Zaspím, ale podaří se mi vypadnout z domu tak, abych dorazila k Milesovi ještě včas. Nejspíš je to tím, že už se nevypravuju tak dlouho, když tu není Riley, která by mě rozptylovala. Šla mi na nervy, jak tak vysedávala na mém prádelníku navlečená do jednoho ze svých halloweenských kostýmů, bombardovala mě otázkami ohledně mých kluků a posmívala se mému oblečení, jenomže od chvíle, kdy jsem ji přesvědčila, aby se hnula dál a přešla most tam, kde na ni čekají rodiče a naše fenka Sasanka, jsem ztratila schopnost ji vidět.
Z čehož celkem jasně vyplývá, že měla pravdu. Dokážu vidět jenom duše, které zůstaly pozadu, ne ty, které přešly na druhý břeh.
Stáhne se mi hrdlo a začnou mě pálit oči, jako vždycky, když pomyslím na Riley, a napadá mě, jestli si kdy zvyknu na skutečnost, že je pryč. Navždycky a nenávratně pryč. Už bych toho ale o ztrátě blízkých lidí měla vědět dost, aby mi bylo jasné, že člověku nikdy nepřestanou chybět – jenom se naučí tak nějak žít s tou obrovskou zející dírou, která po nich zůstala.
Otřu si oči a zajedu na příjezdovou cestu k Milesovu domu, vzpomínám na to, jak mi Riley slíbila, že mi pošle znamení, něco, čím mi dá najevo, že je v pohodě. Nepřestávám se k jejímu slibu upínat, jsem neustále ve střehu a pozorně pátrám po nějaké známce její přítomnosti – ale zatím jsem nic neobjevila.
Miles už na mě čeká, otevře dveře auta, a než ho stačím pozdravit, zvedne ruku a zarazí mě: „Nemluv. Jenom se koukni na můj obličej a pověz mi, co vidíš. Čeho si všimneš jako prvního? A nelži.“
„Tvejch krásnejch hnědejch očí,“ řeknu, protože slyším myšlenky v jeho hlavě a už pokolikáté lituju, že nemůžu svoje kamarády naučit, jak si ochránit myšlenky, aby soukromé záležitosti zůstávaly skryté. Jenomže to by znamenalo vybrebtat moje tajemství ohledně čtení myšlenek, vidění aury a jasnovidného vnímání, a to nemůžu.
Miles zakroutí hlavou a nastoupí, přičemž rovnou sklopí stínítko se zrcátkem a začne si zkoumat bradu. „Jsi děsná lhářka! Hele, tady to je! Jako svítící červenej maják, kterej se nedá přehlídnout, tak se netvař, že ho nevidíš.“
Při couvání z příjezdové cesty na něj mrknu a všimnu si nežitu, který se opovážil vyrašit mu na obličeji, moji pozornost však upoutají hlavně jeho jasně růžové nehty. „Pěknej lak,“ zasměju se.
„To je kvůli představení,“ uculí se, pořád ještě zaujatý nežitem. „Já to nechápu! Jako bych se začínal totálně sypat, přitom všechno šlo skvěle. Zkoušky byly úžasný, znám svůj text a k tomu repliky všech ostatních… Myslel jsem, že jsem naprosto dokonale připravenej, a teď tohle!“ dloubne si do obličeje.
„To jsou jenom nervy,“ zkusím ho utěšit, zrovna když naskočí zelená.
„Přesně tak!“ přikývne. „Což jen potvrzuje můj amatérizmus. Protože profesionálové, opravdoví profesionálové, se nenervujou. Jenom se přepnou na tvůrčí vlnu a… tvořej. Třeba na to nejsem stavěnej, co myslíš?“ podívá se na mě, obličej napjatý obavami. „Třeba jsem tu hlavní roli dostal jenom šťastnou náhodou.“
Podívám se po něm a vybaví se mi, jak Drina tvrdila, že vstoupila režisérovi do hlavy a přiměla ho, aby si vybral Milese. Ale i kdyby to byla pravda, neznamená to, že to nemůže zvládnout, neznamená to, že nebyl nejlepší.
