Obrátím se ke dveřím a ty se přede mnou okamžitě otevřou. A protože to nejsou automatické dveře, jaké bývají v samoobsluhách, domyslím si, že jsem hodna vstoupit.
Vejdu do ohromné prostorné předsíně naplněné tím nejjasnějším hřejivým světlem – záplavou jasné záře, která stejně jako v celé Zemi léta prostupuje každičký výklenek a štěrbinu, každý kout, každý volný prostor, nedovolí vzniknout stínům nebo temným zákoutím a nezdá se, že by vycházela z jednoho určitého místa. Potom jdu sálem lemovaným po obou stranách sloupy ve starořeckém stylu, vytesanými z bílého mramoru. U dlouhých, vyřezávaných dřevěných stolů sedí mniši v hábitech a spolu s nimi kněží, rabíni, šamani a nejrůznější další hledači. Všichni soustředěně hledí na ohromné křišťálové koule a levitující krystaly – každý studuje obrazy, které se mu zjevují.
Zastavím se a přemýšlím, jestli by bylo nezdvořilé vyrušit je a požádat, zda by mi neukázali, kudy k ákášické kronice. Ale v místnosti je takové ticho a oni jsou tak zaujatí svou prací, že se mi nechce je rušit, a tak jdu dál. Minu řadu nádherných soch vytesaných z toho nejčistšího bílého mramoru a vstoupím do velkého, bohatě zdobeného sálu, který mi připomíná ohromné katedrály v Itálii (nebo aspoň jejich fotky, které jsem viděla). Sál má podobné klenuté stropy, vitrážová okna a náročné fresky se skvělými figurami, nad kterými by zaplesal i samotný Michelangelo.
Stojím uprostřed s hlavou zakloněnou v úžasu a usilovně se snažím to všechno vstřebat. Otáčím se kolem dokola, až mě to unaví, motá se mi hlava a je mi jasné, že si to během jediné návštěvy všechno prohlédnout nedokážu. Taky už jsem promarnila spoustu času, a tak pevně zavřu oči a řídím se radou, kterou mi dala Romy – když chci, aby se něco stalo skutečností, musím si to nejdřív přát.
A sotva požádám o nasměrování k odpovědím, které hledám, otevřu oči a objeví se dlouhá chodba.
Světlo v ní je tlumenější, než na jaké jsem si tu zvykla – jen tak nějak plane a žhne. Nemám sice ponětí, kam chodba vede, ale vyrazím do ní. Jdu po krásném perském běhounu, zdánlivě nekonečném, rukama kloužu po zdi pokryté hieroglyfy, konečky prstů přejíždím po obrazech, jejichž obdoba se mi zjevuje v hlavě – celý příběh se přede mnou odvíjí pouhým dotekem, jako telepatické Braillovo písmo.
Pak zničehonic stojím před vchodem do další rafinovaně vyzdobené místnosti. Tahle je ale rafinovaná jiným způsobem – ne pomocí řezeb a nástěnných obrazů – ale svou ryzí, neposkvrněnou jednoduchostí.
Její okrouhlé zdi jsou lesklé a hladké, a i když na první pohled vypadají obyčejně bílé, při bližším průzkumu mi dojde, že na nich nic obyčejného není. Je to pravá bělost, bílá v tom nejryzejším smyslu. Taková, jaká může vzniknout jedině smícháním všech barev – celého spektra pigmentů, které se všechny spojí dohromady a vytvoří elementární barvu světla –, přesně jak jsme se učili na výtvarce. Kromě obrovského, duhově zbarveného hroznu snad tisíců jemně broušených krystalů zavěšených pod stropem, které se všechny třpytí a zrcadlí a vytvářejí kaleidoskop barev vířících místností, je jediným dalším předmětem v tomhle prostoru osamocená mramorová lavička, která je nezvykle teplá a pohodlná, uvážíme-li, že je z materiálu, který obvykle mívá přesně opačné vlastnosti.
Posadím se na ni, složím ruce do klína a pozoruju, jak se zdi za mnou hladce zavírají, jako by chodba, která mě sem dovedla, nikdy neexistovala.
Strach ale nemám. Ačkoliv tu nikde nevidím východ a zdá se, že jsem v podivné okrouhlé místnosti uvězněná, cítím se v bezpečí, klidná, opečovávaná. Jako by místnost byla kukla, která mě ukolébává, a její oblé zdi vstřícná náruč velkých, silných paží.
