DSRNÉ PROBUZENÍ

"Bojíš se?" zeptal se Daniel. Měl hlavu nakloněnou na stranu a jeho světlé vlasy cuchal vánek. Držel ji kolem pasu. Jeho stisk byl zároveň pevný ale i jemný a lehký jako hedvábná křídla. Svými prsty se ho držela za krkem.

Byla vystrašená? Samozřejmě že ne. Byla s Danielem. Konečně. V jeho náruči. Lepší otázka, která se jí vynořila vzadu v mysli byla: Měla by mít strach? Nebyla si jistá. Ani nevěděla, kde je.

Cítila ve vzduchu déšť. Byl blízko. Ale ona a Daniel byly suchý. Cítila, jak jí dlouhé bílé šaty sahají až dolů ke kotníkům. Bylo tam jen trochu světla. Luce cítila bodavou lítost nad tím, že zapadá slunce. Jako kdyby ho tím mohla nějak zastavit. Nějak věděla, že tyhle závěrečné světelné paprsky byly drahé jako poslední kapky medu ve sklenici.

"Zůstaneš se mnou?" zeptala se. Její hlas byl slyšet jen jako ten nejtenčí šepot. Téměř zanikl ve stenu hromu. Poryv větru kolem nich zavířil a Luce spadly vlasy do očí. Daniel si ji přitáhl ještě těsněji k sobě. Mohla dýchat v jeho dechu. Cítila jeho kůži na té její.

"Navždy," řekl šeptem. Sladký zvuk jeho hlasu ji naplnil.

Měl na levé straně čela malý škrábanec, ale ona na něj zapomněla, když vzal Daniel do rukou její tvář a přitáhl si ji blíž. Naklonila hlavu dozadu a cítila, jak je celé její tělo malátné očekáváním.

Konečně. Konečně se jeho rty sklonily k těm jejím s naléhavostí, která jí vzala dech. Políbil ji, jako by patřila jen jemu. Bylo to tak přirozené, jako by bal jen nějakou jeho dlouho ztracenou částí, kterou si mohl konečně vzít zpět.

Pak začalo pršet. Promočilo to jejich vlasy, jejich tváře a voda se jim dostala až do úst. Déšť byl teplý a opojný, jako polibky sami.

Luce mu sjela rukama na záda, aby si ho přitáhla blíž. Její ruce sjely po něčem sametovém. Přejela přes to jednou rukou a pak i druhou. Hledala, kde to končí. Nakonec se podívala na Danielovu zářící tvář.

Něco za ním bylo rozvinuté.

Křídla. Lesklá a duhová. Pomalu s nimi pohnul. Bez námahy. Zářily v dešti. Už je přece viděla, možná. Nebo něco jim podobného.

"Danieli," řekla a zalapala po dechu. Křídla se dostala do jejího vidění i do její mysli. Zdálo se, že hrají milióny barev. Rozbolela jí z toho hlava. Snažila se dívat jinam, kamkoli jinam. Na všech stranách vedle Daniela byla nekonečná růžová a modrá obloha prosvícená sluncem. Dokud se nepodívala dolů. To byla poslední věc, kterou viděla.

Zem.

Tisíce metrů pod nimi.

Když otevřela oči, bylo světlo v místnosti příliš jasné a její kůže příliš suchá. Navíc cítila nesnesitelnou bolest v zadní části hlavy. Obloha byla pryč, stejně i Daniel. Byl to jen další sen.

Najednou se ucítila téměř nemocná touhou.

Byla v místnosti s bílými stěnami. Ležela na nemocničním lůžku. Kolem ní byl tenký papírový závěs, který byl zatažený jenom napůl, který jí měl oddělovat od rušného světa na druhé straně.

Luce se opatrně dotknula citlivého místa na krku a zakňučela.

