Podívala jsem se na telefon ještě jednou, naposledy. Viděla jsem, že jsem měla dvě nové zprávy. Zdálo se nemožné, aby šlo o moje poslední dvě zprávy. První z nich byla od Callie.
Hned mi zavolej! Budu čekat na telefonu celou noc a budu připravená na nášup. A pamatuj si na mantru, kterou jsem ti řekla. Přežiješ to! BTW, je to dobrý, myslím si, že už na to každý zapomněl...
Typická Callie. Vždycky psala tak dlouhé zprávy, že Lucein zatracený telefon vždycky zprávu od čtyři řádky uříznul. Ale na jednu stranu se Luce skoro ulevilo.
Nechtěla si číst o tom, jak už všichni ze staré školy zapomněli, co se jí stalo a co udělala, že se ocitla tady.
Vzdychla a otevřela druhou zprávu. Ta byla od mámy, která se naučila psát zprávy teprve před několika týdny a která jistě nevěděla o téhle věci -můžeš si zavolat jednou za týden- protože jinak by jí sem nikdy neposlala. Nebo jo?
Holčičko, pořád na tebe budeme myslet. Buď hodná a snaž se jíst dost bílkovin. Dobře, ozvi se, až budeš moct. Miluju tě, M&T
S povzdechem si Luce uvědomila, že její rodiče o tom museli vědět. Jak jinak by si mohla vysvětlit jejich výrazy ve tváři, když se s nimi dneska loučila s taškou v ruce? Při snídani se pokusila o vtip, že nakonec alespoň ztratí v Nové Anglii ten otřesný přízvuk, který získala v Doveru, ale její rodiče se na ní ani neusmáli. Myslela si, že na ni byli ještě naštvaní. Nikdy na ní nezvýšili hlas, takže když se na ni opravdu zlobili, zavedli doma léčbu tichem. Teď už chápala jejich dnešní chování : Její rodiče byly smutní ze ztráty kontaktu s jejich jedinou dcerou.
"Stále čekáme na jednu osobu," zanotovala průvodkyně. "Zajímalo by mě, kdo to asi tak je."
Pozornost Luce se přesunula ke krabici, která teď přetékala zakázanými věcmi, které ani neznala. Cítila, jak se na ní tmavovlasý kluk kouká. Když vzhlédla, všimla si, že na ní každý zíral. Otočila se. Zavřela oči, pomalu otevřela prsty a nechala její telefon vyklouznout z jejího sevření a dopadnout se smutným zvukem na vrchol hromady. Tím zvukem, který jí říkal, že bude osamělá.
Todd a Gabbe zamířili ke dveřím, aniž by se jedinkrát podívali směrem k Luce. Třetí kluk se ale podíval na průvodkyni.
"Můžu ji tu provést," řekl a ukázal na Luce.
"To není součást naší dohody," odpověděla průvodkyně automaticky, jako kdyby tenhle dialog očekávala. "Jsi opět novým studentem, to znamená, že i pro tebe platí nová omezení pro studenty. Zpátky do bodu nula. Jestli se ti to nelíbí, měl by sis dvakrát všechno promyslet, aby ses nevrátil do vězení, jsi podmínečně propuštěný."
Kluk stál bez hnutí a bez výrazu, když průvodkyně vzala Luce - která ztuhla na slově "podmínečně propuštěný" -
a vedla ji ke konci zažloutlé haly.
"Pojď dál," řekla, jako by se nic nestalo. "Běž do pokoje." Ukázala na vzdálené okno, které směřovalo do vzdáleného bloku budov. Luce mohla vidět, jak se k nim pomalu přidali Gabbe a Todd. Třetí kluk šel pomalu za nimi, jako by to, aby je dohnal, byla poslední věc na jeho seznamu, co hodlá udělat.
Ložnice byly impozantní a náměstí, neboli šedý blok budov, měly dvojité dveře, které nedávaly možnost vidět život v nich. Uprostřed trávníků stála velká kamenná deska. Luce si z webu pamatovala, že na ní bylo vytesáno PAULINA UBYTOVNA. V ranním slunci, které prozařovalo mlhou, to vypadalo ještě ošklivější, než to na černobílé fotografii. Přimhouřila oči. Zdálo se jí to, nebo byl nad plotem kolem budovy ostnatý drát? Průvodkyně se podívala do složky a listovala jím, aby našla Luce. "Pokoj šedesát tři. Hoď si zatím tašku a ostatní věci do pokoje. Vybalíš si až odpoledne."
Luce táhla červenou tašku za třemi dalšími studenty. Pak reflexivně sáhla po jejím mobilním telefonu, kam si obvykle zapisovala všechny věci, které si musela pamatovat. Ale její ruka nahmatala jen prázdnou kapsu, povzdechla si a pokusila si vrýt číslo jejího pokoje do paměti.