Zhluboka se nadechnu a zatoužím po odpovědích na všechny svoje otázky, načež se přímo přede mnou objeví ohromná křišťálová obrazovka, vznáší se na místě, které bylo dosud prázdné, a čeká, až udělám další krok.
Mám odpověď na dosah, moje otázka se ale najednou změní.
A tak místo abych se soustředila na: Co se stalo s Damenem a jak to mám napravit?, pomyslím si: Ukaž mi všechno, co potřebuju vědět o Damenovi.
Napadlo mě totiž, že tohle je třeba jediná příležitost, kdy se můžu dozvědět všechno o jeho těžko postižitelné minulosti, o které se odmítá bavit. Přesvědčím sama sebe, že to není žádné slídění, že zkrátka hledám řešení, a jakékoliv informace, které získám, mi mohou být užitečné. Kromě toho, pokud mi není dáno, abych se to dozvěděla, nic se mi nezjeví. Takže proč se nezeptat? Sotva dokončím myšlenku, křišťál se rozšumí. Vibruje energií a jeho povrch zaplňují výjevy, obraz je jasný jako v televizi s nejlepším rozlišením.
Objeví se malá pracovna plná nejrůznějších předmětů a s okny zakrytými pruhy těžké tmavé látky, zdi osvětluje spousta svíček. A je tam Damen, nejsou mu víc než tři roky, má na sobě obyčejnou hnědou tuniku, která mu sahá až pod kolena, a sedí u stolu pokrytého bublajícími lahvičkami, kupou kamenů, plechovkami plnými barevných prášků, moždíři a tlukadly, hromádkami bylin a fiolami s barvivem. Damen přihlíží, jak otec namáčí brk do kalamáře a zaznamenává celodenní práci řadou složitých symbolů, přičemž co chvíli ustane v psaní a nahlédne do knihy s titulem Ficinův Corpus Hermeticum. Damen otce napodobuje a čmárá si na svůj kus papíru.
Je přitom hrozně roztomilý, má tvářičky naducané jako andělíček a hnědé vlasy, které mu padají přes nezaměnitelné tmavé oči a vzadu se mu kroutí na heboučkém dětském krčku, až se neovládnu a vztáhnu k němu ruku. Jsem přesvědčená, že stačí se ho dotknout a ocitnu se v jeho světě přímo po jeho boku, tak opravdově, dostupně a blízko se to všechno jeví.
Ale sotva přiblížím k obrazovce prsty, křišťál se rozpálí na nesnesitelnou teplotu, já ucuknu a jen se dívám, jak mi na kůži naskočil puchýř, okamžik pálí a pak se zase zahojí. Takže hranice jsou dané, mám dovoleno se dívat, ale nesmím se do dění vměšovat.
Obraz se rychle přesune k Damenovým desátým narozeninám, je to tak významný den, že ho provázejí dárky a sladkosti, a teprve pozdě odpoledne se Damen dostane s otcem do jeho pracovny. Ti dva toho mají společného víc než jen tmavé vlnité vlasy, hladkou, olivově snědou pleť a hezky řezanou bradu, a to vášeň pro zdokonalování alchymického lektvaru, který slibuje nejen proměnu olova ve zlato, ale také prodloužení života na nekonečně dlouhou dobu – byl by to dokonalý kámen mudrců.
Oba se pustí do práce, už mají zavedený postup, Damen drtí jednotlivé byliny pomocí moždíře a tlukadla, pak pečlivě odměří soli, oleje, barevné kapaliny a rudy, které otec přidává do bublajících křivulí. Před každým krokem se zarazí, oznámí, co právě dělá, a poučí syna, oč běží:
„Naším cílem je transmutace. Přeměna od nemoci ke zdraví, od stáří k mládí, od olova ke zlatu a dost možná i k nesmrtelnosti. Všechno se rodí z jednoho základního prvku, a pokud se nám podaří zredukovat jej na samotné jádro, pak z něj můžeme vytvořit cokoliv!“
Damen poslouchá jako v transu, visí otci na rtech, i když stejnou poučku slyšel už mnohokrát. Mluví spolu sice italsky, jazykem, který jsem se nikdy neučila, z nevysvětlitelného důvodu ale rozumím do posledního slova.
Otec pojmenuje každou ingredienci, než ji přidá k ostatním, pak se rozhodne pro dnešek počkat s tou poslední. Je přesvědčený, že tahle složka, podivně vyhlížející bylina, dokáže ještě větší zázraky, pokud se přidá do elixíru, který bude tři dny odstátý.
