Se všemi ingrediencemi pohromadě – tedy se všemi kromě pramenité vody, extra panenského olivového oleje, dlouhých, bílých a tenkých voskovic (které Lina už neměla, což je s podivem, když se vezme, že to byla v podstatě nejnormálnější věc, kterou jsem po ní chtěla), pomerančové kůry a fotky Damena, kterou bych ani nečekala, že by mohla mít – se vrátíme k mému autu.
Zrovna odemykám dveře, když Ava řekne: „Myslím, že půjdu domů pěšky, bydlím vlastně za rohem.“
„Určitě?“
Ava rozpaží, jako by objímala noc. „Je tak krásně, že si to chci užít.“
„Tak krásně jako v Zemi léta?“ zeptám se a uvažuju, co v ní asi vyvolalo takový náhlý nával radosti. V Linině zadní místnosti se přece chovala tak vážně.
Zakloní hlavu, až jí zasvítí bílé hrdlo, a zasměje se. „Neboj. Nemám v úmyslu vyčlenit se ze společnosti a odstěhovat se tam napořád. Ale je prima mít tam přístup, když potřebuju trochu změnu,“ ujistí mě.
„Jenom si dávejte pozor, abyste tam nepobývala moc často,“ řeknu jí, čímž opakuju varování, jaké dal před časem Damen mně. „Země léta je návyková,“ dodám. Ava si obejme ramena a zatváří se neurčitě, je mi jasné, že jsem jen plýtvala slovy. Vrátí se tam co nejdřív a bude tam, jak často to jen půjde.
„Máš tedy všechno, co potřebuješ?“
Přikývnu a opřu se o dveře auta. „A zbytek seženu cestou domů.“
„Víš jistě, že jsi připravená?“ podívá se na mě a ve tváři už zase má vážný výraz. „Takhle odejít? Opustit Damena?“
Ztěžka polknu, nechci na to myslet. Radši se něčím zaměstnám, soustředím se na jednu věc po druhé, dokud nebude zítra a nenastane čas loučení.
„Protože jakmile se něco stane, nemůže se to odestát.“
„To, jak se ukazuje, neplatí,“ namítnu opatrně. Ava stojí s hlavou nakloněnou ke straně a vítr jí fouká kaštanové vlasy do tváře. Pak si volné prameny chytí a uhladí si je zpátky za ucho.
„Ale vezmi si, k čemu se vracíš – uvědom si, že budeš zase normální. Nebudeš mít přístup k takovému vědění, budeš úplně nevědomá – jseš si jistá, že se k tomu všemu chceš vrátit?“
S očima sklopenýma k zemi kopnu špičkou boty do kamínku. „Podívejte, nebudu vám lhát. Tohle všechno se děje mnohem rychlejc, než jsem čekala. Doufala jsem, že – že budu mít víc času – dotáhnout věci do konce. Nakonec ale – jo, myslím, že jsem připravená.“ Odmlčím se, přehraju si v hlavě, co jsem právě řekla, a je mi jasné, že moje slova tak docela nevyjádřila, co jsem měla na mysli. „Totiž, já vím, že jsem připravená. Rozhodně jsem. Protože vrátit všechno na svoje místo, aby to zase bylo, jak má – no – to mi připadá správný, víte?“
Hlas mi na konci bezděky stoupl, takže zamýšlené tvrzení vyznělo spíš jako otázka. A tak zavrtím hlavou: „Měla jsem na mysli, že je to absolutně, rozhodně, na sto procent správný.“ Pak ještě dodám: „Vždyť proč bych jinak získala přístup ke kronice?“
Ava se na mě dívá a neuhýbá očima.
„Navíc, dovedete si představit, jak se těším, až zase budu se svojí rodinou?“
Ava ke mně vztáhne ruce, přivine si mě pevně k hrudi a zašeptá: „Moc ti to přeju. Opravdu. I když se mi po tobě bude stýskat, jsem poctěná, žes mi svěřila dokončení své práce.“
„Vůbec nevím, jak vám poděkovat,“ zamumlám a hrdlo mám sevřené.
