24. kapitola

Netušila jsem, jak to bude snadné. A nevěřila jsem, že se tam dostaneme. Ale pak jsem nás provedla obvyklým rituálem, se zavřenýma očima jsme si představily zářivou bránu z tetelícího se světla, vzaly jsme se za ruce a vpadly dovnitř. Rázem jsme přistály vedle sebe na té zvláštní nadýchané trávě.
Ava na mě zírá s vykulenýma očima a pusou dokořán, není schopná vypravit ze sebe slovo.
Já jenom pokývám hlavou, rozhlídnu se kolem dokola a vím přesně, co cítí. Sice jsem tu byla už dvakrát, ale nepůsobí to na mě o nic míň nadpřirozeně.
„Poslyšte, Avo,“ řeknu, vstanu a opráším si vzadu džínsy. Těším se, jak jí budu dělat průvodkyni a ukážu jí kouzla, která tu může zažít. „Představte si něco. Cokoliv. Třeba věc, zvíře, nebo dokonce i člověka. Jenom zavřete oči a snažte se to vidět co nejjasněji a pak…“
Dívám se, jak zavírá oči, a moje nadšení ještě vzroste, když se s nakrčeným obočím usilovně soustředí na předmět své volby.
Pak oči zase otevře, sepne ruce na prsou a upře pohled kamsi před sebe. „Ach! Ach, to je neuvěřitelné – ale podívej – vypadá úplně jako on a je tak skutečný!“ vykřikne.
Klekne si do trávy, radostně spráskne ruce a šťastně se rozesměje, když jí do náruče skočí překrásný zlatý retrívr a uslintaným jazykem jí olíže tváře. Pevně si ho přivine k hrudi, pořád dokola brouká jeho jméno a mně nezbývá než ji upozornit, že není opravdový.
„Avo, ehm, moc mě to mrzí, ale on bohužel nevydrží –“ Než stačím dokončit větu, pes jí vyklouzne z objetí, vybledne jako skrumáž vibrujících pixelů a vzápětí zmizí. Ava se zatváří tak zoufale, až se mi sevře žaludek a cítím se provinile, že jsem s tou hrou vůbec začala. „Měla jsem vám to včas vysvětlit,“ omluvím se a lituju, že jsem byla tak nedočkavá. „Mrzí mě to.“
Ava jen potřese hlavou, zaplaší slzy a oklepne si trávu z kolen. „To nic. Vážně. Připadalo mi, že to snad ani nemůže být pravda, ale už jenom vidět ho zase takhle, prožít si ten okamžik –“ pokrčí rameny. „Zkrátka, i když to nebyla skutečnost, ani trochu toho nelituju. Takže to nemusí být líto ani tobě, ano?“ Vezme mě za ruku a pevně mi ji stiskne. „Moc se mi po něm stýská, a tak i těch pár chvilek pro mě znamenalo opravdu vzácný dar. A prožila jsem si je díky tobě.“
S knedlíkem v krku přikývnu a jen doufám, že to myslí upřímně. Mohly bychom příštích několik hodin strávit zhmotňováním všeho, co jen si naše srdce ráčí, já ale ve skutečnosti toužím po jediném. A navíc, když jsem teď byla svědkem setkání Avy s jejím milovaným psem, připadá mi, že potěšení z materiálních věcí se tomu nemůže rovnat.
„Tohle tedy je Země léta,“ rozhlédne se Ava kolem sebe.
„Přesně tak,“ přikývnu. „Ale já z ní nikdy neviděla víc než tuhle louku, potok a pár dalších věcí, který neexistovaly, dokud jsem si je tu nezhmotnila. Jo, a vidíte tamhleten most? Až tam v dálce, kde se snáší mlha?“
Ava se otočí a přikývne, když ho spatří.
„K tomu se nepřibližujte. Vede na druhou stranu. To je ten most, o kterém vám říkala Riley, ten, který jsem ji nakonec přiměla přejít – když jste mě k tomu popostrčila.“
Ava si most soustředěně prohlíží. „Zajímalo by mě, co se stane, když ho člověk zkusí přejít. Bez vstupenky, víš, prostě aniž umřel.“
Jenom pokrčím rameny, nejsem zas tak zvědavá, abych to šla vyzkoušet. „Já bych vám to neradila,“ řeknu, když vidím výraz v jejích očích a uvědomím si, že skutečně zvažuje, jestli by neměla zkusit přejít – když už pro nic jiného, tak z pouhé zvědavosti. „Taky byste se nemusela vrátit,“ dodám důrazně, protože se nezdá, že by to Avě docházelo. Ale takový účinek asi zkrátka Země léta na člověka má – je tak překrásná a kouzelná, že jste v pokušení nehorázně riskovat.
