Nedovedla jsem si představit, že bych někdy mohla být vděčná za svůj náhlý prudký růst a čerstvě napumpované bicepsy, ale díky nově nabyté velikosti a síle (nemluvě o Damenově vychrtlosti) mi stačí pár kroků, abych Damena prakticky přenesla od auta až k Aviným předním dveřím, ani pak ho však nepřestávám podpírat. Zaklepu na dveře a jsem připravená je případně i vyrazit. Naštěstí Ava otevře a mávne rukou, abychom šli dovnitř, za což jsem opravdu ráda.
I s Damenem, který klopýtá vedle mě, si to namířím rovnou do chodby a zastavím se u indigově natřených dveří. Jenže Ava váhá, nechce se jí je otevřít.
„Pokud je ta vaše místnost tak posvátná a čistá, jak říkáte, nemyslíte, že to Damenovi může jenom pomoct? Nemyslíte, že potřebuje veškerou pozitivní energii, jakou jen může dostat?“ vyhrknu. Ava totiž řeší problém, jestli si dovnitř vpustit „kontaminovanou“ energii nemocného a umírajícího člověka. Je to tak absurdní, že to nemá obdoby.
Dochází mi trpělivost a probodnu ji očima. Když to konečně vzdá, protlačím se rázně kolem ní, usadím Damena na futon v rohu a přikryju ho přehozem, který je zrovna po ruce.
„Nápoj mám v kufru, spolu s protijedem,“ hodím Avě klíčky. „Ještě dva dny nebude nápoj k ničemu, ale dneska v noci by se Damenovi mělo udělat líp, až vyjde úplněk a protijed bude hotovej. Nápoj mu můžete dát pak, aby se mu vrátila síla. I když ho patrně stejně nebude potřebovat, protože se všechno přetočí zpátky. I tak ale – jenom pro jistotu –“ kývnu hlavou a přeju si, abych byla aspoň z poloviny tak sebejistá, jak mluvím.
„Víš jistě, že to zafunguje?“ zeptá se Ava, zatímco vytahuju z báglu svou úplně poslední láhev elixíru.
„Musí,“ zadívám se na Damena, který je hrozně bledý a slabý, a taky hrozně – starý. Přesto je to pořád Damen. Stopy jeho úchvatné krásy jsou ještě znát, zrychlený běh roků, který způsobil, že mu zešedivěly vlasy, kůže zprůsvitněla a kolem očí se objevily vějířky vrásek, ji příliš neponičil. „Je to naše jediná naděje,“ dodám a mávnu rukou, aby už šla pryč. Jakmile za ní zaklapnou dveře, kleknu si k Damenovi, odhrnu mu vlasy z obličeje a jemně se ho snažím přimět, aby pil.
Zpočátku se brání, trhá hlavou ze strany na stranu a pusu má pevně zavřenou. Když mu ale dojde, že se nevzdám, podvolí se. Jakmile mu tekutina proteče hrdlem, kůže se mu prohřeje a vrátí se mu barva. Vyprázdní láhev a zadívá se na mě s takovou láskou a odevzdaností, až jsem bez sebe radostí, že se vrátil zpátky.
„Chyběls mi,“ zamumlám, snažím se zaplašit slzy a srdce mi přetéká touhou, sotva mu přitisknu rty na tvář. Vzmáhají se ve mně všechny zadržované emoce, které jsem se celou tu dobu snažila potlačovat, a kypí přes okraj. Nepřestávám ho líbat. „Budeš v pořádku,“ ujistím ho. „Brzy budeš zase ve své kůži.“
Můj náhlý příval štěstí však splaskne jako prasklý balon, když Damenovi najednou potemní pohled.
„Ty jsi mě opustila,“ zašeptá.
Zavrtím hlavou, chci, aby věděl, že to není pravda. Já ho nikdy neopustila – to on opustil mě –, ale nebyla to jeho vina a já mu odpouštím. Odpouštím mu všechno, co udělal – nebo řekl –, i když už je pozdě – i když už na tom nezáleží –
Nakonec ovšem řeknu jenom: „Ne, neopustila. Byls nemocnej. Vážně nemocnej. Naštěstí už je to pryč a brzy ti bude líp. Musíš mi ale slíbit, že vypiješ protijed, až –“ Až ti ho Ava dá – ta slova nedokážu vyslovit, nechci je vyslovit, nechci, aby věděl, že tohle je naše poslední společná chvíle – naše definitivní sbohem.
„Stačí, abys věděl, že budeš v pořádku. Ale dávej si pozor na Romana. Není tvůj kamarád. Je to ničema. Snaží se tě zabít. Proto musíš zase nabrat sílu, abys ho moh sejmout.“
Políbím ho na čelo, na tvář, nedokážu přestat, dokud mu polibky nepokryju celý obličej. Na křivce jeho rtů cítím vlastní slané slzy, přitom ho vdechuju do sebe, doufám, že si vtisknu jeho vůni, jeho chuť, dotek jeho kůže, chci si tu vzpomínku s sebou nést, ať se hnu kamkoliv.
Řeknu mu, že ho miluju – lehnu si k němu a obejmu ho, přitisknu si ho k sobě celým tělem – zůstanu tak u něj dlouhé hodiny, ležím u něj, zatímco spí – zavřu oči a soustředěně se snažím promísit svou energii s jeho, doufám, že ho uzdravím svojí láskou, svojí podstatou, samotným svým bytím, snažím se do něj vtisknout aspoň kousíček ze sebe – a po tom všem – jakmile se zvednu – to řekne znovu.
Obvinění vycházející z jeho snící mysli, určené výhradně mně.
„Ty jsi mě opustila.“
Teprve když jsem se s ním definitivně rozloučila a zavřela za sebou dveře, uvědomila jsem si, že nemluví o minulosti.
Je to proroctví naší budoucnosti.
2024 ©