Stále jí ještě nebylo jasné, proč nemohla zůstat bydlet s rodiči, jejich dům v Thunderbolt byl méně než půl hodiny od školy. Cítila se doma v Savannah, kde jak říkala její máma, i vítr foukal líně. V Georgii bylo lehčí a pomalejší tempo. Mnohem vhodnější než byla pro Luce Nová Anglie.
Ale v téhle škole neměla pocit jako v Savanahh. Sotva se mohla cítit dobře na místě, které bylo mrtvé a bezbarvé a kam jí donutil jít soud. Zaslechla tátu, jak telefonoval s ředitelem školy a přikyvoval jako jejich zmatený učitel biologie: "Ano, ano, možná by pro ni bylo nejlepší být pod dohledem celou dobu. Ne, nechtěli bychom nějak zasahovat do vašeho systému."
Jasně, že její otec nevěděl všechno o dozoru na její jedinou dceru. Tohle místo vypadalo jako vězení s nejvyššími bezpečnostními opatřeními.
"A co, co jste to říkala o té červené?" zeptala se Luce průvodkyně, připravena být propuštěna z obhlídky.
"Červená," řekla průvodkyně a ukázala na malé kabelové zařízení, které viselo u stropu. Kamera s blikajícím červeným světlem. Luce je doteď neviděla, ale když na ně byla upozorněna, uvědomila si, že jsou všude.
"Kamery?"
"Velmi dobře," řeka průvodkyně a z jejího hlasu odkapávala blahosklonnost. "Je zřejmé, že bych ti to měla připomenout. Celou dobu, kdekoliv budeš, budeme tě sledovat. Takže nebuď nervózní - budeme tady, kdybys potřebovala pomoct."
Pokaždé, když někdo mluvil s Luce jako s psychopatem, byla mnohem blíž k tomu uvěřit, že je to vážně pravda.
Celé léto ji pronásledovaly vzpomínky. V jejích snech. Ve vzácných okamžicích, kdy jí rodiče nechali samotnou.
Něco se stalo v chatě a všichni (včetně Luce) umírali touhou vědět co. Policie, soudce a dokonce i sociální pracovníci, všichni se z ní snažili dostat pravdu, ale ona byla stejně bezradná, jako byli oni. Ona a Trevor spolu laškovali celý večer, honili se dole pod řadou chat u jezera. Pryč od zbytku lidí. Snažila se jim vysvětlit, že to byla nejlepší noc jejího života, dokud se nezměnila v tu nejhorší.
Strávila hodně času, přehráváním té noci ve své hlavě. Slyšela Trevorův smích, cítila jeho ruce kolem pasu, snažila se uvěřit svému instinktu, který jí říkal, že byla opravdu nevinná.
Ale teď, každé pravidlo na Sword&Cross pracovalo proti ní, naznačovalo jí, že ve skutečnosti byla nebezpečná a bylo třeba jí mít pod kontrolou.
Luce ucítila na rameni pevnou ruku. "Podívej," řekla průvodkyně. "Pokud se cítíš lépe, máš hodně daleko do toho nejhoršího případu tady."
To bylo první humánní gesto, které vůči Luce udělala a ona věřila, že tím chtěla docílit, aby se cítila líp. Ale. Byla sem poslána, protože byla podezřelá z vraždy kluka. Byla blázen a měla stále "daleko do toho nejhoršího případu tady".
Luce přemýšlela, čím přesně se zabývají ve Sword & Cross.
"Dobře, prohlídka je u konce," řekla průvodkyně. "Teď už to zvládneš sama. Tady je mapa, pokud budeš potřebovat něco najít." Dala Luce fotokopii mapy do natažené ruky a pak se podívala na hodinky. "Máš hodinu před tím, než ti začne první hodina, ale ta moje začíná až v pět, takže" -zamávala na Luce- "se neztrať. A nezapomeň," řekla a ukázala na jednu kameru. "Červené tě sledují."
Než mohla Luce odpovědět, objevila se před ní hubená tmavovlasá dívka a kývla svými dlouhými prsty směrem k obličeji Luce.
"Ooooooh," posmívala se dívka duchařským hlasem a tancovala kolem Luce v kruhu. "Červené tě sledujííí."
"Vypadni, Arriane, než ti udělám lobotomii," řekla průvodkyně, ačkoliv bylo z jejího počátečního krátkého, ale upřímného úsměvu vidět, že tahle bláznivá holka měla její náklonnost.
A bylo také jasné, že Arriane
její náklonnost neopětuje. Ukázala na průvodkyni prostředníček a pak se zadívala na Luce. Její odvaha byla pryč.
