16. kapitola

Chybí mi Riley.
Chybí mi tolik, až to skoro fyzicky bolí.
Ve vteřině, kdy jsem dospěla k závěru, že mi nic jiného už nezbývá, a sdělila jsem Sabine, že to Damen na večeři nestihne (s čímž jsem čekala až do osmi a deseti minut, kdy bylo jasné, že nedorazí), začala mě zasypávat otázkami. A v podstatě nepřestala po celý zbytek víkendu. Ptala se mě na věci jako: Co se děje? Vím, že se něco děje. Kéž by sis se mnou o tom promluvila. Proč mi nechceš nic říct? Je to něco s Damenem? Pohádali jste se spolu?
Já s ní přitom mluvila (u večeře, kdy se mi nějak podařilo sníst toho tolik, abych ji přesvědčila, že opravdu netrpím poruchou příjmu potravy) a snažila jsem se ji ujistit, že je všechno v nejlepším pořádku, že Damen jenom nemá čas a já že jsem jen moc unavená, protože jsme šly s Haven pozdě spát a úžasně jsme se bavily – ale zjevně mi nevěřila. Tedy aspoň ne tomu, že jsem v pohodě. Historku, že jsem spala u Haven, mi spolkla.
Jinak trvala na tom, že musí existovat rozumnější vysvětlení pro moje neustálé vzdychání a změny nálad, kdy přecházím od zasmušilosti přes mánii k apatičnosti a zase zpátky. Sice jsem měla špatný pocit, že jí lžu, ale svoji verzi jsem nehodlala měnit. Asi mi to připadalo jednodušší, protože když jsem lhala Sabine, bylo snazší lhát i sama sobě. Měla jsem totiž strach, že kdybych jí převyprávěla, co se stalo, a vysvětlila, že ačkoliv srdcem tomu odmítám uvěřit, rozumem se nemůžu neptat, jestli mě náhodou neopustil schválně, třeba by se ukázalo, že je to pravda.
Kdyby tu byla Riley, všechno by bylo jinak. Mohla bych si s ní promluvit. Mohla bych jí celý ten bídný příběh převyprávět od začátku do konce a mít přitom jistotu, že mě nejenom pochopí, ale taky že bude znát odpovědi.
Jako mrtvá má všude zajištěný vstup. Stačí pomyslet, a dostane se, kamkoliv se jí zlíbí. Žádné místo není moc daleko – procestovat celou planetu je pro ni hračka. Nepochybuju, že by byla mnohem výkonnější než já se všemi svými zběsilými telefonáty a pojížděním.
Moje nesouvislé, nemotorné a neúčinné vyšetřování má totiž nakonec jediný výsledek:___ (nic).
Je pondělí ráno a já jsem stejně bezradná jako v pátek večer, kdy se to stalo. Každou chvíli volám Milesovi i Haven, mají však pořád stejnou odpověď – žádný zprávy, kdyby se něco změnilo, dáme ti vědět.
Kdyby tu ale byla Riley, uzavřela by případ hned. Stačilo by jí rychlé shrnutí a pár podrobných odpovědí – a přesně by mi dokázala říct, před čím stojím a jak postupovat.
Jenomže Riley tu zkrátka není. Chvíli předtím, než odešla, sice slíbila, že mi pošle znamení, ale začínám pochybovat, že se to stane. A možná, jenom možná, je na čase, abych Damena přestala hledat a pohnula se v životě dál.
Navlíknu na sebe džínsy, vklouznu do pantoflí, obléknu si tílko, přes něj přetáhnu tričko s dlouhým rukávem. Než vyjdu ze dveří, abych vyrazila do školy, ještě se otočím a popadnu iPod, mikinu s kapucí a sluneční brýle, abych se pro jistotu připravila na nejhorší, protože netuším, co mě čeká.
~~~
„Našlas ho?“
Zavrtím hlavou a mlčky sleduju Milese, jak nastupuje ke mně do auta, hází báglík na podlahu a vrhá na mě soucitný pohled.
„Zkoušel jsem mu volat,“ sdělí mi a odhrne si vlasy z čela, na nehtech mu pořád ještě svítí jasně růžový lak. „Dokonce jsem chtěl k němu zajít, ale nedostal jsem se přes bránu. Můžu ti říct, že s Velkou Sheilou nejsou žerty. Bere svoji práci hodně vážně,“ zasměje se, aby odlehčil atmosféru.
Já jenom pokrčím rameny. Ráda bych se smála s ním, ale nedokážu to. Od pátku jsem úplně zhroucená a uleví se mi, teprve až zase uvidím Damena.
