Jsem hvězdou YouTube. Video, ve kterém se vymotávám ze zdánlivě nekonečného chumlu podprsenek, tang a podvazkových pásů mi: zajistilo nejen duchaplnou přezdívku Mešuge, ale taky ho vidělo 2 323 lidí. A to je shodou okolností počet studentů zapsaných na Bay View, plus pro zpestření pár členů profesorského sboru.
Řekla mi to Haven. Našla jsem ji u skříňky, když jsem se taktak protlačila uličkou lidí, kteří hulákali: „Hej, Mešuge! Nespadni, Mešuge!“ Byla tak hodná, že mě informovala o původu mé čerstvé popularity, a taky mě navedla na video, takže jsem se přímo na svém iPhoneu mohla pokochat podívanou na to, jak se potrhle hrabu z hromady prádla.
„No, to je fakt paráda,“ povzdechnu si. Vím, že z mých problémů je to ten nejmenší, ale stejně.
„Je to himbajs blbý,“ souhlasí Haven, zavře skříňku a podívá se na mě s výrazem, který si lze vyložit jedině jako lítost – lítost nad vzácným časem ztraceným s mešuge, jako jsem já. „Takže – ještě něco? Musím totiž běžet, slíbila jsem Honor, že –“
Pozorně si ji prohlédnu a vidím, že dříve ohnivě rudý proužek ve vlasech má teď růžový a její obvyklý emo styl s bledou pletí a tmavým oblečením vystřídal bronz ze spreje, blýskavé šaty a načechrané vlasy podle přesně těch elitářských klonů, z nichž si vždycky dělala legraci. Ale navzdory tomu, že změnila vzhled a vstoupila mezi naši elitu, navzdory důkazům, které jsem viděla na vlastní oči, nevěřím, že je jakkoliv zodpovědná za to, co má v danou chvíli na sobě, co říká nebo co dělá. Haven sice má sklon zhlížet se v druhých a napodobovat jejich způsoby, ale přesto má svoje hranice. A já bezpečné vím, že k partě Stacie a Honor se nikdy netoužila přidat.
Všechno tohle vím, ale ani tak není lehké to přijmout. Je mi jasné, že to nemá cenu a že tím nic nezměním, přesto se neovládnu.
„Nechápu, jak s nima můžeš kamarádit. Po tom všem, co mi udělali,“ potřesu hlavou. Chci, aby věděla, jak moc to bolí.
Její odpověď sice slyším o pár vteřin dřív, než ji vysloví, ale stejně je to rána, když mi Haven odpoví: „Strčily tě snad holky? Porazily tě nebo ti nastavily nohu, abys spadla na ten věšák? Nebo jsi to celé dokázala sama?“ podívá se na mě úkosem, s povytaženým obočím a našpulenými rty. A já stojím celá zkoprnělá, neschopná slova, a v krku mi tak žhne, že bych nedokázala promluvit, ani kdybych chtěla.
„Ježkovy zraky – přestaň bejt tak tragická,“ obrátí Haven oči v sloup a zavrtí hlavou. „Myslely to jako legraci. A ty bys byla daleko šťastnější, kdyby ses dokázala uvolnit, přestala brát sama sebe a všechno kolem tak zatraceně vážně a začala, himbajs, trochu žít! Vážně, Ever. Zkus o tom popřemejšlet, jo?“
Otočí se a hladce vpluje do davu studentů, kteří všichni v zástupu míří na oběd k jednomu dlouhatánskému stolu, jak se tu nově stalo zvykem. Já zatím prchám k bráně.
Proč se taky trápit? Proč bych tu měla zůstávat? Jenom abych sledovala, jak Damen flirtuje se Stacií, a nechala si od kamarádů říkat mešuge? K čemu mi jsou všechny ty pokročilé jasnovidné dovednosti, když je neuplatním a nevyužiju pro dobrou věc – jako třeba že půjdu za školu?
„Kampak tak brzy?“
Ignoruju hlas za svými zády a jdu dál. Roman je ten poslední, s kým jsem v danou chvíli ochotná se bavit.