Snažila se dostat z postele. Nevěděla, kde byla, ale měla pocit, že už nebyla ve Sword&Cross. Její rozvlněné bílé šaty se ukázaly být pytlovitými šaty z nemocnice. Cítila, jak se každá část snu vytrácí-přesto ta křídla. Byla tak skutečná. Když se jich dotknula, byly tak sametové a živé.

Její žaludek. Sevřela a rozevřela pěsti. Naplnila jí příšerná prázdnota.

Někdo ji uchopil a stisk pravou ruku. Luce rychle otočila hlavou a trhla sebou. Myslela si, že byla sama. Gabbe seděla na okraji vybledlé modré židle, která se zdála až nechutně podobná barvě jejích očí.

Luce se chtěla odtáhnout -nebo aspoň čekala, že se bude chtít odtáhnout- jenže Gabbe jí věnovala ten nejteplejší úsměv, který v ní vyvolal pocit bezpečí. Uvědomila si, že je ráda, že není sama.

"Kolik z toho byl jen sen?" zamumlala.

Gabbe se zasmála. Měla vedle sebe na stole kelímek s krémem na ruce. Začala ho roztírat do ruky Luce, která v posteli ucítila vůni citrónu. "To záleží na tom, co se ti zdálo." řekla a masírovala Luce prsty. "Ale sny nevadí. Vím, že vždycky, když cítím, že se mi svět otáčí vzhůru nohama, jdu na manikúru."

Luce se na ní podívala. Ona sama nikdy na nehty moc nebyla, ale sova Gabbe jí připomněla to, co vždy říkala její máma. Vždycky navrhovala, ať jdou spolu na manikúru, když měla Luce špatný den. Když jí Gabbe pomalu masírovala prsty, Luce uvažovala, jestli jí to celé ty roky nechybělo.

"Kde to jsme?" zeptala se.

"Lullwaterská nemocnice."

Její první cesta mimo akademickou půdu a ona skončí v nemocnici pět minut od domu jejích rodičů. Naposledy tu byla, kdy spadla z kola a tady jí šili loket. Měla tři stehy. Její táta byl pořád s ní. Teď ho ale nikde neviděla.

"Jak dlouho už jsem tady?" zeptala se.

Gabbe se podívala na hodiny, které viseli a bílé zdi a řekla: "Našli tě, když jsi omdlela z inhalace kouře včera večer asi kolem jedenácté. Tohle je standartní postup podle EMTs, když najdou dítě z polepšovny v bezvědomí. Ale neboj se. Randy řekla, že tě odsud brzo odvezou. Jakmile tvoji rodiče dají vše do pořádku-"

"Moji rodiče jsou tady?"

"A mají starost o svou dceru. Roztřepené konečky vpravo dole máš od ondulace tvojí mámy. Jsou v chodbě a topí se v papírování. Řekla jsem jim, že na tebe dám pozor."

Luce zasténala a přitiskla si polštář na obličej. Hluboká bolest v zadní části hlavy se ozvala znovu.

"Pokud je nechceš vidět ..."

Luce nenaříkala kvůli svým rodičům. Ona umírala touhou vidět svoje rodiče. Vzpomněla si na knihovnu-oheň-nové barevné odstíny stínů, které děsivě rostly pokaždé, když je viděla. Vždycky byly tmavé a nevzhledné a i z nich byla nervózní. Včera v noci to ale vypadalo, skoro jako by po ní stíny něco chtěly. A pak tu byla další věc. Levitující síla, která stála za jejím vysvobozením.

"Co je to za pohled?" zeptala se Gabbe. Napínala svojí hlavu a mávala rukou Luce před obličejem. "Na co myslíš?"

Luce nevěděla, co si o náhlé laskavosti Gabbe má myslet. Gabbe nevypadala jako nápomocná zdravotní asistentka, která by lidem kolem sebe dobrovolně věnovala svou pozornost. Navíc tu okolo ani nebyly žádní kluci, jejichž pozornost by si mohla uzurpovat. Gabbe nikdy neměla Luce ráda. Ale co když tu není ze své vlastní vůle?

