V úterý pršelo celý den. Černé mraky se hrnuly od západu a pokrývaly celou oblohu. Rozhodně nepomáhaly Luce projasnit si mysl. Liják přišel v mnoha vlnách-mrholení, krupobití a pak déšť. Nakonec déšť skoro ustal, ale pak to všechno začalo na novo. Studentům nebylo dovoleno chodit o přestávkách ven a Luce došlo, že se asi do konce roku zblázní. Uvědomila si to, když se její myšlenky začaly stáčet pryč od teorie jejích hodnot a začaly vypadat spíš nějak takhle:
15.září: uvítací gesto od Daniela
16.září: pád sochy, položil mi ruku na hlavu, aby mě ochránil (nebo jsem mu jen stála v cestě), potom D okamžitě odešel
17.září: potencionální nedorozumění, když D pokýval hlavou, abych se zúčastnila Camova večírku. Znepokojující zjištění D & G vztah (nebo ne?)
Krok za krokem vysvětlený začátek opravdu krásného a trapného seznamu prvních dní Luce a Daniela. Byl k ní zároveň tak žhavý i chladný. Bylo možné, že k ní cítil to samé, co ona k němu-jenže když si v hlavě sestavila tenhle seznam, musela uznat, že podivné chování z její strany bylo jen reakce na podivné chování z jeho strany.
Ne. Tohle je přesně ten druh argumentace, kterou nechce vést. Luce nechtěla hrát žádné hry. Chtěla být jen s ním. Ale nevěděla proč. Ani jak na to jít. Nebo co to, být s ním, opravdu bude znamenat. Všechno co věděla bylo, že navzdory všemu na ní myslel. Záleželo mu na ní.
Myslela si, že kdyby si vybavila všechny okamžiky, kdy se s ní sblížil, a kdy se od ní naopak odtáhl, mohla by přijít na důvod, proč se tak Daniel chová. Jenže tenhle seznam jí akorát tak dostal do deprese. Zhroutila se na postel do klubíčka.
Když konečně zazvonil zvonek, který ohlašoval konec jejich vyučování, Luce vyběhla ze třídy. Obvykle jí teď čekala procházka s Arriane nebo s Penn. Děsila se okamžiku, kdy skončila, protože pak musela být Luce sama se svými myšlenkami. Jenže dnes, pro změnu, se necítila na to někoho vidět. Těšila se, že bude mít nějaký čas jen sama pro sebe. Měla jen jeden nápad, jak přestat myslet na Daniela: dlouhé, tvrdé, osamělé plavání.
Zatímco se ostatní studenti začali trousit ke svým pokojům na kolejích, Luce si natáhl kapuci dlouhého černého svetru a vyrazila do deště. Toužila se dostat jen na bazén. Když scházela ze schodů Augustina, narazila rovnou do něčeho vysokého a černého. Cama. Když do něj narazila, věž knih, kterou nesl v náručí, spadla se zaduněním na mokrou zem. Cam měl taky na hlavě natáhnutou černou kapuci a v uších měl sluchátka. Nejspíš jí neviděl přicházet. Oba byly ponořeni ve svých vlastních myšlenkách.
"Jsi v pořádku?" zeptal se a položil jí ruku na záda.
"Jsem v pořádku," řekla Luce. Sotva klopýtla. Byly to knihy Cama, které se rozlítly všude kolem.
"No teď, když jsme do sebe vrazili a mě vypadly knížky, nemá být dalším krokem nevinný, náhodný dotek, zatímco je budeme sbírat?"
Luce se zasmála. Když mu podala jednu knihu, kterou sebrala, vzal ji za ruku a stiskl ji. Déšť mu namočil jeho tmavé vlasy a kapky se mu usadili v jeho hustých řasách. Vypadal skvěle.
"Jak se řekne ve francouzštině "trapný"?" zeptal se.
"Ehm ... gêné," začala říkat Luce. Pak si to ale uvědomila a sama se začala cítit trochu génee. Cam stále držel její ruce. "Počkej, nejsi náhodou ten, kdo včera vyhrál ve francouzském kvízu?"
"Ty sis všimla?" zeptal se. Jeho hlas zněl podivně.
