Luce mohla slyšet kroky svých Conversek na chodníku. Cítila, jak jí vlhký vítr napjal černé tričko. Prakticky už cítila chuť horkého dehtu z čerstvě vybetonované části parkoviště. Když ale objímala dvě schoulené bytosti v blízkosti vchodu do Sword&Cross, všechno bylo zapomenuto. Ještě nikdy v životě neobjímala svoje rodiče tak ráda.
Celou dobu po tom co se vrátila z nemocnice litovala, jak byla chladná a odtažitá. Řekla si, že už neudělá stejnou chybu.
Oba klopýtli, když na ně skočila. Její matka se začala chichotat a její táta jí odstrčil tím chlapským způsobem s napřaženou rukou. Kolem krku měl obrovskou kameru. Napřímil se a držel si svou dceru daleko na délku paže. Vypadalo to, že se chce podívat na její tvář. Jakmile se na ní ale podíval, Luce se rozplakala.
"Miláčku, co se děje?" zeptal se jí její otec a pohladil jí po hlavě.
Její máma vylovila v její obrovské tašce kapesník. S rozšířenýma očima ho přitiskla k nosu Luce a řekla: "Jsme tady. Je všechno v pořádku?"
"Proč jste si mě nevzali domů po tom, co mě propustili z nemocnice?" zeptala se Luce. Znovu se jí vrátil pocit zraněnosti a naštvanosti. "Proč jste mě přivezli sem?"
Její otec zbledl. "Pokaždé, když jsme mluvili s ředitele, řekl, že je ti skvěle a že ses začlenila zpátky do vyučování. Abychom tě prý netahali z místa na místo. Prý tě jen bolelo v krku od toho kouře a měla jsi ránu na hlavě. Mysleli jsme, že je to všechno." Olízl si rty.
"Bylo toho víc?" zeptala se její máma.
Jeden pohled na její rodiče jí řekl, že oni už tenhle boj vedli. Máma je určitě prosila, aby jí mohli navštívit dřív. A její táta, který jí nadevše miloval určitě také.
Nebyl žádný způsob, jak jim vysvětlit, co se stalo té noci. Ani to, čím ona od té doby prochází. Začlenila se zpátky do výuky, i když to nebyla její volba. A fyzicky byla v pořádku. Šlo o to, že -emocionálně, psychicky a citově- už se nemohla cítit víc na dně.
"Jen jsme se snažili dodržovat pravidla," vysvětlil Luce její otec. Svou volnou rukou jí zmáčknul rameno. Tím se opřel o Luce, čímž pro ni bylo těžké držet se na nohou. Jenže to bylo tak dávno, co stála naposled tak blízko k lidem, které milovala. Neodvážila se od nich vzdálit. "My chceme jen to, co je pro tebe nejlepší," řekl její otec. "Musíme věřit, že tyhle lidé" -ukázal na budovy v kampusu, jako kdyby zastupovaly Randy a ředitele Udella a zbytek z učitelů- "vědí, o čem mluví."
"Ne, to nevědí," řekla Luce a podívala se na chatrné budovy a prázdné hřiště. Tahle škola pro ní neměla žádný smysl.
Téhle události tady říkali Rodičovský den. Všichni říkali, jaké štěstí měli studenti, že získali výsadu studovat zrovna tady. A přesto bylo deset minut do poledne a auto jejích rodičů bylo na parkovišti jediné.
"Tohle místo je absurdní vtip," řekla a znělo to tak cynicky, že jí její rodiče věnovali ustaraný pohled.
"Luce, miláčku," řekla její matka a hladila jí po vlasech. Nebyla zvyklá na její krátké vlasy. Její prsty měly mateřský instinkt sledovat ducha jejích bývalých vlasů po celé délce jejích zad. "Jen s tebou dnes chceme prožít dnes krásný den. Tvůj otec přinesl všechno tvoje oblíbené jídlo."
Její otec zvedl rozpačitě pestrou deku z velkého kufru a odhalil velký proutěný košík, který Luce nikdy předtím neviděla. Obvykle byl pro ně piknik mnohem neformálnější záležitost. Papírové sáčky s potravinami a stará roztrhaná deka položená na trávě na cestě vedle jejich domu.