Ale ani nikdo jako Gabbe nedokáže vysvětlit, co se stalo včera v noci. Hrozné nepochopitelné setkání na chodbě. Ten neskutečný pocit, když byla vedena směrem dopředu temnotou. Divé, přesvědčivé postavy světla.

"Kde je Todd?" zeptala se Luce. Vzpomněla si na strašné oči toho kluka. Když se rozpojili, někdo jí odmrštil a pak ...

Papírová opona se náhle vyhrnula a za ní se objevila Arriane. Měla na sobě in-line brusle a červenobílou uniformu Striper. Krátké vlasy měla stočené na temeni hlavy do mnoha uzlů. Obrátila se k ní s podnosem, na kterém byly tři kokosové skořápky s neonovými party deštníky.

"Tak tady mě máte," řekla hrdelním hlasem. "Nedáte si kokosové mléko - whoa, protáhlé obličeje. Co jsem přerušila?"

Arriane zabrzdila u nohou postele Luce. Natáhla k ní kokos s houpajícím se růžovým deštníkem.

Gabbe vyskočila a chytila kokos jako první. Přičichla si k jeho obsahu.

"Arriane, ona si právě prožila trauma," hubovala jí. "A pro tvoji informaci, právě jsi přerušila téma Todd."

Arriane si od ní chtěla vzít kokos zpět. "Právě proto potřebuje něco, co jí nakopne," namítla a majetnicky držela podnos, zatímco se o kokos prala s Gabbe.

"Fajn," řekla Arriane a nechala Gabbe. "Dám jí svůj starý nudný nápoj." Dala Luce kokos s modrým deštníčkem.

Luce musela být v nějakém post-traumatickém omámení. Jak se tam dostaly tyhle věci? Kokosové skořápky? Deštníčky? Bylo to, jako by nebyla v polepšovně ale spíš v klubu Med.

"Kde jsi vzala všechny tyhle věci?" zeptala se. "Chci říct děkuju, ale-"

"Když je potřeba, spojíme naše zdroje," řekla Arriane. "I Roland pomohl."

Všechny tři si sedly a chvíli pily výborné vychlazené sladké nápoje. Pak už Luce nemohla. "Takže, zpět k Toddovi ...?

"Todd," řekla Gabbe slabým hlasem. "Věc se má tak ... on se jen nadýchal mnohem víc kouře než ty, zlato-"

"Nenadýchal," odplivla si Arriane. "Zlomil si vaz."

Luce zalapala po dechu a Gabbe po Arriane hodila deštníček z pití.

"Co?" řekla Arriane. "Luce to zvládne. Pořád se ještě nezjistili, proč se to stalo?"

"Důkazy jsou stále neprůkazné," řekla Gabbe a dávala důraz na každé slovo.

Arriane pokrčila rameny. "Luce tam byla, musela vidět-"

"Neviděla jsem, co se mu stalo," řekla Luce. "Byli jsme spolu, ale pak nás něco odhodilo od sebe. Měla jsem špatný pocit, ale nevěděla jsem že..." zašeptala. "Takže on je ..."

"Odešel z tohohle světa," řekla tiše Gabbe.

Luce zavřela oči. Chlad, který se jí rozšířil útrobami, neměl nic společného s chladným pitím. Vzpomněla si na Toddovo horečné bouchání na stěny. Zpocené ruce, kterými ji mačkal, když je obklopovaly stíny. Hrozný okamžik, když byli od sebe odtrženi a ona byla příliš slabá na to, aby šla k němu.

Viděl stíny. Teď si tím byla jistá. A zemřel.

