1.kapitola 3/3

"Ostříhej mi vlasy, jako je máš ty," řekla.

"Co?" Luce zalapala po dechu. "Tvoje vlasy jsou krásné."

Byla to pravda. Arriane měla dlouhé husté kudrnaté vlasy, které Luce tak zoufale chyběly. Její volné černé kadeře zářily ve slunečním světle s nádechem červené. Luce si zastrčila vlasy za uši. Ještě nebyly dost dlouhé, aby se s nimi něco dalo dělat. Plácla sebou na tribunu před nimi.

"Krásný, ale obyčejný," řekla Arriane, "Tvůj účes je sexy a dráždivý. A já ho chci."

"Oh, ehm, jo," řekla Luce. Byl to kompliment? Nevěděla, jestli měla být polichocená, nebo zdrcená. Mimochodem nechápala, proč Arriane předpokládá, že dostane to, co chce, i když to patří někomu jinému. "Pokud dostane-"

"Ta-da!" Arriane sáhla do kabelky a vytáhla růžový švýcarský armádní nůž, který hodila Gabbe do krabice. "Co?" řekla, když viděla, jak Luce reagovala. "Vždycky si vezmu něco z toho, co tu nechají noví studenti. Ten nápad jsem dostala, když tady na škole byly psí dni a byl tu ubytovaný ... ehm ... letní tábor."

"Ty jsi strávila celé léto ... tady?" Luce sebou škubla.

"Ha! Mluvíš jako opravdový nováček. Asi jsi čekala jarní prázdniny."

Hodila Luce švýcarský armádní nůž. "Neopouštíme tuhle díru. Nikdy. Teď stříhej."

"A co červené?" zeptala se Luce s nožem v ruce. Zákonitě tu přece někde musí být kamery.

Arriane zavrtěla hlavou. "Obložila jsem je maceškami. Zvládneš to nebo ne?"

Luce přikývla.

"A neříkej mi, že jsi nikdy předtím nestříhala vlasy." Arrine popadla od Luce švýcarský nůž a vyndala na něm nůžky, pak jí ho vrátila zpátky. "Už ani slovo, dokud mi neřekneš, jak fantasticky vypadám."

V salonu jejích rodičů matka Luce, předtím než ustřihla vlasy, je svázala do culíku. Luce si byla jistá, že musel být i nějaký lepší způsob jak stříhat vlasy, ale tohle byl ten jediný, jaký znala. Vzala do ruky vlasy Arriane, Obtočila zápěstí kolem jejích vlasů, pevně chytila nůžky a začala stříhat.

Culík jí spadl k nohám a Arriane zalapala po dechu, když se otočila. Vzala ho do rukou a držela ho na slunci. Luce nad tím pohledem píchlo u srdce. Stále ještě byla zoufalá z toho, že ztratila vlasy a tohle jí to připomnělo. Ale Arriane se na tváři objevil úsměv. Přejela ještě jednou prsty po culíku a pak si ho dala do kabelky.

"Super," řekla. "Pokračuj."

"Arriane," zašeptala Luce dřív, než se stačila zarazit. "Tvůj krk. To je-"

"Strašidelné?" dokončila to za ní Arriane. "Můžeš to říct."

Kůže na krku Arriane, od zadní strany jejího levého ucha až ke klíční kosti byla nerovná, mramorovaná a lesklá. Luce si vzpomněla na Trevora a na ty hrozné obrázky. Dokonce i její vlastní rodiče se na ni nemohli podívat potom, co je viděli. Bylo těžké se teď dívat na Arrianu.

Arriana popadla ruku Luce a přitiskla si ji na kůži. Byla teplá a studená součastně. Byla hladká i drsná.

"Mě to nevadí," řekla Arriane. "Tobě jo?"

"Ne," řekla Luce, i když si přála, aby dala Arriane svou ruku pryč, aby ji mohla dát pryč i Luce. Zvedl se jí žaludek, když jí napadlo, co musel Trevor cítit na své kůži.

"Opravdu ti to nevadí, Luce?"

"Ne," řekla Luce rychle. Muselo být zřejmé, že lže. Zavřela oči. Všechno co chtěla, bylo ve Sword&Cross začít znovu. Na místě, kde se lidé neměli dívat na to, jak se na ni Arrine dívala právě teď. Ráno v bráně školy jí otec zašeptal do ucha motto rodiny Priceů - "Priceovi se nikdy nehroutí" - jenže Luce cítila, jak padá dolů a hrozí, že vybuchne. Dala ruku pryč. "Tak jak to chceš?" zeptala se a dívala se na zem.