"Nakládaný ibišek?" zeptala se Luce hlasem, který zněl podobně jako její hlas, když byla ještě malá. Nikdo nemohl říct, že by se její rodiče nesnažili.
Její otec přikývl. "A sladký čaj a sušenky s bílou polevou. Čedar s extra jalapeňos. Přesně tak, jak to máš ráda. Oh," řekl, "a ještě jedna věc."
Máma Luce sáhla do kabelky a vyndala z ní zapečetěnou obálku. Podávala jí Luce. Na krátkou, kdy se jí žaludek bolestivě stáhnul, v Luce hlodal pocit, že jí dávají poštu, která jí tak často přicházela. Vyšinutý zabiják. Smrtící dívka.
Když se ale Luce podívala na rukopis na obálce, na její tváři se objevil obrovský úsměv.
Callie.
Roztrhla obálku a vytáhla kartu s černobílou fotografií na přední straně. Byly na ní dvě staré dámy, jak si pletou vlasy. Uvnitř byl každý čtvereční centimetr popsaný velkým, temperamentním rukopisem Callie. Navíc tam bylo přidaných několik volných listů papíru, protože vyčerpala prostor na kartě.
Drahá Luce,
Od našeho telefonu uteklo příšerné množství času (Můžete na to sepsat petici? Je to příšerně nespravedlivé)m musím to udělat po staru a všechno epicky napsat do dopisu. Uvnitř najdeš každou nepatrnou věc, která se mi za poslední dva týdny stala. Ať už se ti to líbí nebo ne ...
Luce sevřela obálku na hrudi. Stále se usmívala a toužila se začíst do dopisu hned, jak rodiče odjedou domů. Callie na ní nezapomněla. Její rodiče stáli hned vedle ní. Bylo příliš dlouho, kdy Luce naposledy cítila, že jí někdo miluje. Natáhla ruku a stiskla tu otcovu.
Příšerné řvaní píšťalky donutilo oba její rodiče vyskočit. "Je to jen zvonek na večeři," vysvětlila. Zdálo se, že se jim ulevilo. "No, je tu někdo, s kým bych vás chtěla seznámit."
Šli z horkého parkoviště směrem k hřišti, kde se konalo zahájení akce Dne rodičů. Luce začala vidět areál očima jejích rodičů. Znovu si všimla pokleslé střechy hlavní kanceláře, neduživý a hnilobný zápach přezrálých broskvoní, které rostli vedle tělocvičny. Kovaná železná brána na hřbitově byla pokrytá rzí. Uvědomila si, že je tu jen pár týdnů a už si zvykla na příšerné prostředí ve Sword&Cross.
Její rodiče měli většinou v očích zděšení. Její otec ukázal na umírající vinnou révu, která se proplétala vetchým plotem u vchodu k hřišti.
"To je Chardonnay," řekl a škubl sebou, jak s rostlinou prožíval bolest.
Její matka si strčila obě ruce do kapes a lokty jí trčely do stran. Tenhle postoj měla vždycky, když se ocitla v prostředí, kde by ji mohl někdo napadnout. A to ještě neviděli Červené. Její rodiče byli neústupní, i co se týkalo maličkosti, jako byla webkamera. Nesnesli by myšlenku, že je jejich dcera na škole pod neustálým dohledem.
Luce je chtěla uchránit od všech zvěrstev na Sword&Cross. Přišla totiž na to, jak si s tím poradit. Už v ten den, když jí Arriane vzala na procházku po Sword&Cross jako po překážkové dráze, poukázala na všechny "mrtvé červené", jejichž baterie lstivě nahradila vybitými. Účinně tak vytvářela ve škole slepá místa. Její rodiče nemuseli o tomhle všem vědět. Jen s ní chtěli mít hezký den.
Penn seděla na tribuně a kývala ve vzduchu nohama. Luce jí slíbila, že se v poledne setkají. Držela v ruce maminky fotku.
"Penn, to jsou moji rodiče, Harry a Doreen Priceovi," řekla Luce a přitom gestikulovala. "Mami a tati, to je-"
"Pennyweather Van Syckle-Lockwood," řekla Penn formálně a chytila fotku maminky oběma rukama. "Děkuju, že se k vám můžu dneska připojit na oběd."
