DVĚ NÁDHERNÁ SVĚTLA
Celou dlouhou noc jí pozoroval, jak neklidně spí n úzké dětské posteli. Jedna khaki lucerna visela z nízkého dřevěného trámu ve srubu a osvětlovalo celý pokoj.
Měkké světlo zdůraznilo její lesklé černé vlasy -jako z Havlíčkových sadů- na polštáři. Tváře měla hladké a růžové od horké vany.
Pokaždé, když moře hlučně olízlo pustou pláž venku, otočila se na druhou stranu. Tílko objímalo její tělo tak, že když se kolem ní obtočila tenká deka, mohl vidět jemný důlek na jejím levém rameni. Tolikrát už jí tam políbil.
Vzdychala ze spánku. Pak se zhluboka nadechla a někde uprostřed jejího snu zasténala. Ale nemohl říct, zda to bylo bolestí, nebo potěšením. Dvakrát zavolala jeho jméno.
Daniel se k ní chtěl snést. Chtěl opustit svůj úkryt u staré krabice na půdě, kde seděl na jednom trámu. Ale ona nemohla vědět, že tam byl. Nemohla vědět, že je někde poblíž. Nebo to, co ji několik příštích dní přinese.
Za ním, za solí potřísněném okně zahlédl koutkem oka stín. Pak se ozvalo slabé ťukání na sklo. Přestal pozorovat její tělo, přešel k oknu a odemknul zámek. Venku padal déšť v proudech a zanikal v moři. Černý mrak skryl měsíc a na tváři jeho návštěvníka se neodráželo žádné světlo.
"Můžu dál?"
Cam přišel pozdě.
Ačkoliv byl Cam posedlý mocí, teď se zčistajasna objevil po boku Daniela. Ten mu otevřel okno, aby mu umožnil vlézt dovnitř. V těchto dnech bylo dost okázalostí a obřadností. Pro oba bylo důležité, aby bylo jasné, že Daniel Cama přivítal.
Camova tvář byla ve stínu, ale ani tak neukazovala žádnou známku toho, že právě cestoval tisíce kilometrů v dešti. Jeho temné vlasy i kůže byly suché. Jeho zlatá křídla byla složená a pevná. Zářila, jako kdyby byla vyrobená z dvaceti-čtyř-karátového zlata. I když je měl úhledně složen na zádech, když se posadil vedle Daniela na dřevěnou krabici, jeho zlatá křídla tíhla k těm Danielovým duhově stříbrným.
Byl to přirozený stav věcí. Nevysvětlitelná závislost. Daniel se nemohl přesunout od něj pryč bez toho, aby se neporušil jeho výhled na Luce.
"Je tak krásná, když spí," zašeptal Cam.
"To je důvod, proč jsi chtěl, aby spala po zbytek věčnosti?"
"Já? To bych nikdy neudělal. A zabil bych Sophii za to, o co se pokusila-nenechal bych ji odběhnout do noci, jako ty."
Cam se naklonil dopředu a opřel se lokty o zábradlí v podkroví. Luce, která ležela dole, si přitáhla přikrývku až ke krku. "Já jí jen chci. Ty víš proč."
"Pak je mi tě líto. Skončí to zklamáním."
Cam věnoval Danielovi rozhodný pohled a mnul si bradu, zatímco se krutě smál.
"Ach, Danieli. Tvoje krátkozrakost mě překvapuje. Ty ji nemáš. Ještě ne." Věnoval další dlouhý pohled Luce. "Možná si myslí, že ví, co děláš. Ale my oba víme, jak málo tomu rozumí."
Daniel napjal svá křídla a stáhnul je blíž ke svým lopatkám. Jenže ono je to stále táhlo dopředu. Blíž ke Camovi. Nemohl to zastavit.
"Příměří bude trvat osmnáct dní," řekl Cam. "Ačkoliv mám pocit, že budeme předtím potřebovat jeden druhého."
Pak se postavil a strčil svýma nohama krabici dozadu. Díky škrábání, které uslyšela nad svou hlavou, Luce otevřela oči. Oba andělé se schovali do stínu, před jejím pohledem, který mohl padnout kamkoliv.
Stáli naproti sobě. Oba byli ještě unavení z bitvy, ale každý věděl, že to byla jen ochutnávka toho, co mělo přijít.
Pomalu Cam natáhl svou bledou pravou ruku.
Natáhl ji i Daniel.
A zatímco Luce opět snila o jedněch z těch nejkrásnějších rozvitých křídlech -takové, jaké ještě nikdy neviděla- dva andělé na půdě si potřásli rukama.
2024 ©