7. kapitola

Damen jezdí rychle. Šíleně rychle. Jistě, oba máme citlivý jasnovidný radar, kterým včas zachytíme poldy, protijedoucí auta, chodce, zatoulaná zvířata a cokoliv jiného, co by se nám mohlo připlést do cesty, ale to přece ještě neznamená, že bychom toho měli zneužívat.
Damen si ovšem myslí něco jiného. Proto taky už čeká u nás na schodech k verandě, než já vůbec zajedu k domu a zaparkuju.
„Už jsem myslel, že nedojedeš,“ zasměje se a jde za mnou do pokoje, kde sebou plácne na postel, stáhne mě k sobě a skloní se nade mnou, aby mě dlouze políbil – polibkem, který být to na mně, by nikdy nemusel skončit. Mohla bych strávit zbytek věčnosti stulená v Damenově náruči a byla bych spokojená. Už jenom vědomí nekonečného počtu dní, kdy budeme moct být spolu, mě naplňuje štěstím, jaké sotva můžu unést.
Vždycky jsem to tak ale necítila. Děsně mě rozhodilo, když jsem se vůbec poprvé dozvěděla, jak to celé je. Byla jsem tak naštvaná, že jsem se s ním musela na čas přestat vídat, abych si všechno srovnala v hlavě. Člověku se prostě nestává každý den, aby mu někdo řekl: Jo, a mimochodem, jsem nesmrtelný a znesmrtelnil jsem i tebe.
Ze začátku jsem mu vůbec nechtěla věřit. Až když mi vylíčil všechno krok za krokem, připomněl mi, jak jsem umřela při nehodě, jak jsem se mu ve chvíli, kdy mě vrátil do života, podívala přímo do očí, a jak jsem ty oči poznala, sotva jsem ho poprvé potkala ve škole, už nebylo pochyb, že je to pravda.
Netvrdím ale, že jsem byla ochotná hned to přijmout. Bylo dost zlé vyrovnávat se s přívalem psychických schopností, které jsem získala po své klinické smrti (kdy člověk jako umře – doktoři trvali na tom jako, i když já umřela doopravdy), kdy jsem začala slyšet myšlenky jiných lidí, dotekem se dozvídat jejich životní příběhy, mluvit s mrtvými a další věci. Být nesmrtelná se může zdát fajn, ale kromě jiného to také znamená, že nikdy nepřekročím most. Nikdy se nedostanu na druhou stranu, abych se znovu setkala se svou rodinou. A to, když se nad tím jeden zamyslí, je hodně vysoká cena.
Odtáhnu se od Damena, jen nerada se odtrhnu od jeho rtů a upřeně se mu zadívám do očí – do týchž očí, do kterých se dívám už čtyři sta let. Až na to, že si nedokážu vybavit naši minulost, ať se snažím sebevíc. Jenom Damen k ní má klíč – díky tomu, že už je šest set let pořád stejný, neumírá a nevrací se v reinkarnacích.
„Na co myslíš?“ zeptá se a pohladí mě prsty po tváři. Zůstane po nich hřejivá stopa.
Zhluboka se nadechnu, vím, jak moc mu záleží na tom, abychom se drželi přítomnosti, ale jsem rozhodnutá dozvědět se víc o své minulosti – o naší minulosti. „Přemýšlela jsem o tom, jaký to bylo, když jsme se potkali poprvé,“ řeknu a dívám se, jak s povytaženým obočím kroutí hlavou.
„Vážně? A co přesně si z té doby pamatuješ?“
„Nic,“ pokrčím rameny. „Vůbec nic. Proto doufám, že mi zaplníš mezery. Nemusíš mi říkat všechno – vždyť vím, jak nerad se ohlížíš zpátky. Jenom mě vážně hrozně zajímá, jak to celý začalo – jak jsme se seznámili.“
Převalí se na záda a zůstane ležet bez hnutí, pusu zavřenou, a já se bojím, že z něj nic nedostanu.
„Prosím,“ zamumlám a přivinu se k němu. „Je nespravedlivý, že ty znáš všechny podrobnosti, a já mám minulost jen jako černou díru. Dej mi aspoň nějakej odrazovej můstek. Kde jsme žili? Jak jsem vypadala? Jak jsme se potkali? Byla to láska na první pohled?“
Trošku se zavrtí a pak se otočí na bok, prohrábne mi vlasy a řekne: „Bylo to ve Francii v roce 1608.“
Ztěžka polknu, naberu vzduch do plic a čekám, co bude dál.