Ava mě pohladí po vlasech: „Už jsi mi poděkovala. To mi věř.“
Odtáhnu se od ní a rozhlédnu se kolem sebe, vnímám tu nádhernou noc v kouzelném přímořském městě a připadá mi k neuvěření, že to všechno hodlám zahodit. Otočit se zády k Sabine, Milesovi, Haven, Avě – Damenovi – k těm všem – ke všemu – jako by to nikdy neexistovalo.
„Není ti nic?“ zeptá se Ava jemným, mírným hlasem, když uvidí můj výraz.
Zavrtím hlavou, odkašlu si a ukážu k fialové taštičce u jejích nohou, na které je zlatě vyvedený název obchodu OKULTISMUS & MYSTIKA. „Určitě víte jistě, jak zacházet s těmi bylinkami? Musíte je uložit do tmy a chladu a teprve poslední den, třetí den, je rozdrtit a přidat do toho – červeného nápoje.“
„Neboj,“ zasměje se Ava. „Co není tady,“ vezme tašku a přitiskne si ji na prsa, „to mám tady,“ ukáže si ke spánku.
Kývnu a snažím se zaplašit slzy, protože tohle je jenom první z dlouhé řady rozloučení. „Stavím se u vás zítra a hodím vám zbytek,“ řeknu. „Jenom pro případ, že byste to nakonec potřebovala, i když o tom pochybuju.“ Pak vklouznu do auta, nastartuju a jedu pryč. Odjíždím Pobřežní cestou a ani nezamávám na rozloučenou, jedinkrát se neohlédnu. Vím, že mi teď nezbývá než hledět do budoucnosti a soustředit se jen a jen na ni.
~~~
Poté co jsem se cestou domů stavila v obchodě pro zbývající věci, odvleču tašky nahoru do svého pokoje a vysypu jejich obsah na psací stůl. Snažím se mezi kupou silic, bylin a svíček rychle najít krystaly, protože s těmi je nejvíc práce. Všechny je třeba jednotlivě naprogramovat podle typů, než se vloží do vyšívaného hedvábného váčku a dají ven, aby do sebe mohly nasát co nejvíc měsíční energie. Mezitím si zhmotním moždíř a tlukadlo (na které jsem v obchodě zapomněla, ale protože jsou to jenom nástroje, a ne samotné ingredience, mám za to, že by to nemělo vadit), abych mohla rozdrtit některé z bylin na prášek a dát je vařit do kádinek (taky zhmotněných), než k nim přimíchám všechny ostatní kovy, minerály a barevné prášky, které Lina nasypala do skleněných lahviček a pečlivě označila. Všechno je třeba provést v sedmi přesných krocích. Začínají zvoněním na křišťálovou misku, speciálně vyladěnou tak, aby rezonovala se sedmou čakrou, čímž se postará o inspiraci, vnímání za hranicí prostoru a času a o celou spoustu dalších věcí, které souvisejí s božstvím. Podívám se na hromadu ingrediencí před sebou a neubráním se záchvěvu vzrušení při pomyšlení, že po řadě mých neslavných začátků se konečně všechno začíná skládat dohromady.
Řečeno hodně mírně, obávala jsem se, jestli všechny tyhle věci opravdu seženu na jednom místě. Byl to tak podivný a různorodý seznam, že jsem si ani nebyla jistá, jestli některé jeho položky vůbec existují, tudíž jsem si tak trochu připadla předem odsouzená k nezdaru. Ava mě ale ujistila, že Lina je výborně zásobená a taky se jí dá věřit. O tom druhém zatím nejsem tak docela přesvědčená, jenže jsem se neměla kam jinam obrátit.
Musím ale přiznat, že mě dost znervózňovalo, jak po mně Lina pokukovala a dívala se úkosem, zatímco vybírala všechny ty prášky a byliny. A když pak vzala do ruky můj náčrtek a zeptala se: „O co přesně se to snažíš? To má být nějaká alchymie?“, nabyla jsem přesvědčení, že jsem udělala kolosální chybu.