Byla slušná. Rodiče Luce spokojeně zavrněli a usmáli se na ní. Byla ráda, že se Penn neptali, proč tady je. Neměli čas na vysvětlování.
Byl to jeden z těch teplých, jasných dnů. Zelené vrby se houpaly jemně ve větru v přední části knihovny. Luce vedla její rodiče tak, aby vrby zatemnily rozbitá okna od ohně. Když přecházeli přes suchý trávník, Luce zatáhla Penn stranou.
"Jak se máš?" zeptala se Luce. Věděla, že už neměla rodiče a celý den musela jen sedět a dívat se na všechny rodiče okolo. Potřebovala se sebrat.
K jejímu překvapení Penn zvedla hlavu a poskakovala nadšením. "Letos je to mnohem lepší než loni!" řekla. "A to všechno kvůli tobě. Neměla jsem nikoho, dokud jsi nepřišla."
Luce vzala kompliment s upřímným překvapením. Podívala se kolem sebe a viděla, jak se změnila situace. I přes stále poloprázdné parkoviště viděla, jak se Den rodičů zaplňuje rodiči.
Molly seděla na dece. Poblíž ní stál muž a žena. Hladově se vrhali na krůtí stehna. Arriane byla přikrčená na lavičce a něco šeptala dívce s růžovými vlasy. S největší pravděpodobností její straší sestra.
Obě zachytili pohled Luce. Usmála se na ně a zamávala Arriane. Ta se pak obrátila k té dívce a něco jí začala šeptat.
Roland měl okolo sebe obrovskou partu lidí, kterým zařídil oběd na obrovské dece. Smáli se a žertovali. Několik mladší dětí po sobě házelo jídlo. Zdálo se, že se dobře baví, dokud kus kukuřice nepřiletěl ke Gabbe, která přecházela po hřišti. Zamračila se na Rolanda, který se bavil s někým, kdo vypadal dost starý na to, aby byl jeho dědečkem. Vzal ho za loket, zatímco šli k řadě zahradních židlí, které byly rozestavěné u otevřeného pole.
Daniel a Cam nápadně chyběli. Luce si nemohla představit rodinu ani jednoho z nich. Když jí Daniel podruhé nechal u jezera, cítila se rozzlobeně a trapně. I přesto ale toužila po tom zahlédnout někoho, kdo s ním měl něco společného. A pak si vzpomněla na tenký soubor Daniela v archivu. Luce uvažovala, jestli vůbec je v kontaktu s někým z jeho rodiny.
Matka Luce rozdělovala čedar na čtyři talíře a její otec k tomu přidal kopec čerstvého jalapeňos. Po prvním kousnutí byla ústa Luce v jednom ohni. Přesně tak, jak to měla ráda. Penn se jak se zdálo rychle obeznámila s typickým jídlem z Georgie, kde Luce vyrostla. Podívala se hlavně zvláštně na nakládaný ibišek. Jakmile ho ale ochutnala, věnovala Luce překvapený úsměv, kterým to schvalovala.
Máma a táta Luce sebou přinesli všechna oblíbená jídla Luce. A to i pekanové pralinky z rodinného pekařství z bloku pod jejím domem. Její rodiče vypadali šťastně, že se konečně mluví o něčem jiném, než jen o smrti.
Luce byla ráda, že s nimi může strávit nějaký čas. Všechno to jídlo spláchla svým oblíbeným sladkým čajem z Georgie. Cítila se jako podvodník, když předstírala, že je tenhle oběd na Sword&Cross normální. Celý tenhle den byl podvod.
Když se ozval krátký a slabý potlesk, Luce se podívala na tribuny. Stála tam Randy. Vedle ní byl ředitel Udell-muž, kterého Luce nikdy neviděla na vlastní oči. Poznala ho z obrazu, kde byl mnohem mladší, a který visel v ředitelně školy. Teď viděla, že byl umělec velkorysý. Penn už jí řekla, že se ředitel školy ukazuje na akademické půdě jen jeden den v roce a to v Den rodičů. Bez vyjímky. Jinak to byl prý samotář, který neopustil Tybee Island, kde měl sídlo. Neopustil ho ani tehdy, když v jeho škole zemřel student. Muž s dvojitou bradou něco pil a upíral své oči do davu. Zdálo se, že se na nic nesoustředí.