„V Paříži, přesně řečeno.“
Paříž! Okamžitě si představím skvostné šaty, kradmé polibky na Pont Neuf, probírání klípků s Marií Antoinettou…
„Byl jsem na večeři u jednoho známého –“ odmlčí se, zahleděný kamsi mimo mě, na staletí daleko. „A ty jsi tam pracovala jako služebná.“
Služebná?
„Bylas jednou z jejich služebných. Byli to boháči. Měli spoustu služebnictva.“
Zůstanu konsternovaně ležet. Tohle jsem nečekala.
„Nebylas jako ostatní,“ ujistí mě Damen téměř šeptem. „Byla jsi krásná. Výjimečně krásná. Vypadala jsi hodně jako teď.“ S úsměvem promne mezi prsty pramen mých vlasů. „A stejně jako teď jsi byla sirotek, rodina ti zahynula při požáru. Protože jsi neměla ani groš a nikoho, kdo by se o tebe postaral, mí přátelé tě zaměstnali.“
Ztěžka polknu, nevím jistě, co si o tom myslet. Vždyť jaký to má smysl, vracet se v reinkarnacích, když musíte znovu a znovu prožívat tytéž bolestné chvíle?
„A abys věděla, ano, byla to láska na první pohled. Zamiloval jsem se do tebe bezhlavě a natrvalo. Jakmile jsem tě uviděl, bylo mi jasné, že můj život už nikdy nebude, jako býval.“
Podívá se na mě, dlaně na mých spáncích, pohledem mě vábí do svých vzpomínek, vykresluje tu chvíli v celé její naléhavosti, rozvíjí scénu, jako bych v ní byla přítomná.
Světlé vlasy mám schované pod čepečkem, modré oči plaché a vyhýbavé a moje krása, vybledlá kvůli obyčejným šatům a mozolnatým rukám, by se dala snadno přehlédnout.
Ale Damen ji vidí. Najde si mě očima, jakmile vstoupím do místnosti. Pomine můj ubohý zevnějšek a nahlédne mi do duše, kterou odmítám skrývat. A je tak snědý, tak zvláštní, tak uhlazený, tak krásný, že se odvrátím. Vím totiž, že jenom knoflíky na jeho kabátu stojí víc, než kolik vydělám za celý rok. Nemusím si ho dvakrát prohlížet, aby mi bylo jasné, že patří k jiné vrstvě…
„Přesto jsem musel postupovat opatrně, protože –“
„Protože už jsi byl ženatý s Drinou!“ zašeptám a v hlavě sleduju scénu, jak se jeden z hostů u večeře na ni ptá a jak se moje oči na zlomek vteřiny střetnou s Damenovými, když odpoví:
„Drina je v Maďarsku. Vydali jsme se každý svou cestou.“ Ví, že jeho slova způsobí skandál, ale víc než na názoru lidí mu záleží na tom, abych to slyšela…
„Ona a já už jsme tehdy žili odděleně, takže o to nešlo. Ten pravý důvod, proč jsem si musel dávat pozor, spočíval v tom, že na milostné poměry přesahující hranice vlastní třídy se tehdy pohlíželo s velkou nelibostí. A protože jsi byla tak nevinná a v mnoha směrech zranitelná, nechtěl jsem ti způsobit potíže, zvlášť pro případ, že bys moje city neopětovala.“
„Ale já je opětovala!“ zaprotestuju a sleduju, jak jsme se přenesli přes tu noc a jak jsem pokaždé, když jsem šla do města, na něj nějakou náhodou narazila.
