Sledovala jsem ho. Nestydím se to přiznat. Musela jsem. Nedal mi jinou možnost. Zkrátka pokud se mi Damen hodlá vytrvale vyhýbat, nezbývá mi než ho nespustit z očí.
Tudíž jsem po angličtině šla za ním, čekala jsem na něj po druhé hodině – a taky po třetí a čtvrté. Držela jsem se zpátky a pozorovala ho z dálky, litovala jsem, že jsem ho nenechala, aby se zapsal na všechny moje hodiny, jak si původně přál. Tehdy mi to ale připadalo uhozené, měla jsem pocit, že by se z nás stali totální závisláci, tak jsem mu to nedovolila. Teď tedy musím postávat za dveřmi tříd, kde má vyučování, a odposlouchávat jeho rozhovory a taky myšlenky v jeho hlavě – myšlenky, které jsou k mému zděšení marnivé, narcistické a povrchní, až je to depresivní.
To ale není pravý Damen. O tom jsem přesvědčená. Nemyslím, že je zhmotněný, to ne, protože takoví nevydrží víc než pár minut. Ale podle mě se s ním něco stalo. Něco vážného, co ho nutí, aby se choval a myslel – no, jako většina kluků v téhle škole. Sice jsem až doteď neměla přístup k jeho myšlenkám, ale vím, že dřív takhle neuvažoval. Taky se takhle nechoval. Ne, tenhle nový Damen je naprosto nová bytost, kterou poznávám jenom zvnějšku – uvnitř je to někdo úplně jiný.
Vydám se na oběd, cestou se snažím obrnit proti všemu, co mě tam možná čeká. U stolu otevřu krabičku s jídlem, vyleštím si jablko o rukáv a teprve pak mi dojde, že pravý důvod, proč sedím sama, nespočívá v tom, že jsem přišla moc brzy.
Je to proto, že ostatní mě taky opustili.
Vzhlédnu, když uslyším Damenův známý smích, a uvidím ho ve společnosti Stacie, Honor, Craiga a celého zbytku naší elity. Vzhledem k vývoji situace by na tom nebylo nic až tak zvláštního, nebýt s nimi taky Haven a Miles. Kloužu pohledem kolem stolu od jednoho k druhému, když vtom mi dojde, že jsou všechny stoly sražené k sobě, a jablko mi vypadne z ruky.
Vlci hodují s beránky.
Takže Romanova předpověď se vyplnila.
Jídelní kastovní systém na střední škole Bay View se zhroutil.
„Tak co tomu říkáš?“ ukáže palcem přes rameno Roman, který mezitím vklouzl na lavici proti mně, a po tváři se mu rozlije široký úsměv. „Promiň, že jsem tě přepad, ale viděl jsem, jak obdivuješ moje dílo, a řek jsem si, že zajdu na slovíčko. Je ti dobře?“ nakloní se ke mně a jeho starostlivá tvář působí opravdově, ale naštěstí nejsem tak hloupá, abych mu na to skočila.
Podívám se mu do očí, odhodlaná snést jeho pohled co nejdéle. Cítím, že je zodpovědný za Damenovo chování, přeběhlictví Milese a Haven i za to, že celá škola zažívá harmonii a mír – ale chybí mi pro to potřebné důkazy.
Pro všechny ostatní je zkrátka hrdina, úplný Che Guevara, strůjce revoluce v jídelně.
Pro mě ale znamená hrozbu.
„Takže jak vidím, dostala ses domů v pořádku, co?“ zeptá se a lokne si limonády, přitom ze mě nespustí oči.
Podívám se po Milesovi, sleduju, jak říká něco Craigovi a oba se tomu smějí, potom přeostřím na Haven a vidím, jak se naklání k Honor a něco jí šeptá do ucha.
Na Damena se ale nepodívám.