Po jeho boku stála Randy. Měla na sobě bílé punčochy a ruce měla v bok. Na tváři měla omítnutý milý úsměv. Ředitel si ubrouskem utíral čelo. Oba dnes něco hráli, ale to nejspíš většina lidí tady.
"Vítejte na Sword&Cross. Dnes je stopadesáté deváté výročí Dne rodičů," řekl ředitel školy Udell do mikrofonu.
"To je vtip?" zašeptala Luce Penn. Bylo těžké si představit, že Den rodičů už probíhá takhle dlouho.
Penn obrátila oči v sloup. "To je určitě jen přeřek. Řekla jsem mu, aby si koupil nové brýle na čtení."
"Máme před sebou den plný zábavy. Den rodičů je určený pro vás a začíná tímto obědem-"
"Obvykle to trvá jen devatenáct minut," Penn byla přerušena výrazem rodičů, kteří ztuhli.
Luce se usmála výrazu Penn. "Dělá si legraci."
"Dále si sami vyberete svou aktivitu. Naše bioložka paní Yolanda Tross pořádá fascinující přednášku v knihovně Savannah, kterou najdete na akademické půdě. Diante bude dohlížet na rodinné a přátelské závody na trávníku. A pan Stanley Cole vám může nabídnout historickou prohlídku hřbitova našich oceněných hrdinů. Bude to velmi rušný den. A ano," řekl ředitel školy a věnoval všem kýčovitý úsměv, ve kterém ukázal zuby, "budete otestováni."
Byl to nejspíš jen nějaká zvláštní druh otřepaného vtipu, jak dostat strojený smích z bandy návštěvníků z řad rodinných příslušníků. Luce obrátila na Penn oči v sloup. Tento skličující pokus o dobromyslný smích byl až příliš zřejmý. Snažili se, aby se rodiče na Sword&Cross cítili dobře, protože se můžou ujistit, že jsou jejich děti v dobrých rukou. Priceovi se zasmáli taky, ale stále se dívali na Luce. Jako by se pořád báli, jestli to tu zvládá.
Po obědě se ostatní rodiny na hřišti sbalili, uklidili věci, které zůstali po piknicích a rozutekli se. Luce měla pocit, že se jen velmi málo lidí účastní školou navrhnutých událostí. Nikdo nešel za paní Tross do knihovny a zatím na poli v pytlích na brambory skákala jen Gabbe se svým dědečkem.
Luce nevěděla, kam se se svými rodinami vytratili Molly, Roland nebo Arriane. Navíc ještě neviděla Daniela.
Věděla, že by její rodiče byli zklamaní, kdyby neviděli celý areál a nezúčastnili se žádné naplánované akce. Vzhledem k tomu, že pan Cole pořádal jen prohlídkovou trasu, bylo to asi nejmenší zlo. Luce nabídla, že si sbalí svoje přebytky a připojí se k němu u hřbitovní brány.
Když byly na cestě k hřbitovu, z vrcholu tribuny se k nim připojila Arriane. Skočila z ní, jako gymnastka. Přistála přímo před rodiči Luce.
"Ahoooooj," broukla a udělala ten nejlepší dojem blázna, jaký jen uměla.
"Mami a tati," řekla Luce a zmáčkla jim ramena, "tohle je moje dobrá kamarádka Arriane."
"A tohle" -Arriane ukázala na vysokou dívku s růžovýma vlasama, která si pomalu razila cestu dolů po tribuně- "je moje sestra Annabelle."
Annabelle ignorovala napřaženou ruku Luce a vtáhla si jí do svého vřelého, intimního objetí. Luce cítila, jak jí zakřupaly kosti.
Intenzivní objetí trvalo dost dlouho na to, aby se Luce mohla začít ptát, co to mělo znamenat. Když se ale začala cítit nepříjemně, Annabelle jí pustila.
