8. kapitola

Druhý den ráno se s Damenem potkáme na parkovišti a všechny moje obavy se rozplynou. Sotva otevře dveře mého auta a pomůže mi vystoupit, všimnu si, jak vypadá zdravě, jeho krása je omračující, a když se mu podívám do očí, je jasné, že včerejší podivnosti jsou docela pryč. Milujeme se víc než kdy jindy.
Vážně. Celou angličtinu má co dělat, aby se mě pořád nedotýkal. Neustále se naklání k mojí lavici a šeptá mi do ucha, což značně vadí panu Robinsovi a působí znechucení Stacii a Honor. Ani teď u oběda nepoleví, pořád mě hladí po tváři a dívá se mi do očí, přestane, jenom aby se sem tam napil svého nápoje, načež začne zase tam, kde přestal, a špitá mi do ucha sladká slovíčka.
Obvykle se takhle chová částečně z lásky a částečně proto, aby utlumil okolní hluk a energii – všechny ty náhodné myšlenky, zvuky a barvy, co mě neustále bombardují. Vlastní ochranný štít vytvořený před pár měsíci, který ke mně nic nepustil a přinášel mi blaženou nevědomost známou z časů před mou smrtí a návratem v roli jasnovidky, jsem prolomila. Zatím se mi ho nepodařilo ničím nahradit, a tak nemůžu nechat proudit žádoucí energie a blokovat ty nežádoucí. Damen se s tímhle nikdy nepotýkal, takže moc neví, jak mě to naučit.
Když se teď ale vrátil do mého života, už mi to nepřipadá tak naléhavé, protože pouhý jeho hlas dokáže utišit svět, a sotva se dotknu jeho kůže, prochvívá mi tělem radostné vzrušení. Při pohledu do jeho očí mě okamžitě přemůže jeho vřelost, nádherná magnetická přitažlivost – jako bychom byli jenom my dva a všechno ostatní přestalo existovat. Damen je můj dokonalý ochranný štít. Moje nepřekonatelné druhé já. Dokonce ani nemusíme být spolu, a přesto na mě má díky myšlenkám a obrazům, které mi telepaticky posílá, týž uklidňující účinek.
Ale dneska mě to něžné broukání nemá jenom chránit – většinou se týká blížícího se uskutečnění našich plánů. Apartmá, které zarezervoval v hotelu Montage. A toho, jak dlouho toužil po téhle noci.
„Umíš si představit, co to je, čekat na něco čtyři sta let?“ zašeptá a ďobne mě rty do ušního lalůčku.
„Čtyři sta? Myslela jsem, že jsi na světě už šest set let,“ podivím se a odtáhnu se od něho, abych mu lépe viděla do obličeje.
„Bohužel muselo uplynout pár století, než jsem tě našel,“ zašeptá a sklouzne rty z mého ucha ke krku. „Dvě velice osamělá století, dalo by se dodat.“
Ztěžka polknu. Vím, že osamělost, o které se zmínil, nutně neznamená, že byl sám. Vlastně je to přesně naopak. Přesto mu to nevyčítám a neřeknu ani slovo. Jsem odhodlaná to všechno přeskočit, přenést se přes svoje nejistoty a pohnout se dál. Přesně jak jsem si slíbila.
Odmítám přemýšlet o tom, jak strávil ta první dvě století beze mě.
Nebo jak strávil ta další čtyři, když se vyrovnával se skutečností, že mě ztratil.
O tom, že má přede mnou náskok šesti století ve studiu a praktikování – ehm – umění lásky, už teprve odmítám uvažovat.
A vůbec, zásadně se nebudu zabývat všemi krásnými, světaznalými a zkušenými ženami, které během těch let poznal.
To tedy ne.
Ani náhodou.
Odmítám se toho byť jen dotknout.
„Mám tě vyzvednout v šest?“ zeptá se, shrne mi v zátylku vlasy a stočí je do dlouhého blonďatého provazu. „Nejdřív můžeme zajít na večeři.“
„Až na to, že vlastně nejíme,“ připomenu mu.