"Pamatuješ, jak jsem si tě prohlížela, když ses sem dostala?" zeptala se Arriane a zvedla obočí.

Luce přikývla.

Arriane ukázala na nůžky. "Vrať se zpátky do práce, jo? Udělej mi to fakt pěkný. Abych vypadala jako ty."

Dokonce i se stejným účesem, by Arriane vypadala jen jako velmi podvyživená verze Luce. Zatímco se Luce pokoušela doupravit střih, Arriane se ponořila do vyprávění o tom, jak to chodí na Sword&Cross. "Ta budova támhle je Augustina. Ve středu večer se tam konají společenské události. A jsou tam všechny naše třídy," řekla a ukázala na žlutou budovu a dvě budovy na stranách kolejí. Vypadalo to, že byl navržen stejně sadistickým architektem, který navrhnul i Pauline. Bylo to zoufalé náměstí, které vypadalo jako pevnost, obohacená o ostnatý drát a zamřížovaná okna. Nepřirozená šedá mlha halila zdi jako mech, takže bylo nemožné zjistit, jestli tam někdo byl.

"Jo a ještě varování," pokračovala Arriane. "Budeš třídy tady nenávidět. Nebyla bys normální, kdyby to bylo jinak."

"Proč? Co je na nich tak zlého?" zeptala se Luce. Možná Arriane prostě neměla ráda školu obecně. S jejím rudým lakem na nehtech, černých očních linkách a černé tašce, ve které měla velký švýcarský nůž, nevypadala zrovna jako studijní typ.

"Třídy jsou tady bez duše," řekla Arriane. "Horší je, když přijdeš o svou duši taky. Z osmdesáti dětí na téhle škole bych řekla, že už tu mají duši jen tak tři studenti." Podívala se nahoru. "I když se o tom nemluví, stejně..."

Nedořekla to, ale Luce zaujala jiná část toho, co řekla Arriane. "Počkej to je na celé škole jenom osmdesát dětí?" V létě, než odešla z Doveru, Luce podrobně studovala všechny tlusté příručky, aby si zapamatovala všechny statistiky. Ale všechno co se o Sword&Cross dozvěděla bylo, že do téhle polepšovny přišla úplně nepřipravená.

Arriane přikývla. To způsobilo, že jí Luce nechtěně ustřihla jiný kus vlasů, než měla původně v plánu. Jejda. Doufejme, že si toho Arriane nevšimne nebo si bude myslet, že to tak má být.

"Osm tříd, v každé deset dětí. Všechny rychle poznáš," řekla Arriane. "A naopak."

"Myslím, že máš pravdu," souhlasila Luce a kousla se do rtu. Arriane to myslela jako vtip, ale Luce napadlo, jestli by tady seděla s tímhle chladným úšklebkem a jejíma pastelově modrýma očima, kdyby věděla, proč přesně tady je. Čím déle bude moct Luce udržet její minulost pod pokličkou, tím lepší to bude.

"A měla by ses vyhýbat těžkým případům."

"Těžkým případům?"

"Děti se sledovacími náramky," řekla Arriane. "Má je asi třetina studentů."

"A to jsou ti, kteří-"

"To nechceš vědět. Věř mi."

"Dobře, tak co udělali?" zeptala se Luce.

Stejně jako Luce chtěla, aby její příběh zůstal tajemstvím, tak se jí taky nelíbil způsob, jakým se k ní Arriane chovala. Jako by byla nějaká naivka. Ať už ty děti udělaly cokoliv, nemohlo to být horší než to, co říkali, že udělala ona. Nebo bylo? Koneckonců nevěděla o těchhle lidech a tomhle místě skoro nic. Tohle vědomí vzbudilo v jejím žaludku studený šedý strach.

"No víš," řekla Arriane protáhle. "Pomáhali provádět a sami dělali teroristické činy. Rozsekali jejich rodiče na kusy a pak si je opekli na rožni." Otočila se a mrkla na Luce.

"Sklapni," řekla Luce.

"Myslím to vážně. Jsou to šílenci a mají mnohem přísnější omezení, než zbytek lidí tady. Říkáme jim spoutaní," Luce se zasmála Arrianinu dramatickému tónu.

"Tvůj účes je hotový," řekla Luce a rukama Arriane načechrala to málo vlasů, co jí tam zůstalo. Nakonec to ale vypadalo fakt skvěle.