"A právě za tohle," řekla průvodkyně a zuřivě si něco psala do své knihy, "sis vysloužila úkol ukázat to dneska tady malé miss Sunshine."
Ukázala na Luce, která se dívala na její oblečení. Černé džíny, černé boty a černý top. Co se týče sekce OBLEČENÍ, škola vesele tvrdila, že pokud se studenti chovali dobře, mohli se obléknout, jak chtějí, jen s dvěma malými pravidly: styl musí být skromný a barva musí být černá. Volnost.
Luce na sobě měla příliš velký rolák, který na ní dnes ráno navlékla máma, a který příliš nelichotil jejím křivkám. Navíc byla pryč i její největší pýcha: její husté černé vlasy, které měla dřív až k pasu, měla teď téměř úplně ostříhané. Požár v chatě jí vlasy spálil a její vlasy byly nerovnoměrné, takže po dlouhé a tiché jízdě z Doveru domů, jí máma posadila do vany a táta jí beze slova oholil hlavu elektrickým holicím strojkem. Přes léto jí vlasy moc nevyrostly, takže teď je měla těsně pod uši.
Arrine ji vyrušila z myšlenek, když si jedním prstem klepla proti jejím bledým rtům. "Perfektní," řekla a vykročila, aby Luce obešla. Přes rameno ji řekla. "Jen jsem si říkala, že bych doopravdy mohla využít nového otroka."
Dveře do haly se otevřely a vešel vysoký kluk se zelenýma očima. Zavrtěl hlavou a řekl Luce: "Na tomhle místě se nebojí prohledat ti všechny věci. Takže jestli máš zabaleného cokoliv nebezpečného," zvedl obočí a ukázal rukou na mojí tašku- "ušetři si potíže."
Za Luce se Arriane zasmála. Kluk k ní otočil hlavu, a když jeho oči zaregistrovaly Arriane, otevřel ústa a potom je hned zavřel. Jako by si nebyl jistý, jak postupovat.
"Arriane," řekl klidně.
"Cam," vrátila mu.
"Ty ho znáš?" zašeptala Luce a přemýšlela, zda byly na téhle škole stejné druhy klik, jako byly na škole v Doveru.
"Ani mi to nepřipomínej," řekla Arriane a strkala Luce ven ze dveří do šedého a bahnitého rána.
Zadní část budovy ústila v chodník, který hraničil s neopečovávaným polem. Tráva byla tak vysoká, že to vypadalo spíš jako neobydlený prostor, než jako měšťanská škola jenže vybledlá výsledková tabule a malé dřevěné tribuny tvrdily opak.
Kromě školy tam byly ještě čtyři velké budovy: bloky příšerně vypadajících kolejí nalevo a obrovský, starý ošklivý kostel napravo. Pak tam byly další dvě rozsáhlé budovy, které Luce rozpoznala jako učebny.
To bylo ono. Celý její svět byl zrovna teď tento žalostný pohled před očima.
Arriane se okamžitě vydala cestou doprava a vedla Luce na pole a potom na vrchol jedné z mokrých dřevěných tribun.
Stejně rozestavěné byly v Denveru, ale tam to křičelo Ivy League a běhali tam atleti, takže se tomu Luce vždycky vyhnula. Ale tohle pole bylo prázdné a jeho zrezivělé a křivé branky byly něco úplně jiného. Tohle Luce nechápala. Nad hlavou jim přeletěly tři supy, které vypadaly jako krůty. Vítr bičoval holé větve dubů. Luce sklonila bradu a skryla ji v jejím roláku.
"Tááákže," řekla Arriane. "Teď ses setkala s Randym."
"Myslela jsem, že jeho jméno bylo Cam."
"Nebudeme o něm mluvit," řekla Arrine rychle. "Co říkáš na tu holku-kluka tam." Arrine trhla hlavou směrem ke kanceláři, kterou před chvílí opustili. "Co myslíš, kluk nebo holka?"
"No, holka?" řekla Luce váhavě. "Je to test?"
Arrine se usmála. "První z mnoha. A ty jsi prošla. Alespoň si myslím, že jsi prošla. Pohlaví většiny lidí z fakulty je diskutabilní a kolují o nich dohady. Neboj-dostaneš se do toho."
Luce nechal vtip Arriany, v tomhle případě, chladnou. Ale všechno tady bylo tak hrozně jiné v porovnání s Doverem. Na její staré škole nosili zelené kravaty a budoucí napomádovaní senátoři chodili po chodbách v nóbl tichu. Všechno bylo o penězích.
Velmi často vrhali studenti z Doveru na Luce pohledy, jako by byla špína na jejich jinak čisté zdi a dívali se na ni svrchu. Snažila se představit si, Arrine: lenoší na tribunách a pronáší hlasitě nějaký hrubý vtip jejím peprným hlasem. Taky si snažila představit, co by Callie řekla na Arrianu. Nikdo v Doveru nebyl jako ona.