Po smrti Trevora neuplynul ani týden, když si k ní našel cestu nenávistný dopis. Její rodiče se snažili všechny dopisy prověřovat dřív, než si stačila přečíst ty jedovaté věci, ale nestačili na to. Některé dopisy byly psány ručně. Některé se skládaly z písmen nalepených vedle sebe, vystřižených z časopisů, ve stylu lidí, kteří si píšou o výkupné. Označili ji za vraha. Čarodějnici. Jména, kterými ji nazývali, by mohly zaplnit celý zápisník a způsobit dost utrpení, aby ji rodiče zavřeli doma na celé léto.

Myslela si, že se téhle noční můry zbavila. Že nechala minulost za sebou, když přišla na Sword&Cross. Už si zvykla na škole, našla si přátele ... ach bože. Zatajila dech. "Co Penn?" zeptala se a kousla se do rtu.

"Penn je v pořádku," řekla Arriane. "Ona je hlavní svědek příběhu toho, jak vznikl oheň. Ona a slečna Sophia se obě dostaly ven. Smrděly jako dým na západě Gruzie. A oblečení na tom nebylo o moc líp."

Luce vydechla. Alespoň nějaké dobré zprávy. Ale pod nemocniční přikrývkou, tenkou jako papír se zachvěla. Brzy přijdou stejné typy lidí, jací přišli potom, co Trevor umřel. Přijdou znovu. Nejen ti, kteří jí psali dopisy. Dr. Sanford. Její kurátor. Policie.

Stejně jako předtím budou očekávat, že s nimi dá celý příběh dohromady. Pamatovala si každý detail. ale samozřejmě, jako předtím, toho nebude schopna. V jednu chvíli byl po jejím boku, jenom kousek od ní. A v té další-

"Luce!" Penn vtrhla do místnosti a držela velký hnědý heliový balón. Byl na něm nakreslený obvaz a u toho napsáno: Nějak to zvládni modrou kurzívou, která se používá v dopisech. "Co se tu děje?" zeptala se při kritickém pohledu, kterým zpražila tři dívky. "Nějaký druh pyžamového večírku?"

Arriane si sundala brusle a vylezla si na postel vedle Luce. Pila dvojitý kokosový nápoj a položila si hlavu na rameno Luce. Gabbe lakovala Luce jasným lakem ruku, ve které nedržela kokosový nápoj.

"Jo," zachichotala se Arriane. "Přidej se k nám, Pennyloafer. Hrajeme pravdu nebo úkol. Můžeš začít."

Gabe se snažila zakrýt její smch elegantním falešným kýchnutím.

Penn si dala ruce v bok. Luce se cítila kvůli ní špatně, ale taky z ní měla trochu strach. Penn vypadala pěkně divoce.

"Jeden z našich spolžáků včera v noci zemřel," formulovala pečlivě Penn. "A Luce mohla být opravdu vážně zraněná." Zavrtěla hlavou. "Jak se vy dvě můžete bavit v době jako je tahle?" Začichala. "Je to alkohol?"

"Ohhh," řekla Arriane a při pohledu na Penn její tvář zvážněla. "Ty jsi ho měla vážně ráda, viď?"

Penn zvedla polštář ze židle za ní a hodila ho na Arriane. Penn měla pravdu. Bylo divné, že Arriane a Gabbe zvládly Toddovu smrt ... tak lehce. Skoro, jako by byly zvyklé, že se tyhle věci stávají pořád. Jako by je to neovlivnilo tak, jak to ovlivnilo Luce. Ale oni nemohli vědět, co věděla Luce o posledních Toddových chvílích. Nemohli vědět, proč se právě teď cítí tak špatně. Poplácala na místo na posteli vedle ní a podívala se na Penn. Pak jí podala to, co zbylo z jejího mrazivého kokosu.

"Šli jsme ven zadním východem a pak-" Luce nemohla říct ani slovo. "Co se stalo slečno Sophii a tobě?"

Penn se nejistě podívala na Arriane a Gabbe, jako by se bála, že budou nepříjemné.. Penn se usadila na okraji postele.