Ava se na mě podívá, zjevně jsem ji tak docela nepřesvědčila, ale tolik se těší, až uvidí víc, že nedokáže trčet na jednom místě. A tak se do mě zavěsí a zeptá se: „Kde začneme?“
Jelikož ani jedna z nás netuší, kde začít, začneme procházkou. Zamíříme na louku tančících květin, procházíme lesem pulzujících stromů, překročíme duhový potok plný nejrůznějších ryb, až narazíme na stezku, která se nekonečně dlouho vine, kroutí a zatáčí, dokud nás nedovede na dlouhou prázdnou silnici.
Ale není to silnice ze žlutých cihel jako v zemi Oz, ani není dlážděná zlatem. Je to prostě normální vozovka z obyčejného asfaltu, jaké člověk vídá doma.
Musím ovšem uznat, že je lepší než silnice u nás, protože je čistá a netknutá, bez výmolů a šmouh od pneumatik. Vlastně všechno tady kolem vypadá nově a nablýskaně, jako by to ještě nikdy nikdo nepoužil, a přitom – aspoň podle Avy – je Země léta starší než čas.
„Co přesně tedy víte o těch chrámech nebo Velechrámech poznání, jak jim říkáte?“ zeptám se, když uvidím impozantní budovu z bílého mramoru se sloupy, na nichž jsou vytesaní nejrůznější andělé a bájní tvorové. Zajímá mě, jestli to nemůže být chrám, který hledáme. Je totiž celý nazdobený, a přitom důstojný, impozantní, ale nijak děsivě, zkrátka přesně takový, jak si přestavuju chrám vyššího poznání.
Jenže Ava jenom pokrčí rameny, jako by ji to už nezajímalo. Na můj vkus to značí krapet málo zaujetí.
To ona si byla tak jistá, že se odpověď nachází právě tady, to ona úporně trvala na tom, abychom spojily svoji energii a vydaly se sem společně, ale když se nám to podařilo, uchvátila ji možnost okamžitého zhmotňování natolik, že se nedokáže soustředit na nic jiného.
„Já jenom vím, že existují,“ sdělí mi s rukama nataženýma před sebe, které obdivně natáčí sem a tam. „Mnohokrát o nich byla zmínka v materiálech, které jsem studovala.“
A teď už podle všeho budete studovat jenom ty ohromné, drahokamy vykládané prsteny, co jste si zhmotnila na rukách! pomyslím si. Pokud ji však aspoň trochu zajímám, vzhlédne ke mně a uvidí, jak se tvářím otráveně.
Jenže ona se jen usměje a zhmotní si náruč náramků, které ladí s jejími novými prsteny. Pak se v touze po nových botách zahledí na svoje nohy a mně je jasné, že nastal čas trochu ji zbrzdit.
„Co teda uděláme, až tam budeme?“ zeptám se, abych obrátila její pozornost zpět k pravému důvodu naší návštěvy tady. Já svoji práci odvedla, tak by se mi mohla odvděčit aspoň tím, že mi pomůže najít cestu. „A co budeme uvnitř zkoumat? Náhlý bolesti hlavy? Stavy, kdy z člověka zničehonic leje pot? A pustí nás vůbec dovnitř?“
Otočím se připravená na kázání týkající se mého přetrvávajícího negativismu a přebujelého pesimismu, který sice občas dokážu jakžtakž potlačit, ale nikdy se ho úplně nezbavím. Jenže Ava už tam není.
Je naprosto neomylně, stoprocentně pryč!
„Avo!“ vykřiknu a točím se kolem dokola, mhouřím oči do chvějící se mlhy, do té věčné záře, která nevychází z žádného určitého místa, ale prostupuje úplně všechno. „Avo, kde jste?“ volám, rozběhnu se prostředkem dlouhé, prázdné silnice, tu a tam se zastavím, abych nahlédla do oken a dveří, a divím se, proč je tu tolik obchodů a restaurací a galerií a salonů, když široko daleko není nikdo, kdo by je využil.
„Tu nenajdeš.“
Otočím se a zjistím, že za mnou stojí drobná tmavovlasá holčička. Vlasy rovné jak hřebíky jí spadají na ramena a skoro černé oči rámuje přísná ofina, kterou jako by zarovnal břitvou.
„Lidi se tu ztrácejí. Děje se to v jednom kuse.“
Prohlédnu si její naškrobenou bílou blůzku, skládanou sukni, modrý svetřík a podkolenky, typický obleček žačky soukromé školy, i když je mi jasné, že pokud se nachází tady, žádná obyčejná školačka to nebude. „Co – co jsi zač?“ vykoktám.
„Já jsem Romy,“ představí se, ale rty se jí ani nepohnou. A hlas, který jsem slyšela, se ozval za mnou.