"Jsem ráda, že tě poznávám," řekla a stiskla Luce ruku.
"I já," řekla Luce a pokradmu se podívala na Arriane.
"Jdete vy dvě taky na turné pana Cola?" zeptala se Luce Arriane, která na svou sestru koukala taky jako na blázna.
Annabelle už otevírala ústa, ale Arriane jí rychle umlčela. "To teda ne," řekla. "Tyhle aktivity jsou pro úplný lamy." Podívala se na rodiče Luce. "Bez urážky."
Annabelle pokrčila rameny. "Možná budeme mít šanci to dohnat později!" zavolala na Luce a Arriane jí už táhla pryč.
"Zdála se milá," řekla matka Luce hlasem, kterým Luce naznačovala, že jí pak bude muset ještě něco vysvětlit.
"Ehm, proč se k tobě ta holka tak chovala?" ptala se Penn.
Luce se podívala na Penn a pak na její rodiče. Opravdu se musí před nimi obhajovat kvůli tomu, že jí má někdo rád?
"Lucindo!" volal pan Cole a mával na ně od hřbitovní brány. "Tady!"
Pan Cole oběma jejím rodičům vřele stiskl ruce a Penn ramena. Luce se snažila rozhodnout, jestli by měla být víc nervózní z účasti pana Cola na Dni rodičů nebo jeho falešným zaujatým nadšením. Pak ale začal mluvit a překvapil ji.
"Dělám tohle každý rok v tenhle den," zašeptal. "Je to šance, aby se dostali studenti na čerstvý vzduch a já jim mohl říct o zázracích tohoto místa. Mám to rád. Je to v téhle škole jediná příležitost, jak se dostat ke skutečné exkurzi. V minulých letech mojí prohlídku nikdo nenavštívil, až teď vy-"
"No, jsme poctěni," ujal se toho otec Luce. Pan Cole ho obdařil velkým úsměvem. Luce mohla hned říct, že to nebylo jen kvůli tomu, že byl její táta hladový po informacích z občanské války. Jasně cítila, že mu pan Cole přijde důvěryhodný. A ona věděla, že její otec je na posuzování charakteru nejlepší.
Dva muži začali scházet po strmém svahu dolů ke vchodu na hřbitov. Luce a její máma nechali u brány piknikový koš a Luce věnovala Penn jeden ze svých znuděných úsměvů.
Pan Cole zamával rukou, aby si získal jejich pozornost. "Tak začneme něčím triviálním. Co" -zvedl obočí- "si myslíte, že je na tomhle hřbitově nejstarší?"
Zatímco se Luce i Penn dívaly na své nohy a vyhýbaly se panu Coleovi očima -stejně jako při vyučování- otec Luce stál na špičkách a ukazoval na jednu ze soch.
"Chyták!" zařval pan Cole a poklepal na zdobenou bránu z tepaného železa. "Tahle přední část brány byla postavena původním majitelem v roce 1831. Říká se, že jeho manželka, Ellamena, měla krásnou zahradu a chtěla něco, co udrží guinejské slepice dál od jejích rajčat." Zasmál se pod vousy. "To bylo ještě před válkou. A před krizí. Jdeme dál!"
Během jejich prohlídky pan Cole vychrlil všechny skutečnosti o stavbě hřbitova, historické pozadí, v němž byl stavěn a mluvil i o "umělci", -on ten termín použil bez uvozovek- který vytvořil sochu okřídleného zvířete na podstavci v centru areálu. Otec Luce zasypával pana Cola otázkami, zatímco matka Luce přejížděla prsty po vrcholech těch nejhezčích pomníků. Pokaždé když to udělala, zamumlala: Oh, můj bože. Pak se na chvíli odmlčela, aby si mohla přečíst další nápis.
Penn se pomalu šourala za mámou Luce. Možná přemýšlela o tom, že se tenhle den měla přidat raději k jiné rodině. Luce, která šla vzadu zvažovala, jaké by to bylo, kdyby dávala jejím rodičům svojí vlastní prohlídku hřbitova.
Tady je místo, kde jsem si odpykávala svůj první trest.
