47. kapitola

„Ever, už jsi? Je potřeba brzy vyjet! Nechceme chytit provoz!“
„Už jdu!“ zavolám, i když nejdu. Dál stojím na místě, zaseknutá uprostřed svého pokoje, a zírám na zmačkaný kus papíru, který jsem našla v přední kapse džínsů. Je popsaný mojí rukou, ale netuším, kde se tam vzal, natož co má znamenat. Stojí na něm:
~~~
Nevracej se pro mikinu!
Nevěř Drině!
Za žádnou cenu se nevracej pro mikinu!
Damen ♥
~~~
Přečtu si to pětkrát, ale pořád jsem stejně zmatená, jako když jsem to četla poprvé. O jakou mikinu jde? A proč se pro ni nemám vracet? Nemluvě o tom, že neznám žádnou Drinu. A kdo je, kruci, ten Damen, a proč je u jeho jména srdíčko?
Proč jsem si něco takového psala? Kdy jsem si to napsala? A co by to asi tak mohlo znamenat?
Táta zavolá znovu, na schodech zaduní jeho blížící se kroky, a tak papírek odhodím. Doletí na prádelník, odkud spadne na zem. Nezbývá mi než to vyřešit, až se vrátíme.
~~~
Víkend mi nakonec udělal dobře. Oddechla jsem si od školy i od kamarádů (a taky od svého kluka). Moc často se nestává, abychom jako rodina strávili čas takhle spolu, a prospělo mi to. Cítím se teď o moc líp a jsem rozhodnutá, že jakmile se vrátíme zpátky do civilizace, někam, kde bude signál, pošlu Brandonovi textovku. Posledně jsme se rozešli v divné náladě a nechci, aby to tak mezi námi zůstalo. Ať už se se mnou dělo cokoliv, jsem přesvědčená, že je to pryč.
Popadnu bágl a hodím si ho přes rameno, připravená k odjezdu. Pak se ale ještě naposledy rozhlídnu po tábořišti a nemůžu se zbavit dojmu, že jsem něco zapomněla. Batoh mám sbalený a všechno se zdá být v pohodě, přesto se nehýbu z místa. Máma mě pořád znovu volá jménem, až to nakonec vzdá a pošle pro mě Riley.
„Hej,“ houkne sestra a zatahá mě za rukáv. „Pojď, čekáme na tebe.“
„Hned,“ protáhnu. „Jenom musím –“
„Co musíš?“ zašklebí se Riley. „Musíš ještě hodinku dvě zírat do doutnajících uhlíků? Vážně, Ever, o co ti jde?“
Pokrčím rameny, pohrávám si se zapínáním na svém náramku a netuším, o co mi jde. Nemůžu ale ze sebe setřást pocit, že je něco špatně. Nebo možná ne přímo špatně, ale spíš, že něco chybí nebo se to nestalo. Jako bych měla dělat něco, co nedělám. A nemůžu přijít na to, co to je.
„Vážně, máma říká, že sebou máš hodit. Táta má strach, že bude provoz, dokonce i Sasanka se těší, až dorazíš, aby si mohla vystrčit hlavu z okýnka a nechat si vlát uši ve větru. A já bych se ráda dostala domů dřív, než v televizi skončí všechno, na co se dá koukat. Tak co abysme šly?“
Já ale nejdu, neudělám vůbec nic a Riley si povzdechne: „Zapomnělas něco? O to jde?“ Bedlivě si mě prohlídne a otočí se přes rameno k rodičům.
„Možná,“ zakroutím hlavou. „Nejsem si jistá.“
„Máš bágl?“
Kývnu.
„Máš mobil?“
Poklepu si na batoh.
„Máš mozek?“
Zasměju se, vím, že se chovám divně a směšně a totálně ujetě, ale po uplynulých pár dnech by se dalo říct, že už jsem si na to celkem zvykla.
„Máš svoji nebesky modrou mikinu z tábora roztleskávaček u jezera Pinecone?“ usměje se Riley.
