20. kapitola

K Milesovi dorazím trochu nesvá, protože netuším, co mě tam čeká. Pak ho ale uvidím venku, nachystaného na schůdcích u dveří, a uleví se mi, že všechno není tak zlé, jak jsem se bála.
Zajedu na příjezdovou cestu, stáhnu okýnko a zavolám: „Haló, Milesi, naskoč si!“
Jenže Miles jen zvedne oči od telefonu a zavrtí hlavou: „Promiň, myslel jsem, že jsem ti to říkal, ale veze mě Craig.“
Zůstanu na něj zírat, úsměv mi zamrzne na rtech, a přehrávám si v hlavě jeho slova.
Craig? To jako Craig, co chodí s Honor? Ten sexuálně zmatený, přitroublý vazoun, o jehož pravé orientaci jsem se dozvěděla, když jsem mu odposlouchávala myšlenky? Ten, který přímo žije ponižováním Milese, protože mu to dodává pocit „jistoty“ – jako že on k „nim“ nepatří?
Tak tenhle Craig?
„Odkdy se kamarádíš s Craigem?“ zeptám se s nevěřícně přimhouřenýma očima.
Miles se neochotně zvedne a přejde na moji stranu auta. Svoje bezodkladné textování přeruší jen na dobu nezbytně nutnou k tomu, aby řekl: „Od tý doby, co jsem se rozhod začít žít, obohatit škálu svejch aktivit a rozšířit si obzory. Možná bys to měla taky zkusit. Craig je bezva, když ho blíž poznáš.“
Palce se mu zase rozběhnou po tlačítkách a já mám co dělat, abych si v hlavě srovnala jeho slova. Mám pocit, že jsem přistála v nějakém ujetém, nepravděpodobném paralelním vesmíru, kde roztleskávačky klábosí s gotiky a namakaní týpci se kámoši s exotama, které baví divadlo. Zkrátka na místě tak nepřirozeném, že by ve skutečnosti nemohlo existovat.
Až na to, že existuje. Na střední škole jménem Bay View.
„Myslíš toho stejnýho Craiga, co tě nazval buznou a první den školy ti strčil hlavu do záchodu?“
Miles pokrčí rameny. „Lidi se mění.“
To bych řekla.
Až na to, že to není pravda.
Nebo aspoň se nezmění tak výrazně během jednoho dne, pokud k tomu nemají hodně dobrý důvod – nebo pokud je k tomu nepostrčí někdo jiný, někdo v zákulisí, kdo to celé režíruje, abych tak řekla. Kdo je proti jejich vůli manipuluje a může za to, že říkají a dělají věci, které jsou proti jejich přirozenosti – a to všechno bez dovolení a aniž by si to oni sami vůbec uvědomovali.
„Sorry, myslel jsem, že jsem ti to řek, ale asi mi do toho něco přišlo. Už sem ale nemusíš zajíždět, mám to zařízený,“ sdělí mi a jediným pokrčením ramen smete naše přátelství, jako by pro něj neznamenalo nic víc než odvoz do školy.
Ztěžka polknu, bojuju s pokušením zatřást s ním a žádat vysvětlení, co to má znamenat – proč se tak chová – proč se všichni chovají, jak se chovají – a proč se všichni jednomyslně spikli proti mně.
Ale neudělám to. Nějak se dokážu ovládnout. Hlavně proto, že mám strašlivé podezření, že už to asi tuším. A jestli se ukáže, že mám pravdu, tak Miles vůbec za nic nemůže.
„Tak jo, dobrý, aspoň že to vím,“ kývnu a přinutím se k úsměvu, ke kterému nemám nejmenší důvod. „Nejspíš se někde potkáme,“ prohodím. Bubnuju prsty o řadicí páku a čekám na odpověď, ale Miles si dává načas. Začnu tedy couvat z příjezdové cesty, když vtom za mnou zastaví Craig, dvakrát zatroubí a ukazuje, abych vypadla.
~~~
Na angličtině je to ještě horší, než jsem čekala. Sotva v půli cesty ke svojí lavici si všimnu, že Damen sedí vedle Stacie.
A to prosím tak blízko, aby se mohli držet za ruce, vyměňovat si psaníčka a něco si špitat.
Zůstanu tudíž vzadu sama, jako naprostý a totální vyvrženec.
Když se zaťatými zuby procházím uličkou, poslouchám, jak všichni mí spolužáci syčí:
„Mešuge! Dej si bacha, mešuge! Ať sebou nepráskneš, mešuge!“
Stejná slova slyším od chvíle, kdy jsem vystoupila z auta.
Netuším sice, co to má znamenat, ale vůbec mě to netrápí – dokud se k tomu nepřidá i Damen. Protože ve chvíli, kdy se začne smát a pošklebovat spolu s ostatními, dostanu chuť se vrátit. Vrátit se k autu a odjet domů, kde je bezpečno –
Ale nevrátím se. Nemůžu. Musím zůstat, kde jsem. Ujišťuju se, že to přejde – že tomu brzy přijdu na kloub – a že není možné, abych Damena ztratila navždycky.