"Jen jsem tam šla a požádala ji o-" Podívala se znovu na obě dívky, pak věnovala Luce vědoucí pohled. "Položila jsem jí nějakou otázku. Nevěděla na ní odpověď, ale chtěla mi ukázat nějakou knihu, kde bych odpověď mohla najít."

Luce úplně zapomněla na její hledání s Penn poslední noc. Zdálo se to tak dávno a tak nedůležité po tom všem, co se stalo.

"Ušli jsme sotva dva kroky od stolu slečny Sophie," pokračovala Penn, "najednou jsem koutkem oka zahlédla obrovský výbuch světla. Chci říct, četla jsem o samovznícení, ale tohle bylo ..."

Všechny dívky se naklonily dopředu. Příběh Penn byl jako z titulního článku novin.

"Někde to muselo začít," řekla Luce a snažila se představit si v mysli slečnu Sophii. "Já jsem si ale nemyslela, že byl v knihovně ještě někdo jiný."

Penn zavrtěla hlavou. "Nebyl. Slečna Sophia musela mít zkrat v lampě. Ať už se stalo cokoliv, oheň měl hodně paliva. Všechny její dokumenty shořely." Kroutila si prsty.

Ale ona je v pořádku, ne?" zeptala se Luce a začala žmoulat lem nemocničních šatů.

"Rozrušená ale v pořádku," řekla Penn. "Nakonec se to uhasilo, ale myslím, že přišla o mnoho důležitých věcí. Když jí řekli, co se stalo Toddovi, myslím, že byla moc otupělá na to, aby jí došlo co se opravdu stalo."

"Možná, že byla příliš otupělá, aby tomu porozuměla," řekla Luce. Tentokrát Luce a Ariiane přikývly na souhlas. "Ví-ví to rodiče Todda?" zeptala se a přemýšlela, jak by na to reagovali její rodiče.

Představila si, jak teď vyplňují papíry v hale. Chtěli jí vůbec vidět? Spojí si smrt Todda s tou Trevorovou ... a povedou stopy tohohle strašného příběhu zase k ní?

"Zaslechla jsem, jak Randy mluví po telefonu s rodiči Todda," řekla Penn. "Myslím, že na ně budou podávat žalobu. Jeho tělo bude ještě dneska posláno zpátky na Floridu."

Cože? Luce polkla.

"Sword&Cross pro něj ve čtvrtek pořádá vzpomínkovou bohoslužbu," řekla tiše Gabbe. "Daniel a já se jí chystáme zorganizovat."

"Daniel?" zopakovala Luce dřív, než se mohla zastavit. Podívala se na Gabbe a zůstala na ní zaraženě zírat. Najednou si opět uvědomila, jak vypadá: růžové rty, blond svůdkyně.

"On byl ten, kdo vás našel včera večer," řekla Gabbe. "Odnesl tě z knihovny do kanceláře Randy."

Daniel ji odnesl? Stejně jako v ... jeho paže kolem jejího těla? Vzpomněla si na svůj sen, na pocit létání, který ji přemohl. Cítila, jak je přivázaná k posteli. Toužila po nebi, po dešti, jeho ústech, zubech, jeho jazyku, který tančí s tím jejím znovu a znovu. Její tvář hořela. Nejprve touhou, potom mučivým vědomím, že se nic z toho nikdy nestane. Ne, když bude vzhůru. Ty krásná oslepující křídla byla jen fantastickou součástí toho snu. V reálném životě ji Daniel jen přinesl do kanceláře Randy. Nikdy ji nechtěl. Nikdy ji nesevřel v náručí. Ne takhle.

"Ehm, Luce, jsi v pořádku?" zeptala se Penn. Ovívala Luce její zarudlé tváře deštníčkem z pití.

"Je mi fajn," řekla Luce. Bylo nemožné, aby dostala ta křídla ze své mysli. Zapomenout na pocit, když vzal do dlaní její tvář. "Jen se stále zotavuju. Myslím."