„To je ono!“ vykřiknu a srdce se mi rozbuší jako splašené. „Nechala jsem ji u jezera! Řekni našim, že jsem hned zpátky!“
Ale sotva vyrazím, Riley mě popadne za rukáv a přitáhne mě zpátky. „Klídek,“ zasměje se. „Táta ji našel a hodil ji na zadní sedadlo. Vážně. Tak můžem jít?“
Naposledy se rozhlídnu po tábořišti a jdu za Riley k autu. Usadím se na zadním sedadle, táta vyjede na silnici a můj mobil tlumeně zabzučí. Sotva ho stačím vyhrabat a přečíst si zprávu, Riley už mi kouká přes rameno. Tedy snaží se koukat. Prudce se od ní odvrátím a Sasanka se zavrtí, pohledem nám dává najevo, že se jí to vůbec nelíbí. Riley se mi ale stejně pořád zkouší podívat na displej. A tak protočím panenky a jako vždycky zakňourám: „Mami!“
Máma automaticky obrátí stránku v časopise, a aniž odtrhne oči od textu, řekne: „Nechte toho, vy dvě.“
„Vždyť ses na nás ani nepodívala!“ bráním se. „Já nic nedělala. To Riley mi nedá pokoj.“
„To proto, že tě miluje,“ vloží se do toho táta a podívá se mi přes zpětné zrcátko do očí. „Tolik tě miluje, že musí být pořád u tebe – prostě se tě nemůže nabažit!“
Riley si okamžitě odsedne až na opačnou stranu sedadla, namáčkne se na dveře a zaječí: „To zrovna!“ Pak začne široce máchat nohama ze strany na stranu, čímž znovu rozhodí nebohou Sasanku. Přitom se teatrálně otřásá, jako by už pouhé pomyšlení na něco takového bylo pro ni nesnesitelné. Táta zachytí v zrcátku můj pohled a oba se dáme do smíchu.
Otevřu si telefon a přečtu si zprávu od Brandona: Promiň. Moje chyba. Brnkni večer. Okamžitě mu odpovím smajlíkem a doufám, že se tím překleneme přes to, co se mezi námi stalo, a že v sobě vybudím dost emocí, abych mu napsala něco víc.
Opřu si hlavu o okýnko a už už zavírám oči, když se ke mně Riley otočí a řekne: „Nemůžeš se vrátit, Ever. Nemůžeš změnit minulost. Ta prostě je.“ Nechápavě na ni vytřeštím oči, netuším, o čem mluví. Ale než se stačím zeptat, potřese hlavou a pokračuje: „Tohle je náš osud. Ne tvůj. Zamyslela ses někdy nad tím, že ti třeba bylo dáno, abys přežila? Že to třeba nebyl jenom Damen, kdo tě zachránil?“
Zírám na ni a s pusou dokořán se snažím najít v jejích slovech nějaký smysl. Rozhlídnu se po autě, jestli ji slyšeli i naši, a vidím, že všechno jako by zamrzlo. Táta má ruce na volantu a upřeně se dívá přímo před sebe nemrkajícíma očima, stránka mámina časopisu stojí neobrácená ve vzduchu a Sasančin ocas se zastavil uprostřed máchnutí. Vykouknu z okýnka a vidím, že ptáci stojí v letu a kolem nás jsou nehybná auta. Znovu se podívám na Riley, která na mě upírá oči, a když se ke mně nakloní, dojde mi, že jediné my dvě se pohybujeme.
„Musíš zpátky,“ řekne sebevědomým, pevným hlasem. „Musíš najít Damena – než bude pozdě.“
„Pozdě na co?“ vykřiknu a přisunu se k ní blíž, abych jí líp rozuměla. „A kdo je sakra Damen? Proč říkáš to jméno? Co to vůbec znamená –“
Ale než stačím doříct, Riley už obrací oči v sloup a odstrkuje mě od sebe, jako by se nic z toho nestalo.
„Ježkovy zraky, nemůžeš beze mě bejt?“ zakroutí hlavou. „Vážně, Ever. Ber ohled na můj osobní prostor. Protože i když on tvrdí něco jinýho,“ ukáže na tátu, „mě ty vůbec nezajímáš.“
Protočí panenky a odvrátí se, začne si zpívat se svým iPodem, skřehotá písničku Kelly Clarksonové chraplavým, kolísavým hlasem, s originálem to nemá nic společného. Nevnímá mámu, která ji s úsměvem pleskne přes koleno, nevnímá ani tátu, který se na mě dívá do zpětného zrcátka. Naše úsměvy se setkají přesně v tentýž okamžik, podělíme se o žert jen pro nás dva.
Ještě pořád se usmíváme, když nám do cesty vjede ohromný náklaďák se dřevem, narazí z boku do našeho auta a celý svět potemní.