Nakonec přelijí opalizující červený lektvar do menší skleněné lahvičky, Damen ji pečlivě zazátkuje a postaví do dobře schované skříňky. A sotva společně uklidí poslední zbytky nepořádku, nakoukne do pracovny Damenova matka – kráska se smetanově bílou pletí v jednoduchých šatech z hedvábného moaré, zlaté vlasy po stranách naondulované a vzadu schované pod čepečkem –, aby je zavolala k obědu. Láska z ní přímo vyzařuje, vyjadřuje ji úsměvem určeným manželovi a pohledem věnovaným Damenovi, jejich tmavé cituplné oči se v sobě vzájemně dokonale zrcadlí.
A právě když se chystají zamířit domů na oběd, vtrhnou do dveří tři snědí chlapi. Přemůžou Damenova otce a chtějí po něm elixír, matka nepozorovaně strčí synka do skříně, kde je elixír uložený – a nakáže mu, aby tam zůstal a ani nedutal, dokud nebude bezpečné vylézt ven.
Damen se krčí v temném, zatuchlém prostoru a vykukuje ven dírkou po suku. Vidí, jak chlapi při hledání ničí otcovu pracovnu – jeho celoživotní dílo. Otec jim vydá své zápisky – ani to je ale nezachrání. Roztřesený Damen bezmocně přihlíží, jak mu vraždí oba rodiče.
Sedím na bílé mramorové lavičce, hlava se mi točí a žaludek se mi svírá, cítím všechno, co cítí Damen. jeho rozjitřené city, nejhlubší zoufalství – zrak mám zamžený slzami, dech horký, přerývaný, nerozpoznatelný od jeho dechu. Splynuli jsme v jednu bytost. Spojili jsme se v nepředstavitelném žalu.
Oba jsme poznali stejnou ztrátu.
Oba si myslíme, že je to nějakým způsobem naše vina.
Damen omyje rodičům rány a postará se o jejich těla, přesvědčený, že až uplynou tři dny, může do lektvaru přidat poslední ingredienci, onu podivně vyhlížející bylinu, a přivést je oba zase k životu. Jenomže třetího a posledního dne ho probudí hlouček sousedů, které znepokojil zápach a kteří ho našli schouleného vedle mrtvých těl. Lahvičku s elixírem pořád pevně svíral v ruce.
Usilovně se jim brání, popadne bylinu a v zoufalství ji vstrčí do lahvičky. Chce se dostat k rodičům a dát jim oběma napít, ale než se mu to podaří, sousedé ho přemůžou.
Na základě přesvědčení, že provozoval čarodějnictví, je odevzdán církvi. Zdrcený svou ztrátou, odtržený od všeho, co zná a co má rád, snáší kruté zacházení ze strany kněžích, kteří jsou odhodlaní vyhnat z něj ďábla.
Tiše trpí a jeho utrpení trvá dlouhá léta – dokud se neobjeví Drina. Damen, nyní silný a krásný čtrnáctiletý mladík, je uchvácený pohledem na její planoucí zrzavé vlasy, smaragdové oči a alabastrovou pleť – její krása je tak omračující, že od ní nemůže odtrhnout zrak.
Sleduju je pohromadě, skoro nedýchám, když mezi nimi vzniká těsné, láskyplné a ochranitelské pouto, lituju, že jsem kdy chtěla tohle vidět. Byla to ode mě zbrklost, neuváženost a netrpělivost – nepromýšlela jsem si to pořádně. Drina je sice mrtvá a nemůže mě nijak ohrozit, ale dívat se, jak Damen propadá jejímu kouzlu, je víc, než můžu snést.
Ošetřuje jí rány, zachází s ní s obrovskou úctou a péčí, nechce si přiznat, jak moc ho přitahuje, je odhodlaný jenom ji chránit, zachránit ji a pomoct jí k útěku – přičemž ten den nastane mnohem dřív, než čekal. Florencii zachvátí mor – obávaná černá smrt, která zabila miliony lidí, když předtím ze všech nadělala opuchlé, zhnisané, trpící trosky.
Damen nejprve bezmocně sleduje, jak mnozí z jeho druhů mezi sirotky onemocní a zemřou, ale až když se nakazí i Drina, vrátí se k otcovu životnímu dílu. Znovu vytvoří elixír, který na léta proklel – protože ho měl spojený se ztrátou všeho, co mu kdy bylo drahé. Teď mu ale nic jiného nezbývá, pokud nechce Drinu ztratit, proto ji přiměje, aby se napila. Ušetří také dostatečné množství pro sebe a zbývající sirotky v naději, že je ochrání před nemocí, netuší ovšem, že jim současně zajistí nesmrtelnost.
