Zajedu k Avě na příjezdovou cestu, auto zaparkuju jen tak halabala – zadní kola na betonu, přední na trávě –, a tak rychle se ženu ke vchodu do domu, že schody ani nevezmu na vědomí. Jakmile ale stojím přede dveřmi, zase rychle o krok ustoupím – je tu něco zvláštního, nepatřičného, divného, nedokážu to dost dobře popsat. Je tu tak nějak příliš ticho, moc velký klid. Dům vypadá úplně stejně, jako když jsem ho opustila – ozdobné květináče po obou stranách dveří, rohožka s nápisem Vítejte na svém místě –, ale všechno je tak nehybné, až z toho jde strach. Zvednu ruku, abych zaklepala, a sotva lehce ťuknu, dveře se přede mnou otevřou.
Projdu obývákem do kuchyně a volám Avu, přitom si všimnu, že každá věc je přesně tak, jak jsem ji tu zanechala – šálek na pultě, sušenky na talířku, všechno na svém obvyklém místě. Ale když nakouknu do kredence a vidím, že protijed a elixír jsou pryč, nevím, co si o tom mám myslet. Nevím, jestli to znamená, že můj plán vyšel a nakonec jich nebylo třeba, anebo jestli to bylo naopak a něco je v nepořádku.
Utíkám k fialovým dveřím na konci chodby, potřebuju zjistit, jestli tam Damen ještě pořád je, ale cestu mi zničehonic zastoupí Roman, stojí přímo přede dveřmi. „To je milý, Ever, že jsi zase zpátky,“ poznamená s úšklebkem. „I když já to Avě říkal. Znáš to rčení – nevstoupíš dvakrát do téže řeky!“
Zadívám se na jeho promyšleně pocuchané vlasy, které dokonale rámují vytetovaného Ourobora na jeho krku – a vím, že navzdory mým pokrokům, navzdory tomu, že jsem probudila celou školu, je Roman pořád ten, kdo z nás dvou má převahu.
„Kde je Damen?“ nespouštím oči z jeho tváře a útroby se mi svírají. „A cos udělal Avě?“
„Ale jdi,“ usměje se. „Nedělej si starosti. Damen je přesně tam, kde jsi ho nechala. I když nemůžu uvěřit, že jsi ho opustila, to musím říct. Podcenil jsem tě. To jsem netušil. Ale rozhodně by mě zajímalo, jak by se Damen cítil, kdyby to věděl. Vsadím se, že tě podcenil i on.“
Ztěžka polknu a vybavím si Damenova poslední slova: Tys mě opustila. Nepodcenil mě, on přesně věděl, kterou cestu jsem si zvolila.
„A pokud jde o Avu,“ usměje se Roman, „potěším tě sdělením, že jsem jí nic neudělal. Už bys mohla vědět, že mám oči jenom pro tebe,“ zabrouká a pohne se tak rychle, že ani nemrknu a je tváří jen pár centimetrů od mého obličeje. „Ava odešla z vlastní vůle. Dopřála nám soukromí. A teď už je to jenom otázka –“ zarazí se a koukne na hodinky, „no, vlastně vteřin, než to budeme moct mezi náma dvěma zpečetit. Chápej, po odečtení času, kdy bys cítila tu svou otravnou vinu, kdybychom na to skočili moc brzy – dřív než by odešel. Ne že bych se já cítil provinile, ale ty na mě děláš dojem toho typu holky, co se ráda považuje za dobrou a ryzí a čestnou a všechny ty nesmysly, což abych pravdu řek, je na můj vkus kapku sentimentální. Určitě ale najdeme způsob, jak se přes to všechno dostat.“
Přestanu vnímat, co říká, a plánuju si další krok. Snažím se odhadnout jeho slabou stránku, jeho kryptonit, jeho nejzranitelnější čakru. Protože blokuje dveře, kterými potřebuju projít, dveře vedoucí k Damenovi, nezbývá mi než projít přes něj. Musím ale postupovat opatrně. Jakmile udělám nějaký tah, musí být rychlý a nečekaný, rovnou na cíl. Jinak mě čeká bitva, kterou bych nemusela vyhrát.
Roman zvedne ruku a pohladí mě po tváři a já ho plesknu s takovou silou, až vzduch prořízne praskot kostí a před očima mi zůstanou malátně viset jeho zpřerážené prsty.
