Vyjdu ze třídy a tak trochu počítám s tím, že narazím na Romana, jak na mě čeká s tím svým vyzývavým leskem v očích. Ale nečeká. A sotva dojdu do jídelny, dozvím se proč.
Má představení. Diriguje všechny kolem sebe, režíruje všechno, co řeknou nebo udělají – jako kapelník, loutkář, principál velkolepého cirkusu. Vtom ucítím lehké zašimrání vzadu v hlavě, jako by mi tam začínala nabývat tvaru nějaká vize – a najednou ho uvidím.
Damena.
Láska veškerých mých životů se potácí k jídelnímu stolu, vrávorá, je neupravený a vypadá na smrt vyčerpaně. Není pochyb, že jeho stav děsivě pokročil. Nezbývá nám moc času.
Stacia se otočí a protáhne obličej. „Nu-lo!“ zasyčí. Dojde mi, že urážka tentokrát není určená mně, a strnu.
Je určená Damenovi.
Neuplyne ani pár minut a ke Stacii se přidá celá škola. Veškerý posměch, který si dřív šetřili výhradně pro mě, teď míří proti němu.
I Miles a Haven připojili svoje hlasy k chóru. Přispěchám k Damenovi a vyděsí mě, jak upocenou a chladnou má kůži, tváře pod vysoko posazenými lícními kostmi má vpadlé a jeho hluboké tmavé oči, ve kterých se dřív zračil takový příslib a vřelost, jsou vodnaté a zarudlé a stěží je dokáže zaostřit. Rty má strašlivě suché a rozpraskané, přesto však cítím nepopiratelnou touhu políbit ho na ně. Bez ohledu na to, jak vypadá a jak moc se změnil, pořád je to Damen. Můj Damen. Mladý nebo starý, zdravý nebo nemocný, na tom nesejde. Je jediný, na kom mi kdy doopravdy záleželo – jediný, koho jsem kdy milovala –, a nic z toho, co udělá Roman nebo kdokoliv jiný, to nemůže změnit.
„Damene,“ zašeptám a hlas se mi zlomí a oči zalijí slzami. Uzavřu se před posměšným hulákáním, které nás obklopuje, a soustředím se jenom na Damena. Mám na sebe vztek, že jsem se k němu na tak dlouho obrátila zády, až to došlo takhle daleko. On by určitě nikdy nedopustil, aby se něco takového stalo mně.
Otočí se ke mně a snaží se zaostřit oči. Už už mi připadá, že jsem v nich zachytila záblesk poznání – ale zmizí tak rychle, jako bych si to spíš vymyslela.
„Pojď, vypadneme odsud,“ vezmu ho za rukáv a chci ho přitáhnout k sobě. „Pojďme za školu, co říkáš?“ usměju se a doufám, že mu tím připomenu náš obvyklý páteční rituál. Zrovna se dostaneme k bráně, když se v ní objeví Roman.
„Proč se s ním obtěžuješ?“ zeptá se s rukama založenýma na prsou a hlavou nakloněnou ke straně, takže je vidět, jak se mu na krku objevuje a zase mizí vytetovaný Ouroboros.
Sevřu Damenovi paži a přimhouřím oči, odhodlaná za každou cenu se přes Romana dostat.
„Vážně, Ever,“ potřese hlavou a podívá se z Damena na mě. „Proč s ním ztrácet čas? Je starej, vetchej a sešlej, a – promiň, že to říkám – jak to tak vypadá, už moc dlouho si na světě nepobude. Přece nechceš plýtvat sladkým nektarem svýho mládí na takovýho dinosaura?“
Podívá se na mě, modré oči mu planou a s úšklebkem na rtech stočí zrak k jídelnímu stolu, kde se posměšný řev právě dostal do ještě vyšších obrátek.
A najednou je mi to jasné.
Konečně jsem uslyšela myšlenku, která se ke mně celou dobu dobývala, pronikala škvírami a snažila se upoutat moji pozornost. Sice si nejsem jistá, jestli mám pravdu, a je mi jasné, že pokud se pletu, nezbude mi než se zahanbeně zdekovat, přesto se zadívám na dav spolužáků, kloužu očima od Milese k Haven, pak ke Stacii, k Honor a Craigovi, do posledního si je prohlédnu, jak všichni křičí, aby se neřeklo, přidávají se k ostatním, dělají a říkají to, co dělají a říkají všichni ostatní, nikdo se nad tím nepozastaví, jedinkrát se nezeptá proč.
Pak se zhluboka nadechnu, zavřu oči, soustředím na ně veškerou svou energii a zakřičím:
~~~
„VZBUĎTE SE!“
~~~
Hanbou se pak neodvažuju oči otevřít, protože veškerý posměch se v tu ránu přeorientoval z Damena na mě. Nemůžu se tím ale nechat odradit, vím, že je Roman nějak hromadně zhypnotizoval, uvedl je do bezmyšlenkovitého transu, takže všichni dělají, co se po nich chce.