Plní síly, kterou nechápou, a hluší k zoufalému křiku nemocných a umírajících kněží se sirotci rozprchnou. Zamíří zpátky do ulic Florencie, kde olupují mrtvé, zatímco Damen, s Drinou po boku, má jediný cíl: pomstít se trojici mužů, kteří mu zavraždili rodiče. Nakonec je skutečně vystopuje, ale jen aby zjistil, že i oni jsou mezi nakaženými. Protože neznali poslední ingredienci, mor je dostihl.
Čeká na jejich smrt, přičemž je pokouší příslibem léčby, který nikdy nehodlá splnit. Když jejich těla konečně podlehnou smrti, je překvapený prázdnotou svého vítězství, a tak se obrátí ke Drině a hledá útěchu v její milující náruči…
Zavřu oči, hodlám to všechno odblokovat, ale je mi jasné, že to mám navždy vypálené do mozku, ať se budu snažit sebevíc. Protože vědět, že ti dva byli s přestávkami skoro šest set let milenci, je jedna věc.
Ale muset se na to dívat je něco jiného.
Strašně nerada to přiznávám, ale nemůžu si nevšimnout, jak hrozně moc se starý Damen svou krutostí, nenasytností a přemírou marnivosti podobá novému Damenovi – tomu, který mě nechal kvůli Stacii.
Když zhlédnu víc než století, během kterého je k sobě váže pouto nekonečného chtíče a nenasytnosti, už ani nemám zájem dospět k momentu, kdy jsme se setkali. Už mě nezajímá, jak jsem vypadala ve svých dřívějších podobách. Jestli to znamená, že bych se musela dívat na další století tohohle, tak mi to za to nestojí.
Tudíž zavřu oči a žadoním: Přesuň se na konec! Prosím! Z tohohle už nevydržím ani chvíli!
A v ten moment křišťálová obrazovka zabliká a rozzáří se, jak se po ní ženou rozmazané obrazy a přetáčejí se dopředu s takovou rychlostí a intenzitou, že skoro nerozliším jeden od druhého. Zachytím jenom záblesky Damena, Driny a mě samotné v mých mnoha inkarnacích – bruneta, zrzka, blondýna – všechny zavíří kolem mě – tvář a tělo jsou k nepoznání, ale oči zůstávají vždycky povědomé.
Rozmyslím si to a požádám, aby se obrazy zpomalily, nepřestávají ale pádit. Vše vrcholí pohledem na Romana. S opovržlivě ohrnutými rty posměšně zírá na dočista starého a dočista mrtvého Damena.
A pak –
A pak – už nic.
Obrazovka zhasne.
„Ne!“ vykřiknu a můj hlas se odráží od stěn prázdné místnosti a ozvěnou se vrací ke mně. „Prosím!“ škemrám. „Vrať se! Já se polepším. Vážně! Slibuju, že nebudu žárlit ani se nebudu zlobit. Podívám se úplně na všechno, jenom se, prosím, přetoč zpátky!“
Ale ať žebroním sebevíc, ať sebevíc škemrám, abych se na to mohla podívat znovu, křišťálová obrazovka je pryč, zmizela.
Rozhlížím se, hledám někoho, kdo by mi pomohl, knihovníka se specializací na ákášickou kroniku, ale kromě mě tu nikdo není. Schovám obličej do dlaní a nechápu, jak jsem mohla být tak pitomá, že jsem se zase nechala přemoct malichernou žárlivostí a nejistotou.
Vždyť jsem o Drině a Damenovi věděla. Muselo mi být jasné, co uvidím. Ale já byla tak slaboduchá, že jsem to nedokázala skousnout a informace, které jsem měla před sebou, správně zpracovat. Tudíž netuším, jak Damena zachránit. Netuším, jak jsme se mohli dostat od tak nádherného A k tak strašlivému Z.
Vím jenom, že za to může Roman, což potvrzuje to, co jsem si sama domyslela. Roman Damena oslabuje, nabourává jeho nesmrtelnost. Jestli mám mít naději na jeho záchranu, potřebuju zjistit aspoň, jak – když už ne proč – to dělá.