Ava na mě mrkla a už už se chystala do věci vložit, já ale zavrtěla hlavou a přinutila se ke smíchu: „No, jestli myslíte alchymii v pravým slova smyslu, jako je ovládání přírody, odvracení chaosu a prodlužování života na blíže neurčenou dobu –“ což je definice, kterou jsem si nedávno zapamatovala, když jsem si ten termín vyhledala, „tak ne. Obávám se, že moje záměry maj hodně daleko k něčemu tak vznešenýmu. Jenom se trochu pokouším o bílou magii. Doufám, že se mi podaří kouzlo, díky kterýmu udělám závěrečný zkoušky, seženu tanečníka na maturitní ples a třeba si taky vyléčím alergii. Na jaře vždycky dostanu strašnou rýmu, a nechci mít na fotkách z maturiťáku červenej a usmrkanej nos, víte?“
Zjevně ji to vůbec nepřesvědčilo, obzvlášť ta část o alergii, a tak jsem dodala: „Proto potřebuju ten růženín, protože ten přináší lásku, jak určitě víte, jo a taky tyrkys –“ ukázala jsem na její přívěsek. „Ten je přece známý pro svou léčivou moc a…“ Sice jsem byla připravená odrecitovat jí celý seznam, který jsem se dozvěděla sotva před hodinou, ale rozhodla jsem se toho nechat a jen jsem pokrčila rameny.
Rozbalím krystaly, s velkou péčí vezmu každý zvlášť do dlaně, sevřu kolem něj prsty a představím si, jak jím prostupuje zářivé bílé světlo a proniká rovnu do jeho nitra. Provádím tak první veledůležitý krok „očištění a purifikace“, což jak jsem se dočetla na internetu, je teprve první fáze programování kamenů. Ve, druhé je musím (nahlas!) požádat, aby nasály mocnou energii měsíce, a mohly mi tak poskytnout službu, pro kterou je příroda určila.
„Tyrkysi,“ zašeptám a mrknu ke dveřím, abych se ujistila, že jsou pořádně zavřené. Dovedu si představit, jaký by to byl trapas, kdyby dovnitř vpadla Sabine a přistihla mě, jak něco broukám hromádce kamenů. „Žádám té, abys vyhojil, očistil a pomohl vyvážit čakry, jak to s tebou příroda měla v úmyslu.“ Potom se zhluboka nadechnu a prodchnu kámen energií svých záměrů, než ho vsunu do váčku a sáhnu po dalším. Nemůžu se zbavit pocitu, že jsem směšná a praštěná, zároveň ale vím, že mi nezbývá než pokračovat.
Přejdu k leštěným růženínům, vezmu jeden po druhém, prodchnu je bílým světlem a čtyřikrát zopakuju: „Kéž přineseš bezpodmínečnou lásku a věčný mír.“ Každý pak upustím do červeného hedvábného váčku a dívám se, jak se usazují kolem tyrkysu, vzápětí sáhnu po křížovém kameni – překrásném kameni, o kterém se říká, že je stvořený z vílích slz – a požádám ho, aby přinesl dávnou moudrost, štěstí a pomohl propojit dimenze. Jako poslední přijde řada na velký zoisit. Vezmu ho do obou dlaní, očistím ho bílým světlem, zavřu oči a zašeptám: „Kéž přeměníš všechnu negativní energii na pozitivní, kéž napomůžeš spojení s mystickými sférami a kéž –“
„Ever? Můžu dál?“
Bleskově se otočím ke dveřím, od Sabine mě dělí pouhé čtyři centimetry dřeva. Podívám se na kupu bylin, silic, svíček a prášků na stole před sebou, i na kámen ve své dlani, se kterým rozmlouvám.
„A prosím, pomáhej při uzdravování, v nemoci a všechno to ostatní, co děláš!“ zašeptám a strkám ho do váčku skoro dřív, než stačím slova doříct.
Jenže on se tam ne a ne vejít.