Odmítám přihlížet, jak zírá Stacii do očí, sahá jí na koleno a svádí ji nejlepším ze svých úsměvů, přičemž jí zvolna sune prsty vzhůru po stehně…
Toho už jsem si vrchovatě užila při angličtině. Navíc skoro jistě vím, že ať už mají za lubem cokoliv, tohle je teprve předehra – první váhavý krok k dost velkým příšernostem, které jsem zahlédla ve Staciině hlavě. Je to tentýž výjev, který mě tehdy v obchodě tak vykolejil, že jsem zpanikařila a srazila stojan s podprsenkami. A přece, když jsem se tenkrát posbírala ze země a trochu se srovnala, nabyla jsem jistoty, že to udělala schválně. Rozhodně jsem to nepovažovala za nějaké proroctví. Pořád si myslím, že to od ní byl zlý úmysl a že teď jsou spolu jenom shodou okolností, není to ale žádný med vidět, jak tu scénku přehrávají ve skutečnosti, to musím přiznat.
Odmítám se na to dívat, jenom se pořád snažím poslouchat – doufám, že zaslechnu něco podstatného, nějakou zásadní výměnu informací. Jenže když soustředím pozornost a pokusím se na ně vyladit, narazím na neprostupnou stěnu zvuků – všechny hlasy a myšlenky se mísí dohromady, takže je nemožné rozlišit něco konkrétního.
„Víš, tehdy v pátek večer…“ pokračuje Roman a dlouhými prsty bubnuje do plechovky s limonádou. Nehodlá změnit téma, ačkoliv musí vidět, že se s ním nemíním vybavovat, „… jak jsem tě našel samotnou… Musím říct, Ever, že jsem se cítil hrozně, když jsem tě tam nechal, jenomže ty jsi na tom trvala.“
Podívám se na něj, nemám zájem hrát tuhle hru, ale napadne mě, že třeba odejde, když mu odpovím na otázku. „Dostala jsem se domů úplně v pohodě. Díky za péči.“
Na tváři se mu objeví úsměv, který patrně přivádí do mdlob milion holek – ale mě z něj jenom mrazí. Roman se potom nakloní blíž: „Ale jdi, tos myslela sarkasticky, viď?“
S pohledem upřeným na svoje jablko, kterým koulím po stole sem a tam, pokrčím rameny.
„Já bych si jenom přál, abys mi řekla, čeho jsem se dopustil, že mě tak nesnášíš. Určitě by se našlo nějaký smírný řešení, nějakej způsob, jak to napravit.“
Zatnu zuby a zírám na jablko, kutálím s ním a tisknu ho ke stolu, až cítím, jak měkne a praská mu slupka.
„Nech se ode mě pozvat na večeři,“ upře na mě modré oči. „Co říkáš? Dáme pravý a nefalšovaný rande. Jenom my dva. Nechám vypulírovat auto, koupím si něco novýho na sebe, objednám stůl v nějakým hogofogo podniku – zaručeně to bude příjemný!“
Zavrtím hlavou a obrátím oči v sloup, což je jediná odpověď, kterou mu na to hodlám dát.
Ale Roman je neoblomný, odmítá to zabalit. „No tak, Ever. Chci tě přimět, abys změnila názor. Dopřej mi to. Kdykoliv můžeš jít od toho, čestný skautský. Vždyť si, sakra, dokonce můžeme určit bezpečnostní heslo. Znáš to – kdykoliv budeš mít pocit, že věci zašly dál, než je ti příjemný, prostě vykřikneš bezpečností heslo, veškerá činnost ustane a ani jeden z nás už o tom nikdy nebude mluvit.“ Odstrčí limonádu, a ruce položené na desce stolu posune směrem ke mně, konečky jeho prstů se připlíží tak blízko k mým, že ucuknu. „No tak, uvolni se trochu, prosím tě. Jak můžeš takovou nabídku odmítnout?“
Hlas má hluboký a přesvědčivý, pohledem se mi vpíjí do očí, ale já jen dál koulím jablkem a sleduju, jak dřeň proniká slupkou.