„Aha, jasně. Dobrá poznámka,“ usměje se a pustí mi vlasy, takže mi zase splynou po ramenou a spadnou až k pasu. „Snad ale dokážeme přijít na jiný způsob, jak strávit čas, ne?“
Usměju se, už jsem řekla Sabine, že zůstanu přes noc u Haven, a jen doufám, že se mě nepokusí sledovat. Dřív naprosto v pohodě věřila všemu, co jsem jí řekla, ale od té doby, co mě přistihli, jak nasávám ve škole, dočasně mě za to vyloučili a prakticky jsem přestala jíst, má sklon mě prověřovat.
„Víš jistě, že jsi s tím vším srovnaná?“ zeptá se Damen, který si můj nervózní výraz mylně vyložil jako nerozhodnost.
Nakloním se k němu, abych polibkem smazala veškeré stíny pochybností (spíš svých než jeho), když vtom přistane na stole Milesova taška: „Uch, dívej, Haven! Už je to tu zas. Hrdličky se nám vrátily!“
Odtáhnu se od Damena a tvář mi hoří rozpaky. Haven si se smíchem sedne vedle něho, očima přelétne stoly a zeptá se: „Kde je Roman? Viděl ho někdo?“
„Předtím byl v naší třídě,“ pokrčí Miles rameny, odtrhne víčko z jogurtu a nahrbí se nad scénářem.
A byl na dějáku, pomyslím si. Celou hodinu jsem ho ignorovala, navzdory jeho četným pokusům upoutat moji pozornost, a když zazvonilo, předstírala jsem, že hledám něco v batohu, a zůstala jsem pozadu za ostatními. Bylo mi příjemnější snášet tíhu pronikavého pohledu pana Munoze a jeho protichůdné úvahy o mojí osobě (moje dobré výsledky versus nepopiratelná ujetost) než něco řešit s Romanem.
Haven pokrčí rameny, otevře krabičku se sladkým košíčkem a povzdechne si: „No, bylo to krátký, ale hezký.“
„O čem to mluvíš?“ vzhlédne Miles a Haven ukáže přímo před sebe, pusu zkroucenou ke straně, v očích čiré zoufalství. Všichni se podíváme tím směrem, až tam, kde se Roman baví a směje se Stacií, Honor, Craigem a zbytkem naší elity. „To je toho,“ pokrčí Miles rameny. „Však on se zas vrátí, uvidíš.“
„To nevíš,“ namítne Haven a vytáhne košíček v barvě rudého sametu z papírové mističky, pohled pořád upřený na Romana.
„Prosím tě. Už jsme to zažili milionkrát. Každej, kdo přišel novej a byl aspoň trochu třída, skončil v určitý fázi tam u toho stolu. Jenomže ty skutečný frajeři tam nikdy nevydržej dlouho – protože skutečný frajeři končej tady,“ zasměje se a poklepe jasně růžovými nehty na žlutý laminát stolní desky.
„Mě se to netýká,“ skočím mu do toho ve snaze odvést hovor od Romana. Jsem totiž zjevně jediná, koho těší, že nás Roman opustil kvůli mnohem atraktivnější partě. „Peču s vámi úplně od prvního dne,“ připomenu jim.
„Jo, tebe nepočítám,“ zasměje se Miles. „Myslel jsem na Damena. Pamatujete, jak na čas přešel k druhý straně? Nakonec ale dostal rozum a našel cestu zpátky, stejně jako ji najde Roman.“
Zadívám se na svůj nápoj a otočím láhví v dlani. Vím sice, že Damen svůj krátký flirt se Stacií nemyslel vůbec vážně, že to udělal jenom proto, aby pronikl ke mně, aby poznal, jestli mi na něm záleží, ale obraz těch dvou, jak stojí blízko sebe, se mi navždycky vypálil do mozku.
„Jo, to jsem našel,“ poznamená Damen, stiskne mi ruku a políbí mě na tvář, protože vytušil moje myšlenky, i když ne vždy je dokáže přečíst. „Rozhodně jsem dostal rozum.“
„Vidíte? Takže nám nezbývá než doufat, že ho Roman dostane taky,“ kývne Miles. „A jestli ne, tak to hlavně nikdy nebyl opravdovej frajer, jasný?“
Haven pokrčí rameny, obrátí oči k nebi a slízne si z palce kousek polevy. „To víš, že jo,“ zahuhlá.