„Ever?“
Znovu na kámen zatlačím a snažím se ho do váčku nacpat, ale otvor je tak malý a kámen tak velký, že se to nemůže podařit, aniž by popraskaly stehy.
Sabine znovu zaťuká, ozvou se tři rázná klepnutí, kterými dává najevo, že ví, že tu jsem, ví, že provádím nějaké nekalosti, a její trpělivost se chýlí ke konci. Nemám čas s ní klábosit, ale nezbývá mi než zavolat: „Jo-ó, vteřinu!“ Narvu kámen do váčku, vyběhnu na balkon a šoupnu ho na stolek, odkud je nejlépe vidět měsíc. Pak zaběhnu zase dovnitř a zmocní se mě totální zoufalství, když Sabine znovu zaťuká a já si uvědomím, v jakém stavu je můj pokoj. Je mi jasné, jak se asi bude jevit jejím očím, přitom nemám čas s tím něco udělat.
„Ever? Jsi v pořádku?“ zavolá a v jejím hlase jsou znát zlost i obavy.
„Jo – já jenom –“ popadnu okraj trička a přetáhnu si ho přes hlavu, pak se otočím zády ke dveřím a řeknu: „Eh, už můžeš dál – já se jenom –“ a ve chvíli, kdy vstoupí, si tričko stáhnu zpátky. Předstírám náhlý záchvat stydlivosti, jako bych nesnesla, aby mě viděla svlečenou, i když mi to doteď nikdy nevadilo. „Já – já se jenom převlíkala,“ zadrmolím a sleduju, jak si mě Sabine zamračeně prohlíží a čichá, jestli ve vzduchu neucítí pach trávy, alkoholu, hřebíčkových cigaret, nebo proti čemu ji ještě varovala nejnovější kniha o výchově puberťáků.
„Máš na sobě něco –“ ukáže na předek mého trička. „Něco – červenýho – co – ehm – patrně nepůjde vyprat.“
Nesouhlasně se ušklíbne, zatímco já si prohlížím velikou červenou šmouhu na tričku a hned poznám červený prášek, který potřebuju do elixíru. Pytlíček se musel protrhnout, protože mám práškem posypaný celý stůl i podlahu pod ním.
Bezva. A to se stane, když se snažím předstírat, že jsem se převlíkla do čistýho trička! pomyslím si. Sabine dojde k posteli, posadí se na kraj a s mobilem v ruce si přehodí nohu přes nohu. Stačí mi jediný pohled na mlhavou, červeně šedavou záři její aury a je mi jasné, že znepokojený výraz v její tváři nemá ani tak co dělat s mým zdánlivým nedostatkem čistého oblečení jako spíš se mnou samotnou – s mým podivným chováním, rostoucím tajnůstkářstvím a stravovacími návyky, což všechno podle ní vedlo k něčemu mnohem nebezpečnějšímu.
Usilovně se soustředím na to, jak bych jí všechny tyhle věci mohla vysvětlit, takže když se zeptá: „Tys byla dneska za školou, Ever?“, úplně mě to zaskočí.
Ztuhnu, vidím, jak zírá na můj stůl pokrytý změtí bylin, svíček, silic, minerálů a nejrůznějších dalších podivností, jaké není zvyklá vídat – nebo aspoň ne takhle pohromadě. Připadá jí, že všechny mají nějaký účel – jako by jejich uspořádání bylo mnohem míň náhodné, než se zdá.
„Ehm, jo. Bolela mě hlava. Ale není to nic vážnýho.“ Dřepnu si na židli u stolu a začnu se na ní otáčet sem a tam, doufám, že tím odvedu její pozornost od stolu.
Sabine přesune zrak ke mně a chystá se něco říct, ale já ji předběhnu: „Teda, teď už je to v pohodě, už to pominulo. Ale věř mi, že to vážný bylo. Zas jsem dostala tu svoji migrénu. Vždyť víš, jak mě to někdy chytne.“
Připadám si jako ta nejhorší neteř na světě – nevděčná lhářka – neupřímná kecalka. Sabine netuší, jaké má štěstí, že se mě už brzy zbaví.