"Came," řekla, "je všechno v pořádku?"
Naklonil se a setřel jí kapku vody, která jí stékala po nose. Jediný dotek jeho ukazováčku ji donutil, aby se zachvěla. Najednou si nemohla pomoct a musela přemýšlet o tom, jak nádherně a v teple by se cítila, kdyby si jí složil do náruče, jako to udělal na Toddově smuteční hostině.
"Přemýšlel jsem o tobě," řekl. "Chtěl jsem tě vidět. Čekal jsem na tebe na té hostině, ale někdo mi řekl, že jsi odešla."
Luce měla pocit, že věděl, s kým odešla. A že chtěl, aby věděla, že to věděl.
"Je mi to líto," řekla poté, co se ozvalo zahřmění hromu. Tou dobou už byli oba dva promočení příšerným lijákem.
"Tak pojď, vypadneme z toho deště." Cam ji zatáhnul zpátky ke vstupu do Augustine.
Luce se podívala přes rameno směrem k tělocvičně. Chtěla být tam. Nebo kdekoliv jinde. Kdekoliv, jen ne s Camem. Alespoň ne teď. Její myšlenky byly až příliš zmatené. Potřebovala čas a prostor, aby si je srovnala.
"Nemůžu," řekla.
"Tak teda později? Co třeba dnes večer?"
"Jasně, později, tak jo."
Rozzářil se. "Přijdu k tobě do pokoje."
Překvapil ji, když si ji k sobě přitáhnul. Jen na chvilku a jemně ji políbil na čelo. Ten polibek ji okamžitě uklidnil. Skoro jako by dostala injekci klidu. Dřív, než měla šanci ucítit ještě něco dalšího, pustil ji a šel rychle zpátky ke koleji. Luce zavrtěla hlavou a šla pomalu směrem k tělocvičně. Teď musela třídit víc myšlenek, než je ty o Danielovi.
Byla tu šance, že by mohlo být hezké a zábavné strávit nějaký ten čas s Camem později večer. Kdyby přestalo pršet, pravděpodobně by jí mohl vzít do nějaké tajné části areálu. Bylo by to zase charismatické a nádherné tím jeho znervózňujícím způsobem. Díky němu se cítila neobyčejná. Luce se usmála.
Od chvíle, kdy naposledy vkročila do Fitness Pany Marie (jak to pokřtila Arriane), školní údržbář začal bojovat s břečťanem, který obepínal fasádu jako zelená deka. Zelené úponky se rozprostíraly po celých dveřích jako chapadla. Luce musela odhrnout několik úponků, aby se dostala dovnitř. Tělocvična byla prázdná. Tohle ticho kontrastovalo s bouří venku. Většina světel byla zhasnutá. Neptala se, jestli měla dovoleno využívat tělocvičnu mimo školní hodiny. Dveře ale byly otevřené a nebyl tam nikdo, kdo by ji zastavil. V tmavé chodbě byly staré latinské svitky ve vitrínách a miniaturní reprodukce mramorové piety. Zastavila se na chvíli před dveřmi posilovny, kde cvičil Daniel předtím se švihadlem. Povzdechla si. To by byl skvělý doplněk do jejího seznamu:
18.září: D mě obvinil z toho, že ho sleduju.
A o dva dny později by následovalo:
20.září: Penn mě přesvědčovala, abych ho doopravdy sledovala. Souhlasila jsem.
Sakra. Byla v příšerné díře sebelítosti. Přesto se nemohla zastavit. V polovině chodby ztuhla. Najednou pochopila, proč se celý den cítila Danielem posedlá víc, než obvykle a ještě víc v rozporu s Camem. O obou se jí poslední noc zdálo.
Šla příšernou hustou mlhou. Někdo ji chytil za ruku. Otočila se. Myslela si, že to byl Daniel. Když se k ní ale přitiskly rty a věnovaly jí uklidňující polibky, uvědomila si, že nebyly jeho. Byly Camovi. Zahrnul jí měkkými polibky. Pokaždé, když se na něj ale Luce podívala, jeho zelené oči byly otevřené. Zavrtávaly se do ní. Chtěly po ní vědět něco, na co neměla odpověď.