„Jau,“ usměje se, zatřepe rukou a prsty má okamžitě zahojené. Slastně si je protáhne. „Ty jseš divoška, co? Ale to mě vždycky jenom nažhaví, víš?“ Ucítím na tváři jeho chladný dech: „Proč se mnou pořád bojuješ, Ever? Proč mě odháníš, když jsem poslední, kdo ti zbyl?“
„Proč tohle všechno děláš?“ zeptám se a žaludek mi poskočí, když se mu zúží a potemní oči, až zcela pozbudou barvy a světla. „Co ti Damen udělal?“
Maličko zakloní hlavu, aby na mě líp viděl. „To je prostý, kotě.“ Hlas se mu najednou změní, anglický přízvuk je pryč a Roman mluví tónem, jaký jsem u něj nikdy neslyšela. „Zabil Drinu. A proto zabiju já jeho. Tak to bude spravedlivé. Případ se uzavře.“
Jakmile to vysloví, rozsvítí se mi. Najednou přesně vím, jak ho sejmout a dostat se za dveře. Protože zatím bylo jasné kdo a jak, a teď se k tomu přidalo ještě proč. Nepostižitelný motiv, který mi celou dobu chyběl. Najednou mě od Damena dělí jediný pořádný úder na Romanovu pupeční, nebo jak se jí někdy říká, sakrální čakru – sídlo žárlivosti, závisti a iracionální touhy vlastnit.
Jedna pořádná rána, a Roman bude minulostí.
Jenže než ho sejmu, je třeba vyjasnit ještě jedno: „Damen Drinu nezabil. Zabila jsem ji já,“ sdělím mu.
„To byl hezkej pokus,“ zasměje se. „Tristní, trochu sentimentální, jak už jsem říkal, ale obávám se, že to nezabere. Takhle Damena nezachráníš.“
„Ale proč ne? Jestli ti tolik záleží na spravedlnosti, oko za oko a tak dál – pak bys měl vědět, že jsem to udělala já,“ pronesu s novou naléhavostí a silou. „To já jsem tu mrchu zabila.“ Sleduju, že Roman zaváhal, jenom maličko, ale dost na to, abych si toho všimla. „Věčně se motala kolem, byla Damenem totálně posedlá. Tos přece musel vědět, ne? Že je na něj naprosto fixovaná?“
Roman se zachvěje. Nepopře ani nevyvrátí moje slova, ale to zachvění mi stačí, abych pokračovala dál, vím, že jsem zasáhla jeho slabé místo. „Chtěla mě odklidit z cesty, aby měla Damena jenom pro sebe, a po dlouhejch měsících, kdy jsem se snažila ji přehlížet a doufala, že zmizí, byla tak pitomá, že se objevila u mě doma a pokusila se mi postavit. No, a když se odmítla stáhnout a místo toho po mně vyjela – zabila jsem ji,“ odvyprávím příběh s mnohem větším klidem, než jaký jsem tehdy cítila, pečlivě se vyhýbám zmínce o svých vlastních chybách, bezradnosti a strachu. „Bylo to děsně snadný,“ potřesu s úsměvem hlavou, jako bych si tu chvíli znovu přehrávala v hlavě. „Vážně. Měls ji vidět. V jednu chvíli stála přede mnou, s těma svejma planoucíma vlasama, bílou pletí a vůbec a v příštím okamžiku – byla pryč! Damen se, mimochodem, ukázal, až když bylo po všem. Takže jak vidíš, jestli je někdo vinen, jsem to já, ne on.“
Hledím mu upřeně do očí a s pěstmi připravenými k úderu přistoupím těsně k němu: „Tak co tomu říkáš? Ještě pořád chceš se mnou chodit? Nebo bys mě radši zabil? Ať tak, nebo tak, pochopím to.“ Položím mu ruku na prsa a prudce ho narazím na dveře. Myslím na to, jak snadné by bylo posunout ruku jen o pár centimetrů níž, pořádně uhodit a mít to všechno z krku.
„Ty?“ vydechne Roman, a zní to spíš jako otázka, trýzeň svědomí, než jako obvinění, jak to původně mělo vyznít. „Ty, a ne Damen?“
Kývnu, tělo napjaté v bojovém postoji, nic mi nezabrání, abych se do té místnosti dostala. Zvednu pěst, když vtom Roman řekne: „Ještě není pozdě! Pořád ho můžeme zachránit!“
Ztuhnu, pěst mi zamrzne na půl cesty, nejsem si jistá, jestli se mě nesnaží doběhnout.
„To jsem nevěděl – byl jsem si jistej, že to udělal on – dal mi všechno – dal mi život – tenhle život! A byl jsem přesvědčenej, že –“ vysouká ze sebe zdeptaně a zakroutí hlavou.
Potom proklouzne kolem mě a rozběhne se chodbou: „Běž se na něj podívat – já přinesu protijed!“
2024 ©