luce. Opravdu nevěděla, proč je musela opravovat. Copak nemají nic lepšího, co by mohli udělat se svým životem než sedět a přemýšlet, co ona dělá ve svém volném čase?
"Aha," řekl Roland a zněl zklamaně. "Spikli jste se proti mně."
"Rolande." Luce se k němu obrátila. "Musím se tě na něco zeptat."
"Tak se ptej." Vytáhl poznámkový blok a pero z jeho černobílého proužkovaného saka. Držel pero a chystal se zapsat si něco na papír, jako číšník, když přijímá objednávku. "Co si přeješ? Kávu? Chlast? Nějaké tvrdé věci na pátek? Porno časopisy?"
"Cigára?" nabídla Arriane a šišlala přes čokoládu, co měla v puse.
"Ne," zavrtěla hlavou Luce. "Nic z toho."
"Dobře, speciální objednávku. Nechal jsem katalog na pokoji." Roland pokrčil rameny. "Můžeš přijít později-"
"Nepotřebuju, abys mi něco sháněl. Jen chci vědět-" Nasucho polkla. "Jste s Danielem přátelé, že jo?"
Pokrčil rameny. "Není to neoblíbený kluk."
"Ale ty mu věříš?" zeptala se. "Chci říct, kdyby ti řekl něco šíleného, věřil bys mu to?"
Roland na ni zamžoural. Chvíli seděli jako pařezy, ale pak Arriane rychle vyskočila na stůl a houpala nohama na straně stolu u Luce. "O čem je přesně řeč?"
Luce vstala. "Nevadí." Nikdy to neměla vytahovat. Celý ten zmatek, co měla v hlavě, se vrátil. Popadla ze stolu knihu.
"Musím jít," řekla. "Omlouvám se."
Odstrčila židli a odešla. Nohy měla těžké a pomalé. Její mysl byla přetížená. Ve vlasech a na šíji ucítila vítr. Rozhlédla se kolem a hledala stíny. Žádné tu nebyly. Jen otevřené okno vysoko v blízkosti střechy. Bylo u něj malé ptačí hnízdo, zastrčené za úzkým otevřeným rohem okna.
Podívala se po knihovně znovu. Nemohla uvěřit svým očím. Opravdu tu nebylo ani stopy po inkoustově černých nebo šedých chvějících se úponcích.
Počasí bylo rušivé, ale Luce cítila jejich zřetelnou blízkost. Skoro jako vůně slané síry ve vzduchu. Kde byly, když nestrašily jí?
Když byla o samotě, došlo jí to. Nikdy nepřemýšlela o tom, že by stíny mohly být i na jiných místech a dělat i jiné věci-než jen trápit lidi. Viděl je Daniel taky?
2024 ©