"Sladké," řekla Arriane. Otočila se k Luce. Když si prsty přejela přes vlasy, rukávy jejího černého svetru se jí vyhrnuly až k předloktí. Luce zahlédla černý náramek posetý řadou stříbrných knoflíků. Na druhém zápěstí měla taky náramek, ale ten vypadal víc ... zvláštně. Arriane zachytila její pohled a ďábelsky na ní zvedla obočí.

"Říkala jsem ti to," řekla. "Všichni jsme tu šílenci." Usmála se. "Tak pojď, dokončíme naše turné."

Luce neměla moc na výběr. Vyškrábala se z tribuny a šla za Arriane. Musela uhnout, když jeden ze supů letěl nebezpečně blízko. Arriane, která nevypadala, že to zaznamenala, ukázala na kostel obrostlý lišejníkem na pravé straně kampusu.

"Tady najdeš naší součastnou tělocvičnu," řekla a pak dodala průvodcovským tónem. "Ano, ano, pro netrénované oko to vypadá jako kostel. Býval. Ale co se týče architektury na téhle škole, využíváme všechno odložené. Před několika lety to kostel byl, ale nějaký bláznivý kněz na nás ukazoval a vykřikoval něco o zkažených dospívajících, kteří ničí společnost. Když škola dostala nějakou dotaci, udělala z toho tělocvičnu. Teď věří v to, že tam budeme pracovat na naší ´frustraci´ a to ´přirozenějším a produktivnějším´ způsobem."

Luce zasténala. Vždycky nenáviděla tělocvik.

"Holka, mluvíš mi ze srdce," politovala je Arriane. "Trenér Diante je ztělesněné zlo."

Luce s ní držela krok, aby prošly zbytek areálu. Dvůr v Doveru byl vždycky dobře udržovaný, šlechtěný a všude rovnoměrně stály pečlivě stříhané stromy. Sword&Cross vypadal, jako by byl postavený uprostřed bažiny. Vrby se skláněly k zemi, stěny obrůstal břečťan a každý třetí krok se do něčeho zamotaly.

A to nebylo všechno. Každý vlhký nádech Luce uvízl v plicích. Z dýchání v téhle škole měla pocit, že se potápí v pohyblivých pískách.

"Zřejmě bylo architektům fuk, jestli to tady bude vypadat jako na staré vojenské akademii. Výsledek je, že jsme skončili na místě, které je polovinou jako věznice a polovinou jako středověké místo, kde mučili lidi. A není tu žádný zahradník," řekla Arriane a skopla nějaký sliz z jejích vojenských bot. "No ohromné. Jo, a tohle je hřbitov."

Luce sledovala, kam Arrine ukazovala prstem. Nalevo, daleko za parkem i za kolejemi. Nad tou zděnou částí země visel dokonce silnější plášť mlhy. Ze tří stran byl ohraničen hustým dubovým lesem. Neviděla na hřbitov, který se zdál být tak blízko od nich, ale cítila hnilobu a slyšela sbor cikád, které byly v korunách stromů. Myslela si, že uviděla tmavé šustící stíny, ale když zamrkala, zmizely.

"To je hřbitov?"

"Jo. Tohle bývala vojenská akademie, kdysi dávno za občanské války. To je místo, kde pohřbívali všechny mrtvé. Je to strašidelné, to jak odešli. A navíc," řekla Arriane a pak dodala falešným jižanským přízvukem, "smrdí to tu jako v nebi." Pak na Luce mrkla. "Často se tam potloukáme."

Luce se podívala na Arriane, aby viděla, jestli si dělá opravdu srandu. Arriane jen pokrčila rameny. "Fajn, tak to bylo jen jednou. A to bylo po opravdu velké kalbě."

No, tak tohle bylo slovo, které Luce znala.

"Aha!" Arriane se zasmála. "Viděla jsem, jak se ti rozsvítilo. Takže je někdo doma. No, Luce, má drahá, je možné, že si někdy byla na nějaké studentské párty, ale nikdy jsi neviděla, jak paří děti z téhle školy."

"Jaký je mezi tím rozdíl?" zeptala se Luce. Snažila se skrýt skutečnost, že vlastně nikdy nebyla na žádné studentské párty.

"Uvidíš." Arriane se zastavila a obrátila se k Luce. "Dnes večer přijdeš a vyrazíme si, jo?" Překvapila Luce tím, že jí chytila za ruku. "Slibuješ?"

"A já si myslela, že bych se měla vyhýbat obtížným případů," žertovala Luce.

"Pravidlo číslo dvě-nikdy mě neposlouchej!" Arriane se zasmála a zavrtěla hlavou. "Jsem duševně chorá!"