„Nakonec jsem se bohužel uchýlil k tomu, že jsem tě pronásledoval,“ podívá se na mě zahanbeně. „Až jsme se nakonec potkávali tak často, žes mi začala důvěřovat. A pak…“
A pak jsme se tajně scházeli – kradmé polibky u vchodu pro služebnictvo, vášnivá objetí v temných uličkách nebo v jeho kočáře…
„Až na to, že naše schůzky nebyly zdaleka tak tajné, jak jsem si myslel, ale to vím až teď…“ Povzdechne si. „Drina vůbec do Maďarska neodjela, celou dobu byla v Paříži. Sledovala nás a kula pikle, odhodlaná získat mě zpátky – za jakoukoliv cenu.“ Zhluboka se nadechne, na tváři lítost starou čtyři století. „Chtěl jsem se o tebe postarat, Ever. Chtěl jsem ti dát všechno, co by sis jen přála. Chtěl jsem s tebou zacházet jako s princeznou. A když jsem tě konečně přesvědčil, abys se mnou ujela, byl jsem šťastný a plný života jako nikdy předtím. Měli jsme se sejít o půlnoci –“
„Ale já na schůzku nepřišla,“ dokončím za něho, protože ho vidím, jak přechází sem a tam, znepokojený, plný strachu a úzkosti, přesvědčený, že jsem si to rozmyslela…
„Teprve druhý den jsem se dozvěděl, že jsi zahynula při nehodě, cestou na naši schůzku tě přejel kočár,“ obrátí ke mně oči a je na něm znát jeho žal – nesnesitelný, všestravující, duši drásající žal. „Tehdy by mě ve snu nenapadlo, že v tom má prsty Drina, vůbec jsem to netušil, dokud se ti nepřiznala. Vypadalo to jako nehoda, strašlivá, nešťastná nehoda. Nejspíš jsem byl tak otupělý zármutkem, že jsem nepojal nejmenší podezření –“
„Kolik mi bylo?“ vydechnu ztěžka. Byla jsem mladá, to vím, ale chci znát podrobnosti.
Přitáhne si mě blíž a prsty mi obkreslí obrysy tváře. „Bylo ti šestnáct a jmenovala ses Evaline,“ zaševelí jeho rty těsně u mého ucha.
„Evaline,“ zašeptám a rázem pocítím propojení se svým nešťastným dřívějším já, které se od toho mého současného zas tolik neliší – i ono osiřelo velmi mladé, milovalo Damena a v šestnácti zemřelo.
„Až o hodně let později, když jsem tě znovu uviděl v Nové Anglii, kam ses vrátila na svět jako dcera jednoho puritána, jsem začal znovu věřit ve štěstí.“
„Dcera puritána?“ upřeně se mu zahledím do očí a prohlížím si tmavovlasou bledou dívku v upjatých modrých šatech, kterou mi ukazuje. „To byly všechny moje životy tak nudný?“ zakroutím hlavou. „A jaká strašlivá nehoda mě tehdy sprovodila ze světa?“
„Utopila ses,“ povzdechne si Damen, a sotva to vysloví, znovu mě zaplaví jeho žal. „Byl jsem tak zoufalý, že jsem rovnou odplul zpátky do Londýna, kde jsem střídavě pobýval řadu let. A zrovna jsem se chystal zamířit do Tuniska, když ses zjevila jako krásná, bohatá a podle mě trochu rozmazlená dcera majitele pozemků v Londýně.“
„Ukaž!“ přitulím se k němu, celá nedočkavá, abych viděla život s trochou lesku – Damen mi přejede prsty po čele a mně se v mysli objeví hezká brunetka v nádherných zelených šatech, s rafinovaným vysokým účesem a ověšená šperky.
Bohatá, rozmazlená, intrikující koketa – život samé večírky a nákupy – která má políčeno na někoho jiného – dokud nepotká Damena…
„A tehdy?“ zeptám se smutně v neblahé předtuše, ale potřebuju zkrátka vědět, jak skončila.
„Ošklivý pád,“ zavře Damen oči. „Tenkrát jsem nabyl přesvědčení, že mě osud trestá – dostal jsem věčný život, ale bez lásky.“
Hýčká mi tvář v dlaních a z prstů mu vyzařuje taková něha a oddanost a tak slastné a hřejivé chvění, že zavřu oči a přitulím se blíž.
Soustředím se na pocity, které ve mně vyvolává dotek jeho kůže. Když se naše těla přitisknou těsně k sobě, všechno kolem odpluje, až nezůstane nic než my dva – žádná minulost, žádná budoucnost, jenom tenhle jediný okamžik v čase.
Jsem zkrátka s ním a on je se mnou a tak to má být navěky. Všechny ty minulé životy sice můžou být zajímavé, ale jejich jediným účelem bylo, abychom se dostali sem. A když je teď Drina pryč, už se nám nic nemůže postavit do cesty, nic nám nemůže zabránit, abychom se posunuli dál – až na mě. A já se chci dozvědět všechno, co se stalo dřív, prozatím to ale počká. Je na čase, abych se přenesla přes svoji malichernou žárlivost a nejistotu, abych přestala hledat výmluvy a po všech těch letech se konečně odhodlala udělat velký skok vpřed.