Gabbe ji poplácala po ruce. "Když jsme slyšeli o tom, co se stalo, šli jsme za Randy, jestli bychom tě nemohli navštívit," řekla a podívala se na ní. "Nechtěli jsme, aby ses probudila sama."

Ozvalo se zaklepání na dveře. Luce čekala nervózní tváře jejích rodičů, ale dovnitř nikdo nevešel. Gabbe vstala a podívala se na Arriane. Nikdo jiný nevstal. "Zůstaňte tady. Zvládnu to."

Luce ještě překonávalo to, co jí řekli o Danielovi. I když to nedávalo žádný smysl, chtěla, aby za těmi dveřmi stál on.

"Jak jí je?" zeptal se šepot za dveřmi. Ale luce ten hlas poznala. Byl to on. Gabbe mu něco zamumlala zpátky.

"Co je to shromáždění?" zavrčela zvenku Randy. Luce pokleslo srdce. Věděla, že tohle znamená, že je konec návštěvních hodin. "Koho tady najdu po konci návštěvních hodin, dostane trest. A ne, Grigorij, nebudu přijímat květiny jako úplatky. Všichni hned do auta."

Po tónem jejího hlasu se Arriane i Penn přikrčily. Pak rychle hodily kokosové skořápky pod postel. Penn hodila deštníky do pouzdra na tužky a Arriane nastříkala do vzduchu vanilkový sprej. Luce jim podala mátové žvýkačky.

Penn se chvíli dusila plovoucím oblakem parfému. Pak se rychle naklonila k Luce a zašeptala: "Jakmile se uzdravíš, najdeme tu knihu. Myslím, že bude pro obě lepší, když se na něco zaměříme a udržíme naší pozornost od toho všeho, co se stalo."

Luce stiskla ruku Penn, jako poděkování a usmála se na Arriane, která vypadala, že je až příliš zaneprázdněná zavazováním svých kolečkových bruslí, než aby je slyšela.

V tu chvíli Randy vrhla do dveří: "Další shromáždění!" vykřikla. "Neuvěřitelné."

"My jsme jen-" začala Penn.

"Na odchodu," dokončila za ni Randy. Měla v ruce kytici bílých divokých pivoněk. Divné. To byly vždycky oblíbené květiny Luce. Muselo být těžké najít je někde tady kvést.

Randy otevřela skříňku pod umyvadlem. Vytáhla z ní malou zaprášenou vázu. Naplnila ji kalnou vodou z kohoutku a hrubě narvala dovnitř pivoňky. Pak je postavila na stůl vedle Luce. "Ty jsou od tvých přátel," řekla, "kteří jsou teď všichni na odchodu."

Dveře byly dokořán a Luce viděla, jak se o jejich rám opírá Daniel. Měl zvednutou hlavu a jeho šedé oči ji s obavami sledovaly. Setkal se s pohledem Luce a věnoval jí malý úsměv. Když si odhrnul vlasy z očí, Luce viděla malý tmavě červený šrám na jeho čele.

Randy vedla Penn, Arriane a Gabbe ven ze dveří. Luce ale nemohla odtrhnout oči od Daniela. Zvedl do vzduchu ruku a pusou na ní něco artikuloval. Myslela si, že to bylo: Je mi to líto. Potom je Randy vystrčila ze dveří.

"Doufám, že tě neobtěžovali," řekla Randy, která stála ve dveřích a nesouhlasně se mračila.

"Ach ne!" Luce zavrtěla hlavou, když si uvědomila, jak moc spoléhala na loajalitu Penn a Arriane. Nevysvětlitelným způsobem jí zvedli náladu. I Gabbe k ní byla laskavá. A Daniel, i když ho sotva viděla, pro ní udělal víc, než mohl vědět. Obnovil její klid. Přišel ji zkontrolovat. Myslel na ni.