A tady je místo, kde na mě spadla mramorová socha anděla a skoro mě rozmačkala.
A tohle je místo, kam mě vzal kluk z polepšovny, kterého byste nikdy neschválili, na ten nejpodivnější
piknik mého života.
"Came," zavolal pan Cole, když procházel kolem soch.
Vedle Cama stál vysoký, tmavovlasý muž v černém obleku na míru. Ani jeden z nich neslyšel pana Cola volat nebo ho slyšet nechtěli, protože věděli, že tu vede prohlídku. Mluvili tiše a velmi zapáleně gestikulovali na dub. Luce viděla takhle gestikulovat naposled učitele dramaťáku, když hrál nějakou roli ve hře.
"Přidáte se vy a váš otec do naší prohlídky?"zeptal se pan Cole Cama tentokrát hlasitěji. "Přišli jste o většinu, ale ještě je tu pár zajímavých skutečností, které bych vám mohl říct."
Cam pomalu otočil hlavu jejich směrem a pak zpátky na svého společníka, který vypadal pobaveně. Luce si nemyslela, že klasicky vysoký muž, snědý, pohledný a hezký, s obrovskými zlatými hodinkami, vypadal dost starý na to, aby to byl Camův otec. Nebo, možná, byl právě v tom věku. Cam přelétl očima holý krk Luce a na krátkou chvíli viděla, jak mu obličejem proběhlo zklamání. Začervenala se, protože cítila, jak její máma celé scéně přihlíží a zajímá jí, co se to děje.
Cam ignoroval pana Cola a přišel k mámě Luce. Přiložil její ruku ke svým rtům, než ho někdo mohl zastavit. "Vy musíte být starší sestra Luce," řekl frajersky.
Po její levici jí Penn zaryla loket do žeber a zašeptala tak, aby to slyšela jen Luce: "Prosím, řekni, že nejsem jediná, komu je tu na zvracení."
Jenže máma Luce se zdála být oslněna, tak, aby to jejímu tátovi mohlo být nepříjemné.
"Ne, nemůžeme zůstat na prohlídce," oznámil Cam a mrkl na Luce. Ustoupil o krok dozadu ve stejnou chvíli, kdy otec Luce udělal krok dopředu. "Ale bylo to krásné" -pohlédl na všechny tři, kromě Penn- "setkat se tady. Pojďme, tati."
"Kdo to byl?" zašeptala matka Luce, když Cam a jeho otec, nebo kdo to s ním byl, zmizeli u zdi hřbitova.
"Oh, jen jeden z obdivovatelů Luce," řekla Penn a snažila se tím odlehčit náladu. Udělala ale pravý opak.
"Ach, jeden z obdivovatelů?" Otec Luce shlédnul dolů na Penn.
V pozdních odpoledních hodinách poprvé Luce uviděla několik šedých vousů na tváři svého otce. Nechtěla strávit dnešní den tím, že ho bude přesvědčovat o tom, aby se o ní nebál, kvůli klukům na téhle škole.
"To nic není, tati. Penn si jen dělala legraci."
"Chceme, abys byla opatrná Lucindo," řekl.
Luce pomyslela na to, co jí navrhl -spíš do čeho jí nutil- den předtím Daniel. Že by možná neměla být na Sword&Cross vůbec. Najednou chtěla strašně moc žebrat a prosit její rodiče, aby jí odsud vzali co nejdál. Ale byla to stejná osoba, která donutila Luce držela jazyk za zuby.
Vzrušující dotek jeho kůže na její, když nad ním ležela dole u jezera. Jeho oči, které byly ty nejsmutnější které, kdy viděla. Najednou se cítila naprosto šílená a věděla, že všechno to peklo na Sword&Cross jí stojí za to, aby mohla strávit ještě pár chvilek s Danielem. Jen aby zjistila, co by z toho mohlo být.
"Nesnáším loučení," vydechla matka Luce a přerušila tak myšlenky své dcery. Pak si jí k sobě svižně přivinula. Luce se podívala na hodinky a tvář jí povadla.
Nevěděla, že dnešní odpoledne uplynulo tak rychle, že už je čas, aby šli.