„Neměla by ses tím tak trápit,“ otočí se ke mně Miles. „Určitě je v pořádku. Není to přece poprvé, co zmizel.“
Vytušila jsem jeho myšlenky dřív, než vůbec vypustil slova z pusy, vím, že má na mysli, jak Damen tehdy zmizel, když jsem ho poslala pryč. „Jenže to bylo jiný,“ řeknu. „Věř mi, nemělo to vůbec nic společnýho s tím, co se stalo teď.“
„Jak si tím můžeš bejt tak jistá?“ zeptá se opatrně.
Zhluboka se nadechnu, upřeně zírám na cestu a uvažuju, jestli mu to nemám říct. Vždyť už je to tak dávno, co jsem si s někým doopravdy popovídala, co jsem se svěřila nějaké kamarádce. To před tou nehodou – než se všechno změnilo. A někdy se cítím opravdu osamělá, když v sobě musím dusit všechna ta tajemství. Toužím vyhrabat se zpod jejich tíhy a zase drbat jako normální holka.
Podívám se na Milese. Můžu mu věřit, nejsem si ale jistá, jestli můžu věřit sama sobě. Jsem jako plechovka coly, která spadla na zem a tekutina se pádem napěnila, takže se teď všechna moje tajemství derou ven.
„Jsi v pohodě?“ zeptá se Miles a bedlivě si mě prohlídne.
Ztěžka polknu. „V pátek večer, po vašem představení…“ odmlčím se a on napjatě čeká, co bude dál. „No…, tak my jsme…, prostě jsme měli nějaký plány.“
„Plány?“ nakloní se ke mně blíž.
„Velký plány,“ kývnu a maličko se pousměju, vzápětí je úsměv ale zase pryč, když si vzpomenu, jak zoufale se to pokazilo.
„Jak velký?“ nespouští ze mě oči.
S pohledem upřeným na cestu před sebou zavrtím hlavou: „Ale, takovej normální páteční večer, znáš to, pokoj v hotelu Montage, nový prádýlko, jahody v čokoládě a dvě sklínky šampaňskýho…“
„Boha, a ono k tomu nedošlo!“ vypískne Miles.
Podívám se na něj a vidím, jak se mu zklamaně protáhl obličej.
„Ach bože, tak ono k tomu vážně nedošlo. Nemohlo, protože Damen… Ach Ever, to je mi fakt děsně líto.“
Pokrčím rameny, smutek v jeho tváři je nefalšovaný.
„Poslyš,“ položí mi Miles dlaň na ruku, když zastavím na červenou, pak si ale vzpomene, jak mi vadí, když se mě dotýká kdokoliv jiný než Damen, a rychle ji zas dá pryč. Netuší, že se tak jenom zuby nehty bráním nechtěné výměně energie. „Ty jsi úžasná, Ever, vážně. Zvlášť teď, když jsi přestala nosit ty vytahaný mikiny a pytlovitý –“ zakroutí hlavou. „No nic, bez urážky asi můžu říct tolik, že není možný, aby tě Damen dobrovolně nechal. Vždyť, na rovinu, ten kluk je zjevně po uši zamilovanej, toho si všimne každej. A taky že si toho všichni všimli, když se pořád tak muchlujete. Prostě neexistuje, že by se schválně vypařil!“
Kouknu na něj a mám chuť připomenout mu, co Roman poznamenal o Damenově rychlém odjezdu. Taky bych mu moc ráda řekla, jaký mám nepříjemný pocit, že s tím má Roman co do činění, možná v tom má dokonce prsty – už už je to venku, když vtom mi dojde, že to nemůžu vyslovit. Nemám žádný důkaz, o který bych se mohla opřít, nic, co by to dokazovalo.
„Volalas na policii?“ Miles se najednou tváří vážně.
Semknu rty a zamžourám na semafor před sebou, štve mě skutečnost, že jsem poldům opravdu zavolala. Jestli se totiž ukáže, že se nic nestalo, a Damen se objeví živ a zdráv, vůbec nebude mít radost, že jsem k němu přitáhla takovou pozornost.
Ale co jsem asi tak měla dělat? Vždyť kdyby opravdu došlo k nehodě nebo co, policajti by podle mě byli první, kdo by o tom věděl. A tak jsem v neděli ráno zašla na stanici a podala jsem oznámení, přičemž jsem odpověděla na všechny obvyklé otázky: muž, běloch, hnědé oči, hnědé vlasy… Dokud jsme se nedostali k jeho věku a já málem vyhrkla: Ehm… je mu přibližně šest set sedmnáct let…
„Jo, podala jsem oznámení,“ vypravím ze sebe nakonec. Jakmile blikne zelená, dupnu na plyn a jen sleduju, jak ručička tachometru stoupá. „Zapsali si informace a řekli, že se na to mrknou.“
„A to je celý? Děláš si srandu? Vždyť je nezletilej, zdaleka není dospělej!“
„Jo, ale taky je samostatnej. To znamená hromadu dalších okolností, jako že je právně odpovědnej sám za sebe, a další věci, kterejm tak docela nerozumím. Do jejich vyšetřovacích metod prostě nevidím, ani mě nezasvětili do svejch záměrů,“ řeknu a zpomalím na normálnější rychlost, protože jsme vjeli do školního pásma.