"Dobře," řekla Randy. "Protože návštěvní hodiny ještě neskončily."

Opět někdo zaklepal. Luce se zvedla, protože čekala rodiče. Ozval se ovšem jen rázný krok na linu. Za chvíli Luce uviděla slečnu Sophii. Na ramenou měla pověšený tenký, podzimní, barevný kabát. Rty měla namalované tmavě červenou rtěnkou. Za ní šel holohlavý muž v obleku a dva policisté. Jeden baculatý a ten druhý vyhublý. Oba měli zkřížené ruce.

Baculatý policista byl mladší. Posadil se na židli vedle Luce. Ten druhý stál u něj a položil si ruce volně vedle těla.

Plešatý muž přistoupil a nabídl Luce ruku, "Já jsem pan Schultz. Právník Sword&Cross." Luce mu strnule potřásla rukou. "Tito důstojníci se tě chystají požádat, abys jim odpověděla na pár otázek. Nic z toho nebude použito u soudu, jen se snaží potvrdit si podrobnosti z nehody-"

"A já jsem trvala na tom, že tu budu v průběhu výslechu, Lucindo." Slečna Sophia k ní přišla blíž a pohladila jí po vlasech. "Jak se máš drahoušku?" zašeptala. "Byla jsi v bezvědomí. Jsi ještě v šoku?"

"Jsem v pořádku-"

Luce se odmlčela, když zahlédla dvě postavy ve dveřích. Málem se rozplakala, když uviděla tmavé kudrnaté vlasy její matky a jejího tátu s brýlemi z želvoviny.

"Mami," zašeptala příliš tiše, aby jí mohl někdo slyšet. "Tati."

Vrhli se k posteli. Házeli kolem sebe rukama a mačkali ji. Chtěla je tak moc obejmout, ale cítila se příliš slabá. Byla ale mnohem víc klidná, když ucítila známý dotek. Jejich oči vypadaly stejně vystrašeně, jako se cítila ona.

"Miláčku, co se stalo?" zeptala se jí máma.

Nemohla říct ani slovo.

"Řekla jsem jim, že jsi nevinná," řekla slečna Sophia a obrátila se k důstojníkům, aby jim to připomněla. "Nešťastná souhra okolností."

Samozřejmě, že oni měli Trevorovu nehodu napsanou v záznamech. Samozřejmě, že policajti našli ... pozoruhodné souvislosti se smrtí Todda. Luce měla s policisty už praxi. Věděla, že je jejich odpovědi frustrují a naštvou.

Vyhublý policista s dlouhými kotletami vyšel ze stínu. Měl v ruce její otevřený soubor a vypadalo to, že mu věnuje plnou pozornost, protože se na ní ani jednou nepodíval.

"Slečno Priceová," řekl pomalu. Měl jižanský přízvuk. "Proč jste byla vy a pan Hammond sami v knihovně, když všichni ostatní studenti byli na večírku?"

Luce pohlédla na svoje rodiče. Její matka se kousala do rtu a smývala si rtěnku. Její otec měl tvář bílou jako papír.

"Nebyla jsem s Toddem," řekla a nechápala linii výslechu. "Byla jsem s Penn, mojí kamarádkou. A byla tam i slečna Sophia. Todd si něco četl a byl sám. Když začalo hořet, ztratila jsem Penn a Todd byl jediný, na koho jsem narazila."

"Jediný koho jste mohla najít ... abyste udělala co?"

"Počkejte chvíli." Pam Schultz zakročil a přerušil výslech. "Rád bych vám připomněl, že to byla nehoda. Nevyslýcháte podezřelého."

"Ne, já chci odpovědět," řekla Luce. V téhle místnosti bylo tolik lidí, že nevěděla, na koho se má dívat. Našla očima policistu s její složkou. "Co tím myslíte?"

"Jste výbušná osoba, slečno Priceová?" zavřel složku. "Mohla by ses sama nazvat samotářkou?"