"Dobře, vyklop to," nařídila Arriana. Plácla sebou dolů na tribunu a ukázala na Luce, aby jí napodobila. Pak řekla: "Co jsi udělala, aby ses sem dostala?"
Tón Arrine byl hravý, ale Luce si najednou musela sednout. Bylo to směšné, ale napůl čekala, že její první den nebude o její plíživé minulosti. Že jí nikdo nevezme tu tenkou fasádu klidu. Samozřejmě, že to budou chtít lidi vědět.
Cítila jak jí ve spáncích buší krev. Stalo se to vždycky, když se snažila myslet-opravdu si vzpomenout, co se stalo tu noc. Nikdy se nepřestala cítit provinile kvůli tomu, co se stalo s Trevorem. Taky se ale snažila přestat se topit ve stínech, které byly to jediné, na co si mohla po nehodě vzpomenout. Ty temné nedefinovatelné věci, o kterých nikdy nikomu nemohla říct.
Nikdy nezačala vyprávět o Trevorovi a o zvláštní přítomnosti, kterou cítila tu noc, když byla s ním, o kroucejících se obrazcích, které visely nad jejich hlavami, a které hrozily, že zkazí jejich jinak perfektní večer. Pak byl Trevor pryč a jeho tělo bylo spáleno k nepoznání. A Luce byla ... byla... vina?
Nikdo nevěděl o temných tvarech, které někdy viděla ve tmě. Vždycky si přijdou na své. Vždycky přišly a odešly na tak dlouho, že už si Luce ani nepamatovala, kdy je uviděla poprvé. Ale pamatovala si, kdy si poprvé uvědomila, že stíny nevidí každý - vlastně nikdo kromě ní. Když jí bylo sedm, rodiče ji vzali na výlet lodí. Bylo to zrovna o západu slunce, když se stíny začaly objevovat nad vodou. Obrátila se k otci a řekla: "Co budeme dělat, až přijdou tati? Proč se taky nebojíš těch příšer?"
Nenašli ale žádné příšery. Ujistili jí, že neexistují, ale Luce opakovaně upozorňovala na přítomnost něčeho vratkého a tmavého. Luce musela na několik vyšetření s rodinným očním lékařem, pak s optikem, pak s ušním lékařem poté, co udělala tu chybu a popsala jim chraptivý strašidelný hluk, který dělaly stíny a nakonec terapie. Pak další léčba a nakonec předpis na anti-psychotické léky.
Ale nikdy neodešly.
Když jí bylo čtrnáct, Luce si už odmítala brát léky. To bylo, když našli v okolí Doverské školy Dr. Sanforda. Letěli do New Hamphire a její otec řídil auto z půjčovny dlouhou zakřivenou příjezdovou cestou k zámku na kopec, který se jmenoval Temná roklina. Dovezli Luce k člověku v laboratorním plášti a ten se jí zeptal, jestli má pořád ty svoje "vize". Její rodiče se potili a tiskli si ruce. Měli svraštěné obočí, protože se obávali, že je s jejich dcerou něco špatně.
Někdo přišel a řekl jí, aby Dr. Sanfordovi lhala a řekla mu, co chce, aby řekla. Kdyby to neřekla, musela by tady v Temné roklině zůstat. Kdyby ale lhala, dovolili by jí zapsat se do Doveru a Dr. Sanforda by navštěvovala jen dvakrát za měsíc.
Luce dovolili, aby přestala používat ty hrozné pilulky hned, jakmile začala předstírat, že už stíny neviděla. Ona ale neměla žádnou kontrolu nad tím, kdy se stíny objeví. Všechno co věděla, byl duševní katalog míst, kde je ve své minulosti viděla
- husté lesy, kalné vody - to byla místa, kterým se musela za každou cenu vyhýbat. Všechno co věděla bylo, že když přišly stíny, většinou je doprovázel chladný pocit, který cítila na kůži a vyvolávaly v ní ohavný pocit. S ničím by si to nespletla.
Luce si sedla obkročmo na tribunu a uchopila její trám mezi palec a prostředníček. Pokud to má dnes zvládnout, bude muset zatlačit její minulost do zákoutí její mysli. Nemohla vystát její paměť, která jí říkala, že tu noc tam nebyla sama. Taky ale nebyl způsob, jak by mohla říct, že tam viděla nějakého podivného šíleného cizince.
Místo odpovědi se podívala na Arriane, která ležela na tribuně. Měla na sobě obrovské černé sluneční brýle, které pokrývaly většinu jejího obličeje. Bylo těžké říct, jestli se na Luce dívá taky, protože po chvíli vyskočila z tribuny a zazubila se.
2024 ©