Zrovna se to chytám vyslovit nahlas, když vtom se Damen posadí tak prudce, že ho ani nestačím obejmout.
„Co je?“ vykřiknu, když vidím, jak si tiskne palce ke spánkům a nemůže popadnout dech. Pak se ke mně otočí a je zjevné, že mě nepoznává. Jako by se díval skrz mě.
Sotva si to však stačím uvědomit, je to pryč. Zase vidím láskyplnou vřelost, na kterou jsem zvyklá. Damen si promne oči a potřese hlavou: „Takhle jsem se necítil od té doby, co –“ zarazí se a zůstane koukat do prázdna. „No, možná nikdy.“ Pak si ale všimne obav, které se mi zračí ve tváři, a dodá: „Ale jsem v pohodě, vážně.“ Nepřestávám mu pevně tisknout ruku, a tak mi s úsměvem navrhne: „Co bys řekla výletu do Země léta?“
„To jako vážně?“ zeptám se a oči se mi rozjasní.
Když jsem to nádherné místo, kouzelnou dimenzi mezi dimenzemi, navštívila poprvé, byla jsem – mrtvá. A jeho krása mi tak učarovala, že se mi nechtělo odejít. Podruhé jsem je navštívila s Damenem. A od té doby, co mi ukázal všechny báječné možnosti toho místa, se tam toužím vrátit. Do Země léta však mají přístup jenom ti, co jsou duchovně pokročilí (nebo mrtví), a tak se tam nemůžu dostat.
„A proč by ne?“ pokrčí rameny.
„No, a co moje lekce?“ předstírám zájem o studium a nácvik nových triků. Ovšem ve skutečnosti bych mnohem radši šla do Země léta, kde jde všechno bez námahy a hned. „Nehledě na to, že se necítíš moc dobře.“ Znovu mu zmáčknu ruku a všimnu si, že se do ní ještě nevrátilo obvyklé teplo a schopnost mě rozechvět.
„V Zemi léta taky můžeš dostat pár užitečných lekcí,“ usměje se. „Podej mi moje pití, a rázem mi bude tak dobře, že pro nás vytvořím bránu.“
Podám mu nápoj a on si několikrát řádně a dlouze přihne, jenomže ani pak nedokáže způsobit, aby se vstupní brána objevila.
„Co kdybych ti pomohla?“ navrhnu, když vidím, jak se mu na čele perlí pot.
„Ne – já jenom – už jsem to skoro měl. Dej mi ještě vteřinku,“ zamumlá a odhodlaně zatne zuby.
Poslechnu. Z vteřin se nakonec stanou minuty, a pořád nic.
„Nechápu to,“ přimhouří oči. „Tohle se mi nestalo od – od chvíle, kdy jsem se naučil, jak se to dělá.“
„Třeba je to tím, že ti není dobře.“ Dívám se, jak znovu pije, a pak ještě a ještě. Potom zavře oči a zkusí to znovu, s úplně stejným výsledkem jako předtím. „Můžu to zkusit?“
„Na to zapomeň. Nevíš jak,“ odpoví tónem, který se snažím nebrat si osobně, protože vím, že za něj může spíš jeho zklamání ze sebe samého než ze mě.
„Já vím, že nevím jak, ale myslela jsem, že bys mě to moh naučit a pak –“
Než ale stačím větu dokončit, Damen vyskočí z postele a začne přecházet sem a tam. „Je to celý proces, Ever. Trvalo mi léta, než jsem se naučil, jak se tam dostat. Prostě nemůžeš přeskočit rovnou na konec knížky, aniž by sis přečetla prostředek.“ Zavrtí hlavou a opře se o můj psací stůl, celý strnulý a napjatý, uhýbá přede mnou pohledem.
„A kdy sis ty naposled přečet knížku, aniž bys předem znal její začátek, prostředek a konec?“ usměju se.
Podívá se na mě, rysy obličeje mu na okamžik ztvrdnou, pak si povzdechne, přistoupí ke mně a vezme mě za ruku. „Chceš to zkusit?“ zeptá se.
Kývnu.
Prohlédne si mě od hlavy k patě, zjevně na pochybách, jestli to bude fungovat, ale ze všeho nejvíc mi chce udělat radost. „No dobře. Pohodlně se posaď, ale nohy si nedávej křížem. Tím se přeruší tok chi.“
„Chi?“
„To je módní slovo pro energii. Ledaže by ses chtěla posadit do pozice lotosového květu, ta je naprosto v pohodě.“
Odkopnu pantofle, přitisknu chodidla ke koberci a navzdory svému vzrušení se snažím sedět co nejpohodlněji a být uvolněná.