Tyhle úvahy mi nějak pomůžou to přežít. A taky pan Robins, který zavelí, aby se všichni ztišili. Konečně zazvoní a spolužáci vypadnou ze třídy. Jsem už skoro u dveří, když uslyším:
„Ever? Můžu si s tebou na moment promluvit?“
Sevřu kliku, jen jen ji zmáčknout.
„Nezdržím tě dlouho.“
Zhluboka se nadechnu a vzdám se, jakmile ale uvidím učitelův výraz, nahmátnu iPod a pustím zvuk.
Pan Robins mě po hodině nikdy nezdržuje. Není zkrátka ten typ, který se s člověkem zastaví, aby si poklábosit. Navíc jsem si až doteď byla jistá, že když budu dělat domácí úkoly a mít z testů jedničky, přesně před něčím takovým mě to uchrání.
„Nevím jistě, jak to říct, a nechci v tomhle směru překročit svoji pravomoc – ale tak nějak nemůžu mlčet. Jde o –“
Damena.
Jde o mou jedinou opravdu spřízněnou duši. Mou věčnou lásku. Mého největšího příznivce za poslední čtyři století, který je mnou momentálně naprosto znechucený.
A o to, že dneska ráno požádal, aby si mohl přesednout.
Protože si myslí, že ho chorobně pronásleduju.
A pan Robins, můj dobromyslný angličtinář, který se nedávno rozešel se ženou a který nemá tušení, jak to se mnou a s Damenem je (ostatně nemá tušení celkem o ničem kromě zatuchlých starých románů od dávno mrtvých autorů), mi právě hodlá vysvětlit, jak se to má se vztahy.
Jak je mladá láska silná. Jak působí naléhavě, když ji prožíváme, jako by to byla ta nejdůležitější věc na světě – jenomže není. Přijdou spousty dalších lásek, jen když sama sobě dovolím pohnout se dál. A pohnout se musím. Nutně. Zejména proto, že:
„Pronásledováním se nic nevyřeší, navíc je to zločin,“ vysvětlí mi pan Robins. „Říká se tomu stalking a je to zločin velmi vážný a s vážnými důsledky,“ zamračí se, aby dodal svému sdělení patřičnou váhu.
„Já ho nepronásleduju,“ vypadne ze mě. Až pozdě mi dojde, že když se bráním rovnou proti nařčení z té záležitosti, na jejíž označení si teď honem nevzpomenu, aniž bych nejdřív kladla obvyklé otázky jako: Co že to říkal? Proč by to dělal? Co tím mohl myslet? – což by udělala každá normální osoba, která netuší, o čem je řeč –, vyvolávám podezření, že jsem vinna. Tudíž ztěžka polknu a dodám: „Poslyšte, pane Robinsi, při vší úctě, vím, že to myslíte dobře, a nevím, co vám Damen řekl, ale –“
Podívám se mu do očí a vidím přesně, co mu Damen řekl: Že jsem jím posedlá, že jsem blázen, že ve dne v noci objíždím jeho dům a pořád dokola mu volám a nechávám úchylné, vtíravé, ubohé vzkazy. Tohle je možná částečně pravda, ale stejně.
Jenže pan Robins mě nenechá domluvit, jenom zavrtí hlavou a řekne: „Ever, nechci stranit jednomu nebo druhému, nebo se stavět mezi tebe a Damena, to je to poslední, protože upřímně řečeno mi do toho nic není a nakonec si to budete muset vyřešit sami. Ale navzdory tvému nedávnému vyloučení, navzdory tomu, že v hodinách jen málokdy dáváš pozor a necháváš si iPod puštěný ještě dlouho poté, co tě požádám, abys ho vypnula – přes to přese všechno pořád patříš mezi moje nejlepší a nejbystřejší studenty. A strašně nerad vidím, že ohrožuješ svou kariéru, která by mohla jednou být velmi úspěšná – kvůli chlapci.“
Nevěřícně zavřu oči. Je mi taková hanba, že bych se nejradši rozplynula ve vzduchu – normálně zmizela.
Vlastně je to ještě horší – jsem pokořená, ponížená, zděšená, zneuctěná a vůbec mnou lomcují takové pocity, že bych se ze všeho nejradši zahanbeně odplazila kanálem.
„Není to, jak si myslíte,“ řeknu, podívám se mu do očí a v duchu na něj naléhám, aby tomu uvěřil. „Ať už vám Damen navykládal cokoliv, ve skutečnosti se to má jinak,“ dodám a slyším povzdech pana Robinse spolu s myšlenkami, které se mu rodí v hlavě. Nejradši by se svěřil, jak se cítil ztracený, když jeho žena s dcerou odešly, jak mu připadalo, že nedokáže přežít další den – ale obává se, že by to bylo nepatřičné, a to by taky bylo.
„Zkus si dopřát trochu času, soustřeď pozornost na něco jiného,“ poradí mi v upřímné snaze mi pomoct a nepřekročit přitom povolené hranice. „Brzy zjistíš, že –“
Začne zvonit.
Posunu si bágl na rameni, stisknu rty a podívám se na učitele.
Pan Robins zakroutí hlavou: „No dobře. Napíšu ti zpožděnku. Můžeš jít.“