„Prosím tě, Ever. Zachraň se, dokud můžeš,“ zasměje se Roman. „Jestli si nedáš pokoj, nepomůžu ti ani já.“
Ale já ho neposlouchám – nemůžu. Musím najít způsob, jak ho zastavit – jak zastavit je! Musím přijít na to, jak je probudit, přimět je, aby se z toho probrali – jako lusknutím prsty.
Lup!
To je ono! Lusknu prsty a –
Zhluboka se nadechnu, zavřu oči a ze všech sil zaječím:
~~~
„PROBERTE SE Z TOHO!“
~~~
Jenže spolužáci jen propadnou ještě většímu běsnění, jejich výsměch poskočí o další stupeň výš a na hlavu se mi snese kanonáda plechovek od limonád.
Roman si povzdechne: „Ever, vážně. Já na tom trvám. Musíš hned přestat šílet! Jsi blázen, jestli si myslíš, že to zafunguje! Co budeš dělat dál? Fackovat je?“
Stojím tam, zadýchaně lapám po dechu, navzdory Romanovým řečem vím, že se nepletu. Určitě je očaroval, uvedl je do transu a zmocnil se jejich myslí –
A pak si vzpomenu na starý dokument, který jsem kdysi viděla v televizi. Hypnotizér v něm probudil pacienta ne fackováním nebo luskáním prsty, ale když napočítal do tří a tleskl.
Sleduju, jak spolužáci lezou na stůl a stoupají si na lavičky, aby se jim do mě líp strefovalo nesnědeným jídlem. Je mi jasné, že mám poslední šanci. Jestli to tentokrát nezabere – no – tak nevím, co budu dělat.
Takže zavřu oči a zakřičím:
~~~
„PROBUĎTE SE!“
~~~
Pak napočítám od tří do jedné a dvakrát tlesknu.
A pak –
A pak – nic.
Celá škola ztichne, jak se pomalu probírají.
Protírají si oči, mrkají, zívají a protahují se, jako by se probudili z hodně dlouhé dřímoty. Zmateně se rozhlížejí kolem sebe, nechápou, proč stojí na stole s lidmi, které svého času považovali za exoty.
Jako první se vzpamatuje Craig. Když zjistí, že je tak blízko Milese, až se téměř dotýkají rameny, vystřelí na druhý konec stolu. Posílí si sebejistotu ve společnosti jiných svalovců, ke svému mužství se opětovně přihlásí ranou pěstí do něčího ramene.
Haven vrhne naprosto znechucený pohled na svoje mrkvové tyčinky a já se neubráním úsměvu. Naše velká, veselá rodina už zase praktikuje své obvyklé rituály – nadávají si, koulí očima a vzájemně se kritizují ve jménu svých starých partiček, všichni se navrátili do světa, kde dosud vládne nepřátelství a pohrdání.
Škola je opět v normálu.
Otočím se zpátky k bráně připravená srazit Romana k zemi, ten už je ale pryč. A tak pevně podepřu Damena a vedu ho přes parkoviště ke svému autu. Miles a Haven, mí dva nejlepší kamarádi, po kterých se mi tak stýskalo a které už nikdy neuvidím, jdou s námi.
„Chci vám říct, že vás mám moc ráda, jasný?“ podívám se z jednoho na druhého, vím, že z toho budou mít zamotanou hlavu, ale musí to ven.
Vyděšeně se na sebe podívají, ani jeden nechápe, co se to stalo s holkou, kterou kdysi pasovali na Psí čumák.
„Ehm, jasně…“ zakroutí hlavou Haven.
Usměju se a přivinu je k sobě, pevně je zmáčknu a Milesovi zašeptám: „Ať už budeš dělat cokoliv, nepřestávej hrát a zpívat, přinese ti to –“ zarazím se, nejsem si jistá, jestli bych mu měla říkat, že jsem právě zahlédla záblesk rozzářených světel na Broadwayi. Nechci, aby se věčným upínáním se k budoucnosti oloupil o cestu, kterou má před sebou, a tak řeknu: „Přinese ti to velký štěstí.“
Než na to stačí zareagovat, obrátím se k Haven. Musím to zvládnout rychle, abych dostala Damena včas k Avě, ale chci jí nějak důrazně říct, aby se měla radši, aby se přestala rozmělňovat v ostatních, a že se má držet Joshe, protože on za to stojí. „Jsi úžasná,“ ujistím ji. „Můžeš toho druhejm spoustu dát – kéž bys jenom dokázala vidět, jak jasně tvoje hvězda ve skutečnosti září.“
„Ehm, jdi ty!“ vyprostí se se smíchem z mého objetí. „Nepřeskočilo ti?“ Podezíravě se podívá ze mě na Damena. „A co je s ním? Proč se tak hrbí?“
Zavrtím hlavou a nasednu do auta, už nemůžu dál marnit čas. Vycouvám z parkovacího místa a ještě vykouknu z okýnka: „Hele, nevíte, kde bydlí Roman?“
2024 ©