„Obvykle to vyžaduje dlouhou řadu meditací, ale protože jde o čas a vzhledem k tomu, že jsi už dost pokročilá, přejdeme rovnou k věci, souhlasíš?“
Přikývnu, celá nedočkavá, abychom už začali.
„Chci, abys zavřela oči a představila si, jak se před tebou vznáší tetelící se závoj měkkého zlatého světla,“ řekne a proplete si se mnou prsty.
Udělám, jak mi řekl, a vybavím si přesnou kopii světelného závěsu, který mě tam už jednou dostal, toho, který mi Damen zavěsil do cesty, aby mě zachránil před Drinou. A je tak krásný, tak skvělý a tak září, až mi srdce překypuje radostí. Natáhnu k němu ruku, těším se, až se ponořím do oslnivé sprchy třpytivého světla, toužím se vrátit na to kouzelné místo. Avšak sotva se ho dotknu prsty a chystám se do něj vnořit, smrskne se mi před očima a jsem zpátky ve svém pokoji.
„To snad není pravda! Byla jsem tak blízko!“ obrátím se k Damenovi. „Vždyť byl přímo přede mnou! Viděls ho?“
„Dostala ses pozoruhodně blízko,“ odvětí. Dívá se na mě něžně, jeho úsměv je však nucený.
„Co kdybych to zkusila znovu? A že bychom to tentokrát provedli společně?“ navrhnu a moje naděje se rozplyne ve chvíli, kdy Damen zavrtí hlavou a odvrátí se.
„Ever, my se snažili společně,“ zamumlá, otře si čelo a odvrátí zrak. „Bojím se, že podle všeho nejsem nejlepší učitel.“
„To je absurdní! Jsi skvělej učitel, jenom máš špatnej den, nic víc.“ Ale když se na něj podívám, je mi jasné, že se nenechal uchlácholit. Změním tedy taktiku a všechnu vinu vezmu na sebe. „Je to moje chyba. To já nejsem dobrá studentka. Jsem líná a flákám se a většinu času trávím tím, že se tě snažím rozptylovat, abychom se mohli mazlit,“ stisknu mu ruku. „Ale s tím už jsem skončila. A hodlám to začít brát opravdu vážně. Jenom mi dej ještě jednu šanci a uvidíš.“
Podívá se na mě, zjevně pochybuje, že se to podaří, ale nechce mě zklamat, a tak mě vezme za ruku a oba to zkusíme znovu, oba si se zavřenýma očima představujeme tu nádhernou světelnou bránu. A zrovna když začne nabývat tvar, vejde vstupními dveřmi Sabine a začne stoupat po schodech. Tak nás to překvapí, že se nemotorně vrhneme každý na jinou stranu pokoje.
„Damene, já si říkala, že to auto ve vjezdu bude vaše.“ Shodí ze sebe sako a několika kroky přejde ode dveří k mému stolu. Ještě na ní ulpívá nadupaná energie její kanceláře. Potřese Damenovi rukou. Pak se zaměří na láhev v jeho ruce. „Tak to vy jste Ever způsobil tu závislost.“ Přimhouřenýma očima přejíždí z Damena na mě a zase zpátky, rty našpulené, jako by tím pádem měla pohromadě veškeré důkazy.
Mrknu na Damena a cítím v krku, jak se mě zmocňuje panika, jsem zvědavá, jak jí to vysvětlí. On to jen se smíchem přejde: „Přiznávám se! Většině lidí to nechutná, jenže Ever má podle všeho pro tohle pití z nějakého důvodu slabost.“ Potom se usměje. Úsměv to má být zjevně přesvědčivý, pokud ne rovnou okouzlující, a podle mě na něj sedí obojí.
Sabine ho ale dál probodává očima, evidentně ji nepřesvědčil. „Zdá se, že nic jiného už ji nezajímá. Kupuju tašky a tašky jídla, jenže ona odmítá jíst.“
„To není pravda!“ ohradím se, otrávená, že už s tím zase začíná, zvlášť před Damenem. Když si ale všimnu skvrny od frapé na její blůze, moje naštvání přejde v zuřivost. „Jaks k tomu přišla?“ ukážu na flek, jako by to byl cejch, znamení hanby, vím, že jí musím stůj co stůj zabránit, aby se vrátila k původnímu tématu.