„A proč ty se vůbec o něj tolik staráš?“ probodne ji Miles pohledem. „Myslel jsem, že jsi blázen do Joshe?“
„Já jsem blázen do Joshe,“ odtuší, vyhne se jeho pohledu a smete si z klína pár neexistujících drobečků.
Podívám se na ni, vidím, jak jí aura mihotá a plane zeleným odstínem zrady, a je mi jasné, že to není pravda. Je zabouchnutá do Romana, to je celé. A jestli se zabouchne taky Roman, pak to znamená jediné: Sbohem Joshi, vítej, nový podivíne.
Rozepnu si krabičku s obědem a neochotně předstírám, že mě pořád ještě zajímá jídlo, když vtom slyším: „Hele, kámo, v kolik je ta premiéra?“
„Začátek je v osm. Proč? Ty jdeš?“ zeptá se Miles, oči se mu rozsvítí a podle toho, jak mu září aura, si zjevně přeje, aby Roman šel.
„To bych si nemoh nechat ujít,“ řekne Roman, vklouzne na místo vedle Haven a tím nejpodlézavějším, nejneupřímnějším způsobem jí drcne do ramene. Určitě mu je jasné, jaký to bude mít efekt, a nebojí se toho využít.
„Tak jak to šlo s elitou? Všechno tak, jak sis vysnil?“ zeptá se Haven hlasem, z kterého by člověk usoudil, že flirtuje, kdyby neviděl její auru. Já ale vím, že to myslí vážně, protože aury nelžou.
Roman k ní vztáhne ruku a jemně jí odhrne ofinu z obličeje. Je to tak důvěrné gesto, až jí zrůžoví tváře. „Co tím jako myslíš?“ zeptá se a upřeně jí hledí do očí.
„Vždyť víš, stůl A. Tam, kde jsi seděl,“ zamumlá Haven a má co dělat, aby se ovládla, tak ji očaroval.
„Jídelní kastovní systém,“ upřesní Miles, čímž naruší jejich okouzlení, a odsune stranou nedojedený jogurt. „Na všech školách je to stejný. Všichni se dělí na různý kliky s cílem nevpustit do nich ostatní. Nemůžou si pomoct, tak to zkrátka je. A lidi, s kterejma jsi zrovna seděl? To je ta nejvyšší klika, což z nich v středoškolským kastovním systému dělá Pány. Na rozdíl od lidí, s kterýma sedíš právě teď –“ ukáže na sebe. „Těm se jinak říká taky Nedotknutelný.“
„Blbost!“ vyhrkne Roman, odsune se od Haven a otevře si limonádu. „Úplná pitomost, to ti nezbaštím.“
„Na tom nesejde. Stejně to tak je,“ pokrčí Miles rameny a toužebně se zahledí ke stolu A. Protože navzdory tomu, jak pořád mele o tom, že náš stůl je ten správňácký, ve skutečnosti si je bolestně vědom toho, že v očích studentů z Bay View na něm nic správňáckého není.
„Pro tebe to možná tak je, ale pro mě ne. Nějaký oddělování neberu, kámo. Mám rád svobodnou a otevřenou společnost, prostor, v kterým se můžu pohybovat a zkoumat všechny možnosti.“ Pak se podívá na Damena: „A co ty? Ty tomuhle všemu věříš?“
Damen ale jenom pokrčí rameny a dál se dívá na mě. Jeho ani zbla nezajímá nějaká elita a kdesi cosi, kdo je frajer a kdo není. Zapsal se na tuhle školu jenom kvůli mně a kvůli mně tu taky zůstává.
„No, je hezký mít nějakej sen,“ povzdechne si Haven a prohlédne si svoje krátké, černě nalakované nehty. „Ale ještě hezčí je, když existuje aspoň mizivá pravděpodobnost, že se ten sen splní.“
„Ovšem v tom se právě pleteš, kotě. To vůbec není sen,“ usměje se Roman, až Haven třepetavě zazáří aura jasně růžovou barvou. „Já způsobím, aby se splnil. Uvidíte.“
„A co? Považuješ se snad za personifikaci Che Guavary na střední v Bay View?“ zeptám se a ani se nesnažím skrývat jedovatý tón. Upřímně řečeno mě ale víc než můj tón zarazí, že jsem použila slovo personifikace. Vždyť odkdy já takhle mluvím? Jenže když pak mrknu na Romana a uvidím jeho rozpínavou, ohromnou, žlutooranžovou auru, uvědomím si, že ten kluk působí i na mě.