„Možná je to tím, že málo jíš,“ povzdechne si, skopne si boty z nohou a zadívá se na mě. „A přitom rosteš jako z vody. Vždyť jsi zase vyšší, než jsi byla ještě před pár dny!“
Podívám se na svoje kotníky a s hrůzou zjišťuju, že mi nově zhmotněné džínsy povylezly od rána o tři centimetry.
„Proč jsi nezašla na ošetřovnu, když ti nebylo dobře? Vždyť víš, že není dovolené takhle utíkat.“
Zírám na ni a mám sto chutí jí říct, aby to pustila z hlavy, aby se tím už ani vteřinu netrápila a zbytečně neztrácela čas, protože brzy ode mě bude mít pokoj. Sice se mi po ní bude stýskat, ale není pochyb, že se její život zlepší. Zaslouží si něco lepšího než tohle. Zaslouží si něco lepšího než mě. A je příjemné vědět, že už zanedlouho bude mít zase klid.
„Ošetřovatelka je trochu šarlatánka,“ namítnu. „Každýmu nacpe aspirin a víš dobře, že ten mi nikdy nezabere. Potřebovala jsem jenom jít domů a na chvíli si lehnout. To jediný vždycky pomůže. A tak jsem prostě – odešla.“
Sabine se ke mně nakloní blíž. „A šla jsi domů?“ zeptá se. Jakmile se naše očí setkají, vím, že je to výzva. Je to zkouška.
„Ne.“ povzdechnu si, sklopím oči ke koberci a kapituluju. „Jela jsem do kaňonu a prostě…“
Sabine mě sleduje, vyčkává.
„A prostě jsem se na chvíli ztratila.“ Zhluboka se nadechnu a ztěžka polknu, vím, že víc se k pravdě přiblížit nemůžu.
„Ever, je to všechno kvůli Damenovi?“
Sotva se jí podívám do očí, neudržím se a prostě se rozbrečím.
„Ach, božínku,“ vydechne Sabine a roztáhne náruč. Vyskočím ze židle a doklopýtám k ní. Ještě pořád jsem si nezvykla na svoje dlouhé klátivé končetiny, a tak jsem neohrabaná a nemotorná a div ji nesrazím na podlahu.
„Promiň,“ omluvím se. „Já –“ nedokážu dokončit větu. Přemůže mě nový příval slz a znovu se rozvzlykám.
Sabine mě hladí po vlasech a mumlá: „Já vím, jak moc ti schází. Vím, jak těžké to musí být.“
Ale jakmile to vysloví, odtáhnu se od ní. Cítím se provinile, že se chovám, jako by šlo jenom o Damena, když ve skutečnosti o něj jde jenom částečně. Taky se mi stýská po kamarádech – v Laguně i v Oregonu. A stýská se mi po životě – po tom, který jsem si vytvořila tady, i po tom, do kterého se hodlám vrátit. Je jisté, že jim bude líp beze mě, všem včetně Damena, ale tím to pro mě není o nic jednodušší.
Jenže jiná volba není. Musí to tak být.
Když se nad tím zamyslím takhle, je to přece jen snazší. Z neznámého důvodu jsem totiž dostala úžasnou příležitost, jaká se naskytne jedinkrát za život.
A teď je načase vrátit se domů.
Jenom lituju, že nemám víc času na rozloučení.
Při tom pomyšlení se mi z očí vyhrnou další slzy, a Sabine mě přivine k sobě ještě těsněji, šeptá mi povzbudivá slůvka a já se jí pevně držím, v jejím objetí se cítím jako v pelíšku, kde je bezpečí – a teplo – a jistota – a je to tak v pořádku.
Jako by všechno mělo dobře dopadnout.
A tak se přitulím ještě blíž. S tváří schovanou v jamce mezi jejím ramenem a krkem maličko pohnu rty a neslyšně jí zašeptám slova na rozloučenou
2024 ©