48. kapitola

V příštím okamžiku sedím na svojí posteli, s pusou dokořán v němém výkřiku, kterému nebylo dáno zaznít. Podruhé v jednom roce jsem ztratila rodinu, zůstala mi jen ozvěna Rileyiných slov:
~~~
Musíš najít Damena – než bude pozdě!
~~~
Vystřelím z postele a pádím do své zašívárny, rovnou k ledničce. Ukáže se, že elixír i protijed jsou pryč. Nevím jistě, jestli to znamená, že jsem se vrátila v čase jako jediná, zatímco všichni ostatní zůstali stejní, nebo jestli navazuju přesně tam, kde jsem skončila – kdy byl Damen v nebezpečí a já utekla.
Řítím se dolů po schodech tak rychle, že se mi pod nohama jeví jen jako šmouha, netuším, co je za den ani kolik je hodin, vím jenom, že musím dorazit k Avě, než bude pozdě.
Ale zrovna když skočím na odpočívadlo, ozve se Sabine: „Ever? Jsi to ty?“
Ztuhnu a Sabine vyjde zpoza rohu, na sobě flekatou zástěru a v rukou plný talíř bochánků.
„Výborně,“ usměje se. „Právě jsem vyzkoušela recept tvojí mámy – víš, jak vždycky pekla ty bochánky? Chtěla bych, abys jeden ochutnala a řekla mi, jak ti chutnají.“
Úplně zkoprním, nejsem schopná vůbec ničeho, jenom mrkám očima. Přinutím se k trpělivosti, které mi moc nezbývá. „Určitě jsou moc dobrý. Poslyš, Sabine, já –“ vysoukám ze sebe.
Sabine mě ale nenechá domluvit. Nakloní hlavu ke straně a zeptá se: „To neochutnáš ani jeden?“
Pochopím, že jí nejde jenom o to, aby mě viděla jíst. Taky chce uznání – uznání ode mě. Klade si otázku, jestli je schopná se o mě postarat, přemýšlí, jestli nějak nemůže za moje problémy s chováním, myslí si, že kdyby zvládla některé věci líp, žádné trable bych neměla. Zkrátka moje úžasná, úspěšná, velevýkonná teta, která neprohrála jediný případ – chce moje uznání.
„Aspoň jeden,“ nevzdává se. „Přece tě nechci otrávit!“ Setkáme se očima a já si nemůžu pomoct, ale napadne mě, jestli svá slova zvolila náhodně, nebo jestli to nemá být nějaký vzkaz, který mě má popohnat ke spěchu. Je ale jasné, že nejdřív musím vyřešit tohle. „Vím, že nejspíš nejsou zdaleka tak dobré jako máminy, protože ty její byly jednoznačně nejlepší, ale je to její recept – a z nějakého důvodu jsem se ráno probudila s nepřekonatelným nutkáním je upéct. A tak jsem myslela –“
Dokázala by pronést kompletní zahajovací řeč ve snaze mě přesvědčit, a tak ke kopečku bochánků vztáhnu ruku. Sahám po tom nejmenším, říkám si, že ho jenom zhltnu a poběžím. Pak ale v jeho středu uvidím vyškrábané nezaměnitelné písmeno E – a najednou vím.
Je to moje znamení.
Znamení, na které jsem celou dobu čekala.
Zrovna když už jsem se vzdala naděje, navázala se mnou Riley spojení. Označila ten nejmenší bochánek na talíři mým začátečním písmenem, přesně jako to dělávala.
Najdu si ten největší, a když na něm uvidím vyškrábané R, vím s jistotou, že je to od ní. Tajný vzkaz, znamení, které mi slíbila těsně předtím, než mě navždy opustila.
Nechci ale být jako nějaký blázen, který se utápí v sebeklamu a nachází tajné významy v míse pečiva, a tak se zeptám Sabine: „Tohle –“ ukážu na svůj bochánek s iniciálou vyškrábanou uprostřed, „tos tam udělala ty?“
Podívá se nechápavě nejprve na mě, pak na bochánek a nakonec zavrtí hlavou: „Poslyš, Ever, jestli to nechceš ochutnat, pak rozhodně nemusíš, já jenom myslela –“
Ale než stačí větu dokončit, už mám bochánek v puse, žvýkám a se zavřenýma očima si vychutnávám jeho lahodnou chuť. Rázem mě prostoupí pocit domova. Toho úžasného místa, kam mi bylo dopřáno se znovu podívat, i když jen nakrátko. A konečně mi dojde, že domov není vázaný jen na jedno jediné místo, ale že je všude, kde si ho vytvoříte.
Sabine mě sleduje s úzkostným výrazem, čeká, jestli její dílo schválím. „Už jsem je jednou zkusila, ale z nějakého důvodu nedopadly ani vzdáleně tak dobře jako ty máminy,“ pokrčí rameny a plaše se po mně podívá, napjatě očekává můj verdikt. „Vždycky vtipkovala, že používá nějakou tajnou ingredienci, a mně teď napadá, jestli to nebyla pravda.“
Ztěžka polknu, otřu si drobečky ze rtů a usměju se: „Měla tajnou ingredienci.“ Sabine se zatváří zklamaně, pochopí mou narážku tak, že bochánky nejsou dobré. „Tou tajnou ingrediencí byla láska,“ prozradím jí. „A tys jí do nich musela dát spoustu, protože jsou vyloženě skvělý.“
„Vážně?“ rozzáří se jí oči.
„Vážně,“ obejmu ji, ale jenom krátce. „Dneska je pátek, že jo?“
Sabine se zamračí. „Ano, je pátek. Proč? Není ti nic?“
Já ale jenom zavrtím hlavou a vyběhnu ze dveří, protože mám ještě míň času, než jsem myslela.