„To je absurdní,“ zavrtím hlavou. „Tisíce herců propadaj nervozitě, trpěj trémou a kdovíčím ještě. Vážně. Nevěřil bys některejm historkám, co mi Riley vždycky –“ zarazím se, oči vykulené, pusu dokořán, vím, že tuhle větu rozhodně nemůžu dokončit. Nemůžu vykládat historky, které mi nosila moje mrtvá sestra v době, kdy ji bavilo špehovat hollywoodskou smetánku. „No nic, stejně na sobě budeš mít tunovej lívanec líčidla, ne?“
Miles ke mně obrátí zrak. „Jo. Jasně. Ale co se tím podle tebe řeší? Představení je v pátek, což je, pro tvoji informaci, shodou okolností zejtra. Do tý doby tohle rozhodně nezmizí.“
„Možná ne,“ pokrčím rameny. „Ale mně šlo o to, jestli to nemůžeš zakrýt mejkapem.“
Miles obrátí oči v sloup a zachmuří se. „Hm, abych moh místo toho vystavovat na odiv tělově zbarvenej hrbol? Laskavě se na tu záležitost podívej. To se nezamaskuje. Vždyť má vlastní DNA! Vrhá stíny!“
Zajedu na školní parkoviště a zaberu si svoje obvyklé místo hned vedle nablýskaného Damenova BMW. Pak se znovu podívám na Milese a něco mě nutí, abych se dotkla jeho obličeje. Jako by něco nevysvětlitelně přitahovalo můj ukazováček k pupínku na jeho bradě.
„Co to děláš?“ vypískne, přikrčí se a uhne.
„Nic – jenom se nehýbej,“ zašeptám, aniž tuším, co nebo proč to vlastně provádím. Uvědomuju si jenom, že můj prst má nějaký konkrétní cíl.
„Ne – nesahej na něj!“ zaječí Miles, když se ho dotknu. „Bezva, to je fakt bezva. Teď nejspíš naroste do dvojnásobný velikosti.“ Zavrtí hlavou a vyleze z auta a já si nemůžu pomoct, ale cítím zklamání, že uher je pořád na svém místě.
Asi jsem doufala, že jsem získala nějakou abnormální léčebnou schopnost. Od chvíle, kdy mi Damen řekl – hned jak jsem se rozhodla přijmout svůj osud a začít pít nápoj nesmrtelnosti –, že u sebe můžu očekávat nějaké změny, cokoliv od superabnormálních jasnovidných schopností (na což jsem se netěšila) až po superabnormální fyzické schopnosti (což by se rozhodně mohlo hodit při těláku) nebo něco ještě úplně jiného (jako schopnost léčit druhé, což bych rozhodně brala, protože to by byla naprostá paráda), jsem ve střehu, kdy se stane něco výjimečného. Ale až doteď se mi jenom prodloužily nohy o nějaké tři centimetry, a z toho pro mě nevyplývá nic než potřeba pořídit si nové džínsy. A k tomu by patrně časem došlo tak jako tak.
Popadnu báglík, vystoupím z auta a rovnou políbím Damena, který mezitím obešel auto na moji stranu.
„Teda vážně. Jak dlouho tohle ještě může trvat?“
Odtáhneme se od sebe a oba se podíváme na Milese.
„Jo, mluvím s vámi,“ pohrozí nám prstem. „Všechno to líbání a cukrování, a taky neustálý špitání něžnejch nesmyslů, abych nezapomněl,“ zakroutí hlavou a přimhouří oči. „Doufal jsem, že touhle dobou už vás to přejde. Nevykládejte si to špatně, všichni jsme šťastný, že je Damen zpátky ve škole, že jste se zase dali dohromady a že spolu patrně budete spokojeně žít až do smrti. Ale vážně, nemyslíte si, že je na čase, abyste to třeba zkusili trochu mírnit? Protože některý z nás nejsou zdaleka tak šťastný jako vy. Některejm z nás se tak trochu nedostává lásky.“
„Zrovna tobě že by se nedostávalo lásky?“ zasměju se. Nic z toho, co právě řekl, se mě ani trochu nedotklo, vím totiž, že to daleko víc souvisí s jeho úzkostí před představením než s Damenem a se mnou. „Copak se stalo s Holtem?“
„S Holtem?“ zarazí se. „O Holtovi mi vůbec nemluv! Toho vynech, Ever!“ potřese hlavou, otočí se na patě a zamíří k Haven postávající u brány.
„Co je mu?“ zeptá se Damen, vezme mě za ruku a proplete si se mnou prsty. Dívá se na mě očima plnýma lásky, navzdory tomu, co se stalo včera.
„Zítra je premiéra,“ pokrčím rameny. „Takže šílí, má beďara na bradě a přirozeně se rozhod, že vinu za všechno svalí na nás,“ poznamenám a dívám se za Milesem, který se zavěsí do Haven a vede ji ke třídě.