"To stačí," přerušil ho její otec.

"Ano. Lucinda je seriózní studentka," doplnila slečna Sophia. "Nikdy neměla s Toddem Hammondem žádný problém. To co se stalo, byla nešťastná náhoda, nic víc."

Důstojník se podíval směrem k otevřeným dveřím, jako by chtěl slečně Sophii naznačit, aby odešla. "Ano, madam. No, ale v případě, že se jedná o dítě z polepšovny, se nemůžete divit, že máme určité pochybnosti, ne vždy výpověď odpovídá-"

"Povím vám všechno, co vím," řekla Luce a sevřela ruce v pěst. "Nemám co skrývat."

Řekla jim všechno, co mohla. Mluvila pomalu a zřetelně, takže už pak znovu nemusela vyprávět rodičům a policisté si stíhali dělat poznámky. Nechtěla se nechat pohltit emocemi. Vypadalo to, že je to přesně to, co všichni očekávají.

Hlavní bylo, že vynechala z příběhu stíny. Řekla, že běželi k zadním dveřím. Našli východ na konci dlouhé chodby. Na schodech spadli a prudce padali z římsy. Ona a Todd oba běželi tak rychle, že nemohli pád zastavit. Pak se Luce těžce udeřila do hlavy a probudila se až o dvanáct minut později. To bylo všechno, co si pamatovala.

Nedala jim moc prostoru pro dohady. Nehodlala jim říct, co si doopravdy pamatovala z té noci.

Když bylo po všem, pak Schultz věnoval policistům pohled ´tak už jste spokojení?´ a vyvedl je. Slečna Sophia se na Luce usmála, jako by se jim podařilo něco nemožného. Matka Luce si dlouze povzdechla.

"Dobře, probereme to na stanici," řekl vyhublý důstojník a zavřel soubor Luce s takovou rezignací, že se zdálo, že tím chce Luce poděkovat za její pomoc.

Pak čtyři policisté odešli a ona zůstala se svými rodiči.

Takhle by asi nemělo vypadat rodinné prostředí. Ret její mámy se třásl a její táta jen polkl.

"Ryndy trvala na tom, že musíš do Sword&Cross ještě dnes odpoledne." řekl její táta. "Nedívej se tak zlato. Lékař řekl, že jsi v pořádku."

"Víc, než dobře," řekla její máma, ale znělo to nejistě.

Její otec jí položil ruku na rameno. "Uvidíme se v sobotu. Je to za pár dní."

V soboru. Zavřela oči. Den rodičů. Těšila se na to od chvíle, kdy přišla na Sword&Cross. Teď bylo ale všechno poznamenané smrtí Todda. Zdálo se, že její rodiče už touží odejít. To byl způsob, jak se chtěli vypořádat s realitou, že je jejich dcera v polepšovně. Byli tak normální. Nemohla je obviňovat.

"Teď si odpočiň, Luce," řekl jí otec. Sklonil se a políbil ji na čelo. "Máš za sebou dlouhou a těžkou noc."

"Ale-"

Byla vyčerpaná. Na chvilku zavřela oči, a když je otevřela, její rodiče už jí mávali ze dveří.

Vzala si z vázy bílý krásný květ a pomalu si k němu přičichla. Obdivovala hluboce vykrajované listy a křehké plátky. V jeho středu byly ještě vlhké kapky nektaru. Květ měl jemnou kořeněnou vůni.

Snažila se představit si, jak by vypadala květina v rukou Daniela. Snažila se představit si, kde k nim přišel a na co myslel.

Byl to takový zvláštní výběr květin. Divoké pivoňky nerostli v Georgii. Neuchytily se ani na otcově zahradě v Thunderboltu. A co víc. Tyhle pivoňky ještě nikdy neviděla. Květy byly velké a jejich vůně jí připomínala něco, co nedokázala pojmenovat.