Sklopí zrak ke své blůzce, zamyšleně si místo promne prsty, pak pohodí hlavou a pokrčí rameny: „Do někoho jsem vrazila.“ Podle toho, jak lhostejně, ledabyle a nezaujatě zní její odpověď, je mi jasné, že na ni srážka s Munozem zjevně ani zdaleka neudělala takový dojem jako na něj.
„Takže, platí ještě pořád domluva na sobotní večeři?“ zeptá se.
Ztěžka polknu a telepaticky se snažím přimět Damena, aby jenom přikývl, usmál se a odpověděl kladně, i když netuší, o čem Sabine vlastně mluví, protože jsem mu to předtím opomněla říct.
„Zarezervovala jsem stůl na osmou.“
Se zadrženým dechem sleduju, jak Damen s úsměvem kývá, přesně jak jsem ho o to požádala. Dokonce zajde ještě dál a poznamená: „To bych si rozhodně nenechal ujít.“
Potřese Sabine rukou a vyjdeme spolu ze dveří. Jeho prsty, propletené s mými, mi vysílají báječné vibrace do celého těla. „Promiň mi tu večeři,“ řeknu a vzhlédnu k němu. „Nejspíš jsem doufala, že se jí nahrne spousta práce a celé to pustí z hlavy.“
Damen mi dá pusu na tvář a vklouzne do auta. „Má o tebe starost. Chce se ujistit, že jsem pro tebe dost dobrý a upřímný a že se ti nechystám ublížit. Věř mi, tímhle jsme si už taky kolikrát prošli. A i když jsem párkrát měl možná namále, nepamatuju si, že bych někdy v takovém testu neobstál,“ zazubí se.
„Jo, jasně, ten přísnej puritánskej otec,“ kývnu chápavě a mám za to, že ten dokonale vystihuje přehnaně přísný rodičovský typ.
„To by ses divila,“ zasměje se Damen. „Bohatej majitel pozemků byl mnohem větší hlídač. A přesto se mi podařilo k tobě proklouznout.“
„Někdy mi třeba ukážeš svoji minulost,“ poznamenám. „Víš, jak jsi žil předtím, než jsme se potkali. O tvém domově, o rodičích, jak se stalo, že jsi…“ odmlčím se, když zahlédnu v jeho očích záblesk bolesti a poznám, že se mu o tom pořád ještě nechce mluvit. Vždycky se uzavře do sebe a odmítne se o cokoliv podělit, což ve mně vzbuzuje o to větší zvědavost.
„Na ničem z toho nezáleží,“ zabručí, pustí mi ruku a začne si rovnat zrcátka, jen aby se mi nemusel podívat do očí. „Teď je důležitá jenom současnost.“
„Jasně, ale Damene –“ spustím a chci mu vysvětlit, že netoužím jenom po ukojení své zvědavosti, ale že mi jde o blízkost a pouto mezi námi, když si přeju, aby mi svěřil ta dávná tajemství. Pak se na něj znovu podívám a je mi jasné, že bude lepší nenaléhat. Kromě toho je možná na čase, abych mu poskytla trochu víc důvěry.
„Myslela jsem…“ soukám ze sebe a hraju si s lemem svojí košile.
Podívá se na mě, ruku na řadicí páce, připravený dát tam zpátečku.
„Co takhle kdybys zařídil tu rezervaci?“ dodám a zadržím dech, když se do mě vpije svýma krásnýma černýma očima.
„Jseš si jistá?“
Kývnu. Vím, že jsem. Čekali jsme na tuhle chvíli stovky let, tak proč to dál odkládat? „Víc než jistá,“ podívám se mu do očí.
Usměje se a tvář se mu poprvé za celý den rozjasní. A mně se strašně uleví, že ho zase vidím takového jako vždycky. Vždyť se choval tak divně – ve škole byl odtažitý, nedokázal způsobit, aby se objevila brána, necítil se dobře – to všechno se ani trochu nepodobalo Damenovi, jak ho znám. Vždycky je hrozně silný, sexy, krásný a neporazitelný – slabé chvíle a špatné dny se ho netýkají. Když jsem ho viděla tak zranitelného, otřáslo to mnou víc, než jsem ochotná přiznat.
„Považuj to za hotovou věc,“ řekne, a než odsviští, naplní mi náruč zhmotněnými červenými tulipány.