28. kapitola

Na výtvarku jsem nešla. Vypadla jsem hned po obědě.
Ne, beru zpět. Ve skutečnosti jsem odešla uprostřed oběda. Pár vteřin po svém příšerném střetu s Romanem jsem sprintem vyběhla na parkoviště (pronásledovaná nekonečným sborovým provoláváním Mešuge!), kde jsem skočila do auta a odfrčela dlouho předtím, než mělo zvonit.
Potřebovala jsem se dostat pryč od Romana. Potřebovala jsem být někde daleko od jeho hrůzu nahánějícího tetování – temného obrázku Ourobora, který se objevoval a zase mizel, úplně stejně jako ten na Drinině zápěstí.
Tenhle nezaměnitelný symbol označuje Romana jako nesmrtelného ničemu – přesně, jak jsem si celou dobu myslela.
Damen mě sice před nimi nevaroval, sám ani nevěděl, že existují, dokud se Drina nezvrhla, přesto nechápu, že mi trvalo tak dlouho, než mi to došlo. Vždyť sice jí a pije, má viditelnou auru a jeho myšlenky jsou čitelné (tedy aspoň pro mě), ale jak si teď uvědomuju, celé to byla jen maska. Podobně je to s domy za hollywoodskými studii, pečlivě nakašírovanými tak, aby vypadaly jako něco, co nejsou. A přesně tak se zařídil Roman – schválně si vytvořil slupku bezstarostného, veselého mladíčka z Anglie s jasně zářící aurou a spokojenými, chlípnými myšlenkami, přičemž v jádru s ním nemá vůbec nic společného.
Skutečný Roman je temný.
A zkázonosný.
A zlý.
A ještě všechno další, co se skrývá pod pojmem špatný. Mnohem horší ale je, že se snaží zabít mého přítele, a já pořád nevím proč.
Právě motiv byl to, co se mi při krátké, ale znepokojivé návštěvě hlubších zákoutí jeho mysli nepodařilo zahlédnout.
Motiv přitom bude velice důležitý, protože pokud budu někdy nucena Romana zabít a jednou provždy se ho zbavit, musím udeřit na tu správnou čakru. Když jeho motiv neznám, znamená to, že bych nemusela uspět.
Měla bych útočit na první, tedy kořenovou čakru, jak se jí někdy říká, kde sídlí centrum zlosti, násilí a hamižnosti? Nebo snad na pupeční, případně na sakrální čakru, sídlo závisti a žárlivosti? Když netuším, co ho pohání, bylo by až příliš snadné udeřit na nesprávnou. Tím bych ho nejen nezabila, ale patrně taky pořádně rozzuřila. Navíc bych měla na vybranou ještě ze šesti dalších čaker, a v tom případě se obávám, že by mu to došlo.
Kromě toho, kdybych zabila Romana moc brzy, uškodila bych tím sama sobě – protože tajemství toho, co udělal Damenovi a všem ostatním ve škole, by si vzal s sebou. A takové riziko si nemůžu dovolit. Nehledě na to, že si v zabíjení lidí nelibuju. V minulosti jsem se poprala jedině tehdy, když mi nezbývalo než se rvát, nebo umřít. Jakmile mi došlo, co jsem udělala Drině, doufala jsem, že se něco takového stalo v mém životě poprvé a naposledy. Můj pocit viny neumenšuje ani skutečnost, že ona mě zabila v minulosti mnohokrát a že se přiznala k zabití celé mojí rodiny – včetně psa. Zkrátka vědomí, že jsem jako jediná zodpovědná za její konečný odchod, je strašné.
V podstatě jsem tam, kde jsem začala, a tak se rozhodnu vrátit se rovnou na samý začátek. Zatočím doprava na Pobřežní cestu a zamířím k Damenovi. Říkám si, že příštích pár hodin, než jim skončí vyučování, využiju k vloupání do jeho domu a pořádně se tam porozhlídnu.
~~~
Zajedu k vrátnici, mávnu na Sheilu a pokračuju k bráně. Přirozeně očekávám, že se přede mnou otevře, a musím dupnout na brzdu, abych si nerozbila předek, když zůstane zavřená.
„Promiňte. Promiňte!“ volá Sheila a žene se k mému autu, jako bych byla nějaký vetřelec, jako by mě v životě neviděla. Přitom jsem tu až do minulého týdne byla v podstatě denně.
„Zdravím, Sheilo,“ věnuju jí milý, přátelský úsměv bez sebemenšího náznaku hrozby. „Jedu nahoru k Damenovi, takže kdybyste mi, prosím, otevřela bránu, vyrazím a –“
Podívá se na mě přimhouřenýma očima, rty má semknuté do úzké, přísné linky. „Budu vás muset požádat, abyste odjela.“
„Cože? Ale proč?“
„Jste vyškrtnutá ze seznamu,“ oznámí mi s rukama v bok a ve tváři se jí nezračí ani stopa lítosti, po všech těch měsících, kdy se na mě usmívala a mávala mi.
Sedím tam se zaťatými zuby a zpracovávám její slova.
Jsem vyškrtnutá ze seznamu. Jsem vyškrtnutá ze stálého seznamu. Mám černý puntík, jsem na černé listině, nebo jak ještě se to říká, když vám navěky zakážou vstup do velkolepého uzavřeného areálu.
To je dost zlé samo o sobě, ale to, že si musím oficiální verdikt o zákazu vyslechnout od Velké Sheily namísto z úst svého přítele, je ještě horší.
Sklopím oči do klína a sevřu řadicí páku takovou silou, až hrozí, že ji rozdrtím v ruce. Pak ztěžka polknu: „No, jak se k vám zjevně doneslo, s Damenem jsme se rozešli. Ale doufala jsem, že k němu ještě budu moct zaskočit a vzít si svejch pár věcí, protože jak vidíte –“ rozepnu kabelku a hrábnu do ní rukou, „ještě pořád mám klíč.“
Zvednu ho do výšky a dívám se, jak se ve zlatavě lesklém kovu odráží polední slunce. Jsem tak zabraná do svého pokoření, že nevytuším Sheiliny úmysly. Prostě natáhne ruku a sebere mi ho.
„A teď vás pěkně prosím, abyste opustila soukromý pozemek,“ řekne a zastrčí si klíč hluboko do kapsičky, ve které se jasně rýsuje jeho tvar, jak se jí látka napíná na mamutím poprsí. Nedá mi ani dost času, abych přehodila nohu z brzdy na plyn, a dodá: „Hned. Vycouvejte. Nechtějte, abych to říkala dvakrát.“