„Nebudeme s nima mluvit,“ prohlásí Miles nahlas, otočí se přes rameno a zamračí se na nás. „Budeme stávkovat, dokud se nepřestanou chovat tak zaláskovaně nebo dokud mi nezmizí ten uher, podle toho, co se stane dřív.“ Žertuje ale jen napůl.
Haven po jeho boku se zasměje a poskočí si, Damen a já zamíříme na angličtinu. Těsně míjíme Stacii Millerovou. Sladce se na Damena usměje a pak se pokusí podrazit mi nohy.
Ale ve chvíli, kdy mi do cesty upustí kabelku v naději, že mi způsobí pěkně ponižující pád na nos, vidím, jak se taška zvedá, a cítím, jak dopadá – přímo jí na koleno. Přestože také cítím bolest, jsem ráda, že jsem to udělala.
„Aúú!“ zaskučí a koleno si promne. Vrhne na mě zlostný pohled, ačkoliv nemá žádný hmatatelný důkaz, že za to můžu.
Nevšímám si jí a sednu si na své místo. Už jsem se naučila, jak ji ignorovat. Od té doby, co mě nechala dočasně vyloučit za pití na půdě školy, dělám, co můžu, abych se jí nepletla do cesty. Jenomže někdy – někdy si zkrátka nemůžu pomoct.
„Tos neměla,“ zašeptá Damen, a jak se tak ke mně naklání, pokusí se o přísný výraz.
„Prosím tě. To ty po mně pořád chceš, abych si procvičovala zhmotňování,“ pokrčím rameny. „Lekce se podle všeho konečně začínají zúročovat.“
Podívá se na mě, zavrtí hlavou a poučí mě: „No, je to ještě horší, než jsem si myslel, protože abys věděla, to byla psychokinetika, cos provedla, ne zhmotňování. Vidíš, kolik se toho máš ještě naučit?“
„Psycho – co?“ zašklebím se, protože ten termín neznám. Zato provést to byla vážně zábava.
Vezme mě za ruku a v koutcích úst mu pohrává úsměv. „Napadlo mě…“ začne.
Mrknu na hodiny a vidím, že už je pět minut po deváté, a vím, že pan Robins právě vychází ze sborovny.
„Co plánuješ na pátek večer? Mohli bychom jít… na nějaký výjimečný místo, co říkáš?“ usměje se.
„Jako třeba do Země léta?“ podívám se na Damena. Oči mám jako talíře a pulz se mi zrychluje. Umírám touhou vrátit se do té kouzelné, tajemné krajiny. Do dimenze mezi dimenzemi, kde si můžu zhmotňovat oceány a slony a přemisťovat věci daleko větší než kabelky Prada použité jako střelivo – jenomže k tomu, abych se tam dostala, potřebuju Damena.
On se ale jenom zasměje a zavrtí hlavou: „Ne, do Země léta ne. I když slibuju, že se tam vrátíme. Měl jsem na mysli něco, já nevím, jako třeba Montage nebo Ritz, co myslíš?“ povytáhne obočí.
„Ale v pátek je Milesovo představení a já mu slíbila, že tam budem!“ namítnu, a sotva to vyslovím, dojde mi, že dokud jsem si myslela, že půjdeme do Země léta, klidně bych na Milesův debut v Hairsprayi i zapomněla. Ale když se ukázalo, že si chce Damen najmout pokoj v jednom z nejluxusnějších hotelů v okolí, paměť se mi nějak vrátila.
„No dobře, a co teda po představení?“ nabídne mi. Pak se na mě podívá a vidí, jak váhám, jak tisknu rty a hledám zdvořilý způsob jak odmítnout. „Nebo ne. To byl jenom takovej nápad,“ dodá rychle.
Zírám na něj, vím, že bych jeho nabídku měla přijmout, že chci přijmout. Slyším hlas, který mi křičí v hlavě: Řekni jo! Řekni jo! Slíbila sis, že poskočíš vpřed, bez ohlížení, a teď máš příležitost – tak jdi do toho a udělej to! PROSTĚ! ŘEKNI! ANO!
Jenomže ačkoliv jsem přesvědčená, že je čas hnout se dál, ačkoliv miluju Damena z celého srdce a chci udělat další krok, vypustím z pusy něco docela jiného.
„No, uvidíme,“ hlesnu, odvrátím zrak a zaostřím na dveře přesně ve chvíli, kdy vstoupí pan Robins.
2025 ©