„Tak trochu se za něj považuju, jo,“ usměje se tím svým nevzrušeným úsměvem a tak se mi zavrtá pohledem do očí, že si připadám jako nahá – jako by všechno viděl, všechno věděl a nebylo, kam se schovat. „Klidně mě ber jako revolucionáře, protože do konce příštího týdne přestane jídelní kastovní systém existovat. Zboříme vykonstruovaný bariéry, srazíme všechny stoly dohromady a uděláme si oslavu!“
„Jsi snad ještě ke všemu věštec?“ přimhouřím oči a snažím se odklonit od sebe jeho dotěrnou energii.
On se ale vůbec neurazí, jenom se zasměje. Smíchem, který je na povrchu tak vřelý, vstřícný a všeobjímající, že by si nikdo nevšiml podtextu, který se v něm skrývá – tónu, z kterého naskakuje husí kůže, náznaku zášti, taktak skrývané hrozby, která platí výhradně mně.
„Já tomu uvěřím, až to uvidím,“ prohlásí Haven a setře si ze rtů červené drobečky.
„Jasně. Člověk věří tomu, co vidí,“ poznamená Roman s očima upřenýma na mě.
~~~
„Tak co si o tom všem myslíš?“ zeptám se, sotva zazvoní a my se s Damenem loudáme za Romanem, Haven a Milesem, kteří míří do třídy.
„O čem?“ podívá se na mě a zatáhne mě za ruku, abych se zastavila.
„O Romanovi. A o celém tom jeho nesmyslu s revolucí v jídelně,“ řeknu. Zoufale potřebuju ujištění, že nejsem žárlivá, majetnická nebo praštěná – že Roman je vážně podivný – a že to nemá co do činění se mnou.
Ale Damen jenom pokrčí rameny: „Jestli ti to nevadí, radši bych se teď Romanem nezabejval. Daleko víc mě zajímáš ty.“
Přitáhne si mě k sobě a dá mi dlouhý, hluboký, dechberoucí polibek. Stojíme sice přímo uprostřed školního dvora, ale všechno kolem nás jako by najednou přestalo existovat. Jako by se celý svět scvrkl do tohoto jediného bodu. Když se od něj konečně odtrhnu, jsem tak nabitá, rozpálená a bez dechu, že skoro nemůžu mluvit.
„Přijdeme pozdě,“ dostanu ze sebe nakonec, vezmu ho za ruku a táhnu ho ke třídě.
Je ale silnější než já, takže prostě zůstane stát na místě. „Napadlo mě – co bys řekla tomu, kdybychom tam nešli?“ zašeptá se rty na mém spánku, pak na tváři a potom na uchu. „Víš, prostě kdybychom vypustili zbytek vyučování – protože je spousta jinejch, lepších míst, kde se dá bejt.“
Zírám na něho, zviklaná jeho magnetismem, ale zavrtím hlavou a odtáhnu se od něj. Jistě, chápu, že vychodil školu před stovkami let a teď se tak trochu nudí. Mně škola většinou taky připadá otravná, protože mi okamžitě přejde do hlavy všechno, co se nás tam snaží naučit, takže pravidelná školní docházka se mi jeví jako pěkná zbytečnost, ale přesto je to jedna z mála věcí v mém životě, které působí tak nějak normálně. Od té nehody, od chvíle, kdy jsem si uvědomila, že už nikdy nebudu normální, jsem si toho zkrátka začala víc vážit.
„Říkals přece, že se máme za každou cenu snažit, abychom si udrželi zdání normálnosti, ne?“ připomenu mu, táhnu ho za sebou a on mě jen velmi neochotně následuje. „Nepatří snad k tomu taky chození na hodiny a předstírání zájmu?“
„Vždyť co by mohlo bejt normálnějšího, než když jdou dva hormonama zmítaný puberťáci za školu, aby si prodloužili víkend?“ usměje se Damen a jeho krásné temné oči mě málem zvábí.
Zavrtím však znovu hlavou, ještě víc mu zmáčknu ruku a odvleču ho do třídy.