Znovu se dala do pohybu a Luce se vlekla za ní. "Počkej, co bylo pravidlo číslo jedna?"

"Drž krok!"

Když přišli za roh učeben, Arriane smykem zastavila. "Musíš vypadat cool."

"Cool," opakovala Luce.

Zdálo se, že se všichni ostatní studenti shlukli u stromů obrostlých lišejníkem. Nikdo nevypadal šťastně, že je venku, ale nikomu se ještě nechtělo dovnitř.

V Doveru se každý oblékal, jak chtěl, takže Luce nebyla zvyklá na jednotnou barvu, ve které byli studenti oblečeni. I když na sobě studenti neměli ty samé černé džíny, černé svetry a roláky hozené přes ramena nebo uvázané kolem pasu, nějakým zvláštním způsobem to jednotně vypadalo.

Opodál stála v kruhu skupina potetovaných dívek, které na sobě měli náramky, které jim sahaly až po lokty. Černé šátky ve vlasech Luce připomněly dívky z nějakého motorkářského gangu, které viděla ve filmu. Mohla by si nějaký půjčit, protože si pomyslela: Co by mohlo být víc cool, než holčičí motorkářský gang?

Luce se podívala na jednu z dívek přes trávník. Měla černě olemované kočičí oči-Luce od ní rychle odvrátila pohled.

Kluka a holka, kteří se drželi za ruce, měli na zadních stranách svetrů přišité flitry ve tvaru lebky se zkříženými hnáty. Každých několik sekund se jeden z nich natáhnul pro polibek na ústa, ušní lalůček, oční víčko. Když se jejich paže ovinuly kolem sebe, Luce uviděla, že oba měli na sobě blikající sledovací náramek. Vypadali trochu drsně, ale bylo jasné, že se milují. Pokaždé, když Luce viděla, že se líbají, a v jejich jazycích se blýskly piercengy, Luce se uvnitř své hrudi cítila osamělá.

Za milenci stál shluk blonďatých kluků, kteří se tlačili ke zdi. Každý z nich měl na sobě teplý svetr. Všichni měli také bílé košile s naškrobenými límečky. Jejich černé kalhoty ladily dokonale k jejich naleštěným černým botám. Ze všech studentů na dvoře, tihle kluci Luce nejvíc připomínali školu v Doveru. Ale bližší pohled na ně ji rychle napověděl, že jsou tihle kluci jiní. Byly to kluci jako Trevor.

Stačilo, aby jen stáli ve skupině a už vyzařovali zvláštní druh houževnatosti. Bylo to pohledem v jejich očích. Bylo těžké to vysvětlit, ale najednou Luce došlo, že stejně jako ona, všichni na téhle škole měli nějakou minulost. Každý kdo tady byl, měl pravděpodobně nějaké tajemství, které s nikým nechtěl sdílet. Ale nemohla přijít na to, jestli jí tohle zjištění izolovalo míň, nebo víc.

Arriane si všimla, že Luce bloudí očima po ostatních dětech.

"Přes den všichni děláme co můžeme," řekla a pokrčila rameny. "Ale v případě, že sis nevšimla těch supů co létají tak nízko, tohle místo smrdí smrtí." Sedla si na lavičku pod smuteční vrbu a poklepala na místo vedle ní.

Luce z ní setřela hromadu mokrého, tlejícího listí, ale těsně před tím, než se posadila, si všimla někoho, kdo porušoval příkaz o oblékání.

Někoho velmi atraktivního, kdo porušoval příkaz o oblékání.

Měl kolem krku červený šátek. Bylo dost daleko do toho, aby se mohlo říct, že byla venku zima, ale on měl přes svůj černý svetr přehozenou černou motorkářskou bundu. Možná to bylo tím, že byl na hřišti jediný, kdo měl na sobě i jinou barvu než černou, ale Luce od něj nemohla odtrhnout pohled. Ve skutečnosti všechno ostatní vybledlo ve srovnání s ním. Na jednu dlouhou chvíli Luce zapomněla, kde je.

Ztratila se v jeho hustých zlatých vlasech a jeho odpovídajícím opálení. Měl vysoké lícní kosti, tmavé sluneční brýle, které mu zakrývaly oči a jemný tvar rtů. Ve všech filmech, které Luce viděla a ve všech knihách, které přečetla, měla na lásce podíl ohromující krása. Vždy tam byl ale nějaký malý nedostatek. Zlomený zub, okouzlující neposlušná kadeř nebo třeba znamínko krásy na jeho levé tváři. Věděla, že když je hrdina příliš dokonalý, bylo tu riziko, že bude taky nedostupný. Ale dostupný nebo ne, Luce vždy měla slabost pro dokonalost. A to tenhle kluk byl.

