17. kapitola

„Je ti dobře?“ zeptá se Miles. Ve tváři se mu zračí žal a bolest, já ale nic takového necítím, protože se mě zmocnila naprostá otupělost.
Pokrčím rameny, dobře mi není. „Jak by mi mohlo být dobře, když ani pořádně nevím, co je špatně?“
„Damen je hajzl,“ řekne Miles naštvaně.
Já si ale jenom povzdechnu. Ačkoliv to nedokážu vysvětlit a ani tomu nerozumím, v hloubi duše jsem si jistá, že je to mnohem komplikovanější, než se může zdát.
„Ne, není,“ zamumlám, vylezu z auta a prásknu dveřmi víc, než je nutné.
„Ever, prosím tě… mrzí mě, že ti to musím říkat zrovna já, ale vidělas před chvílí to co já, ne?“
Zamířím k Haven, která stojí u brány. „Viděla jsem všechno, věř mi,“ ujistím ho. Přehrávám si tu scénu v hlavě a pokaždé se zarazím u jeho odtažitých očí, mdlé energie a naprostého nezájmu o mě –
„Takže se mnou souhlasíš? Že je to hajzl?“ Miles si mě bedlivě prohlíží, jako by se chtěl ujistit, že nejsem typ holky, která by si nechala od kluka líbit takové zacházení.
„Kdo je hajzl?“ zeptá se Haven a střílí pohledem z jednoho na druhého.
Miles na mě koukne, očima žádá o svolení, a když pokrčím rameny, podívá se na Haven: „Damen.“
Haven nevěřícně přimhouří oči, v hlavě jí víří otázky. Já ale mám svou vlastní sadu otázek, na něž neexistuje pravděpodobná odpověď. Například:
Co se to tam, sakra, vlastně stalo?
A:
Odkdy má Damen auru?
„Miles tě může zasvětit,“ řeknu a jdu pryč. Víc než kdy jindy lituju, že nejsem normální, že se o ně nemůžu opřít a vyplakat se jim na rameni jako obyčejná holka. Jenže tady něco nehraje, je za tím víc, než jak se to jeví očím smrtelníků. Já to sice ještě nemůžu dokázat – ale jestli chci odpovědi, budu se muset vydat přímo ke zdroji.
~~~
Dorazím ke třídě, ale nepřešlapuju za dveřmi, jak bych čekala. K vlastnímu překvapení vrazím rovnou dovnitř, a když uvidím Damena, který se opírá o Staciinu lavici, směje se, žertuje a flirtuje s ní, mám pocit, že mě potkalo kolosální déjŕ vu.
Tohle zmákneš, pomyslím si. To už tady bylo.
Vzpomenu si, jak Damen, a není to tak dávno, předstíral zájem o Stacii, ale jenom proto, aby se dostal ke mně.
Jenže čím jsem blíž, tím je mi jasnější, že tohle je něco docela jiného než minule. Tehdy stačilo podívat se mu do očí a uviděla jsem aspoň jiskřičku soucitu, náznak lítosti, který prostě nedokázal skrýt.
Teď ale jenom sleduju, jak se Stacia překonává ve svém obvyklém rituálu, pohazuje vlasy, vystavuje výstřih a mrká řasami – a připadám si neviditelná.
„Ehm, promiňte,“ oslovím je, takže vzhlédnou, zjevně otrávení, že ruším. „Damene, mohla bych, ehm, mohla bych si s tebou na vteřinu promluvit?“ Strčím si ruce do kapes, aby neviděl, jak se mi třesou, a snažím se dýchat jako normální, uvolněný člověk – nádech, výdech, pomalu a pravidelně, bez lapání po dechu a sípání.
Damen a Stacia se na sebe podívají a unisono vybuchnou smíchy. Damen už už chce něco říct, když vtom vejde do třídy pan Robins: „Všichni na místa! Ať už jste na svých místech!“
A tak ukážu k naší lavici a vyzvu Damena: „Prosím, až po tobě.“
Jdu za ním, musím se držet, abych ho nepopadla za rameno, neotočila si ho k sobě a nezačala křičet: Proč jsi mě nechal? Co se to s tebou stalo, pro všechno na světě? Jak jsi mi to moh udělat – zrovna ten večer?
Vím, že přímé konfrontační jednání by se jen otočilo proti mně. Jestli chci něčeho dosáhnout, budu muset jednat chladně, klidně a nevzrušeně.
Hodím báglík na zem a vyrovnám si na lavici knihu, sešit a pero. Usměju se jako obyčejná kamarádka, která by si při pondělku ráda poklábosila. „Tak cos dělal o víkendu?“ zeptám se.
Pokrčí rameny a celou si mě prohlédne, načež se mi podívá do očí. Vzápětí si uvědomím, že ohavné myšlenky, které slyším, vycházejí z jeho hlavy.
No, když už za mnou leze, aspoň je to kočka, pomyslí si s nakrčeným obočím a já instinktivně sáhnu po iPodu, protože chci Damenovy myšlenky přehlušit, přitom ale vím, že nesmím propást nic důležitého, ať to bude jakkoliv bolet. Kromě toho jsem zatím nikdy neměla přístup do Damenovy mysli, neměla jsem schopnost slyšet, co si myslí. Ale když to teď jde, nejsem si jistá, jestli o to stojím.
Vtom se Damen ušklíbne a s přimhouřenýma očima si pomyslí: Škoda, že je úplnej magor – rozhodně nestojí za to, aby s ní člověk riskoval postel.
Jeho kousavá slova mě ťala, jako by mi zabodl nůž do hrudi. Jsem tak vyvedená z míry jeho nonšalantní krutostí, až zapomenu, že je nevyslovil nahlas. „No dovol! Cos to řek?“ zaječím.
Všichni spolužáci se otočí a zírají na nás, zjevně litují Damena, že vedle mě musí sedět.
„Děje se něco?“ zeptá se pan Robins a zadívá se na mě, pak na Damena.
Zaraženě sedím, neschopná slova. A srdce mi usedá, když Damen vzhlédne k panu Robinsovi a řekne: „Já jsem v pohodě. To ona je cvok.“