„Ever, haló, počkej! Vážně,“ zavolá se smíchem, přidá a srovná se mnou krok. „Copak hoří?“
Odemknu auto, vklouznu dovnitř, popadnu dveře a už už je zavírám, když vtom je Roman zachytí dlaní. Jsem sice silnější, a kdybych doopravdy chtěla, prostě bych s dveřmi práskla a jela pryč, ale nejsem na svou nově nabytou nesmrtelnou sílu ještě zvyklá, a to mi v tom zabrání. Třebaže Romana fakt nemám ráda, přece jen se mi nechce prásknout dveřmi tak, abych mu poranila ruku.
Mnohem radši bych si něco takového schovala na chvíli, kdy to budu doopravdy potřebovat.
„Kdyby ti to nevadilo, už opravdu musím jet,“ zatáhnu znovu za dveře, on je ale přidrží o to pevněji. Vtom si spojím jeho pobavený úsměv s překvapivou silou, kterou má v prstech, a divně mě píchne v útrobách, dojde mi, že tyhle dvě zdánlivě nesouvisející věci jen posilují moje nejzasutější podezření.
Roman pak ale zvedne ruku, aby se napil limonády, a odhalí zápěstí. Nemá na něm vytetovaného žádného Ourobora, hada, požírajícího vlastní ocas, což je bájný symbol a shodou okolností také znak nesmrtelného, z kterého se stal ničema. Takže to nedává smysl.
Ještě k tomu jí a pije, jeho aura a myšlenky jsou čitelné (tedy aspoň pro mě), a navíc, ač to nerada přiznávám, nenese žádné vnější známky zla. Když si to tedy všechno dáte dohromady, je jasné, že moje podezření jsou paranoidní a nepodložená.
Roman není nenávistný nesmrtelný ničema, za jakého jsem ho považovala.
A tudíž taky nemůže za to, že mě Damen nechal, ani za to, že Miles a Haven zradili. Takže to ukazuje zase zpátky ke mně.
Já to ale odmítám přijmout.
Protože když se na Romana znovu podívám, zrychlí se mi tep, sevře se mi žaludek a zmocní se mě pocit nevolnosti a děsu. Zkrátka nemůžu uvěřit, že je to jenom obyčejný roztomilý mladíček z Anglie, který se ocitl na naší škole, načež zjistil, že je ze mě úplně vedle.
Jednu věc totiž vím jistě:
Všechno bylo v pohodě, dokud se neobjevil.
A všechno je od té doby jinak.
„Hodláš vypustit oběd, co?“
Obrátím oči k nebi. Je dost zjevné, že to mám v plánu, tudíž nemíním ztrácet čas odpovědí.
„A vidím, že máš ještě místo. Nevadilo by ti, kdybych se s tebou svez?“
„Představ si, že vadilo. Takže laskavě –“ ukážu na jeho ruku a třepnu prsty způsobem, který všude na světě znamená padej.
Poraženecky ruku zvedne a zavrtí hlavou: „Možná sis toho nevšimla, Ever, ale čím víc se mi vyhýbáš, tím víc jsem ti v patách. Bude pro nás oba mnohem snazší, když závod vzdáš.“
Přimhouřím oči, snažím se prohlédnout jeho jako slunce zářící auru a hezky uspořádané myšlenky, ale v cestě mi stojí neproniknutelná překážka – buď je to konec cesty, nebo je Roman mnohem horší, než jsem si myslela.
„Jestli trváš na závodech,“ pronesu hlasem daleko jistějším, než jak se cítím, „tak bys měl začít trénovat. Protože tě čeká maraton, chlapče.“
Trhne sebou, otřese se a vykulí oči, jako by ho uštkl had. Skoro bych mu na to skočila. Jenomže neskočím. Roman to jenom hraje, zkouší si pár obličejů k dosažení dramatického účinku. A já nehodlám být terčem jeho vtípků, na to nemám čas.
Zařadím zpátečku, vycouvám ze svého místa a jen doufám, že tím to skončí.
Roman se ale usměje a se slovy „Jak si přeješ, Ever. Hra začíná,“ mi rukou plácne do kapoty auta.
2025 ©