Byl opřený proti budově se zkříženýma rukama na prsou. Na zlomek vteřiny Luce uviděla obraz sebe, jak jí tyhle paže objímají. Zavrtěla hlavou, ale vize zůstala tak jasná, že málem vyrazila směrem k němu.

Ne, to bylo šílené. Nebo ne? Dokonce i na škole plné bláznů si byla Luce dobře vědoma toho, že tenhle instinkt měli jen duševně nemocní lidé. Vždyť ho ani neznala.

Mluvil s menším klukem s dredy a s úsměvem, ve kterém odhaloval svoje zuby. Oba se dlouze zasmáli. Tak, že to v Luce vzbudilo podivnou žárlivost. Snažila se vzpomenout si, jak dlouho to bylo od chvíle, kdy se naposled smála, doopravdy smála.

"To je Daniel Grigori," řekla Arriane a naklonila se k ní. Jako by jí četla myšlenky. "Můžu říct, že vypadá jako někdo, kdo přitahuje pozornost."

"Mírně řečeno," souhlasila Luce. Byla v rozpacích, když si uvědomila, jak musela Arriane připadat.

"Jo, jasně, když to říkáš."

"Tobě se nelíbí?" řekla Luce. Nebyla schopna zastavit ta slova, která jí vyšla z úst.

"Jeho kamarád je Rolland," kývla Arriane směrem k dredatému klukovi. "Ten je v pohodě. Je to druh kluka, který ti může sehnat různé věci, víš?"

Ne, tak docela, pomyslela si Luce a kousla se do rtu. "Jaké věci?"

Arriane pokrčila rameny, použila už zastrčený armádní nůž, aby si s ním z džín odřízla párající se nit. "Prostě věci. Řekneš mu, co chceš, a on ti tu věc sežene."

"A co Daniel?" zeptala se Luce. "Jaký je jeho příběh?"

"Ach, ona to nevzdá," Arriane se zasmála a pak si odkašlala. "To nikdo skutečně neví," řekla. "Dost tvrdě pracuje na tom, aby si zachoval svůj status záhadného hocha. Možná by mohl být právě on tvým školním napraveným pitomcem."

"Nezajímám se o pitomce," řekla Luce a jakmile ta slova vyslovila, přála si, aby je mohla vzít zpátky. Po tom, co se stalo s Trevorem, byla on ta poslední, kdo by mohl soudit něčí charakter. Ale bylo to horší. Stačilo, aby si byť jen vzpomněla na tu noc a černý mrak ze stínů se k ní vrátil. Téměř, jako by byla zpátky u jezera.

Podívala se znovu na Daniela. Vzal si brýle a dal si je do kapsy. Pak se otočil a pohlédl na ni.

Když jeho pohled zachytil ten její, Luce sledovala, jak se jeho oči rozšířily a pak se zase rychle zúžily. Vypadal překvapeně. Ale ne - bylo v tom něco víc. Když se na ni Daniel díval, její dech se zadrhl v hrdle. Odněkud ho znala.

Ale Luce by si pamatovala, kdyby se setkala s někým, jako je on. Pamatovala by si ten pocit, kdy by byla naprosto otřesená, stejně jako teď.

Uvědomila si, že se na sebe stále dívají, když se na ní Daniel usmál. Projel jí proud tepla a ona se musela opřít o lavici pro podporu. Cítila, jak mu její rty jeho úsměv vracejí. Jenže potom zvedl ruku do vzduchu.

A ukázal na ní prostředníček.

Luce zalapala po dechu a sklopila oči.

"Co?" zeptala se Arriane a nehleděla na to, co se právě stalo. "To je jedno," řekla. "Nemáme čas. Bude zvonit."

Jako na povel zazvonil zvonek a všichni studenti se začali pomalu trousit do budovy. Arriane tahala Luce za ruce a domlouvala se s ní, kde se setkají a kde potom. Luce se ale ještě vzpamatovávala z toho, jak na ní luskl prsty ten dokonalý cizinec. Její delirium z Daniela už zmizelo a to jediné co teď chtěla vědět bylo: Co má ten kluk za problém?

Těsně předtím, než zmizela do svojí první třídy, se odvážila ohlédnout. Jeho tvář byla bez výrazu, ale nebylo pochyb, že se za ní dívá, jak odchází.