Prudce se otočím a uvidím úplně stejnou holčičku, která mi se smíchem oznámí: „A ona se jmenuje Rayne.“
Znovu se otočím, Rayne pořád ještě stojí za mnou. Romy mě obejde a postaví se vedle ní. Mám před sebou dvě úplně stejné holčičky – vlasy, oblečení, tváře, oči – všechno mají naprosto shodné.
Až na podkolenky. Romy se sesunuly, zatímco Rayne je má pečlivě vytažené.
„Vítej v Zemi léta,“ usměje se Romy, Rayne si mě podezíravě měří. „Je nám líto, co se stalo s tvojí kamarádkou.“ Romy dloubne do svého dvojčete, ale když se nedočká reakce, dodá: „Ano, i Rayne to mrzí. Jenom to nechce přiznat.“
„Nevíte, kde bych ji našla?“ zeptám se. Dívám se z jedné na druhou a přemýšlím, odkud se tu asi vzaly.
Romy pokrčí rameny. „Ona nechce, aby ji někdo našel. Tak jsme místo ní našly tebe.“
„O čem to mluvíte? A jak jste se tu vůbec vzaly?“ zeptám se. Při žádné ze svých předchozích návštěv jsem tu neviděla živou duši.
„To jenom proto, že jsi nikoho jiného vidět nechtěla,“ poučí mě Romy, čímž mi odpoví na nevyslovenou otázku. „Až doteď jsi po tom netoužila.“
Nechápavě se na ni podívám a v hlavě mi víří zjištění – ona mi dokáže číst myšlenky.
„Myšlenky jsou energie,“ ušklíbne se. „A Země léta sestává z rychlé, intenzivní, zmnohonásobené energie. Tak intenzivní, že ji dokážeš přečíst.“
Ve chvíli, kdy to vysloví, si vzpomenu na naše návštěvy s Damenem a na to, jak jsme se dokázali dorozumívat telepaticky. Tehdy jsem si ovšem myslela, že se to týká jenom nás.
„Ale jestli je to pravda, proč jsem nedokázala číst myšlenky Avě? A jak mohla tak zmizet?“
Rayne obrátí oči v sloup, ale Romy se předkloní a vlídným tichým hlasem, jako by mluvila s malým děckem, i když obě vypadají mladší než já, mě poučí: „Protože po tom musíš toužit, aby se to stalo.“ Když pak vidí nechápavý výraz na mém obličeji, vysvětlí mi: „V Zemi léta je možné všechno. Ohledně všeho. Ale musíš po tom nejprve toužit, aby to mohlo vzniknout. Jinak to zůstane jenom možností – jednou z mnoha možností – nezhmotněnou a neúplnou.“
Zírám na ni a snažím se dát si z jejích slov dohromady nějaký smysl.
„Důvod, proč jsi tu nikdy dřív nepotkala lidi, byl ten, že sis je nepřála potkat. Teď se ale podívej kolem sebe a řekni mi, co vidíš.“
Rozhlédnu se a zjistím, že má pravdu. Obchody a restaurace jsou plné lidí, v umělecké galerii věší novou instalaci a na schodech muzea se schází velký zástup. Soustředím se na jejich energii a myšlenky a uvědomím si, jak pestré to tady je, nechybí tu žádná národnost ani náboženství, se všemi se počítá a všichni spolu vycházejí v míru.
No tohle, pomyslím si a oči mi jezdí z místa na místo, jak si všechno chci prohlédnout.
Romy potřese hlavou. „A tak ve chvíli, kdy jsi zatoužila najít cestu k chrámům, objevily jsme se, abychom ti pomohly. Zato Ava se rozplynula.“
„Chceš říct, že jsem ji nechala zmizet?“ zeptám se a začíná mi docházet, jak se to celé má.
Romy se zasměje a Rayne se zatváří nevěřícně, dívá se na mě, jako by většího tupce v životě nepotkala. „To sotva.“
„Takže všichni tihle lidi –“ ukážu na davy kolem, „to jako jsou všichni – mrtví?“ Nasměruju otázku k Romy, protože u Rayne už jsem to vzdala.
Ta se ale nakloní k sestře a zašeptá jí něco do ucha, načež se Romy od ní odtáhne a oznámí mi: „Ségra říká, že se moc ptáš.“
Rayne se zamračí a uštědří jí pořádný štulec pěstí do ramene, Romy se jenom zasměje.
Dívám se na ně, na Rayne s tím jejím upřeným pohledem a na Romy, která si libuje v hádankách. Obě jsou zábavné, ale už mi trochu lezou na nervy. Mám spoustu práce, musím najít chrámy, a tohle zmatené tlachání se začíná jevit jako jedna velká ztráta času.
Vtom Romy kývne: „Jak si přeješ. Ukážeme ti cestu.“