"Zavoláš nám ve středu?" zeptal se jí táta a políbil jí na obě tváře. Tenhle francouzský zvyk měli v rodině odjakživa.
Když se všichni vraceli k parkovišti, Luce sevřela rodičům ruce. Každý z nich jí věnoval další sérii silných objetí a polibků. Když si potřásli rukou s Penn a říkali, jak moc rádi ji potkali, Luce uviděla kameru, která byla přitisknutá k rozbité telefonní budce u východu. Tahle rozhodně nebyla na turné Arriany. Rozhodně nebyla "mrtvá červená". Rodiče Luce si jí nevšimli-snad to tak bylo lepší.
Když šli rodiče Luce dál, ještě se dvakrát ohlédli na dvě dívky, které stáli u vchodu. Táta vlezl do starého černého Chryslera New Yorker a stáhl okénko.
"Milujeme tě," zavolal tak hlasitě, že by to bylo Luce trapné, kdyby pro ni nebylo tak smutné vidět je odcházet.
Luce jim zamávala. "Děkuju," zašeptala. Za pralinky a ibišek. Za to, že tu strávili celý den. Za to, že si vzali bez otázek Penn pod svá křídla. Proto, že jí stále milovali bez ohledu na to, že byla tady.
Když zadní světla zmizela v zatáčce, Penn vedla Luce zpět. "Myslela jsem, že bych se šla podívat na tátu." Kopla špičkou své boty do země a podívala se ostýchavě na Luce. "Je tu nějaká šance, že bys chtěla jít taky? Pokud ne, chápu to, vyžadovalo by to další cestu na hřbitov-" Luce ji prudce obrátila zpátky k hřbitovu.
"Samozřejmě, že půjdu," řekla Luce.
Šli po obvodu hřbitova. Zůstávali na jeho okraji, dokud nedošli daleko k východnímu rohu, kde Penn zastavila před hrobem.
Byl to skromný hrob. Bílý, pokrytý vrstvou hnědého jehličí. Penn si klekla na kolena a začala ho očisťovat.
STANFORD LOCKWOOD, říkal jednoduchý náhrobek NEJLEPŠÍ OTEC NA SVĚTĚ.
Luce věděla, že ten dojímavý nápis vymyslela Penn. Cítila, jak se jí do očí tlačí slzy.
Ale nechtěla, aby jí Penn viděla plakat-ne po tom všem a ještě když tu Luce dneska měla rodiče. Pokud by někdo měl právě teď plakat, měla by to být ... Pen plakala. Snažila se to skrýt. Párkrát mírně vzlykla a pak si otřela pár slz rukávem svetru. Luce klesla na kolena a pomáhala jí očistit hrob od jehličí. Pak objala svojí kamarádku a držela ji tak pevně, jak jen mohla.
Když se Penn odtáhla a poděkovala Luce, sáhla do kapsy a vytáhla dopis. "Obvykle mu něco napíšu," vysvětlila.
Luce chtěla dát Penn prostor, aby mohla být chvíli sama se svým otcem, tak vstala a ustoupila o krok dozadu. Pak se odvrátila a postupovala dolů po svahu, mířila k srdci hřbitova. Její oči byly stále ještě trochu skelné, ale myslela si, že viděla někoho sedět osamělého na vrcholu jedné hrobky. Ano, kluk s rukama omotanýma kolem kolen. Nedokázala si představit, jak se dostal až tam, ale byl tam.
Díval se ztuhle a osaměle. Vypadalo to, jako by tam byl celý den. Neviděl Luce, ani Penn. Nezdálo se, že by viděl cokoliv. Luce, ale nemusela být tak blízko, aby viděla jeho šedo-fialové oči. Věděla, kdo to byl.
Celou tu dobu Luce hledala vysvětlení, proč byl Danielův spis tak úzký a jaké tajemství měl jeho předchůdce, jehož kniha v knihovně chyběla. Její mysl cestovala do dne, kdy se ho zeptala na jeho rodinu. Proč byl s ní zároveň žhavý i chladný ... vždy.
Po tomhle emocionálním dnu, který strávila se svými rodiči, jí tato smutná myšlenka skoro srazila na kolena. Daniel byl na světě sám.
2024 ©