„Slibuju, že to nebude mít nic společnýho se schůzkama, na jaký tě patrně bere ten břídil Damen. Já bych v životě nenechal tak fantastickou holku, jako jsi ty, někde na parkovišti, aby se o sebe postarala, jak umí.“ Podívá se na mě a s úsměvem na rtech pokračuje: „No, teda, vlastně už jsem jednou nechal tak fantastickou holku, jako jsi ty, aby se o sebe postarala, jak umí, ale jenom abych vyhověl tvojí žádosti. Vidíš? Už jsem jednou dokázal, že jsem ti k službám, vždy ochotnej splnit každej tvůj příkaz.“
„O co ti jde?“ zeptám se nakonec, upřeně se mu dívám do očí a ani na okamžik neuhnu pohledem. Přeju si, aby už toho konečně nechal a připojil se k tomu druhému jídelnímu stolu, kde jsou vítáni všichni až na mě. „To tě jako úplně každej musí mít rád? O to ti jde? A jestli jo, nemyslíš, že je to krapet přemrštěnej požadavek?“
Roman se zasměje. Zasměje se upřímným, hurónským smíchem. A když se konečně uklidní, zavrtí hlavou: „No, ne úplně každej. Ačkoliv musím říct, že to tak obvykle bejvá.“ Nakloní se ke mně, tváří jen na centimetry od mého obličeje. „Co na to mám říct? Jsem prostě sympaťák. Většině lidí připadám vyloženě okouzlující.“
Odvrátím se, už mě nebaví, jak si se mnou pohrává, a ráda bych tu hru co nejdřív ukončila. „Nerada ti to říkám, ale obávám se, že mě budeš muset započítat mezi těch několik vzácnejch výjimek, který jsi neokouzlil ani trochu. Ale prosím tě, v zájmu nás obou bude lepší, když to nebudeš brát jako výzvu a nebudeš se snažit napravovat mi hlavu. Prostě se vrať ke svýmu stolu a nech mě bejt. Dals všechny pěkně dohromady, tak ať z toho taky něco máš, ne?“
Podívá se na mě, s úsměvem zavrtí hlavou a sklouzne z lavičky: „Jsi děsná kočka, Ever. Vážně. Kdybych byl naivnější, moh bych si myslet, že se mě schválně snažíš dohnat k šílenství.“
Obrátím oči v sloup a podívám se jinam.
„Nechci ale, abys mě brala jako nezvanýho hosta, a taky poznám, kdy se mám jako chlap pakovat, takže už asi zamířím –“ ukáže palcem ke stolu, kde sedí celá škola. „Jestli sis to ale rozmyslela a chceš se ke mně připojit, určitě je dokážu přesvědčit, aby ti udělali místo.“
Zavrtím hlavou a naznačím mu, aby šel, krk mám rozpálený a sevřený, nedokážu promluvit. Vím, že ačkoliv se to může jevit jinak, tohle kolo jsem nevyhrála – a vlastně jsem se k vítězství ani nepřiblížila.
„Jo, a myslel jsem, že bys mohla chtít tohle,“ dodá pak a položí na stůl moje boty, jako by sandály na klínku a z falešné hadí kůže byly nějaká obětina na usmířenou. „Ale neboj, děkovat mi nemusíš,“ zasměje se a přes rameno na mě ještě houkne: „Tomu jabku bys mohla odpustit, dáváš mu docela zabrat.“
Sevřu dlaň o to silněji, a když vidím, že Roman míří rovnou k Haven, přejede jí prstem po krku a políbí ji na ucho, zmáčknu jablko tak, až se mi v ruce rozprskne – lepkavá mokrá šťáva mi steče po prstech až na zápěstí –, a Roman se přesně v tu chvíli otočí a zachechtá se.
2025 ©