První, co uvidím, když rozrazím dveře, je Damen. Pořád ještě leží na futonu a je pohublý a bledý, jako když jsem ho opustila.
Druhé, co uvidím, je Rayne. Krčí se u něj a drží mu na obličeji mokrý obklad. Když mě spatří, vykulí oči, natáhne před sebe ruku a vykřikne: „Ever, ne! Už se nepřibližuj ani o krok! Jestli chceš Damena zachránit, zůstaň stát na místě – nesmíš přerušit kruh!“
Podívám se na zem, je na ní dokonalý kruh, vysypaný nějakým zrnitým práškem, který vypadá jako sůl. Oni dva jsou uvnitř, já jsem vně. Zvednu pohled k Rayne, nechápu, o co jí jde, co tím asi sleduje, že se tam krčí u Damena a mě odhání pryč. Tady, mimo Zemi léta, vypadá ještě podivněji s tou svou bledou tváří ducha, drobnými rysy a ohromnýma, jako uhel černýma očima.
Pak se ale zaměřím na Damena, a když vidím, jak zápolí a bojuje o každý dech, vím, že se k němu musím dostat, bez ohledu na to, co Rayne říká. Je to moje chyba, že Damen vypadá tak, jak vypadá. Opustila jsem ho. Odešla jsem od něj. Byla jsem hloupá, sobecká a naivní. Myslela jsem si, že se všechno spraví jenom na základě mého přání a že Ava tu zůstane a postará se o zbytek.
Udělám krok vpřed a noha mi dopadne na zem těsně před vymezenou hranicí, když vtom se mi za zády objeví Roman a zařve: „Co tady, krucinál, dělá ona?“ Zděšeně zírá na Rayne, která se za hranicí ještě pořád sklání nad Damenem.
„Nevěř mu!“ řekne Rayne varovně. „Celou dobu věděl, že jsem tady.“
„Nic takovýho jsem nevěděl! Nikdy jsem tě neviděl!“ zakroutí hlavou. „Odpusť, zlato, ale katolický školačky nejsou moje gusto. Já má radši trochu divočejší ženský, jako je tady Ever.“ Natáhne ruku a přejede mi prsty po zádech. Na kůži mě zamrazí, až mám chuť něco udělat – ale neudělám. Jenom se zhluboka nadechnu a snažím se zůstat klidná. Soustředím se na jeho druhou ruku – na tu, ve které drží protijed – klíč k Damenově záchraně.
Protože to je koneckonců to jediné, na čem záleží – všechno ostatní počká.
Vytrhnu mu lahvičku a odšroubuju uzávěr. Už už se chystám prorazit Raynein ochranný kruh, když mi Roman položí dlaň na ruku. „Ne tak rychle,“ zarazí mě.
Strnu, koukám z jednoho na druhého, načež se ozve Rayne: „Nedělej to, Ever! Ať ti řekne cokoliv, neposlouchej ho. Poslouchej jenom mě. Sotva jsi odešla, Ava vylila protijed a utekla s elixírem, naštěstí jsem se sem ale dostala dřív než on,“ ukáže na Romana, oči má jako zlostné tečky té nejčernější tmy. „Potřebuje, abys prolomila kruh, a on ho mohl překročit, protože bez tebe se k Damenovi nedostane. Do kruhu má přístup jenom ten, kdo si to zaslouží a kdo má dobré úmysly. Ale jestli do něj teď vkročíš, Roman půjde za tebou, takže jestli ti na Damenovi záleží, jestli ho opravdu chceš ochránit, budeš muset počkat, dokud se sem nedostane Romy.“
„Romy?“
Rayne přikývne. „Přinese protijed, bude hotový s příchodem noci, protože je třeba energie úplňku, aby mu nic nechybělo.“
„Jakej protijed?“ zavrtí Roman hlavou a zasměje se. „Protijed mám jenom já. Vždyť já jsem, sakra, vyrobil jed, tak co ona o tom může, kruci, vědět?“ Pak si všimne zmatku v mém obličeji a dodá: „Myslím, že opravdu nemáš na vybranou. Když poslechneš ji –“ ukáže prstem na Rayne, „Damen umře. Ale když poslechneš mě, neumře. To jsou celkem jednoduchý počty, nemyslíš?“
Podívám se na Rayne, ta kroutí hlavou a znovu mě varuje, abych ho neposlouchala, abych počkala na Romy a příchod noci, do kterého chybí ještě hodiny. Potom sklouznu pohledem na Damena. Leží, dýchá ještě obtížněji a tvář má jako křídu –
„A co když se mě snažíš doběhnout?“ obrátím se na Romana.