Pak najednou Cam zmizel a s ním i mlha. Luce byla pevně zabalená v Danielově náruči. Byla přesně tam, kde chtěla být. Sklonil k ní hlavu a vášnivě ji políbil. Jako by se na ni zlobil. Pokaždé, když se od ní jeho rty odklonily, proběhla jí žízeň po dalších polibcích. Tentokrát, ale o jeho křídlech věděla. Měl je kolem sebe složené, jako přikrývku. Chtěla se jich dotknout. Chtěla, aby je složil kolem ní. Danielova sametová křídla se ale brzy stáhla a složila se mu zpátky za záda. Přestal ji líbat. Sledoval její tvář a čekal na její reakci. Nechápala podivný horký strach, který jí rostl v žaludku. Ale byl tam. Teplo bylo nepříjemné, stávalo se žhavým. Nemohla to unést. To bylo, když se vzbudila. V poslední chvíli snu Luce cítila, jak jí něco spaluje-až z ní nakonec zbyl jen popel.
Probudila se nasáklá potem-vlasy, její polštář, pyžamo. Všechno bylo mokré. Najednou jí začala být strašná zima. Ležela tam a třásla se až do rána.
Luce si třela deštěm nasáklé rukávy, aby se zahřála. Samozřejmě. Sen ji opustil s ohněm v srdci a s chladem v kostech. Nedokázala se s tím vyrovnat celý den. Proto byla tady. Aby si zaplavala a pokusila se přijít na jiné myšlenky.
Tentokrát jí její černé plavky Speedo opravdu padly a ona si sebou přinesla brýle. Otevřela dveře do bazénu a stanula pod vysokým stopem kostela úplně sama. Dýchala vlhký vzduch, který voněl po chlóru.
Bez rušení ostatních studentů nebo hvizdu píšťalky Diante mohla Luce cítit v kostele ještě něco jiného. Něco téměř posvátného.
Možná to bylo proto, že tahle kostelní místnost byla tak nádherná. Déšť na barevných oknech házel dovnitř zvláštní odlesky. Dokonce i bez toho, aby v bočních oltářích svítily svíčky. Luce se snažila představit si, jak by to tam vypadalo, kdyby tam místo bazénu stály lavice. Usmála se. Líbila se jí myšlenka plavat pod kresbami všech těch svatých.
Nasadila si brýle a skočila do vody. Byla teplá. Mnohem teplejší než déšť venku. Skočila daleko. Pak se ponořila hlavu pod vodu.
Odstrčila se a začala plavat, aby se rozcvičila. Její tělo se uvolnilo už po pár kolech. Luce začala plavat rychleji a změnila styl na motýlka. Cítila, jak se jí zahřívají končetiny. Snažila se přes to přenést. Tohle byl přesně ten pocit, který chtěla mít. Nepřemýšlet. Kdyby si tak mohla promluvit s Danielem. Opravdu mluvit. Bez toho, aby jí přerušoval, stáčel rozhovor ke škole nebo odešel dřív, než se stačila dostat k důležitým věcem. Pomohlo by jí to. Mohla by ho taky svázat a zavázat mu pusu jen proto, aby si jí konečně poslechnul.
Jenže co by mu řekla? Všechno, o co tady šlo byl pocit, který měla, když byla poblíž něj. A který, pokud tedy věděla, neměl nic společného s čímkoliv jiným. Co kdyby se vrátila k jezeru? On byl ten, kdo poznamenal, že se to stalo jejich místem. Třeba by se tam s ním mohla setkat. Dala by si ale sakra pozor na to, aby se mu nezdálo, že je šílená-
Tak tohle nefunguje.
Blbost. Dělá to znovu. Měla by plavat. Jen plavat. Plavat tak, aby byla příliš unavená myslet na cokoliv, hlavně ne na Daniela. Musí plavat až dokud-
"Luce!"
Dokud nebude přerušena. Penn stála na kraji bazénu.
"Co tady děláš?" Luce se začala dusit vodou.
"Co tady děláš ty?" Vrátila jí Pen.. "Odkdy cvičíš dobrovolně? Nelíbí se mi tohle tvoje nové já."