Jednu věc vím totiž jistě, a to že Damen nestárne. Je na světě něco přes šest set let a pořád vypadá pod dvacet.
Sklopím hlavu a mám sama na sebe vztek, že jsem byla tak nízká, malicherná a hloupá – tak nechutně ubohá, že jsem se připravila o odpovědi, pro které jsem si přišla.
Přeju si, abych mohla přetočit čas a začít znovu – abych se mohla vrátit –
„Vrátit se nemůžeš.“
Otočím se, hlas, který ke mně pronikl zezadu, patří Romy, a já nechápu, jak našla do téhle místnosti cestu. Pak se ale rozhlédnu a zjistím, že už nejsem v tom krásném okrouhlém prostoru, ale zpátky ve vstupním sále. Pár stolů od místa, kde předtím byli mniši, kněží, šamani a rabíni.
„A nikdy bys neměla předbíhat událostem. Protože kdykoliv něco přeskočíš, připravíš se o cestu, o přítomný okamžik, který je koneckonců tím jediným, co doopravdy existuje.“
Nechápu, jestli tím myslí můj debakl s křišťálovou obrazovkou, nebo život obecně.
Ona se ale jenom zasměje: „Není ti nic?“
Pokrčím rameny a odvrátím zrak. Vždyť co bych taky měla vysvětlovat? Ona už to stejně nejspíš ví.
„Ne ne,“ opře se o stůl a zavrtí hlavou. „Nevím vůbec nic. Všechno, co se stane tady, je výhradně tvoje věc. Já tě jenom slyšela zoufale křičet, tak jsem si řekla, že se na tebe mrknu. To je celé. Nic víc, nic míň.“
„A kde je tvoje zlostné dvojče?“ rozhlédnu se, jestli se někde neschovává.
Romy se jenom usměje a ukáže mi, abych ji následovala. „Je venku, dohlíží na tvou kamarádku.“
„Ava je tady?“ zeptám se a samotnou mě překvapí, jak se mi ulevilo. Pořád jsem na ni totiž naštvaná, jak mě vypekla.
Romy ale na mě znovu mávne a vede mě vstupními dveřmi ven ke schodům. Tam čeká Ava.
„Kde jste byla?“ zeptám se a zní to spíš jako výčitka.
„Trochu jsem se odklonila z trasy,“ pokrčí rameny. „Tady je to taková nádhera, až –“ podívá se na mě v naději, že se přestanu kabonit a odpustím jí, ale odvrátí zrak, když je jasné, že to neudělám.
„Jak to, že jste skončila tady? To vás Romy a Rayne –“ otočím se, ale ty dvě už jsou pryč.
Ava přimhouří oči a pohraje si s nově zhmotněným zlatým kruhem v uchu. „Přála jsem si tě najít, tak jsem se ocitla tady. Jenže dovnitř se podle všeho nedostanu,“ zamračí se na dveře. „Tak to je ono? To je ten chrám, který jsi hledala?“
Kývnu, prohlížím si její drahé boty a značkovou kabelku a jsem čím dál tím naštvanější. Já ji vezmu do Země léta, aby mi pomohla zachránit někomu život, a ona to bere jako vycházku po nákupech.
„Já vím,“ zareaguje na moje myšlenky. „Nechala jsem se unést a je mi to líto. Ale jsem připravená ti pomoct, jestli to ještě potřebuješ. Nebo jsi dostala všechny odpovědi, o které ti šlo?“
Zatnu zuby a se sklopenýma očima zavrtím hlavou: „Já, ehm – nastaly nějaký problémy.“ Polije mě hanba, zvlášť když si připomenu, že jsem si ty problémy spískala z velké části sama. „A obávám se, že jsem zase na začátku,“ dodám a cítím se jako největší nekňuba na světě.
„Třeba ti můžu pomoct,“ usměje se Ava a stiskne mi paži na znamení, že to myslí upřímně.
Pokrčím rameny, pochybuju, že by v téhle fázi mohla něco dokázat.
„Nevzdávej se tak snadno,“ napomene mě. „Koneckonců jsme v Zemi léta a tady je přece všechno možné!“
Mrknu na ni, vím, že je to pravda, taky ale vím, že mě doma na zemském povrchu čeká důležitá práce. Práce, která bude vyžadovat veškerou moji pozornost a soustředění, nic mě při ní nesmí rozptylovat.
Ještě cestou ze schodů se k Avě obrátím: „No, jednu věc byste udělat mohla.“
2025 ©