„Nemyslíš, že bysme měli rozdávat letáky s jeho fotkou? Nebo uspořádat vigilii se svíčkama, jak to ukazujou ve zprávách?“
Jakmile to vysloví, žaludek se mi sevře, i když vím, že jako obvykle jenom přehnaně dramatizuje, ale jinak to myslí dobře. Jenomže mě doteď vůbec nenapadlo, že by to mohlo zajít až tak daleko. Vždyť Damen se přece určitě brzy objeví. Musí. Je přece nesmrtelný! Co by se mu asi tak mohlo stát?
Mezitím vjedu na parkoviště, a než stačím dokončit myšlenku, vidím ho, jak vystupuje ze svého auta. Vypadá tak elegantně a sexy, tak fantasticky – až by si jeden pomyslel, že všechno je, jak má být. Že posledních pár dní vůbec nebylo.
Dupnu na brzdu, auto se zhoupne dopředu a zase zpátky a řidiči za mnou musejí taky prudce brzdit. Srdce mi buší a ruce se mi třesou, když sleduju, jak si můj naprosto úchvatný, do této chvíle pohřešovaný přítel zcela rozvážně, dlouze a soustředěně prohrabuje vlasy, jako by ho nic jiného nezajímalo.
Tak tohle jsem nečekala.
„Co to má sakra znamenat?“ vyhrkne Miles a zírá na Damena, zatímco za námi troubí celá šňůra aut. „A jak to, že parkuje až tamhle? Proč nestojí na druhým nejlepším místě a to nejlepší nedrží pro nás?“
Ani na jednu z jeho otázek neznám odpověď, a tak zajedu vedle Damena a říkám si, že místo nám chytit mohl.
Stáhnu okýnko, ale Damen mi sotva věnuje pohled a zase se odvrátí, a mě se zmocní nevysvětlitelný stud a pocit trapnosti. „Ehm, je všechno v pohodě?“ zeptám se a zachvěju se, když sotva znatelně kývne hlavou. Zjevně nehodlá vynaložit větší úsilí, aby dal najevo, že vnímá moji přítomnost.
Natáhne se do auta a popadne bágl, přitom nepromarní příležitost a obdivně se zahledí na svůj odraz v okýnku na straně řidiče. Ztěžka polknu a vysoukám ze sebe: „Protože jsi v pátek večer tak nějak zmizel… a já tě nemohla najít a celej víkend jsi nebyl k sehnání… trochu jsem se o tebe bála… dokonce jsem ti nechala nějaký vzkazy… našels je?“ Zatnu zuby a otřesu se nad svým trapným, neúčinným, zbabělým výslechem.
Tak nějak jsi zmizel? Trochu jsem se bála?
Když se mi ve skutečnosti chce ječet:
TAK HELE TY – V TOM FRAJERSKÝM ČERNÝM OHOZU – CO TO DOPRČIC MĚLO ZNAMENAT?
Damen na mě chvíli civí, pak si přehodí bágl přes rameno, udělá pár svých dlouhých rychlých kroků a rázem je u mě. Přiblížil se mi ale jenom fyzicky, ne duchovně, protože když se mu podívám do očí, zdají se být na míle vzdálené.
Přesně ve chvíli, kdy si uvědomím, že jsem zapomněla dýchat, se nakloní ke mně do okýnka a velice zblízka mi sdělí: „Jo. Tvoje zprávy jsem dostal. Všech devětapadesát.“
Ucítím na tváři jeho teplý dech a s pokleslou čelistí se mu snažím podívat do očí, hledám žár, který z nich vždycky sálá, a zachvěju se, když narazím jenom na chlad, temnotu a prázdno. Není to ale pohled jako onehdy, když mě jakoby nepoznával. Tentokrát je to mnohem horší.
Vidím na něm, že mě poznává, ale byl by radši, kdyby mě neznal.
„Damene, já –“ zlomí se mi hlas. Slyším, jak za mnou troubí nějaké auto a Miles si mumlá pod vousy něco nesrozumitelného.
A než si stačím odkašlat a začít znovu, Damen zakroutí hlavou a jde pryč.