„Pak Damen umře.“
Ztěžka polknu a sklopím zrak k podlaze, nevím, co mám dělat. Mám věřit Romanovi, nesmrtelnému ničemovi, který navíc tohle všechno způsobil? Nebo Rayne, strašidelnému dvojčeti s nejasnými dvojsmyslnými řečmi a posláním, které mi nikdy nebylo jasné? Zavřu tedy oči a snažím se soustředit na svou intuici. Ta se málokdy mýlí, i když ji často ignoruju, k mému zklamání se ale neprojeví.
„Jestli se tě nesnažím doběhnout,“ ozve se znovu Roman, „pak bude žít. Takže opravdu nevidím jinou možnost –“
„Neposlouchej ho,“ skočí mu do řeči Rayne. „On tu není proto, aby ti pomoh. Od toho jsem tu já! Já jsem ti tehdy v Zemi léta poslala tu vizi, já jsem ti ukázala ingredience nezbytné k jeho záchraně. Nemělas přístup k ákášické kronice, protože už jsi byla rozhodnutá. Snažily jsme se ti ukázat cestu, snažily jsme se ti pomoct a zabránit ti v odchodu, ale ty jsi to nechtěla slyšet, a teď –“
„Myslela jsem, že nevíte, o co mi jde,“ přimhouřím oči. „Myslela jsem, že ty a tvoje podivná sestřička nemáte přístup –“ zarazím se a šlehnu pohledem po Romanovi, vím, že musím pečlivě vážit slova. „Myslela jsem, že určité věci nevidíte.“
Rayne se na mě dotčeně podívá. „Nikdy jsme ti nelhaly, Ever. A nikdy jsme tě nesvedly na nesprávnou cestu. Určité věci nevidíme, to je pravda. Ale Romy je empatická a já jasnozřivá a společně dokážeme věci vycítit a máme vidění. Tak jsme tě poprvé objevily a od té doby se tě snažíme vést, s využitím informací, které vycítíme. Od chvíle, kdy nás Riley požádala, abychom se o tebe postaraly –“
„Riley?“ otevřu pusu a žaludek se mi svíjí nevolností. Co ta může mít s tímhle vším společného?
„Potkaly jsme ji v Zemi léta a provedly jsme ji tam. Dokonce jsme spolu chodily do školy, do soukromé internátní školy, kterou zhmotnila, proto mám na sobě tohle,“ ukáže na skládanou sukni a svetřík, což je uniforma, kterou se sestrou pořád nosí. A já si vzpomenu, jak Riley vždycky snila o tom, že bude chodit do internátní školy, aby jak říkala, měla ode mě pokoj. Takže to dává smysl, že si ji zhmotnila. „Když se pak rozhodla, že –“ odmlčí se a loupne okem po Romanovi, „přejde na druhý břeh, poprosila nás, abychom se o tebe postaraly, kdyby ses někdy ukázala.“
„Nevěřím ti,“ řeknu, třebaže nemám důvod jí nevěřit. „Riley by mi to řekla, byla by…“ potom si ale vzpomenu, jak jednou mluvila o nějakých lidech, kteří ji provedli Zemí léta, a napadne mě, jestli tím nemyslela dvojčata.
„Taky známe Damena – on – jednou nám pomoh – už je to dávno…“ Zahledí se na mě a já jsem na nejlepší cestě jí podlehnout, když vtom dodá: „Ale kdybys mohla počkat ještě pár hodin, než bude protijed hotový, pak přijde Romy a…“
Mrknu na Damena, jeho vychrtlé tělo, bledou, zpocenou kůži, propadlé oči, vidím, jak přerývaně dýchá a každý nádech a výdech je čím dál tím slabší – a je mi jasné, že nemám na vybranou.
A tak se obrátím k Rayne zády a oslovím Romana: „Dobrá, řekni mi, co mám dělat.“
2024 ©