"Jak jsi mě našla?" Luce si uvědomila, že její slova mohla vyznít hrubě. Nechtěla být na Penn hnusná.
"Cam mi to řekl," řekla Penn. "Vedli jsme spolu celý rozhovor. Bylo to divné. Chtěl vědět, jestli jsi v pořádku."
"Jo, to je divný," souhlasila Luce.
"Ne," řekla Penn, "divný bylo, že za mnou přišel a vedl se mnou celý rozhovor. Pan Populární ... se mnou. Musím ti moje překvapení upřesnit ještě víc? On je vlastně docela pěkný."
"No, je milý." Luce si sundala brýle z hlavy.
"Na tebe," řekla Penn. "Je tak milý, že se propašoval ven ze školy, aby ti koupil řetízek - který jsi na sobě ještě nikdy neměla."
"Měla jsem ho jednou," řekla Luce. Byla to pravda. Před pěti dny, když se vrátila od jezera, kde byla po druhé s Danielem, a kde viděla fialovou záři na cestě, kudy odešel. Nebyla schopna přestat se chvět a nemohla ani usnout. Vzala si ten řetízek. Usnula s přívěškem u klíční kosti. Když se probudila, držela ho v ruce a byl horký.
Penn na Luce zamávala třemi prsty. Jako by chtěla říct: Haló? Na co myslíš?
"Já jen," řekla nakonec Luce, "nejsem tak povrchní. Nehledám jen kluka, který by mě vydržoval kupováním věcí."
"Nejsi povrchní, eh?" zeptala se Penn. "Pak mi teda řekni nepovrchní seznam věcí, proč seš tak žhavá do Daniela. Což neznamená něco typu Má nejkrásnější šedivé oči na světě nebo Ooh, miluju způsob, jakým se mu lesknou svaly na sluníčku."
Luce musela přehlušit Pennin vysoká falset. Položila si obě ruce na srdce. "On je pro mě," řekla a vyhnula se pohledu Penn. "Nedokážu to vysvětlit."
"Dostává tě to, že tě ignoruje?" Penn zavrtěla hlavou. Nikdy jí neřekla o době, kterou strávila s Danielem sama. Kdy viděla, že mu na ní taky záleží. Takže Penn nemohla pochopit její pocity. A navíc byly příliš soukromé a příliš komplikované na to, aby jí je mohla vysvětlit.
Penn se před Luce skrčila. "Podívej se, důvod proč jsem přišla, byl především důvod, abych tě vytáhla do knihovny ohledně té věci s Danielem."
"Našla jsi tu knihu?"
"Ne tak docela," řekla Penn a pomalu šla Na kraj bazénu, aby z něj Luce mohla pomoct. "Mistrovské dílo pana Grigoriho stále tajemně chybí. Ale já jsem hacknula literární vyhledávač slečny Sophie pro předplatitele. Našla jsem pár věcí. Myslela jsem, že by tě to mohlo zajímat."
"Díky," řekla Luce s pomocí Penn se vyšvihla ven z bazénu. "Budu se snažit, co se týče Daniela, nebýt tak nechutně sentimentální."
"Cokoliv," řekla Penn. "Jen si pospěš a osuš se. Venku zatím moc neprší a já nemám deštník."
Skoro suchá a zpátky ve školní uniformě Luce následovala Penn do knihovny. Část přední části místnosti byly zablokovaná napnutou žlutou policejní páskou, takže děvčata musela proklouznout dovnitř úzkým prostorem mezi katalogem knih a referenční částí knihovny. Ještě tu byl cítit oheň a teď, díky dešti byl přidán zápach plesnivění.
Pohled Luce ulpěl na slečně Sophii, která seděla za stolem, nyní skoro zuhelnatělým. Byl to téměř dokonalý kruh uprostřed staré knihovny. Všechno v okruhu patnácti stop bylo odstraněno. Všechno kolem toho bylo nějakým zvláštním způsobem nepoškozené. Knihovnice nebyla přímo za pultem, ale seděla u skládacího karetního stolku, který byl rozevřen vedle něj.
Stůl byl depresivně holý, až na nové lampy, tužku a šedý stoh poznámek.
Luce a Penn si vyměnily grimasy a pokračovaly k počítačům v zadní straně knihovny. Když míjeli sekci studovny, kde naposledy viděli Todda, Luce se podívala na svojí kamarádku. Penn se dívala dopředu, ale když k ní Luce natáhla ruku, Penn jí stiskla překvapivě těžce. Přitáhli si dvě židle k jednomu z počítačů a Penn zadala její uživatelské jméno. Rozhlédla se, aby se ujistila, že poblíž nikdo není. Na obrazovce se políčku zbarvilo červeně. Označovalo to chybu.
Penn zasténala.
"Co?" zeptala se Luce.
"Po čtvrté potřebuješ speciální oprávnění k přístupu na internet."
"To je důvod, proč je tohle místo v noci vždycky tak prázdné."
Penn se začala hrabat v jejím batohu. "Kam jsem to jen dala ... to zašifrované heslo?" zamumlala.
"Je tu slečna Sophia," řekla Luce a ukázala na knihovnici, která přecházela v uličce v černé halence a jasně zelených kalhotách. Její třpytivé náušnice jí padaly až na ramena. Měla v drdolu zapíchnutou tužku.
"Tam," zašeptala hlasitě Luce.
Slečna Sophia na ně zamžourala. Její brýle jí sklouzly na nose. Pod každou paží měla hromadu knih. Neměla volnou ruku, aby na ně zamávala.
"Kdo je to?" zavolala na ně za chůze. "Ach. Lucinda. Pennyweather," řekla a znělo to trochu unaveně. "Ahoj."
"Přemýšleli jsme, jestli byste nám nemohla dát heslo pro používání počítače," řekla jí Luce a ukázala na chybové hlášení na obrazovce.
"Nechcete jít na sociální sítě, viďte? Ty stránky jsou ďáblova práce."
"Ne, ne. Tohle je pro seriózní výzkum," řekla Penn. "Určitě byste nám to schválila."
Slečna Sophia se naklonila k dívkám a zadala heslo pro odemknutí počítače. Prsty se jí rozletěly po klávesnici a ona napsala to nejdelší heslo, jaké kdy Luce viděla. "Máte dvacet minut," řekla bezvýrazně a odešla.
"To by mělo stačit," zašeptala Penn. "Našla jsem nějakou esej o té knize, takže když jí nemůžeme najít, můžeme aspoň zjistit o čem je. A všechno kolem.
Luce vycítila, že za nimi někdo stojí a obrátila se. Uviděla, jak se k nim slečna Sophie vrátila. Luce nadskočila.
"Omlouvám se," řekla. "Nevím, proč jsem se tolik vyděsila."
" Ne, to já se omlouvám," řekla slečna Sophie. Její úsměv jí prakticky zmizel před očima. "Jen to bylo v poslední době díky tomu ohni hodně těžké. Ale to není důvod, proč mým smutkem zatěžuji dvě své nejslibnější studentky."
Ani Luce, ani Penn nevěděly co na to říct. Oni se navzájem po požáru uklidňovali. Uklidnit knihovnici, ale bylo mimo jejich síly.
"Snažila jsem se zavalit prací, ale ..." Slečna Sophia ztichla.
Penn se nervózně podívala na Luce. "No, mohla byste nám pomoct s naším výzkumem. Teda, jestli, ehm-"
"Můžu vám pomoct!" Slečna Sophia si k nim přitáhla třetí židli. "Vidím, že hledáte Strážce," řekla a četla přes jejich ramena. "Rodina Grigoriů byla velmi vlivná. Já mám náhodou přístup do papežské databáze. Dovolte mi, abych se podívala, co by se z ní dalo dostat."
Luce málem spolkla tužku, kterou žvýkala. "Já ... omlouvám se, ale říkala jste Grigoriovi?"
"Ach, ano. Historici jejich rod vysledovali až do středověku. Oni byli ..." Odmlčela se a hledala slova. "Specializovali se na druh výzkumu, který pak vysvětlovali laikům. Jejich specializací byly padlý andělé."
2024 ©